Časopis Naše řeč
en cz

Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

(pdf)

-

VI.[1]

Tvorba plachého samotáře Petra Klesa[2], od jehož smrti za světové války na jižním bojišti uplynulo 2. srpna min. r. právě pětadvacet let, je typická pro pokolení, jehož byl trosečníkem. Ač byl vysoko ceněn současníky a čítán k největším nadějím naší prózy let devadesátých, knihy za svého života nevydal. Dnešnímu pokolení by byl proto zůstal téměř neznám, nebýt posmrtného vydání jeho literární pozůstalosti. Již časopisecké ukázky jeho próz upozorňovaly na sebe tak, že z nich bylo hádáno na jména nejzvučnější, na Sovu prvních impresionistických sensitiv, na Hilberta nejstarších lehkonohých povídek i na jiné autory, a když se odhalený pseudonym po odchodu z Prahy na kolik let odmlčel, pořádány o něm přednášky jako o „zapadlém literátovi“. Přátelé Ignát Herrmann, Jaroslav Kvapil, Karel Mašek, Jaroslav Hilbert a j. za ním podnikali zájezdy na venkov, aby ho přiměli k opětné tvorbě…

Petr Kles dovedl zmatky a smutky své doby vystihovat básničtěji i lidštěji než kdokoli jiný z téže generace. Tím upoutával všecky, kdo žili podobné duševní stavy, ale neuměli je tak naléhavě vyjádřit.

[6]Náležel vlastně třem pokolením. Svými počátky se přiřadil k nejmladším prozaikům Sládkova „Lumíra“, verši debutoval nejprve mezi parnasisty kolem „Zlaté Prahy“; naposled se proti staršímu táboru mimoděk přiklonil k mládeži kulturně odbojné v „Nivě“, později v dekadentní „Moderní revui“. Stál s jinými v přílivu nových proudů, v křížovém ohni myšlenek a tendencí, jimiž od jeho jinošských let bylo nabito domácí ovzduší. Naturalismus, kolektivismus, individualismus, synthetismus, novoidealismus, symbolismus — naproti všem těm heslům byl vyzbrojen řídkou schopností analysy. Avšak při neblaze pronikavé, protože málo obzíravé smyslové vnímavosti to v něm oslabovalo schopnost hodnocení úhrnnějšího. Vládl zato výjimečnou vlohou zpodobovat fysický svět hmoty, maje při tom básnickou sklonnost okoušet ze všeho jen nejlehčí pel, nejprchavější pěnu a vůni. Ostatně sliboval právě tento krasoduchý sklon, tento jeho esteticismus, že bude krvavě placen, jakmile srdce zaprahne po přísnějším zadostiučinění.

Tvořivost svou, neobyčejně bezprostřední a bezděkou, takže každý zážitek hned proměňovala v slovesný výraz (celé partie jeho prací jsou do nich přeneseny rovnou z dopisů přátelům), ukájel Kles vždy jen kradmo. Jen ve volných chvílích, jichž pohříchu bylo čím dál méně. Chtěl si prve stůj co stůj zabezpečit hmotnou základnu, aby se pak aspoň půlí bytosti mohl věnovat tomu, čemu náležel celým nadáním. Ukládal si proto vůči múzám odříkavost a zvlášť za tuhé přípravy k státním zkouškám si zakazoval každou scestnou myšlenku. Zakusil však, jakým přepětím doléhá na mladou hlavu theoretické studium, vzdálené tužbám a cizí vnitřním potřebám jejím, až pod ním sténalo všecko útlé duševní ústrojí. Doufal, že mu konec studií bude vysvobozením z této rozháranosti. Bláhový hoch! První léta praxe mu střebala víc sil než sebe nesmyslněji přepínané dření ke zkouškám. Cítil, jak všecek „propadá střemhlav ubíhajícím dnům“ a jak s jejich proudem roztříštěn uplývá každý pokus o plnější soustředění umělcovo. Roztržka mezi dvěma cíli, z nichž každý by byl vyžadoval celého člověka, rozestupovala se hloub a hlouběji. Zatím umělecké svědomí neustávalo vyčítat.

A pode vším jako spodní příznačný motiv klíčila tichá, plachá láska, pavučinově choulostivý, nervově rozechvělý cit moderní, jehož osudovost znamenal, jak se mu snovala od prvního jablka Poznání. Vedle chátrání mozku, mučeného domněnkou o hasnoucí básnické tvořivosti pod břemenem nemilovaného povolání, blíží se velké ztroskotání, zasahující přímo střed bytosti. Je to ztráta iluse ilusí, citová pohroma, za níž bylo dáno básníku [7]nahlédnout do podsvětí milostného pudu bolestněji i dříve než komukoli z domácích vrstevníků. Po ní se však cítil Kles odsouzen už jen k živoření jakoby s přeťatým ústředním nervem. Přišla i doba, kdy po dvojí několikaleté přestávce umlkl konečně nadobro: stvol příliš křehký se zlomil.

Na jeho vnitřním rozpoložení se však nejpoučněji ukazuje, odkud pramenila celá česká dekadence. Kterak i se vším svým pohlavním pesimismem nevzešla než z přetížení hlav již ve škamnách středoškolských a ještě víc za let universitních. Vůbec z přemíry papírové vzdělanosti, vnucované mozkům za neukojené žízně smyslů stále drážděných, ale odsouzených, aby je na konec sžíral kancelářský prach. To byly obnažené, nijak nezkrášlené, ale nejvlastnější kořeny onoho úseku naší kultury, jenž se sám vědomě zval úpadkovým.

Jsou jistě pohnutlivější dramata než jenom pomalé zvětrávání mladých hlav a srdcí za „hrozné periody zkouškové“, jak tomu říkal Kles i později. Avšak ani tento melodram není z nejméně trudných, jež se rozvíjejí na jevišti niter. Důkazem je zvlášť citlivý zájem, s nímž okolo téhož námětu kroužila literatura současníků Klesových, mladších i starších. Vzpomeňme počátečních kapitol Mrštíkovy „Santy Lucie“, Sovovy „Kasty živořící“ nebo „Anny“, zčásti též Šlejharova „Havrana“, zvláště však Jarošovy „Procházky po stropě“ v „Publikánech a hříšnících“, i jiných větších menších skladeb novějších, ač se zdá, že tato problematika po světové válce valně již pozbyla ostří, zejména proti otázce nezaměstnanosti studované inteligence.

Petr Kles skončil tedy zdánlivě na opačném pólu, než odkud vyšel. Nehledíc však ani k dobové dokladovosti jeho „případu“, k nejtěsnější jeho lidské souvislosti s uměleckým osudem a k intimní tragice vší osobnosti, třeba slovesný jeho význam hledat v čemsi vývojově závažnějším. Byl, jak zřejmo, po vnitřním svém založení jedním z nejopravdovějších představitelů domácí dekadence, dokonce s vyhraněným uměleckým prvenstvím, které bývá rádo přezíráno. Byl však zároveň — a to nutno nejsilněji zdůraznit — též jejím prvním účinným překonavatelem.

Poctivě bojoval svůj boj. V samovolné reakci, třeba bez okázale vysunuté ideovosti, s krajním napětím tvůrčích sil se vzpíral vnějšímu tlaku i vnitřní můře. Na každém, i zřejmě toliko pomyslném prožitku zůstavoval stopy krve a drahocenné svěžesti duševní; čivového bohatství a nenahraditelného pocitového magnetismu bývalo v jeho věcech vyplýtváno, až z toho bývalo úzko. Avšak s dušemalebným uměním tím bezpečnějším, čím bylo pružnější a svůdnější, osvobozoval se od pravdivě žité zku[8]šenosti úpadkových nálad a procesů. Užíval k tomu stylu svrchovaně osobitého, rozechvělého a při tom ku podivu zhuštěného, nenuceného a chvílemi téměř rozmarného, takže už v tom tkvělo nadlehčení břemene a prvek oproštění.

Petr Kles byl u nás jeden z básníků nejsubjektivnějších. Jeho verše — krom nejpozdnějších z „Moderní revue“, rozpoutaných už v námětech i ve vazbě přibližně jako Hilbertovy lyrické improvisace — mají ještě akademický ráz poesie parnasistních epigonů ze školy Vrchlického nebo jejich druhů realističtějšího ladění, asi běžné úrovně Kaminského, Maškovy a jiných. V rané próze se naopak zpod hladkého povrchu vybírá již snaha rozeného stylisty vyjadřovat se osobitě. Tato druhá přirozenost brzy dodá jeho výtvorům odlišného názorového nervu, nové intonace přednesu, nového sdělného fluida a podmanivosti.

Svou prózou, sám si jsa vědom, že „nenapíše nic, co by leželo mimo život jeho a skoro jen jeho“, rýsuje vlastní svůj důvěrný běh životní. Již z domova si přinesl silné pokrevenské cítění, smysl pro kouzlo krbu a pro teplo rodinné intimity, jak si uvědomuje hned v jedné z prací svých slovesných počátků, „Listech z cizího deníku:

Jsem především člověk, abych tak řekl, naskrz rodinného rázu… To byla první stěna, po níž bloudily střídavě stín a záře mého života, po níž přelétaly mlhové obrazy mé chudé fantasie.

Vzpomíná na matku, jež dovedla vypravovat tak, že

ovládla dokonale obraznost poslouchajícího a loudila z ní celé malé zázraky. Starosvětské bály z doby jejího prvního mládí připadají mi od dětinství tak, jako bych byl sám na nich býval, a to, co jsem slyšel z jejích úst… vytvořilo ve mně tak živé obrazy, že stěží jen rozeznávám je od svých vlastních několika vzpomínek z té doby. (Tamtéž)

Otec — jako on — byl „duchaplným pozorovatelem a glosátorem věcí lidských, svého století a celé jeho kultury“, a teprve když děti vyrůstaly, počal se opravdu starat o výnosnější úřad. I v dobách, kdy nebylo u nich nazbyt, býval předplacen na několikero cizích listů.

„Co říkáš,“ říkával matce v trapných rozpacích s výčitkou v dobrém srdci, „mohu si předplatit? Budu kouřit o doutník denně méně.“ Matka pocelovala ho s úsměvem, předplatil. (Tamtéž)

Autoru se takto vrací melancholické poznání, že duše rodičů měly křídla, širá, ale nuceně složená a zápasem o chléb spoutaná. Ještě v pozdějším už „Konci mládívzpomíná i osmdesátileté báby, která dlouho sedávala na zahrádce proti rozkvetlé střemše: „To je krása, to je krása,“ říkávala. Vybaví si také vzpomínku na děda, venkovského lékaře, který „jezdíval s Ho[9]rácovými verši v postranní tašce staré bryčky“ a „věděl vždy, kde jaký krásný květ býval v kterém úvoze…“

Vše od malička, zdálo se, k básníkovi hovořilo: „Nevzdávat se krásy v životě!“ — Rovněž však odtud, z pevné, spolehlivé půdy rodinné pramenila mravní vážnost, s níž mladý autor vstupoval do literatury. Jakou až jímavě ušlechtilou morálku má jeho tištěná prvotina „Čtyri dni letního pobytu! Čtěte jen vroucně kadencovaný dopis, jímž v závěru manžel mladé paní děkuje hrdinovi, že nevyužil choulostivého jejího rozpoložení za pobytu na venku:

Zdá se, že jste si přinesl ze svého krátkého letního bytu krásnou, čestnou vzpomínku a že jste si tu zavázal několik srdcí k vděčnosti… Nezapomenu, s jakým štkaním se mi vrhla na prsa!

Už ani v těchto počátcích není Kles bez živého sociálního cítění: v téže prvotině se znepokojuje duševní zanedbaností zemědělských dělníků, jejich neuvědomělostí a nezralostí pro instituce lidumilné péče. Podobně se snaží překonat stud a hněv, hrnoucí se jemu, měšťákovi, červení do tváře při vyzývavých posměšcích venkovanů v neděli před chrámem.

Dej bůh, když se nesejdeme již v žití my, by se sešla aspoň naše práce v našich dětech. (Tamtéž)

K takovým steskům se řadí i některá pozdní pozorování, jak autorovi proti domácímu ovzduší lásky, vřelému jako lázeň, připadal všechen ostatní svět chladný, bezcitně ukrutný. „Moji spolužáci a můj první učitel nejednali se mnou s žádnou úzkostlivou měkkostí a měli velmi dobře“ (tamtéž). Hoch každé drsnější slovo pokládal za nepřátelství a dlouho nemohl snést zejména ani sebe nevinnější výsměch. Nezapírá si však, že z příbuzenských vztahů, ze styků stydlivého hošíka s vyspělejšími již děvčaty, sestřenkami a mladými tetičkami, vzala také původ jeho časně procitlá a osudně rozvitá smyslnost, aspoň možno-li činit závěry z jeho intimismem napojené, slohově nejrozechvělejší práce „Nemoc. Tato zdánlivě jen měkce nahozená skizza je hotově obtěžkána osudovým předurčením:

… byl to rod krásných hříšných žen a bavil je malý panáček, který se tak brzy začínal rdíti… Dovedly úsměvem přivésti hošíka do nesnáze, že se rděl a rděl, a líbaly ho na usmířenou. Usmívaly se, že už cítil kouzlo ženy.

Vše přijímá odtud své zabarvení, vše je takřka zruměněno mimořádnou schopností k slasti nebo utrpení v lásce. Její tajemství se děcku odmykalo příliš brzy.

Najisto tím byla zúrodněna půda spisovatelovy pozornosti, zvlášť pro oblast psychofysiologickou. Vyostřeny byly jeho [10]vlohy zrakové a sluchové, všecky pudy uzpůsobeny, aby s citlivostí zrcadla pro dech větřily každou změnu vzduchu a nálady. Jeho talent básnicky zpodobivý to ovšem ochraňovalo od nebezpečí hrozícího každému umění z neživotně odtažité povšechnosti. Slovem: umělec a básník v něm získávali právě tím, co člověk brzy nezbytně pocítil jako svou osudovost.

Obzor jeho svéživotopisných a sebepozorovatelských črt se zasmušoval čím dál tísnivěji. A nebyla to jenom stará dvojakost neobsáhlé hmoty a ohraničeného jedince sebe horečněji k ní přissátého. Není to jen tento dualism, rozkleslý zvlášť bolestně, nezakotví-li sensitivní jedinec později v žádné, ať mravní či tvarové idei, jež by jeho bytí dařila jistým údělem věčnosti. Je v tom nadto zřejmě také cosi dobového. Padající soumrak konce století.

Kles při vší jedinečné vyhraněnosti byl typickým představitelem aspoň části pokolení let devadesátých, jež v onen čas vstupovalo s novými snahami do veřejného života, do vědy, literatury, umění i politiky. Že byl při tom svými osobními styky a vztahy i vlastními svými slovesnými počátky v „Lumíru“, „Zlaté Praze“, „Národních listech“ a j. spjat s pokolením starším, jistě nepřispělo k vnitřní vyrovnanosti mladého literáta, vším nadáním i vědomým jeho pěstěním nevolky tíhnoucího k mládeži kulturně nejpokročilejší.

Nebyl žel také jen sám, kdo odstonal krise mládí za té přechodné doby kvasu a kypění. Stopy podobného rozpolcení vnějšího i vnitřního bylo znamenat ještě dlouho v rozkolísanosti a nerozhodnosti na všech stranách, ve smlouvání a ústupkaření, v zrazování zásad a rozchodech s minulostí nejednou jen pro bláhový přelud pokrokovosti. Co tu bylo zlomů povahových, co nevyléčitelných ochoření vůle i na celý věk! Kolik nezachranitelných trosečníků! Neboť nevznášela-li se zrovna u nás nad každou odvahou hned otázka existenční? Staré autority byly nesmiřitelné. V sázce bývala nejednou všecka budoucnost příslušníka „generace nedostudovaných“, jak byla s příhanou nazvána paušálně celá přes to, že nejeden z ní vládl duševním kapitálem převyšujícím fond několikanásob graduovaných snaživců z pokolení předchozích i potomních. Bylo by třeba hazardnosti k doživotnímu bohémství v Čechách…

Převahu ostatně měli ti, kdo cítili povinnost k rodinám, matkám, manželkám, sourozencům, k těm, kteří se zakrváceli jejich studiemi a k nim upínali své naděje. Také na Klesa dolehla blízká otázka povolání. Nebyla proň podle všeho nijak zvlášť nutkavá vzhledem k rodině. Kles však, ač na tom nikdo hmotně nevisel, [11]náležel ke krajně svědomitým studentům. Asi tak, jak si představoval ve „Čtyřech dnech“:

Ale hoši zahryzli zuby do rtů a nepopustí dříve, až budou míti vlastní poctivý kus chleba.

Jaké byly toho důsledky pro jeho příští, načrtl jsem již nahoře. Mozek, už tak přeplněný látkou vrhanou do něho příbojem doby, ztrácel rovnováhu. Byl často jako mlýn meloucí naprázdno a chátrající.

A přece ještě v „Deštivém dnipři pohledu na fysickou bolest psa, týraného mrzákem kolovrátkářem, vyčítá si autor „neživotné, nervové jen neštěstí“. Pozoruje však též výraz drsného vozky, jak zdravě čije vlhko ovzduší i plochu černého bahna, děleného koly a kopyty. A připadá si proti němu také tak trochu mrzákem jako kolovrátkář, který si k jeho vozu připjal svou káru a proklínaje belhá se těžce za ním, aby jej dohnal, když se vozka najednou naschvál rozjel… Počítá, co sám svým přepínáním sil ztratil a co si jím vykoupil: „Veselý počet to nebyl“.

Než i vážnější příznaky znepokojují jeho mysl. Vnímavost k okolí se občas náhle stupňuje v citlivost až děsivou. Inspirace Klesova a jeho tvůrčí dojmy se odtud vůbec chvějí jen z podnětů kormutných. S psychologickou jasnovidností se dohlédá nejžalostnějších konců.

Zvlášť osobitě to vyjadřuje citovaná již povídková studie „Nemoc“, Klesův mistrovský kus po stránce dušeslovné prozíravosti i výrazové intensity. Obdoba Maupassantovy proslulé novelistické dušemalby propukajícího šílenství „Horla“ podává se tu sama sebou — aspoň nesrovnáváme-li obě ty práce jinak nežli jako odraz životní sudby dvou rozdílných letor a téže zavilé hrůzy, jež bičovala dvě různě rytmovaná srdce básnická.

Reka, v němž erotismus od časného mládí probuzený zavinil zplanění hned první čisté lásky, jímá podivný zmatek mezi lidmi. I nová láska mu je toliko rafinovanou hrou a duše se míjejí. Pozdě toho sice oba litují a vracejí se k sobě, ale on si v zápětí zas kreslí perspektivu manžela se slábnoucím mozkem, ošetřovaného mladou ženou:

… bude ze mne zapomnětlivý hloupý papa, který dovede sic pracovat jako stroj v podřízeném postavení a v týchž věcech jako před dvaceti lety, — ale mozek mu neslouží, a přijdou-li hosté, žena pomáhá: „Ale vždyť víš, muži, jsou tomu dvě léta teď — Ne, muži, ne on, jeho bratr — Ale to už naši hosté slyšeli, muži — papá, papá!“

K tomu tisícerá pokušení, jimž bude vydána mladá zvědavá žínka… Ne, raději nový rozchod. A nové, hrozivější příznaky, [12]kamkoli se hne. Na volném prostranství, na ulici za deště, v šumu žurnálů a třesku kavárenských kulečníkových turnajů, v kanceláři… Všude „myšlenka létá plaše, bije o stěny, všeho se dotkne, přede vším prchá, není možno pomyslit něco jasně, a člověk by plakal nad svou bídou.“ V noci není stopy po spánku. Přes to ho dráždívají pohledy do rodin, kde mají krásné dcery na vdávání a kde se žije zcela smysly; láká to k výběru. Naposled se také umění marně zapírané dostavilo „jako potlačovaná výčitka“. Na chvíli ho to přece napřímí. Cítí se bezmála v plné síle osobnosti, zdráv a div ne vesel. Přijme pozvání do rodiny, kde mají salon, dvě dcery krasavice a pěstují společnost. Opojen blízkostí žen a lahodnými dojmy, překonává sám sebe. V náhlém přílivu sebevědomí si troufá ovládnout zábavu. Dvorně kříží čepel v konversačním boji se sokem o jedno z děvčat. Má úspěch. Mary k němu s povzdechem vychyluje hlavinku, když mu v tom „řad prázdných zvuků zahrčel v uších… mozek se brání, nehýbe se, šumí, nerozumí a nechce.“ V bezmezné hrůze zachytí ještě pohled, který krasavice zas upírá k sokovi. — Odvádějí ho, sok mu soucitně pomáhá. — „I ne, tatíčku, já vím, já zblbnu“, zasténá ubožák nazítří v odpověď otci, jenž přijel, aby chudák, sám násilím duse pláč, ho potěšil. —

Je to zdánlivě zcela syrové a tak důvěrným subjektivismem prosycené, že povídka tato téměř přestává být objektivním genrem. Je svou nastavovanou, jako deníkovou zlomkovitostí tvarově především velmi úměrná líčeným niterným nesouzvukům. Autor jako by tak naschvál paralysoval páteř tradičního novelového modelu. Na rozdíl na př. od svých „Čtyř dnů letního bytu“ větami povahy namnoze eliptické, zámlkové a náznakové, s náhlými odskoky do minula řadí jednotlivosti vedle sebe po většině způsobem vlastním vyprávění ústnímu nebo ještě blíže samomluvě. Řešit jejich významový vztah zůstavuje čtenářovu dohadu: jeho spolupráce vymáhá tady Kles vůbec naléhavěji, než bývá zvykem. Toto dílko, do sebe zahloubané a zaryté, je plodem ne uvolněné obraznosti, nýbrž básnického vnitrozření, a proto na oko i okouzlující beztvarosti. Je nicméně řízeno svézákonným poměrem k vnějšku. Události se v něm vybavují v řadě přerývané proudem samých myšlenek a vzpomínek, postižených začasté hned při svém zrodu. Není to na konec než tah vteřin a okamžiků, míjejících dojmů a postřehů, jimiž nitro reaguje nevolky na každý náraz citlivěji nežli vibrující membrána a jež kolem ubožákovy hlavy houstnou v osudový mrak až ke katastrofě. Při vší drásavosti látky utkávají [13]skutečnost tak křehkými prsty uměleckými a s tak neumělkovanou výrazovou bezprostředností, že již v tom je oproštění od zpodobených stavů, znak vítězství aspoň básnického v nerozhodném zápase.

(Příště ostatek)


[1] Srov. „Naši řeč“, roč. XXIV, str. 157 n., 201 n., 257 n. a roč. XXV, str. 208 n., 225 n. a 269 n.

[2] Petr Kles (vl. jménem dr. Vilém Vordren) se narodil 2. července 1869 ve Frýdštejně u Malé Skály; v občanském povolání byl advokátem, nejposléze v Chlumci n. Cidlinou. Jeho „Pozůstalé spisy prózou i veršem“ vyšly r. 1932 po prvé v přepychovém vydání „Zodiaku“ nákl. J. a Sv. Klíra na Kladně.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 1, s. 5-13

Předchozí Vladimír Šmilauer: O vyučování mluvnici a pravopisu

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1