Časopis Naše řeč
en cz

Marie

Václav Polák

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Tvar Mařka je tvořen příponou -ka, která je zcela obvyklá u jmen ženských, od zákl. Mářa. Marca v nekrologu Podlažickém je patrně ženský rod k Marek. Souvislost se jménem Marie tu není ještě nijak nutná. Teprve doklad z 1317 „dominam Marckam de Lhota“ (Reg. III, podle Gebaura) a doklady pozdější (z 1438 a pod.) ukazují na souvislost se jménem Marie.

Dnes je jméno Mařka zcela obvyklé a jako jméno Mařena bez většího citového zabarvení. V hovorové řeči má dnes poněkud peiorativní zabarvení a patří do téže vrstvy jako Božka, Lidka, Julka, Zorka, Pepka, Francka a j. Užívá se ho často v oslovení děvčat mezi sebou, na př.: Dej pokoj, Mařko (1927, exc. 1932, Durych, Sedmikráska 19, 9). Vlivem něm. Mies, Miese, Mitzi, Micze a p. ve významu „kočka“ znamená val. mařka kočku. Mařička se při svém tvoření opírá o tvar Mařka jako další odvození. Objevuje se u Světlé, Třebízského a u Tilschové. Okruh tohoto jména v literatuře je tedy malý, ale zato je v povědomí mluvících osob provázeno silnou expresivitou spojenou s nyvostí, typickou právě pro ladění povídek a románů V. B. Třebízského.

Jméno Mařče je neutrum typu děvče, tvořené příponou -če; srov. Mářa - Mařka - Mařče jako děva - děvka - děvče. Objevuje se v literatuře po prvé u Šlejhara r. 1894 a ve stejnou téměř dobu u Staška (Blouznivci našich hor), u Raise (O ztrac. ševci). Je to útvar známý na severovýchodě Čech, tedy dialektický.

Máře je slovo rovněž ojedinělé a lze těžko počítat s jeho existencí v dnešním jazyce; je doloženo už r. 1488: Máře kmetična, Archiv čes. X, 549, ibid. XVIII, 336 a p.

[226]Jméno Mařena patří k častým hypokoristikům a máme jeho doklady od polovice šestnáctého století. Tvořeno je k zákl. Mářa příponou -ena jako jména Bořena, Božena, Modlena, Jelena, Chvalena (Hualena) atd., jež jsou femininy k muž. jménům na -en typu Odolen, Protiven a p. Nejstarší známý doklad Marena je z nekrologu Podlažického (7) a další je teprve z Háj. 197 b, tedy až z polovice XVI. století. Proto je nasnadě domněnka, že nelze v tvaru Marena nekrol. Podlažického viděti ohlas užívání jména Marie, které v dobách těch nebylo, jak víme, časté. Teprve doklad z Hájka se vztahuje najisto k Marii. Pro etymologický výklad jména Marena v Nekrologu se musíme uchýliti k nějaké možnosti podobné té, již jsme naznačili při slově Mařa a Mařata. Na možnou souvislost s těmito jmény ukazuje i mužské jméno Mara, Maran, Maren: pastorum equarum duos Budam, Mara (r. 1115, CD. I, 398, 25; ibid. 399, 1); pastorum equarum duos Buden et Maren nebo Budan et Maran nebo Budan Mara (r. 1186, CD. I, 431, 5, 25). Toto jméno jistě nesouvisí se jménem Marie, a tedy stejně patrně nesouvisí s ním ani Marena v nekrologu Podlažickém. Z toho však vyplývá, že v dnešním jméně Mařena je nutno hledati ohlas dvou jmen různých, jednoho starého slovanského a jednoho křesťanského. Obě splynula asi v XV.—XVI. století, takže po této době nelze už vésti rozlišující hranice.

Na útvar Mařena jako hypokoristickou podobu jména Marie mělo vliv i jméno bohyně Mořeny, Mařeny (pol. Marzana, Marza, Marzena, slovensky Mariena, Muriena, Morena, Mamuriena; malorus. Maréna). Že se tato jména už dávno v řeči matou, vyplývá z mnoha dokladů. Tak Erben (Prostonárodní čes. písně a říkadla, Praha 1937, str. 56) uvádí: Mořena! Mořena! kam jsi klíče děla? B. Němcová zná zase Mařenu: Cílka udělala slaměný došek, každá z děvčat dala něco šatstva na něj; čím byla Mařena pěknější, tím větší chlouba. Stejně na Mořenu se vztahuje další zajímavý doklad, potvrzující, že v povědomí lidu došlo k naprosté kontaminaci těchto dvou rozdílných jmen: O Maria! o Maria! kde’s tak dlouho byla? (Erben l. c.). Že jde skutečně o Mořenu, svědčí jiná verse: Smrtonoško! Velkonočko! kde’s tak dlouho byla (l. c).

Niederle (Slov. starož. II, 1, 1916, str. 251) si vykládá kolísání vlivem slovanských forem jména Marie. Ukázali jsme výše, jak jméno Marie vniká pomalu do jazyka národního, a lze těžko předpokládat, že by nejstarší vlastní jména tohoto typu byla vyvinula tak brzo rozsáhlou soustavu zdrobnělin a tvarů domáckých. Spíše lze soudit s větší pravděpodobností [227]na opak: jména Mařena, Mořena měla vliv na odvozeniny vlastního jména Marie, neboť v době, kdy se objevuje první záznam pohanské Mařeny, nelze ještě počítat s pronikavým vlivem deminutiv jména Marie na jméno pohanského božstva. Máme totiž z doby o sto let starší než jistý doklad dvojice Mařena Marie (z Hájka) doklad na jméno této pohanské bohyně (a to z Polska) v Długoszově Historia Polonica (ed. Przeździecki 1873, I, 47): Diana lingua eorum (sc. Polonorum) Dzewana et Ceres Marzyana vocatae apud illos in praecipuo cultu et veneratione habitae sunt. Z toho vyplývá, že jméno Marzana bylo s největší pravděpodobností domácí a že mělo vliv na domácká jména Marie. Pol. Marzyana, čes. Mařena a p. nebylo nikdy nějakým božstvem vyšším, jak lze soudit z hojných dokladů (Niederle l. c.), ale nelze souhlasit s Brücknerem, že by tu šlo o obřad přinesený z Němec ve 14. století. Obřad vynášení smrti, konaný na časném jaře a rozšířený po celém západním Slovanstvu, je velmi starý, z dob pohanských (svědčí o tom i zákazy synod u nás v l. 1366—1384); ostatně má analogie i jinde. Vlastní jméno tohoto božstva čes. Mařena, Mořena, slov. Morena, Muriena a p., malorus. Marena, pol. Marzana atd. vykládá Niederle shodně s Krekem (Einl. 403) vzhledem k synonymním názvům čes. smrt, mor, smrtnica, smrtholka, luž. smjerć, pol. śmierć, mór a p. ze základu slov mrěti, mr’t’ mor’. Potebnja je vyložil z marit’ - řec. marmairó. Veselovskij ve smyslu svých theorií ze syr. mar „pán“ (viz Niederle l. c.).

Poznámka Jungmannova s. v. Mařena: zvedeněji než Mářa, Lehnel, Lehnchen. Us. ukazuje, v jakém poměru byla asi obě ta jména v době před sto lety.

K pův. slov. jménu Mařena by se snad vztahovalo i místní jméno Mařenice (Lib. conf. III—IV, str. 3, r. 1374; str. 111, r. 1379), arci není-li v něm už ohlas jména Marie.

Tvar Mařenka patří k nejobvyklejším hypokoristikům slova Marie. Je to útvar obecně český, dosud živý a dosud i plně vyjadřující expresivnost. Objevuje se hojně v literatuře z počátků romantismu (1805, 1815, 1816, 1819, 1821, 1822, 1823, 1824, 1825, 1827, 1831, 1832 atd.). Naproti tomu Mařena je prosta této expresivnosti; objevuje se už od konce století XVI. a později též i v právních listinách, na př. po Marženie za Jan Starýho vdané (z r. 1731; Gebauer, Stč. slov.). Mnohem větší expresivnost se vkládá i do tvaru Mařenička, doloženého z Heritesa a z Medka.

Jako se jméno Marie stalo základem pro sloveso marijovati se, je Mařenka zase základem slov mařenkovati, mařenkování [228](o oslovování Mařenko!). Doloženo je z Klicpery jako slovo utvořené příležitostně.

Dialekticky nabylo jméno Mařenka i apelativního významu jako také jiné odvozeniny jména Marie. Kott v svých Dodatcích uvádí dial. mařenky jako název ovoce napolo usušeného. Jak tento význam vznikl, nelze přesně říci, ale je jisto, že silná expresivita toho slova jistě měla při tom veliký podíl.

Mezi apelativní významy jména Mařena patří i peiorativní odstín „tlustá ženská“, vycházející z téhož okruhu představ jako na př. Manda, manda ve významu totožném (už u Jungmanna). „Pro svůj sytý zvuk se stalo označením ženské tělnaté, někde prý i líné, chtivé atd.“ (Zubatý, NŘ. XIII, str. 7). Srov. luž. srb. maruša die Dirne, das stramme, starke Mädchen, das liederliche Mägdlein. Manda znamená dialekticky kočku; také jméno mařka může mívat tento význam. Zubatý ve jméně vrchu Manda u Ondřejova hledal potvrzení jistého stáří slova manda ve významu „zadnice“, a totéž lze vidět i ve jméně skály v štěchovických proudech „Mařenka“. To by také ukazovalo, že řada Mařena – Mařenka, Mářa Mařka brzy splynula s tvarem Manda, což potvrzuje i zajímavý citát z moravského prostředí, který jsme uvedli už výše a který jasně ukazuje, jak i věkově jsou hypokoristika roztříděna: školačce říkají Manda, děvčeti 1218 let Mařa, později Mariana.

Mařenka jako příjmení je stejně ojedinělé jako Marie.

Už při rozboru odvozenin Mářa, Mařka, Mařena, Mařenka a p. jsme naznačili, že jména, jež se vyskytují ve XII. a XIII. století, těžko se spojují s Marií a že je nutno rozlišovati mezi jmény původu slovanského a církevního. Stejně je to nutné i u jmen ženských a mužských typu Mara, Marena, Maran, Marek, Marka, jež jsou zapsána v listinném materiále. U nich musíme počítat se souvislostí s apel. mara „přízrak, sen“ (Kott). Tentýž základ je třeba hledati i v slovenském mariť sa „zdáti se, sníti“, mar(i)eť „dumati, přemýšleti“ nebo v čes. mořiti, mařiti a p. Lze jej hledati i v srbocharv. Mara (doloženo od XIV. stol.), Marava, Mare, v příjm. Maračić Maravčić, Maravi, Maras, v pol. Marana (Marie), které svým původem nemusí souviseti se jménem Marie. Vztahují se patrně k základu, který jsme stanovili pro jména Mařena. Vztah k tvarům i k významu, který je v bulh. mora, morava „můra“ i „strašidlo“, není ovšem také nemožný. Etymologické povědomí s kořeny těchto slov patrně mohlo míti vliv i na slov. formy Mara, Marča (s odvozeninami Marčula, Marčulka, Marčulienka, Marčuša v usu banskobystrickém; podle Kálala).

[229]To také byly i nejstarší tvary tohoto jména u nás, patřícího k typu Barbora - Bára. Nejstarší doklad je z r. 1355. Jinak máme doklady z 1360 (Monumenta Vaticana II, str. 452), 1365 (Tom Z.), 1384 (Gebauer, Stč. slov.), 1394—1399, 1394, 1398, 1401, 1404 (Tom Z.), 1408 (Gebauer, Stč. slov.), 1405—1412, 1411 (Tom Z.), 1428 (Archiv český XXVIII, str. 4b) atd. Tvar Mara, spíše však Mára, je pak částečně ohlasem vnikání jména Marie ke sklonku XIV. století. V jakém poměru může býti jméno Mára k tvaru Máry, zmíníme se níže. Jinak Mara v novější čes. literatuře není domácí: je buď slovenské, nebo jihoslovanské. Doklady z Němcové (Slov. pohádky, Chyže pod horami) svědčí jistě pro původ slovenský; prostředí jihoslovanské uvedlo jméno Mara do naší literatury často (Čelakovský, Chocholoušek, Kapper, Heyduk). Ruské prostředí se jím charakterisuje u Dunovského v Lumíru r. 1875 (str. 236, 7b). Teprve u Kunětické (Staří mládenci) a Herrmanna (Z pam. star. mrz.) nacházíme toto jméno v prostředí čistě českém. Z toho lze souditi, že jméno Mara ve významu Marie na území českém asi zaniklo nebo se drželo jen ojediněle, dialekticky, vezmeme-li v úvahu doklady z Holého nebo tvar Marka známý z Poličska. Jinak sloužilo spisovatelům k charakterisování příslušného slovanského prostředí.

Jako jméno muže se objevuje Mara snad už r. 1115 (CD. I, 398, 25; 399, 1; 431, 5, 25).

Zdrobnělý tvar Marča jako slovenismus (Jungmann, Slov. II, 392 b) se objevuje v naší literatuře u Pflegra, Douchy, Heyduka, Kunětické, Svobody a Herrmanna, a to už od r. 1864. Přes to, že tito autoři čerpají z českého prostředí, je to asi módní slovo původu slovenského. Znám je i z usu (z Kolína). Jazyk si zejména při osobních jménech vytváří módní slova, oblíbená jen po jistou dobu, jak o tom svědčí na př. i Marči (u Tilschové v Hříšnici, str. 185) a Marčinka (ibid. 185) pro Marii (z r.1918). Od té doby nemáme na ně doklady, a není to ani útvar takového druhu, že by mohl ještě teď dělati nějakou kariéru.

Na slovenský původ ukazují i příjmení Marček a Marčík. Stejného původu jsou asi i příjmení Marčan a Marčal (Archiv český XXVIII). Při tom jméno Marčan může být utvořeno i od slova marka, tedy „obyvatel marky“, srov. Palacký, Dějiny III, 1, str. 331 (z r. 1850). Je však nutno vyloučiti takové útvary jako pol. Marciński, které vycházejí ze slova Martin.

Slov. Mara je dnes protějškem k českým tvarům jako Mářa; Marča by mohlo odpovídat ojedinělému čes. Mařče. Mařenka pak má protějšek v banskobystrickém i turčanském Mariena, [230]Marienka; Mariatka se svým tvořením shoduje s naším Mařata, Mařatka. Jenom snad Marienča, Marienčatko (z Banské Bystrice) nemá příslušný protějšek v češtině; utvořeno je od Mariena, stejně jako Marča od Mara. Jméno Marienčatko jako neutrum je stejně zajímavé posunutím rodu jako naše Mařče. Toto posunutí rodu lze vysvětliti tím, že je to oslovení děvčátka.

Při této příležitosti se můžeme zmíniti o tvarech jako Manoušek, Marouš, Maroušek, Maruš, Maryš; patří do skupiny těch útvarů, kde užíváme při silném afektu o osobách ženských jmen mužských, srov. Pepčour, Katoušek, Babec, fr. Madelon, Margoton, Caton, Marion, Toinon (Oberpfalcer, NŘ. XV, str. 201; Buben, ČMF. XIV, 1928, str. 47). Není to zjev nový, patří sem i doklad z r. 1433. Pro jejich povahu je zajímavé, že z nich jenom dva máme dosud doloženy literárně: 1. Maroušek z r. 1878 (Paleček — O. Jílovský, 162, 5a); 2. Maryš z r. 1887 (F. S. Procházka, Na půdě 80, 25), kdežto jména Manoušek i Maruš a ostatní útvary známe jen z jazyka hovorového, na př. Maruš Brandejsová. Jméno Maruš vzniklo při afektu z tvaru Maruša, hojně doloženého, jak ukážeme níže, a Maryš zase z Maryša. Jako příjmení jsou tyto tvary mnohem starší, už z konce století XV., byl tedy tento způsob vyjadřování už odedávna obvyklý, srov. Archiv čes. XII, 528, 529 z r. 1502, XIII, str. 422 z r. 1511, XVIII, str. 349, XXVIII, str. 151b. Z téže doby máme i příjmení Maruš, ibid. XV, str. 319, 553.

K útvarům rovněž velice rozšířeným vedle Maří, Mářa, Mařka, Mařenka patří skupina Máry, Marina (psáno též Maryna), Márinka. Má obdobu v pol. Maryna, Marynczak, Maryneczka, Marynia, Marynka, srbocharv. Marina, Marinče, Marinka, Marina. Jméno Marina, utvořené obdobně jako Pepina, Josefina, Terina, objevuje se v srbocharv. už od XVII. stol. Jungmann (II, 391b) cituje doklad z Lomnického, tedy rovněž ze XVII. století. Způsob psaní kolísá: Marina, Márina, Maryna, Máryna, podobně jako Marinka, Márinka, Marínka, Marynka, Márynka, Marýnka. Je nám do jisté míry důkazem neustálenosti této odvozeniny, která stojí mimo obvyklou soustavu tvoření českých jmen domáckých od vlastních jmen slovanského původu. Jsme v rozpacích, nemáme-li tu vidět vliv nějaké cizí přípony, ačkoliv není nemožné, že vzorem tohoto tvoření jsou zdrobněliny typu dušinka, maminka, hodinka, chvilinka, a p., tedy i Marinka, a teprve od toho dodatečným odvozením Marina; toto jméno se pak přiklonilo k slovům typu Pepina, Josefina, podobně jako mamina od maminka. Východištěm by mohlo býti znění Mara, obvyklé ve čtrnáctém a patnáctém století (srov. výše). Vokativ [231]k máma, táta zní mami!, tati! Stejně bychom mohli vyložiti i Máry. Je ovšem možné, že se tu uplatnil vliv tvarů jako Katy, Bety, tedy vliv odvozenin původu cizího, nečeského. Že mohlo působiti i cizí vyslovování jména Marie jako „Marí“, vidíme ze psaní Marý (1812 Neděle, Václ. a Dorota 207, 11; 1876 Neruda, Studie krátké 1, 108, 16). I zde způsob psaní kolísá: Mári, Mari, Mary, Máry.

Dnes je Máry odvozenina peiorativní; je to označení pro služky hrubšího zrna, tedy útvar na zajímavém stupni, kdy vlastní jméno ani už není pořádné vlastní jméno, ani ještě pořádné apelativum. Známé spojení „černá Máry“ v peiorativním významu můžeme doložiti už z r. 1873 (Lum. I, Bozděch, 593, 16a).

Jméno Márina má v hovorové řeči charakter tentýž jako jméno Mařena a je asi stejně hojně doloženo (z novějších spisovatelů u Šmilovského, Raise, F. X. Svobody, R. Svobodové, V. Mrštíka, Sumína, Herrmanna, Dýka, Preissové, Mahena, K. M. Čapka, Nora, Bezruče). V starší době, téměř do včerejška, bylo jméno Márina útvar ne zrovna nejvýraznější, ale dnes má nejlepší možnost státi se útvarem módním s plnou dávkou expresivity, typické pro člověka našich dnů. Jméno Mařenka je leckomu příliš otřelé a už fádní. Proto se móda ujímá Maryny, jak ukazuje i titul knihy Maryna od Hüttlové (Praha 1938), knihy čerpající ze života dnešní mládeže. Toto jméno si volí za pseudonym žačka přispívající do třídního časopisu na st. ref. reál. gymnasiu v Praze XIX., (čís. 3 z 6. března 1939).

Útvar Márinka je dnes patrně už na sklonku svého rozkvětu. V oblibě byl nejvíce ke sklonku století (Podlipská, Štolba, Bozděch, Čech, Neruda, Šmilovský, Jirásek, F. X. Svoboda, Herben, Merhaut, Šimáček, K. M. Čapek, R. Svobodová, Vrchlický, K. Leger, Holeček, Rais, Tilschová, Krásnohorská, Machar, Vrba, K. Čapek). Dnes v něm cítíme něco, co mu dává poněkud ironický ráz.

Dial. marinka označuje teplý kabátek hanáckého kroje z černého sukna bez vyšívání anebo vůbec kazajku, kacabajku (u Herbena, Preissové, A. Mrštíka).

Do této skupiny odvozenin bychom mohli zařaditi dial. (ze Slezska a Slovenska) Marika, připomínající způsobem tvoření luž. srb. Marijka.

Ze spojení Marie-Anna vzniklo Marianna, ovšem ne u nás; srov. fr. Marianne, ale toto jméno se někdy vykládá z Mariamne, a to zase přímo z hebr. Mirjam. U nás se objevuje v druhé polovině století XVI.: z r. 1558 Maryanna (Gebauer, Stč. slov.), [232]z r. 1599 k Marijáně Vávrový do setnice vešel (Rok. 19b, u Oberpfalcra, Knihy smolné 234). S počátku se cítí, že je to jméno složené ze dvou částí. Oberpfalcer (l. c.) na důkaz toho uvádí z Loun. 59b. (z r. 1612) zápis: … Marie Anny z Dřevkova, Marie Anny z Mostu, ale též i Anna Marie z Dřevkova, Marie Anna z Mostu; ibid. 59a: Baba a Marie Anna věděly o tom, ibid. 14, Loun. 63 a (z r. 1613) Mariana děvečka, rodem z Mostu.

Jde tedy původně o jméno zcela jiné, ale už v první polovici století XVII. se mate s Mařenou. Kol E E. 29a (z r. 1731) píše po Marženie za Jana Starýho vdané, ibid. 29b: po Maryanie manželce Jana Starýho. Dnes už nikdo necítí, že toto jméno vzniklo spojením dvou slov, a užívá se ho jako familiárního oslovení pro Marii. Na splynutí mohla působiti dvojice MáryMárynka, podle ní se do dvojice spojilo také znění MarijaMarijanka. Stejně tomu je i v polštině, kde k zákl. Marjanna, Maryjanna (srov. srbocharv. Marijana, luž. srb. Marijana) máme Marjanka (srbocharv. Marijanko, luž. srb. Marijanka) i Marjaneczka, odpovídající českému Marijánka, objevujícímu se dosti často v naší literatuře i v hovorovém jazyce. Píše se Mariana, Marianna, Maryanna, Marjana, Mariánka, Marjánka, Marijánka. Dnes je jméno Marijánka pro svou zdrobňovací příponu expresivnější a něžnější než jméno Marianna, které zní poněkud zhruběle, aspoň v ústech dnešního člověka. Je tu tedy tentýž poměr, který jsme nalezli při Mařena a Mařenka.

Měli jsme už při tvaru Mařena příležitost zdůraznit, že často užívané osobní jméno má neobyčejný sklon k tomu, aby se v jistém expresivním zabarvení stalo jménem obecným. Jméno Marijánka může v slovní hříčce znamenati i hezkou, příjemnou dívku, děvče. Tím si vysvětlíme také i zajímavý citát ze Šmilovského (1892, Sp. 8, str. 79, 14), v němž se zároveň objevuje asociace s marijánkoumajoránkou: Inu našel jsem mariánku Pětinovi, a mně vzešla lebeda.

Tvoření hypokoristik příponou -ach, -uch, -och v rodě mužském (Ondruch, Vavruch) je stejně časté jako -aša, -uša, -oša v rodě ženském. Toho typu je Maruša, Marušě, Maruše se zdrobnělinami Maruška, Marušenka. Srov. pol. Marusia, Marusza, srbocharv. Maruša, luž. srb. Maruša, Maruška. Jméno Maruša je doloženo už od r. 1357: Marussa tabernatrix; z r. 1421: Ipsa Marussie (Gebauer, Stč. slov.), z r. 1454: Maruše vdova (Archiv čes. XIV, 37a), z r. 1485: Maruše (Archiv čes. VIII, str. 427), z r. 1543: Maruše (Kvatern trhový běžný červený, Praha 1935, str. 221, 519), z r. 1559: Liška z Tejnce zabil z nechtění Maruši řeznici (Oberpfalcer, l. c. str. 14), Maruše panna z r. 1606 [233](Archiv čes. XXVII, str. 297) atd. Význam je obyčejně Marie, jen zřídka znamená Markétu (NŘ, IX, 62).

Dnešní doba pak kolísá mezi užíváním koncového -ša a -še, ale valná většina autorů (Klicpera, Jirásek, Čech, Mrštíkové, Šlejhar) zřetelně dává přednost tvarům s -še. Někteří, na př. Jirásek a Čech, užívají tvarů obojích. Tato zdrobnělina patřila kdysi k nejoblíbenějším jménům. Dnes se však už neobjevuje v takové míře jako další zdrobnělý tvar Maruška, doložený r. 1355: Maruška Hincziconis, 1404: domina Maruschka (Gebauer, Stč. slov.), 1599: měl činiti skutečně s Maruškou, dcerou Bláhy (Oberpfalcer, l. c. str. 231). V literatuře české XIX. století se s ním shledáváme u Heyduka, Kosmáka, Jiráska, Třebízského, Herbena, V. Mrštíka, Machara, Kunětické a p. Se jmény Mařenka a Mařena patří rovněž k obecně českým odvozeninám. Je svým významem zajímavý tím, že se v hovorové řeči pokládá za poněkud noblesnější než Mařenka, zejména na vesnici. Tak na př. deputátníci zvou dceru sedlákovu obyčejně Maruškou (Dřevčice u Brandýsa n. Lab., Mnětice u Pardubic), kdežto v rodině se užívá hypokoristik jiných.

Tvar Marušenka (doložený z Macháčka, Heyduka a Kosmáka) nebo Marušinka (z Holého a Kronbauera) je celkem ojedinělý. Je také formálně i významově zcela průzračný.

Jméno Maruša se stalo také základem přezdívek (zná je Bartoš), na př. Marušák.

Příjmení Maruška je zcela obvyklé a významově i formálně se kryje se jménem Mařenka, jež jsme uvedli výše. Sem patří i jméno Maroušek, o němž jsme už také pojednali. Jako příjmení se objevuje již r. 1345 (Gebauer, Stč. slov. z Reg. IV.); kdysi se vykládalo z Marek, a není to docela nemožné vzhledem k tvarům Ondruch, Vavruch z Ondřej, Vavřinec. Není tím však vyloučena možnost, že některý Maroušek souvisí s Maruškou.

Měli jsme příležitost zdůrazniti už několikrát, že odvozeniny ze jména Marie nabývají velice často apelativního významu. Na Moravě maruška je beruška, slunečko, jinak marunka (Kott, Bartoš); srov. luž. srb. marijka, něm. Marienkäfer. Něžný poměr venkovského lidu k tomuto rodu brouků umožnil jistě tento název. Při tom je nápadné, že právě moravští spisovatelé kromě několika výjimek (Kosmák, Herben, V. Mrštík, Kulda) neužívají příliš často tohoto tvaru jako jména osobního, dávajíce přednost spíše Maruši (Kosmák, Dohnal, V. Mrštík).

Podobně i zdrobnělé Marunka jako marunka dialekticky znamená berušku. Je to útvar málo rozšířený (zná jej jenom Kott). Ani útvar Maruna jako jméno ženské (doložené z r. 1849 u Klic[234]pery a z r. 1894 u Sovy, Soucit a vzdor) není častý. Daleko častější je ovšem příjmení Maruna, souvisící s tímto ženským jménem. Marunka kromě toho znamená řimbabu (Přír. slov.)[1] Zde se nedá téměř stanoviti, co nač působilo a co je dřívější. Jsou to útvary spisovnému jazyku dosti cizí, takže jejich výklad bude vždy obtížný.

O příponě -uša možno říci, že je obecně česká, avšak nedá se to říci o příponě -yša, jež je omezena jen na nářečí. Jméno Maryša svým původem ukazuje na Moravu, a to na dialekty v sousedství polštiny. Polština má totiž odvozeniny jako Marysia, Marysica, Marysienka, Maryszka hojně doloženy, často i v apelativním významu. V literatuře a ve spisovném jazyce u nás se objevuje jméno Maryša až v posledním dvacítiletí minulého století (u Preissové, Herbena, Kosmáka, Mrštíků). Ojedinělý je doklad jména Maryška z Tablice. ale je stejně dialektický. Jméno Maryšenka (z Vymazala a z Herbena) je celkem řídké. Maryša bratří Mrštíků a zájem o Moravu probuzený dílem moravských realistů rozšířily znalost této odvozeniny. R. 1898 ji přejímá R. Svobodová (V odl. dědině). R. 1908 jí užívá K. M. Čapek (Kašpar Lén), po druhé r. 1917 (Vondrejc). Dnes se v běžné hovorové řeči už tak často nevyskytuje, ale je známa. Jungmann (Slov. II, str. 394a) považuje jméno Maryša za slovenismus.

Jména Maryša, Maryška, Maryšenka nám mohou býti příkladem nářečního útvaru hypokoristického, který vnikl do spisovného jazyka téměř před našima očima.

Stejně je i příjmení Maryška asi dialektického původu.

Z nářečí pochází i jméno Maryčka (srov. pol. Maryczka k zákl. Maryka, připomínajícímu nápadně luž. srb. Marijka). R. 1903 se objevuje u Bezruče po prvé, ale před tím je známa Maryčenka z Kosmáka (Na leh. chlebě). Móda se postarala o rychlé rozšíření z Bezruče. R. 1908 užívá toho tvaru R. Svobodová v Čer. myslivcích, přejímajíc rovněž Maryšu, Maryšku. Tvar Maryčka se však cítí až příliš dialektický, více než Maryša, a vyskytuje se v jazyce spisovném celkem zřídka (Maria). Doklad z Norova Bürkentalu je dialektický.

Z dialektického znění Maryčka vycházíme i při výkladu tvarů Ryčka, Ryčinka (zná je Kott), doložených v poslední době literárně u R. Svobodové (Milenky) a F. X. Svobody (Drobné příběhy), Rička (v Čes. politice r. 1897) a Ričinka (u Merhauta). Dialektický původ těchto útvarů je potvrzen i pol. jménem Rysia [235]k zákl. Marysia. Tvary Ryčka, Ryčinka jsou v češtině podobně jako v polštině ojedinělé a svým tvořením připomínají něm. Trude, Trudchen z Gertrude, Ricke z Friederike; toto tvoření je v češtině ovšem častější u jmen mužských: Jakub - Kuba, Antonín - Tonda, Mikuláš - Kulda a pod.

Něm. jména Fany, Tóny, Vily, Lili, Máry mohla působit i na tvar Riči, který známe z Liera a z Merhauta. Lier cítí tuto odvozeninu zřejmě jako cizí, neboť ji uvádí v souvislost s tvary jako Frony, Vily, jak ukazuje text.

Ze základního útvaru Mara vychází i srbocharv. zdrobnělina Marica (u nás Marice, u Erbena a Nerudy; Čelakovský pak uvádí i bohyni Marici).

Vzhledem k pol. Maryleczka, Marylenka pokládáme i jména Maryla a Marylka za polonismus. Tvar Maryla je v češtině doložen Jiráskovou Marylou (Maryla v Jiráskově knize je děvče polského původu) a vedle toho se objevuje také u Kunětické. Stejně ojedinělé a literární je i jméno Marylka (u J. V. Friče, v Palečku a u E. Jelínka). Obě tyto odvozeniny zůstaly čistě literární a nijak se u nás dosud nerozšířily.

Dialektické zabarvení má jméno Marula a Marulka. Je těžko stanoviti, v jakém poměru je k tvaru Maryla, který nejvíce připomíná. Jde tu snad o touž změnu, jakou máme v slově marule - marhule „meruňka“ vzhledem k ital. marilla nebo k něm. dial. tvarům marellen, marillen, morellen (v již. Německu a ve Slezsku) anebo v tvaru Maruška vzhledem k Maryša?

Ruské prostředí charakterisuje jméno Máša, známé i z bulharštiny (po prvé r. 1868 ve Světozoru 6b, v překladu z Puškina). Zdomácnělo dosti rychle pro svou stručnost a expresivitu. Objevuje se u Preissové, Machara, Sovy, R. Svobodové, Kunětické, tedy u spisovatelů, kteří čerpali látku a náměty pro svá díla ze soudobé společnosti. Ale obecněji rozšířeno není. Příjmení Máša, které je daleko starší, s ženským jménem Máša nesouvisí; má stejně jako jména Mašíček, Mašín, Mašek za základ jméno Matěj.

Z francouzských hypokoristik jména Marie se u nás vyskytuje tvar Marion (po prvé r. 1874 v Palečku). Objevuje se dosud i v hovorové řeči (znám jej z Prahy, tedy z prostředí prosáklého dosti vlivy cizí kultury). Není to však přímá výpůjčka z franštiny; jméno Marion vedle jmen Marietta, Mieze, Mizzi patří k útvarům obvyklým také v němčině, takže se tu jistě uplatnilo prostřednictví německé. Ono zprostředkovalo také ital. znění Marieta, Marietta (vytvořené a rozšířené v době rozkvětu italského baroka, tedy v XVII. století), zastoupené v naší lite[236]ratuře mnohem hojněji (u Chocholouška, J. J. Kolára, Nečáska, Heritesa, Machara, Vrchlického, R. Svobodové). Je to zajímavý doklad o poměru našeho národa k Italům, na nějž jsem upozornil také už při jiné příležitosti (Il giornale di politica e di letteratura X, 1934, sv. 9—10).

Ve vyšších společenských vrstvách se s rostoucím vlivem anglosaské kultury ujalo jméno Mary (vysl. Mery). Zprvu charakterisovalo jen anglické nebo americké prostředí (u Sládka) a teprve později se rozšřilo i v naší společnosti (Podlipská, K. Čapek). Je to jméno docela cizí, zachovávající stále i svou původní výslovnost.

Nepřekvapuje ovšem, že nejvíce hypokoristik cizího původu u jména Marie máme z němčiny. Viděli jsme už výše, že se tvary Marietta, Marion k nám dostaly nepochybně prostřednictvím německým (teprve v druhé pol. stol. XIX.). Stejného původu i stejného stáří jsou jména Míca, Mici, Micinka, Micka (srov. něm. Mieze, Mies, Miese, Miezerl, Mitzi a p.); objevují se v literatuře ke sklonku minulého století: Mici po prvé r. 1893 u Raise (Pantáta Bezoušek), Micinka rovněž u Raise l. c. r. 1893. Zná je dále i V. Mrštík, R. Svobodová, Vrchlický, K. M. Čapek, Borecký, Nor. S touto podobou jsme se také mohli velice často setkat v hovorové řeči krajů jazykově smíšených a v Praze. Svědčí o tom i poslední doklady (z Jitra 1938, str. 109, 6). Forma Mici se opírá o rakouské Mitzi; je tedy z dob pronikavého vlivu vídeňské němčiny na náš jazyk.

Německého původu jsou i familiární názvy kočky míca, micinka, micka. V nové horní němčině se totiž jméno Marie v podobě Mieze přeneslo na kočku, podobně jako jméno Heinrich ve formě hinz někdy označuje kocoura. Kluge (Etym. Wörtenbuch, 11. vyd.) také připouští, že jméno Mieze může býti zvukomalebné tvoření podobně jako ital. micio a příslušné formy románské.

Znamená-li míca, micinka, micka kočku, není divu, že se objevuje i v oslovení dívky, ženy v důvěrné řeči, a to kolem r. 1900, kdy slovo míca ve významu „kočka“ už úplně zdomácnělo; zprvu se ho užívá ironicky (1896 v Mod. revui, 3, 95, 9), teprve potom s plnou dávkou dnešní expresivity (1907 Herben, Host., str. 231; Hladík, Vlnobití, str. 303; 1893 Rais, Pant. Bezoušek, str. 35). Paralelní, zcela nezávislý vývoj je ve fr. (jihofr.) chato „dívka“ (Boujat, RLR, IL, str. 87) a v podobných francouzských formách tvořených ze zvukomalebného základu min- (Meyer-Lübke, REW. 5881): minet „zartes Mädchen“, minon, minet a pod. „faule Dirne“.

Cizího, německého původu je i tvar Mimi, objevující se rovněž [237]až v druhé polovici XIX. století (u Sovy, Preissové, V. Mrštíka, A. Jiráska a p.). Tato podoba svou reduplikací (srov. dět. mama, tata, papa a pod.) naznačuje, že je přejata z dětské řeči podobně jako něm. Lilli, Lolo, fr. Fifi - Joséphine, Nini - Eugénie, Titi - Christine atd. Jméno Mimi vychází z deminutivního tvaru Mies, Mitzi.

Zcela zvláštní skupina hypokoristických forem jsou jména Mája, Majka, Majduša a pod. Jsou to jména patrně dialektická (z Moravy). Literárně jsou zachycena u R. Svobodové a J. J. Hanuše. Kott zná jméno Majduša a obecné jm. majda „tlustá žena; malé tlusté dítě“. Na vytvoření této formy mělo vliv několik věcí zároveň.

Spojení Máří Magdalena se často opakovalo, takže jméno Máří, Mařena znamenalo často nejenom Marii, nýbrž i Marii Magdalenu [srov. Jungmann, Slov. II, str. 393a; Mařa Lehnel, Lehnchen; Lenka (z Magdalenka)]. Podobně zase hypokoristika ze jména Magdalena mohla znamenat často i Marii. Útvar Majdalena je pak východiště pro zkrácené podoby Majda, Majduše a pod. Samo jméno Majdalena označuje často ženu podobnou v něčem Marii Magdaleně (hříšností, kajícností a pod.), a není odtud tedy daleko k tomu, aby slovo majdalenka znamenalo expresivně děvče vůbec, zvláště hezké (podobně jako marijánka), ale i děvče plných tvarů (jako mařena, mařenka), a tedy ani k peiorativnímu zabarvení slova majda.

Na ustálení těchto forem mohlo působit snad i povědomí existence slov, jako je slc. majka „žena, matka“. Toto jméno lze spojiti s bulh. májka „matka“, majčica, majčiníja, srbocharv. majka, mája, majkina dušica. Vlivem těchto tvarů snad je jméno majka ve významu „děvče“ poměrně dosti časté (u Arbesa, Kronbaura, Štěpánka a j.). Nejsme tu ovšem daleko ani od slc. významů „lehkomyslná ženská“, „samička“ (Kálal, Kott, Bernolák a p.). Kott zná jméno majka i z čes. usu a spojuje je se zájmenem můj, má (t. j. že vzniklo žertem ze spojení moje, má žena). Jisté je, že se tu patrně zajímavě křížilo vlastní jméno s obecným, a výsledkem byl apelativní význam „děvče, obyč. hezké a příjemné“ zároveň s periorativním zabarvením u slova majda. Hypokoristika této skupiny s počátečním ma-, má- (i od jiných jmen než Marie, Magdalena) ráda se stávají apelativy, srov. majolena, majolenka (z Magelona) „hezká, zdravím kypící mladá dívka nebo žena“ (u Němcové, Nečáska, Morávka, Šimáčka).

To vše tedy asi mělo vliv i na domácké, dialekticky zabarvené tvary Mája, Majka. Známe je dosud z hovorové řeči kolem Uher[238]ského Hradiště, ostatně jsou i v bulh. a v luž. srb. (tu jako útvar vulg.). Ojediněle lze je doložit i z Prahy, jak jsem zjistil dotazem u některých žaček st. ref. reál. gymnasia v Praze XIX.

Je zcela samozřejmé, že jméno římské bohyně Maia, Maja nelze sem počítati a že nelze ani mluvit o vlivu tohoto slova na uvedené hypokoristické útvary.

Jméno Magdalena se už od nejstarších dob objevovalo v podobě Mandalena (srov. Gebauer, Stč. slov. s. v.). Odtud lze přistoupiti k výkladu forem Manda, Mandička, Mandla, Manduše. Jméno Manda má doklady z r. 1359, 1497 (Gebauer, Stč. slovník), jako příjmení z r. 1449 (Sedláček, Sborník filologický VII, str. 59), 1671 (l. c.), 1481 (Zubatý, NŘ. IX, 62), jméno Mandička je doloženo z r. 1688 (Oberpfalcer, l. c. str. 14) atd.

Původně znamenalo jméno Manda tolik, co Magdalena, ale už v druhé polovině XIX. století se u něho ustálil vulg. význam Marie (u Herbena, Legra, Jesenské, K. M. Čapka). Citovali jsme již výše zajímavý doklad této významové sféry (Kott, Přísp. II, z Moravy).

Podobně jako jméno Majka stalo se apelativem i jméno Manda na označení velmi líné ženštiny, chlapkyně (Jungmann je zná z usu), ženské tělnaté („to je manda!“), někdy i prý ženy líné, chtivé (Zubatý, NŘ. XIII, str. 7), vůbec nadělané, tlusté ženy (Přír. slov. II, str. 703). Vzhledem k tomu, že „se zdvořilým přídavkem paní jmenujeme jím jistou část těla“, soudí Zubatý (l. c.), že „to by dokazovalo také jisté stáří tohoto slova“, ale není starších dokladů. Mezi nejstarší literární doklady patří doklady z Tomsy, označující „silné děvče plných tvarů“, pozdější jsou z Frosta, Staška, Jahody. Výraz paní manda „zadnice“ je doložen literárně až z Čapka-Choda (1902).

Na dialekt ukazuje význam „kočka“. Je totiž doložen u Herbena, Sumína, Dohnala. Zde je slovo manda svým významem jistě na místě vzhledem k tomu, že jméno macek znamená kocoura.

Stejně dialektické je i úsloví mandu klásti „na vinici tyčkami napříč kladenými znamení dáti, až kam víno sebráno jest“.

Ze základního jména Manda vycházejí příjmení Manďáček (zná Vrba), Manďák, Mandík atd. Jméno Manda jako příjmení je doloženo už r. 1449 (Archiv čes. XVII, 393b), Mandys r. 1494 (l. c. XVII, 406a), Mandík r. 1494 (l. c. XVII, 402b, 519b) atd., Mandička r. 1588 (Oberpfalcer, l. c. str. 14).

Apelativní význam „děvče plných tvarů“, „hloupá tlustá žena“ jistě souvisí s obdobným pochodem v němčině, kde Marge, [239]Märge dialekticky přes Marja, Marje dostalo význam týž jako čes. manda, mařena a pod. (Heyne, Deutsches Wtb. 1906, II, str. 743a). Stejný sklon k apelativnímu významu má vlivem němčiny i luž. srb. maruša 1. die Dirne, 2. das stramme starke Mägdlein, 3. die liederliche Dirne; maruška = das hübsche Mägdlein (Muka, Słownik dolnoserbskeje rěcy s. v.).

Vedle toho je na Moravě a na Slovensku slovo manďák, manďál s významem „levák“ (Miklosich, Etym. Wtb. 182[2] v něm hledá obměnu ital. manco), které by také mohlo někdy vězeti v příjmení Manďák, (NŘ. VI, 252, IX, 62). Do této skupiny patří i dial. (lašské) manďavě něco dělati (Kott 6, 927) a manďavý (Kott l. c., NŘ. VI, 252). Domácí slovo to je sotva, srov. pol. mania, mańka, majka „levá ruka“.

Mezi nejzajímavější odvozeniny patří slovo Máňa, Mánička, Manka, Manča a pod. Za nejstarší se měl doklad z Husovy Orthografie: dicitur de ń, quod sonat cum a, ut in hac dictione mańa, et raro currit, nisi quis loqueretur more Polonorum (vydání Šemberovo 18). Z tohoto dokladu však není vidět, jde-li o apelativum nebo o jméno vlastní. Daleko zřetelnější a také starší je doklad z r. 1378: Mala Maretha emit erga Maniczkam mulierem (TomZ. 287); z r. 1381 (l. c. 137): Manae quondam Ješkonissae; z r. 1401 (l. c. 266): Máňa pistrix. Další doklady, zejména z XV. století, v. Gebauer, Stč. slov. Můžeme však připojit i doklady z fals ze XIII. století: Mane (Friedrich, CD. I, 398, 20; 431, 20) a Mania (l. c. 395, 5; 426, 20, 30) pro léta 1115 a 1186. To ovšem znamená, že tvar Máňa jako jméno mužské nemůžeme jistě spojovat s Marií; ostatně ve XIII. století, z něhož jsou citovaná falsa, nebylo jméno Marie ještě rozšířeno, a nemohlo tedy ani jméno Máňa značiti osobu ženskou. Sem patří též muž. jméno Manka z kopie z XV. stol. k r. 1143/8 (CD. I, 160, 25). Toho typu je asi i slc. Manko z r. 1469 (Chaloupecký, Středověké listy ze Slovenska 141; Chaloupecký, Kniha Žilinská nr. 74, str. 123) nebo z r. 1427 (Chaloupecký, Listy 150; Kniha Žil. nr. 78, str. 126). Podobně jako Mářa - Mařata (srov. výše) je tvořeno i Máňa - Maňata, jež je doloženo jako základ v místním jméně Manětín už r. 1169 (CD. I, 217, 10), r. 1191 v názvu rivus Manetin (l. c. 215, 15) a v tvaru Maneta (ČČM, 1880, 467) ze XIV. stol. Jméno Maňata je v úsloví Štědrý jsi jako svatý Maňata, co na tvrdo vejce vařil a chudým polévku rozdával (1852), jež připomíná výše dotčeného Mařatu.

Z místních jmen můžeme soudit na jména Maněk, Manuš a Maňák.

[240]1. Maněk - Maník (rozlišené příponou jako Dřevek - Dřevík, srov. ČMF. XXV, str. 143) vzhledem k místním jménům Mančice (ves u Uhl. Janovic a u Kolína), Maníkovice (Sedláček, Místop. slov.). Ostatně máme též zápis Jeskonem dictum Manyek de Wolfarticz z r. 1383 (Friedrich, Desky dvorské VII. První kniha půhonná z let 1383—1407, str. 53, 143; 54, 143).

2. Manuš podle osady Manušovice, uváděné k r. 1359 (Sedláček l. c).

3. Od téhož základu je tvořeno i příjmení Maňák (srov. Mařák; Archiv čes. XVII, 424, 496, 498; srov. i Dušek, Kmenosloví nářečí jihoč., Rozpr. ČA. 9, 1, 29).

Ze srbocharv. je známo jméno Mane, které může s našimi jmény souviset, třebas je dosud vykládali z hypokoristika Manojko (Emanuel), a příjmení Mańka, Mańkas. Patří sem i pol. Manco z r. 1212, Manczonis z r. 1293 a 1295; Manech (Taszycki, Najdawniejsze polskie imiona osobowe 111).

I v tvarech Man (TomZ. 36, 254 z r. 1379—1395), Mayn (ibid., str. 250, 254, 390, 310 z r. 1384—1385) s gen. Manonis (l. c. 254 z r. 1379), Manyonem (l. c. 37 z 1386) je možno hledati původní tvar Máňa.

V jakém poměru jsou tato stará mužská jména k osobnímu jménu ženskému, je těžko stanovit. Jméno Máňa jako pojmenování ženy se objevuje současně s ostatními odvozeninami jména Marie (1378, 1381, 1401, 1427), především s útvarem Mára (z r. 1355, 1360, 1365, 1384, 1394, 1397, 1398, 1401 atd.).

Není bez zajímavosti, že se v novější literatuře (XIX. stol.) jméno Máňa objevuje celkem málo (u T. Novákové, Preissové, Kunětické, K. M. Čapka-Choda, Šrámka), a to dosti pozdě, po prvé teprve r. 1890. Stejně málo je doloženo i jméno Mánička (u K. M. Čapka-Choda, Šrámka). Snad to souvisí s tím, že se jméno Máňa cítilo jako trochu vulgární a snad i dialekticky omezené, neboť se rozšířilo teprve poslední dobou. V polštině dosud „Mania poczytawane jest za obraźliwe; przeciwnie Maryna, Marysia, Maryśka za nie obrażające“ (Wisła VI, 316).

Daleko častější a v literatuře XIX. století dříve je doloženo jméno Manka (u Němcové, Erbena, Jiráska, Raise, K. M. Čapka, Klášterského, Vrby, Marie a pod.). V živém usu se objevuje nejčastěji sice na českém jihu, ale známo je i jinde.

Jméno Manča je stejně časté, ne-li častější (Němcová, Šmilovský, Neruda, Šimáček, Rais, Stašek, Nováková, Herrmann, Mrštíkové, Medek). Dnes je to hypokoristikon jména Marie, ale ještě r. 1835 Jungmann zná Manče jako vulg. jméno pro Magda[241]lenu. I dnes jistý stín vulgárnosti tkví na tomto jméně, jak ukazuje doklad Jednou ty, jednou já, jednou naše Manča (1925 Medek, Ostrov v bouři, 25, 3). Tvar Manča je pak základem pro jména Mančička a Mančinka (Němcová, Rais, Jirásek, Neruda, Podlipská a pod.). Zcela ojedinělé jsou útvary Manoušek, Manula, Manulka, Mancna, Manána (NŘ. XI, 98).

Jméno Manča se na Chodsku stalo základem přezdívky Mančičák jako označení muže pod pantoflem, srov. Dodlák, Hančičák, Madleňák (NŘ. IX, 62).

Původní apelativní význam tohoto osobního jména a jeho ohlas v jazyce zasluhuje zcela zvláštní studie; vždyť se dostaneme na konec až k tvaru maňásek (srov. Zubatý, Sborník filologický, VI, 85), jak ukážeme jindy.

Mezi odvozeniny dnes zcela módní patří i jméno Ria, vytvořené z konce slova Maria, tedy způsobem, jejž jsme zjistili už při tvoření jmen Riči, Ričinka. Poněvadž se však tvar Ria cítil příliš vzdálen od znění původního, stal se základem tvaru Mia, t. j. počáteční R- bylo nahrazeno M-, začáteční souhláskou jména Marie. Že tu mohla přispět asociace s ital. mia, není nemožné, stejně jako nemůžeme vyloučiti ani možnou asociaci s útvarem Mája a pod. Při tvoření těchto hypokoristik rozhoduje vkus naprosto cizí našemu jazyku. Projevuje se v nich spíše západnický způsob, a to zvláště i co do jejich zvukové hodnoty, neboť právě ona relativním pojetím líbeznosti u osoby mluvící je nejrozhodnějším prvkem pro jejich existenci v hovorovém jazyce. Angl. Mary, fr. Marion, ital. Marietta a obdobné jiné formy cizí jsou zajímavým dokladem, jak nezvyklost zvukové podoby slova také rozhoduje o jeho existenci v řeči. Tyto formy se cítí jako něco zvláštního, jako něco naprosto neotřelého denním užíváním, takže mluvící osoba pociťuje jistotu, že vyjadřuje onu expresivnost, již chce do jména vložiti a kterou necítí ve formách jako jsou Mářa, Mařenka, Mařka a všechny ty rozmanité útvary, které jsme vyjmenovali a které do nekonečna může a dovede vytvářeti a obměňovati živý jazyk.

Z toho ze všeho vyplývá, že historie vlastních jmen je zajímavá pro filologa, pro kulturního historika i pro laika. Chtěli jsme načrtnutím historie slova Marie a jeho osudů u nás naznačiti, jak veliký úkol čeká filologii v tomto oboru a jak je to úkol nesnadný. Nemáme dosud potřebných indexů, není prostudován příslušný archivní materiál, který je velice bohatý, neznáme ani pro dnešek docela bezpečně vkus doby; ale i z toho, co je po ruce, je vidět, jak těžce zápasil křesťanský systém se systémem domácím, jak pomalu pronikal a jak na konec oba [242]systémy spolu splývaly. Kus zajímavé kulturní historie se obráží i v osudech jména Marie.[3]


[1] Týž význam má polské marzana, marunka, marona (viz Brücknerův Sł. etym. 323).

[2] Též Berneker, Slav. etym. Wb. II, 17.

[3] Závěrem připojujeme ještě několik poznámek.

K str. 199: Podle V. V. Tomka, Děj. města Prahy II, 498, nevyskytuje se jméno Marie v době Karla IV. a Václava IV. u pražských měšťanek vůbec (nejčastější jsou jména Kateřina, Marketa, Anna, Alžběta).

K str. téže: Podle statistiky dr. J. Beneše je jméno Marie stále ještě na prvním místě osmi procenty (vlivem venkova, neboť tam dosahuje šestnácti procent), potom následují jména Věra, Zdeňka, Jarmila, Jiřina, Vlasta.

K str. 203: Poměr tvarů Maria Maří vykládá Gebauer, Hist. ml. I, 133, jinak. Podle něho výkladu přehláskou a zúžením vadí ta okolnost, že tvar Mařie nemá dokladu ani v době, kdy se ještě neúžilo; vždycky je Maří, nikdy Mařie. Gebauer proto soudí, že tu není změna hlásková, nýbrž že jméno Maria (podobně jako jméno Samaria) přešlo v češtině přímo do vzoru paní. R.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 8, s. 225-242

Předchozí B—a.: Východní moře

Následující Josef Beneš: Stejný předmět u dvou souřadně spojených sloves, z nichž každé má jinou vazbu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1