Časopis Naše řeč
en cz

Drobné výklady o jménech rostlin

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

(Viz NŘ. XXVIII, 106 n.)

3. Chřest

Tato rostlina (Asparagus off.), asi od 15. století pěstovaná jako zelenina, mívala v staré době jistou úlohu v lékařství (při nemocech ledvin a močového měchýře), vedle toho však, jak uvidíme z jejího jména, úlohu ještě jinou.

Jméno chřest je jen v češtině. V staré době zní chřěst, muž. rodu.[*] Pokus o výklad toho slova nalézáme dosud jen jediný: u Bernekera I, 402 je chřěst uveden pod chręstati (nč. chřestiti atd.), je to prý vlastně ‚výhonek‘ (Sproß), oslabením ze základní představy „mit Geräusch hervorbrechen“. Není třeba se u tohoto pokusu zdržovati.

Místo podoby chřěst je v jednom starém rostlináři nechřest, a to zcela zřetelně s významem ‚asparagus‘. Bylo to slovo běžné, ale normálně znamenalo „absinthium“, t. j. druh pelyňku. Gebauer má (Sl. II, 549) doklady, z nichž vyplývají pro ‚druh pelyňku‘ podoby nechrast(ie), nechrašč, nechřest. Ku podivu zachovalo se toto slovo v jednom nářečí do dnešní doby: na moravském Podluží dosud znají nechrašč (-á-) ‚černobýl‘.[1] Je to svědectví nadmíru vítané. Není pochyby, že Podlužané zachovali zcela přesně i původní význam:[**] černobýl je druh pelyňku Artemisia vulgaris, rostlina velmi vážená v lidovém lékařství, ale i magická (chrání proti rozličným nehodám).[2] Podlužané nás [176]tedy poučují, že z našich asi pěti domácích odrůd pelyňku stč. nechrašč byl právě černobýl; máme ostatně pro to i potvrzení nepřímé (v. níže). Kromě toho je na Slovensku kres ‚druh pelyňku‘ (Kálal), nepochybně z *nekrest.

Dále máme na Hané slovo podobné nekřest = č. netřesk, Sempervivum tectorum (Bartoš). Úloha netřesku je každému známa. Ještě v dnešních dobách jej najdeme na doškových střechách venkovských chalup; má na nich své vydržené místo jako ochránce proti hromu, a i když nyní lidé věří více hromosvodu, přec jenom si netřesk hájí svého místa dosud s úspěchem.

Podobnost jmen u těchto tří rostlin, chřestu, černobýlu a netřesku, vzbuzuje domněnku, že je tu něco společného. A vskutku je společným rysem to, že všechny tři — nejen netřesk! — mívaly úlohu chrániti proti hromu. Potvrzuje se to z jiných svědectví. Chřest se staročesky nazýval též hromové kořenie (v. Gebauer), kterýžto výraz mluví sám za sebe; týž výraz je jako synonymum i při hesle nechřest = spargus; u jiných Slovanů pak má chřest — kromě jiných jmen — názvy r. gromovoj koreń, gromovoj podčos, p. gromowy korzen, gromowe ziele, hl. hromowy korjeń, hromak.[3] O černobýlu pak máme to dosvědčeno od Němců: u nich má černobýl kromě mnoha jiných jmen též název Donnerkraut.[4]

Máme zde tedy zřetelnou podobnost názvů a společný podklad významový. Nelze se vyhnouti závěru, že při výrazu nechřest a pod. jde o jedno jediné společné jméno se společným významovým obsahem. Za nejvlastnější nebo nejstarší jeho podobu v češtině klademe nechřěst a tvrdíme, že vyjadřuje právě onu ochrannou úlohu těchto tří rostlin proti úderu blesku. S kterým slovesem však možno je spojiti? Není jiné možnosti nežli chřěstnúti, nč. chřástnouti, křástnouti:[***] můžeme chřástnouti někoho břinkovicí nebo můžeme chřástnouti dveřmi, můžeme křastnouti mečem do přilby (vše z Přír. slovníku); v lašském nářečí chrastnuł ho = uhodil, chrastnuł sebum na zem = praštil (Bartoš). Významy jinoslovanské ukazují, že slovesu *chręstati můžeme přičísti asi význam našeho praskati, a to ve všech stupních síly, od slabého praskotu třeba chrupavek až do „prásknutí“ hromu. Nechřěst bude tedy postverbální útvar k chřěstnúti a znamenati bude tedy obecně kteroukoli rostlinu, jejímž úkolem je chrániti dům, aby do něho „neprásklo“.

Jenže lidové pověry jsou podrobeny pronikavým proměnám; přetvářejí se často k nepoznání, živoří nebo úplně mizejí. U čer[177]nobýlu upadla jeho ochranná úloha u nás v zapomenutí docela; kdybychom neměli svědectví z Německa, nemohli bychom dokázati, že se stč. nechrast vztahuje k téže pověře. U chřestu pak nemáme z Německa nic, zato však máme synonymum hromové kořenie a podobná u jiných Slovanů, mluvící řečí velmi jasnou, a jediný doklad pro formu nechřest. Proč z nechřěst odpadlo ne-, uhodneme snadno: když se ta bylina začala pěstovat jako zelenina, zapomínali už zastrkovat ji za okna a mezi trámy, aby odvrátili božího posla. Vymizelo vědomí o etymologickém obsahu toho názvu, ne- se jevilo nesmyslným, nebylo v povědomí mluvících osob ničím odůvodněno, a proto odpadlo; snad i proto, aby se rozlišil nechřest = černobýl od asparagu.

U netřesku se ona víra, jak povědomo, drží dosud. Na př. Košťál praví: „Netřesk prý chrání stavení před hromem a ohněm; věříť se, že tam boží posel neuhodí, kde mají na střeše netřesk.“ O Němcích to oznamuje Mattioli (vyd. Veleslavínovo 406): „Netřesk jmenují Němci Hauswurcz und Donderbar, protože se domnívají, když ta bylina na domě roste, že tu žádné povětří, ani hrom nebije.“ Jedno středolatinské synonymum netřesku zní tonitrua (od lat. tonitrus ‚hrom‘).[5] Naše názvy pocházejí vesměs z nechřěst. Mor. nekřest (též na Přibyslavsku, NŘ 26, 215) zachovalo starou podobu ještě nejvěrněji; zpravidla se v nekřest přemístilo t a k (pod vlivem slovesa třískati, hrom tříská) a vznikl tvar netřesk (sloven. netresk); z toho je dále mor.-slov. hromotřesk (sloven. hromotresk), han. hromostřesk;[6] jiné zkomoleniny jsou netřes na Náchodsku[7] a sloven. neškreč (toto z *nekrešč).

Přehlédnuvše takto, co je v našem jazyku, bez rozpaků, připojíme do hořejší skupiny i ukr. nář. neforošč a r. nář. nechvorošč, obé ‚pelyněk ladní‘.[8] Základní sloveso *chręstnǫti (ukr. chrjásnuty, r. chrjasnúť) bylo zde vytlačeno slovesem r. nář. chvorostiť[9] téhož významu.[*] Vliv ten byl umožněn podobností nebo i shodností významu a tím, že slova zvukodobná mohou ve svých hláskách značně kolísati. Hledíme-li k tomu, že název nechvorošč je lidový až daleko na východě, musíme uznati, že označení jistých rostlin jako ochranných proti hromu, ne-chręstъ (po př. -jь) nebo ne-chvorst-jь, je dosti staré, i když něco přesnějšího o tom a o původu té pověry zatím říci nemůžeme.

[178]4. Šípek

Naše divoká růže (Rosa canina L. a podobné druhy) má domácí jméno šípek. Naproti tomu slovo růže k nám přišlo ze západu až s lékařskou kulturou stolisté růže;[**] jeho pramenem je lat. rosa, samo přejaté odněkud z Přední Asie.

Šípek je slovo prastarého původu. Příbuzné výrazy u jiných Slovanů svědčí, že takový název byl už v době praslovanské. Jsou to ukr. šypčák, šypšýna, r. šipóvnik, šipec, šipnjak, šipičnik a j. ‚keř šípkový‘, hl. šipka, dl. šypka, bulh. šipka ‚plod šípkový‘; chrv. šip, šipak, šipek může znamenati to i ono. Kdybychom měli určiti, patřilo-li to slovo původně keři nebo plodu, rozhodli bychom se pro plod; vedou k tomu východoslovanské odvozeniny a pak i ta úvaha, že lid si všímá především rostlinných plodů, pokud mu mohou sloužiti; slova jako jahodník, maliník nejsou a nebyla lidová. Hledíce k rodu, můžeme stanoviti, že ženské jméno šip(ъk)a je asi původní, praslovanský název šípkových plodů. Keř sám byl označován asi výrazy „šípkový keř“, „šípkovina“, „šípkovčí“ (srv. lidové malinovčí), r. šipovnik a pod., odtud asi zpětným pochodem vzniklo naše zkrácené označení šípek v mužském rodě.

Odpověď na otázku o původu slova šipa se zdá velmi snadná: přece od šíp, neboť ten keř je trnitý. Tak si to jistě vyložil každý, jakmile se s šípkovou růží seznámil. A mohl by to podepříti i „vědecky“: r. šip znamená ‚osten, trn‘. U Němců se objevilo srovnání jiné: Schade, Zupitza, Hirt (ostatně i náš Miklosich v Lex.) poukázali na něm. Hiefe, Hiffe žen. r., což jsou „šipinky“ (plody šípkové růže), dosud v jihozápadním Německu (podle Kretschmerovy Wortgeographie). Odkazy byly vždy rozpačité, neboť ty tvary ukazují na to, že na počátku slova byla původně hrdelnice; v slovníku Walda-Pokorného I, 380 jsou pod heslem *keub-. Ve skutečnosti se ty nesnáze dají odkliditi. Na počátku slova je ovšem předgermánské k, a to je vskutku původní. Na štěstí máme nyní prostředek, jak s ním smířiti naše š. Vyložil jsem v Slavii před několika lety (srv. NŘ XXIII, 147), že naše ch (a š před měkkými samohláskami) může býti expresivní substitucí za starší hrdelnice k nebo g. Je tedy šipa za *kipa. Střídnice na konci základu f, p (angl. hip) nemusí [179]ukazovat nutně na předgermánské b, může to býti výsledek za p po přízvuku. Máme tu společný název slovansko-germánský; rozdíly v samohlásce bych vysvětlil tak, že obé, předslovanské *keipa i předgermánské *keupa, je převzato z třetího jazyka, z jazyka neindoevropských obyvatelů střední Evropy, tak jako tím způsobem vysvětlíme na př. kolísání o/e (a přesmyk souhlásek) v našem lebeda/loboda, něm. Melde (z *belde, b z bh) a litev. balanda. Tato domněnka o praevropském původu není jen nouzová hypothesa.[***] Ukázalo se mi u jistého počtu slovanských a germánských slov, zvláště z říše živočišné a rostlinné, že zřejmě náleží k sobě, i když se v podrobnostech různí (na př. smъržь Morchel, v. NŘ XXVIII, 123, gylъ — něm. Goll ‚hýl‘, vьlga ‚žluva‘ — něm. Wide - walch téhož významu).

Podobnost se slovem šíp je pouze náhodná. Šíp je především jistá zbraň, a ten význam je tak přesný a vyhraněný, že nikdy bychom neřekli, že nějaký keř má šípy; vždy má jen trny. To, že v ruštině šip je ‚osten, trn‘, bude výsledkem zpětného postupu: ze šipovnik bylo abstrahováno šip ‚trn‘. Tento zvláštní vývoj byl umožněn tím, že se tam zachoval starobylý název zbraně šípu strěla (příbuzný s něm. Strahl, což původně také znamenalo šíp), a metafora, o níž hned promluvíme, na tom území nepronikla. Máme-li pravdu, že šipa byl původně plod tohoto keře a ne keř sám, bude druhotnost toho jazykového postupu patrná každému. Abychom však laskavého čtenáře přesvědčili úplně, že šípek a šíp spolu nesouvisí, musíme mu osvětliti i původ slova šíp. To slovo — podobně jako většina domácích slov s š- na počátku — bylo nám zcela neprůhledné, a ještě r. 1938, kdy jsem v Slavii vydával práci o ch, nevěděl jsem si s ním rady. Nyní, tak mám za to, mohu jeho původ osvětliti už lépe. Umožňuje to dl. význam toho slova. Tam šyp (šypa) znamená — kromě šípu - střely — také nezralé, zakrvavené péro. Zralé, dospělé péro se ptáku vytrhne bez nesnází nebo i vypadne samo; vytrhneme-li péro nedospělé, zůstane na něm trochu krve; jde to ztěžka a zvířeti se udělá citelná bolest. Nuže, stonek u péra, nedospělé péro, mladé peří má staré jméno pisk (je v Příručním slovníku), už praslovanské (piskъ souvisí se stind. piččhám, jak ukázal Zubatý; dodávám, že ččh je prastarý prákrtismus za sk). Má-li šyp onde týž význam co pisk, dovoluje to usouditi, že šipъ pochází z *ksipъ (ks dalo š zcela pravidelně), to pak přesmykem z piskъ. Přesmyk se udál ovšem již v době praslovanské; [180]přitom mohly oba tvary, piskъ i nové šipъ, žíti vedle sebe. Ale jazyk brzo přidělil novému slovu jiný význam: nějaký vtipkář, tahaje druhovi z rány zakrvácenou střelu (to bylo praslovanské jméno šípu!), na konci opatřenou peřím, vzpomněl si při sténání raněného, že to je skoro tak, jako když se ptáku vytrhává nezralé péro; na jednom konci stonku zakrvácená špička, na druhém opeření: šíp je takové veliké péro. Vtipná metafora o podobnosti pisků = šípů se zalíbila a všude — mimo východní oblast a část Balkánu — pronikla, vyhranil se nový význam slova šipъ a ovládl, jen v oné braniborské rovině se podivnou náhodou jako relikt udržel původní význam toho slova.

Nevím, zdali jsem laskavého čtenáře přesvědčil. Ale i kdyby ne úplně, snad jsem aspoň podkopal pohodlné domnění, že rostlinný název šípek je od slova šíp.


[*] V Gebauerově Stč. slovníku se udává rod ženský. Ale ten, jak je vidět z Jungmanna, se jeví toliko v Jungmannově prameni „Flor.“, což bude Preslova Flora čechica z 1819, nikoli Kronika o milosti Floria a Biancofory z 1519, jak by se zdálo ze seznamu pramenů. Později Presl kladl rod mužský. Ten je i v obecném usu. Nechybíme proto, jestliže Gebauera v tomto smyslu opravíme. — Kromě slova chřěst má G. i chřěšč. Ukázali jsme však v NŘ. (XXVIII, 125), že to je jistá houba. Jen doklad z RostlD. by snad byl ‚chřest‘, ale není nám toho času možné to zjistiti.

[1] Folprecht, Výr. zpráva 1. č. reálky v Plzni 1907/8, 13.

[**] Jiní pomýšlejí na jiné druhy pelyňku (viz Jungmanna pod nechrast); podle Presla, Všeob. rostlinopis 907, je n. pelyněk pontický.

[2] Mattioli-Hájek 256, Košťál 67 n.

[3] Podle Anenkova, Botan. slov. z r. 1878.

[4] Marzell, Wb. d. d. Pflanzennamen (Artemisia).

[***] Rozdíl mezi -řě- a -řá- je pouze kvantitativní, obé je z -rę-.

[5] H. Fischer 284.

[6] Spitzner ČVMSO III (1886).

[7] Šulc, Čas. spol. přátel starožitností českých 1916, 138.

[8] Annenkov.

[9] O něm Berneker I, 409.

[*] Annenkov 48 myslil, že nechvorošč pošlo — vzhledem k léčivosti té rostliny — od (ne) chvorať, chvorost (t. j. od chorý).

[**] Růži pěstovali lékárníci nejprve jako rostlinu léčivou. Okrasnou se stala až zásluhou církve, když byla povýšena za symbol nebo atribut P. Marie (M. Heyne, D. Hausaltertümer I, 87).

[***] U nás ji u četných slov hlásá, jak známo, především J. Janko; viz v NŘ referáty o jeho výkladech otiskovaných v Časopisu pro mod. filologii a j.

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 8, s. 175-180

Předchozí Josef Beneš: O našich příjmeních

Následující Vlad. J. Sedlák: Nouze naučila Dalibora housti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1