Časopis Naše řeč
en cz

Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

(pdf)

-

VI.

(Ostatek)

Z druhého životního období, počínajícího vstupem do nevábivé právní praxe, vyzpovídal se Petr Kles v přátelské korespondenci, která doplňuje jeho beletrii; sama, nepojednává-li o nejběžnějších časových věcech, je vlastně zas uměleckou improvisací a části z ní přejímal Kles, jak řečeno, do svých kusů definitivních. Také několik rukopisných zlomků z těch dob zesiluje dojem jeho zpovědí. Na př. tento úryvek:

Bylo mi líto mladých let, ztrávených v nezkušeném, neobratném plahočení za chlebem, v cizích službách, pod zálibným a ironickým úsměvem nad temperamentním koníkem, jenž by se udřel v tahu a bere patrně vážně svůj úkol, táhne tělem i duší, hezkým, lehkým krokem a hezkými [38]pohyby, s tím dětským pokyvováním hlavy a s výrazem v očích, který mívají takoví dobří koníci: „Jsem hodný, že ano, táhnu dobře…“

Snad v tom bylo trochu atavismu nebo vlivu okolí od dětství v té proslulé zemi „dobrých služebníků“. („Jezevčík“)

Avšak nejpronikavěji vystihl Kles proces hasnoucí básnické tvořivosti pod břemenem nemilovaného povolání v komorní sonátě ze svého života, nazvané „Z opuštěné dílny.

Bezejmenný rek žije na venkově jako ve vyhnanství z průměrné společnosti. Takhle ji vystihuje truchlosměšným příměrem:

Už třetí rok sedal ve venkovské kanceláři za oknem, v němž tlustý jeho šéf pěstil kaktusy. A dnes po prvé zmohl se ve svém svévolném zotročení na to, že mohl se zasmáti tomu oknu.

Stálo tam nakupeno květináčů, menších nahoře, na pokraji větších, a ze všech trčely nehezké, dužinaté tvary kaktusů, plny ostnů.

Tu veliké, vejčité lupeny vyrůstaly ze sebe do nekonečna beze všeho ladu, chýlily se obloukem zduřenin, bez gracie ssály svůj tučný a ježatý život z hubené písčité země. Ohyzdný řetěz dužnatin klonil se tupě svou vahou, jako v sebevědomí tloušťky. Jinde beztvárná homole ježila se sty ostnů, bezpečna na širokém podkladu, jako maloměstský člověk s domem na náměstí.

Zkomoleniny odnožů, zastrkané do písku, začínaly samostatnou existenci. Zůstaly křivy, když je křivě zapustili, dmuly se komicky, byly zticha a v úplné tuposti zaměňovaly masité, měkké výhonky svého mládí za tvrdé, ostré bodliny. Jsme komické? Sedíme široce a rostou nám bodláky!

Mladý muž tráví večery „napjat vstříc tomu, co jediné mohlo… smířit jej s sebou samým.“ Neboť praktické zaměstnání to nedovedlo. „Měl o povinnost více, a kde začínal jejich klid, měla začínati jeho práce.“ Marně však čeká na tvůrčí vnuknutí. Vyčítá si zbabělé podrobení, odpadnutí od sebe. Zvlášť když je tak ubohý také mezi tvrdými rváči života, že to v něm utlouká všecko sebevědomí. Ani samota mu nekyne úlevou. I když povolání již nestravovalo všecky jeho síly, veta bylo po mladé svěžesti vnímání. Bilance: zmařená léta. Ve společnosti na sebe mimoděk upozorňuje: „Zastihoval chladné zvědavé pohledy, které se procházely po mdlé tváři, procházely přes jeho oči.“ Když zasáhl do hovoru, zvuk jeho hlasu objevil celé to mrtvo v něm. Byl-li u stolu náhodou mladý lékař, jistě si neodepřel poznámku o zaměňování slov jako příznaku jistých psychos.

Ty všecky pohledy cítil na tváři mladý muž, opětoval dva tři z nich lhostejně… — nu, dobrá, já vím, dobráčkové, a co vy mi pomůžete a co je vám po tom? (Tamtéž)

Byl by se chtěl vylízat ze své rány jako postřelený paroháč v lesích, v kterých vyrostl; a vrátit se pak do svého kroužku, [39]„mezi několik mladých umělců, mezi nimiž bývalo tolik volno a milo a před nimiž zalezl se svou ošklivou ranou.“ Avšak zdá se mu, že i oni naň pohlíželi poslední dobou tvrdě, pátravě. „— A nač si dát sahati studeným spárem za teplou košili?“ Stál ten malý výsledek za léta sžíravé nespokojenosti? Chtěl by být posledním mezi posledními. Ale šlo to stále hůř v tom kyvadlovém komíhání mezi uměním a povoláním. Na konec vidí už jako protějšek k tučným svým kaktusům jen teskně krásný, pošetilý obraz:

Obrovitý strunný nástroj vzpíral se kdes o skalní tesy a vysoko v oblacích vládli zlí a dobří duchové kolíky jeho strun. Samota němá, kam chodíval Pierot v noci, když odskákal své šprýmy. Vylézal vzhůru do strun a dovedl trochu hráti na ně svým smyčcem, který si sám zrobil.

Hrával dost vesele zprvu, byli mladí s Kolombinou. Ale potom vracel se stále smutnější ke strunám, a když hrál, struny zněly mu pod rukou hloub a hloub…

Byl jsem příliš zpupný, byl jsem mlád, myslil si. Byla to tedy dost smutná píseň, ale hrál ji rád, říkaje si, takový že je život…

Struny chvějí se pod smyčcem šíř a šíř. Cítil už, že povolují…

Žilo se truchle… Bývalo tak smutno v životě i písni, že myslíval, tak že nelze žíti sám a to že je konec. Ale trvalo to dále, a tu si říkal, že v tomto stavu, který se mu s počátku zdál samým vrcholem krise, bude žíti a žíti, že tato nálada doživotního galejníka, ztrnulost bez přání a víry … stane se pro něho normou — na čas jen, a pak že to půjde ještě hloub, stále hloub —

Povolující struny hučely už jen jednotvárně, pak něměly den ode dne. A Pierot s hrůzou v očích klonil se nad ně níž a níž, hrál, plakal a říkal tomu smíření.

— Jen hloub, jen hloub! říkal si s úsměvem pomateného, vyhrávaje svou drsnou, hluchou píseň.

Teď teprv přijde normál života! Byl jsem příliš mlád, byl jsem zpupný — —

Struny už nezněly — — —

Nutno míti odvahu ve dvaceti letech. — — — (Tamtéž)

Po naturalistické črtě „V jediném chumáči“, kterou na něm vymohli mladí výtvarníci při zahájení svých „Volných směrů“, po této práci, mísící brutalitu velmi plastického vidu s bolestnou citovou jemností, neobjevilo se jméno Klesovo osm let v žádném listě.

Do té přestávky spadá konec jeho velké lásky. Ztroskotání, do něhož dal básník sám krom dosavadních prací nahlédnout zvlášť v rukopisných „Listech mé lásce“, neodeslaných, ale sotva asi zcela fiktivních. Připadá mu, že žije už jen proto, aby mohl být večer chvíli sám v představě, že je s ní.

Dvě hlavy, skráň na skráni. A předu, předu bledou tkáň snů, pavouk samotář. Každý den začínám přísti znovu tam, kde byla přervána…

[40]Někdy trochu siného světla zahrá v mé osnově jako jemné slunce v zamrzlých oknech. Usínám pozdě v noci v celé závěji toho přediva, a než mi je přerve a rozvěje střízlivý den, vidím v něm ráno v procítání těžkou podzimní rosu lesknouti se do slzavých smutných dnů, v kterých se mi zdá o Vás…

Bez hádanek mluví autor o svém ztroskotání v první próze tištěné po onom odmlčení, v „Konci mládí. Přijel se z toho vystonat k starým rodičům. Otec se na něho dívá, jako by říkal: „Hochu můj zlatý, také jsi již dostal svůj díl!“ A matka „už zase jako by mizeti chtěla vedle obou mužů, kteří přivážejí si své těžké rány z neznámého života.“ On sám v studentském pokoji, kde „svíce hořela v starém stříbrném svícnu z bábiny výbavy“, loučí se s květem života. Cítí se stár.

Že se Kles přese vše literárně opět ozval, má zevně příčinu jistě též v přechodném návratu do Prahy a v naléhání starých přátel. Svrchovaně příznačné však je, jak se teď právě od nich odvrací, přimykaje se již otevřeně k novému táboru. A to právě k jeho křídlu dekadentnímu, seskupenému kolem „Moderní revue“. Tiskne tam nejen verše, naze upřímné a ladění valně odlišného od jeho dřívějších krotkých poesií, nýbrž i odvážné prózy. Z nich rámcová povídka „Mezi tím byla láskauvolňuje upřímnost při víně, aby muži „s prvními známkami ochablosti na skráních, s prvním steskem marnosti v duších“ vyslechli vzpomínku, jedinou za všecky, na rozličné fáze poměru k ženám za celá svá činná léta. Jak jim život míjel a jak mezi jednotlivými obdobími bez rysu tragičnosti unikala možnost lásky, totiž „soustředění vší schopnosti iluse k jediné ženě“. Toto je Klesova konečná její definice.

Tucha jedinečného ženství, na něž se je třeba upoutat vší mužově citovosti i všem jeho vlohám smyslovým, svitla Klesovi nejjasněji v poslední z oněch novel, karakteristicky nazvané „Za ilusí“.

Cosi zralého, skorem znepokojivě hotového dýše z této prózy, jež je všecka jako modravý prut popela z rychle vzplanulého a již dohořívajícího květinového stvolu. Hrdina se ho tu chopil jako stébla v touze pozvednout se ze své vnitřní skleslosti. Měl zde k tomu všecky podmínky. Pense v horách, pražská kolonie. Ovzduší sportu, příroda a turistika, veskrz ozdravující živly. Účastník velké právní kanceláře a trochu amatér v umění „se značnou ještě schopností vážnosti v některých věcech“ kolísá v zálibě mezi dvěma rozkošnými dívkami v prvním rozpuku, při jichž pozorování se mu „smutně zdá o krásných věcech“. Jedna z nich je „intelektem šestnáctiletý hoch, který si umiňuje zvědět všecko a přijít všemu na kloub“ — bez muže. [41]A přec hledá bezděky právě jeho. Druhá, na níž se hrdina jižjiž ustaluje, milé a rovněž rozumné děvče, jenže žádné ztrnutí ve stadiu jinošském, je hebké a tvárlivé stvoření jemných tykadel, jimiž vytušuje v hrdinovi schopnost oddaného zbožnění ženy. Lehýnce podléhá, trochu nedůvěřivá, trochu šťastná, zatím co její družka občas mezi ně rušivě zasahuje svými tvrdými otázkami o studiu, o umění —. Hrdina teskně nahlíží v čistý, milý dívčí svět; tu se mu však zase podobá, že je toho na něj trochu mnoho: povolání, silnější soukromé zájmy a rodina. Ostatně si připadá tak těžkopádný ke dvoření před gardedámami. Tyto kritické starší paní posuzují jeho styk s dívkami jako rafinovanou svůdnickou hru, jež mate mladé hlavy svým ohřívaným ilusionismem, aniž míří k nějakému bezpečnému cíli. Hrdina jedná opravdu výstředně, málo oficielně. V noci se ovšem probouzí s bolestnou touhou, až polohlasně vzlyká. A přece nečiní krok společensky žádoucí. Strážné dámy mu potom vypovídají boj, padají ostré poznámky a výtky. I mládež se proti němu spiká a on na konec prohrává i u své vytoužené dívky. Bojí se, jaké to budou vzpomínky, a nezbývá mu než dobrat se vystřízlivění ještě před odjezdem. Podaří se mu to nad očekávání: palba gardedám, i když se rázem obrací v roztomilost, jakmile on přizná svou porážku, je dosti hrubá, aby iluse byla dobita. Odchází se shovívavým výrazem gentlemana, kterému jen chvílemi trhne rty trpký úsměv bezvolného platonika.

A léta míjela. Už bez výprav za ilusí. Nevyplácely se ty výpravy. … Bolelo to dosti dlouho. (Tamtéž)

Je to Klesova práce nejvyrovnanější a nejzaokrouhlenější, nejmíň episodická; klidná, jemná, podzimkově uzrálá. A chtěj nechtěj také nejobjektivnější, třeba komorní přednes a pastelová technika nedopouštěly pedálu příkřejšího. Chybí toliko páteř s dostatek nosná, jež by dovolila materiálu, hnětenému jen lehkými prsty prvního slovesného impresionisty u nás, vyhranit se v útvar ještě odosobenější. K tomu se však již nepropracoval duch tak křehce ustrojený jako Petr Kles.

Zato přese všecky hadí hlody, pocítěné kdy ve vlastní krvi, nikdy ho neopustila vrozená dvornost a velkodušnost k druhému pohlaví. Byla naopak na rozdíl od proklínání dekadentních misogynů stupňována až k mystickému zbožnění čistého dívčího klína; a nebylo jí ani třeba zkrašlovat si pojem snad kultem Madony, jak jej většinou toliko dekoračně provozovali někteří domácí úpadkoví básníci a snobové.

Jenže ustavičné dráždivé osvětlování nejintimnějších tajů a koutů měnilo vášeň hlubin v pouhou povrchovou hru. Zeslabo[42]valo lásku v erotiku a udržovalo nadto vnitřní rovnováhu v neustálém chvění, činíc ji nesmírně nedůtklivou a vrátkou. Přičtěte zastaralé úbytě vůle pod přetíženou rozumovostí i všecku čivovou nadkulturu. Konečně rozbornou vlohu, jež neúmorně rozrývala a převracela vnitřní vrstvy od nejmladších až ke zděděným atavismům. A změřte rozpětí mezi oběma povídkami z letovisek, mezi novelistovou prvotinou „Čtyři dni letního bytu“ s její odříkavostí z pocitu mravní odpovědnosti — a posledním časopiseckým číslem „Za ilusí“ s jeho trpkým platonismem. Kruh je opsán a uzavřen, avšak hluboká trhlina zeje teď od pólu k pólu mezi duševním pohlavím a kořáním jeho v krevních tmách bytosti. Puklina bolně zazvučí vanem každé kormutlivé nálady a už Pierot „Z opuštěné dílny“ na ni hudl elegickou dumu o zašlé mladosti a odvaze, kterou nutno mít ve dvaceti letech…

Každá z obou půlí se rozvíjí samostatně a oslabená vůle marně se snaží vyplnit mezeru ilusí. Rozlomený Adam se pak může v blízkosti některé ženy cítit přitahován jako železa magnetem: po každé se zaráží o neschopnost proměnit sebe pronikavější vznět v hybnou pohnutku a rozhodný krok. Po každé sezná, že žádná vytoužená nebyla než světlým klamem a odrazem téhož přeludu v jeho duši, čím dál nedostupnějšího a nedůtklivějšího. A tak mu nezbývá než touha bez cíle a prahnutí bez konce.

Mohlo to být nejen posledním jednáním nevzrušeného, skrytého dramatu, nýbrž i posledním stupněm očišťování duše umělcovy, kdyby totiž právě u Klesa nebylo to musilo také v tvorbě umělecké způsobit pád nazpět, hlubší než všechny předešlé. Duch tohoto sensualisty, nedosti volný a dalekovidný, zůstal přese vše horoucně přižehnut k realitě smyslů. Nejsa schopen odosobení, nedovedl se zachránit ani v samotářské hrdosti věže slonové, v uměleckém absolutnu flaubertovském. Ztratil naopak, jakmile v něm propadlo rozkladu, co mu bylo vrcholným smyslem života, i způsobilost k básnickému tvoření.

Těžké, čím dál těžší chmury osobní podkalovaly samy základní barvy a hloubky, na nichž hrály přelety světel a stínů v črtách Klesových. Vše se v nich odevždy tetelilo dotepávajícími přímými zážitky. Není odtud v české próze stran bolestněji smyslných nad některé partie „Nemoci“ a rozryvněji melancholických nad závěr „Z opuštěné dílny“.

Klesův sloh krom chladnější vyváženosti novely „Za ilusí“ je nicméně doposledka oproštěně stručný, ale citově rozehraný jako sítí na tůni. Zdá se, že kmitá na půl cestě mezi improvi[43]sací a umělou stylisací. Ač je téměř rozmarný a svůdný, bývá při vší nesložité snadnosti vždy poněkud šílený. V jádře jsa spíš rozborný než skladný, spíš podsunující než zjevně vyslovující, pracuje postupem nejčastěji alogickým. Jako výrazové umění neurčité, z polovičních údajů a zámlk utkané výtečně chytá jen tresť věcí. A to bez předstírané, tehdy módní literárně aristokratické povýšenosti, naopak se smutnou pokorou a sžíravou pochybovačností k svému dílu. Zato s nelíčenou jazykovou urozeností a vybroušenou pěstěností.

Hle, jak už ve svém debutu dovedl autor několika tahy zachytit kouzlo mladé, k nevěře náchylné ženy: „Jisto je, že vypadala, jako by byla své děti zrodila nejvýše ve snu.“ („Čtyři dni letního bytu“) A dále: „Preparovali ji jen tak, aby z ní čišelo co nejvíce opojné vůně; aby každého muže, který by se jí blížil, jímala závrať z rafinovaného života, jaký by s ní byl možný…“ (Tamtéž) Nebo jak maluje jejího synka: „Bylo to jemné, věčně rozechvělé dítě, které již nyní dovedlo rozčilením nespat celé noci. — Stránský … se na něho trochu pozorněji zahleděl, hoch rozvíral zděšeně víc a více své oči s mdlými, delikátně se přivírajícími víčky, náhle zachvěl nervosně brvami a rozplakal se usedavě.“ Teprv za chvíli se utišil, a „stoje opodál s poslední slzou na líčku, opakoval si tiše po Stránském jako malá opička každý posunek“. (Tamtéž) — Společenský pomluvač si v Klesově podání pochutnává na klevetách, „jako by v ústech bonbon přesunoval se strany na stranu,“ a sám navzájem poslouchá klepy „s pocitem, jako když mu v lázni kůži trou do růžova“. („Z ulice“) Básník se rozhořčuje na promenádní darmošlapy, jejichž špalírem by nechtěl jednou vést svou mladou ženu: „Všichni ti hejskové bez hlasu a dechu, šeptající, breptající, trou se o ni, jako oněch několik ubohých starců, kteří stále bloudí městskými sady a trou se kolem chův.“ (Tamtéž) — Takto poodkrývá Kles pramen časné erotiky: „Byl jediný hoch v domě, jediné dítě. Dům plnil se měkkými pohyby mladých žen, hoch si přestával hráti s bílým koníkem, nabýval brzy smyslu pro pohádku, která sluje žena, a vyplnil potom takovými pohádkami celé mládí. Snul se mu ten osud, když si ještě hrával na koberci u ranních střevíčků.“ („Nemoc“) Později by se byl dal „vypít studenou rozkošnicí, která jen svoje mělké já si hřeje v prázdných ňadrech“; nebo zas naopak „byl by chtěl míti to hádě tak prázdné před sebou, jak jen muž může míti svou ženu“. (Tamtéž)

Jak umí Kles vystihnouti kouzlo podvečera: „Sedával nehybně s očima do neurčita upřenýma, v duši třeba západ slunce v ně[44]jakém rozviklaném rámci větrem prohýbaných stromů, a s bezprostředností, která je mu dnes pohádkou, přelil tu záplavu ve dvě tři věty. („Z opuštěné dílny“) — Kus slovesného šerosvitu: „…v temném rohu, v němž bilo se dráždivé světlo žárovek s odrazem poledního slunce kdesi z protějších oken;“ a zase pleinair: „…za slunného dne časného jara, v němž kouřil v městském kamení kdekterý kus obnažené prsti“. („Mezi tím byla láska“) — Jiné apartnosti: „Pohled její, už chvíli na něj neurčitě upřený, jako když celkovou siluetu chce stihnout nebo opar osobnosti …s mihem zlatých perutí v očích“ („Za ilusí“). Nebo: „Cítila, jak tu může být sladko odepínat těžké pláty takovému vážnému rytíři (tamtéž), anebo „… sečný švih anglického jezdeckého úboru“ (tamtéž).

Po většině je ostatně hříchem, ano holou nemožností vytrhávat jednotlivosti z rytmického proudu a zvířených osnov, jakými se jeví skladby Klesovy, zejména tolikrát mnou citovaná „Nemoc“. Jen tedy aspoň ještě dvě tři souvislejší ukázky jeho portretního umění, jako na př. tyto profily:

(Jiřina) … jemná tvář ve zlatých vlasech lehounce pomdlelá někdy, že bezděky sveze se pohled k plným už bokům. Chutná-li jí koroptví křidélko a srkne-li vína, šlehnou jí vlny krve líčky až k temně modrým očím. („Za ilusí)

Nebo:

Krista. Devatenáct roků. Tvrdé, studené panenství, bez stopy smyslnosti v pohybech, patnáctiletý hoch, kterého rozmařilci nechali vyrůstati v ženských šatech a v dlouhých vlasech. (Tamtéž)

Anebo tato podobizna en face, snadno řešitelná pamětníkům, kterým mohla vzhledem k jisté společenské události o kolik let pozdější připadat až věšteckou:

… krásná bruneta se zlatitou pletí kreolky, žena silné vášně, která, sžírajíc se v neúkoji, odešla od muže a od dítěte. — „Jediná žena, založená jako kurtizána velkého stylu, kterou jsem poznal u vás,“ mínil Ezo, který přišel k nám z ciziny a rozhlédl se už trochu světem. „Není asi z vaší domácí krve. Ta zvláštní snědost. Nějaké tajemné zkřížení, myslím si. Má něco jižního ve své bezprostřední vášnivosti. Dovedla by udělati scénu na ulici s kletbami a nadávkami, s malou rvačkou třebas. — Nechová se vůbec dost seveřansky diskretně… Je na ulici doma a hraje na ní jako Španělka z lidu — všiml jste si? má skoro vždy, i při nejdecentnější eleganci, i při kostymu anglického tailora, nějaký křičící cíp —“ („Ezo, dvě ženy a já“)

Je ovšem třeba si uvědomit, že si tento sensitiv básnickou skutečnost lehčí, vzdušnější a čarovnější budoval proto s tak bdělým oduševněním, že se mu jevila přímo komplementární oblastí nitra, rozšiřující je a s ním záměnnou. Byla mu jakoby [45]nejsubjektivnějším průmětem vnějšku na plátno vlastní duše, impresionistickou malbou, jaká rozpouští zpodobené jevy v množství barevných skvrn, čar a bodů. Ty se teprv na odstup a na jistou vzdálenost soustřeďují, takže obraz po libosti ztrácíme a zase si vykouzlujeme. Okoušíme odtud zvlášť teskný půvab pomíjivosti, ale i filosofické příznačnosti pro názor, že svět viditelný je námi spolu určován; jak skutečně se nám jeví, povstává skrze nás a námi zase zapadá.

V tom také najisto záleží hlavní básnická a vývojová cena próz, jako jsou zejména „Nemoc“, „Z opuštěné dílny“ a „Za ilusí“: že se náruživou formací vykupují z bolesti a tísně, že překonávají dekadenci jako světový názor i útvar slohový již v samých počátcích; a že proti mátohám jednostrunného psychismu kmitnou graciosní tektonikou, třeba s nevyrozumovanou bezděčností a bez heslové programovosti, předjímají impresionismus.

Ostatně i co se dnes vykládá a jde světem jako úsilí o novou výpravnost, zejména o nadlehčení a zpružnění starých útvarů románu a novely záměrným jich rozkladem a vnitřní významovou přestavbou, řešil si Kles nehonosně po svém — tak právě před padesáti lety!

Na vrcholcích své prózy, v „Nemoci“ nebo „Z opuštěné dílny“, již nepopisuje a většinou ani neanalysuje. Úryvky děje u něho probíhají zápisy vyjadřujícími spíše rodící se popudy, citové nebo smyslové pohyby, činorodá hnutí vůle nebo třeba podvědomé jich zábrany. Zápisy ty mu téměř nahrazují samu příběhovost. Neběží však při nich, zvlášť v „Nemoci“, tolik o úplnost jako víc o souvislost a přeměnu dění v prostoru se rozvíjejícího na epický čas. Toho se Kles bez šedivých theoretických spekulací dopíná jmenovitě vnitřní samomluvou, nejednou přecházející v dialog, třeba s předstíraným protějškem, v řeči aťsi přímé, polopřímé či nepřímé a s častějším užitím hovorového praesentu, apostrofy nebo otázky jen řečnické a na odpověď nečekající. Je to v jádře ustavičné prokládání dvou časových ploch, pásma vzpomínkového, hrnoucího minulé vzněty a utkvělé představové tlumy z dětství do dějové přítomnosti. Ta je ostatně zmítána zároveň hrůzou z budoucna a obnažuje tak pod tenkou vrstvou současnosti ložiska někdejších určujících zážitků jako podezdívku obou pater časově svrchnějších.

Nic nového pod sluncem!

Zůstaňme však skromněji aspoň u impresionismu. Uznejme bez odmluvy, že pěstovat nosnější stavebnost a zvlášť myšlenkovější pojetí jeho výtvorů bylo zůstaveno teprv jeho mladším, [46]uvědoměle synthetičtějším stoupencům. Avšak i když tito impresionisté zpodobovali reky nadané vlohami především smyslovými a postřehovými, jednostranně rozvitými na vrub jiných vnitřních mohutností, nemohli je klamně líčit jako bytosti stejně vyspělé též ve směru intelektuálním nebo volním. Žádat od nich — dnes už také trochu opožděně, zdá se — opak bylo by nepochopením jejich záměrů, ne-li bědnou psychologickou naivitou. Tím spíše, že u nás impresionismus, směr od samého termínu zlovolně kalený a nesmyslně pomlouvaný, usiloval především o obrodu smyslů, jež je nejvlastnější podstatou umění. Dovedl vyvolávat ilusi syrového života a jeho přílišnou určitost zastírat zpěvnou mlhou, rozptylovat v hudebný stesk. Byl proto nad jiné s to nenásilně povyšovat prchavé vezdejší jevy na symboly, srostitými představami, a přece s odhmotňujícím nadlehčením, bez tendenční strohosti a hranatosti vystihovat celé odtažité kruhy pomyslů a prvků ideových. Oprávnění své tak jako každé života schopné umělecké hnutí nacházel tedy právě v tom, co sloužilo také jeho překonání: ve způsobilosti k srostité symbolisaci proti odtažité thematické šedivině. To trvám přejde již do věčného, pro rozvoj básnické prózy nezbytného fondu slovesného — když pro nic jiného, aspoň jako protiklad reportážní plochosti a suché zpravodajské zběžnosti, jíž z valné části stůňou ony pokusy o nové prózové tvary, o kterých tu byla řeč. Bylo a jistě dlouho ještě bude lze těžit z bohatých možností, ze všelikých útlostí a odstínů, jež za svého rozkvětu rozvlnil na pomezí obou doplňujících se světů, reality i duše, tento nad jiné úrodný směr. Jeho předchůdcem a Janem Křtitelem byl u nás Petr Kles.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 2, s. 37-46

Předchozí Václav Machek: Futeř

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1