Časopis Naše řeč
en cz

Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

(pdf)

-

IV.[1]

Letos vydaný podkrkonošský román Jana Weisse „Přišel z hor“[2] je skladba autora, jenž sám nedávno povídkovou [209]knihou „Nosič nábytku“ podal diachronický průřez celou svou dosavadní tvorbou. A to po stránce struktury myšlenkové i slohové; obojí se u něho ostatně prostupuje až do záměnnosti — jako u každého skutečného stylisty.

Souběžnost invence látkové s tvarovou a rozvití tohoto paralelismu až do ztotožnění podstaty s výrazem se tím méně míjí účinu, čím organičtěji je dvojdomá již od kořene. Lze pak rozlišovat obě inspirační složky teprv dodatečně a pro lepší dorozumění. Kdežto rozestupují-li se neústrojně od sebe, dřív nebo později zazvučí puklina. V próze — individuálněji než ve verši, vázaném zvoleným schematem — možno na základní jednotu básnické osobnosti i díla nejbezpečněji usuzovat jak z typičnosti obrazů, tak zejména z příznačného osobitého rytmu věty, odstavce, kapitoly, kterékoli uzavřené složitější významové jednotky.

Poslední sladba Weissova je po stránce vývoje především vyvrcholením jeho úsilí na cestě k zlidštění, zcivilnění jeho slovesných cílů bez újmy jejich spekulativní výše i zkonkretněním prostředků k jich dosažení; a ježto je srostitost živel po výtce umělecký a básnický, též jeho zumělečtěním a zpoetičtěním.

Je si třeba uvědomit, že tento spisovatel náleží k řídké hrstce autorů, kteří přežili světovou válku a nepodlehli svodům válečného letopisectví s jeho krátkozrakým přeludem dějepisné hodnověrnosti. Nepřikládá kronikářské skutečnosti jiné hodnoty než cenu prvního syrového materiálu k svobodné výstavbě fabulační. Weiss v tom směru pokročil u nás nejdál a nejrozhodněji.

Pod jeho náměty nicméně stále hmatáte bolestně masité, téměř fysiologické jádro, citelně živý nerv nějakého přetrpěného osobního hoře a muk. Válečná léta, ztrávená v sibiřském zajateckém táboře, zamořeném tyfem a obklíčeném ostnatým drátem, stala se mu pramenem zážitků tak silných, že dosud hnětou mozek týmž směrem, opětovně do něho vrhajíce tlumy vetřelých představ, upířích snů a horečných vzruchů třeba za bílého dne. Tento podvědomý komplex pronikavě arci zabarvuje i oblast snovou, lámaje se do ní a fantastickými vidmy se obrážeje na průmětně vědomí.

Nuže, to je také subjektivní pramen autorova nedobrého úsměvu, jeho groteskního vidu a prudkého sklonu k pitvorné skreslenině v jeho ‚krutých povídkách‘ sbírek „Barák smrti“, „Zrcadlo, které se opožďuje“ a „Bláznivý regiment“.

Není ostatně bez významu, že východiskem novelistovým byla vlastně dobromyslná knižní prvotina „Fantom smíchu“, znovu [210]otištěná v „Nosiči nábytku“. Zde si autor pohrál s nápadem, přijatelným jen v rozmarné pohodě této jemné, shovívavé, právě humoristické práce z maloměstského prostředí, prostnosti přímo rubešovské.

Avšak trýznivé komplexy podemílají toto jeho nesložité hledisko; probouzejí naopak a asociačně s sebou vlekou i trapné vzpomínky z mládí. Aby se s nimi vyrovnal, spřádá Weiss důvtipná epická a dramatická dobrodružství, v nichžto se vespolek deformují sen a skutečnost, pravda s ilusí, — až se prolnou navzájem a více méně splynou v nový, autonomní svět nadskutečný. V tomto smyslu je autor „Zrcadla, které se opožďuje“, a „Bláznivého regimentu“ surrealistou, ač se od pravověrných stoupenců toho směru ve většině kusů — nikoli ve všech, jak svědčí „Kormodor“ nebo „Sen o červeném skřítku“ v „Nosiči nábytku“ a jiné skladby drobnější — až protikladně liší rozumovým thematickým zaměřením a reálným vyřešením zpodobených ‚případů‘. K člověku má v tomto stadiu poměr neúčastný. Osoby kreslí zprvu jenom v obrysu; jsouce postaveny mimo čas a prostor, zůstávají poloabstrakty. Sem spadá z Weissových románů dekorativně oslnivá fantasmagorie „Dům o tisíci patrech“, jako sociální burleska žel přílišně schematisující. Ze sbírky „Nosič nábytku“ to je zejména vzpomenutý již „Kormodor“, sugestivně vystihující působení irreálna na lidský mozek, nebo „Tajemství bílého zámku“, podávající klíč k Weissově nadosobní psychologii a symbolicky úběžné logice snu, kdežto v „Králi Zimoslavu a mouše“ jako by se autor ironií nad ztrnulým dvorským obřadnictvím a zkarikovaným okolím mocných tohoto světa znepokojoval o samo lidské kolektivum.

Nad svůj nezájem o člověka-jedince se propracovává jmenovitě v románech „Škola zločinu“ se silným prvkem ethického zájmu o neporušenost mládí, ohroženého amorální výchovou, a „Mlčeti zlato“, satiře na ticháčky a skryté talenty, svedené k řečnicko-politické kariéře s jejími tenaty prostřed chameleonství, stranické nenávisti a korupčnictví. Z „Nosiče nábytku“ to je „Muž bez tváře“, číslo rabelaisovsky bujného humoru, ale i něhy až jímavé v episodě o zklamání dlouholetého ilusionisty. Zde všude už je zřejmo, jak autor zcitověl, zcivilněl, promiloval se k člověku, třebaže jeho láska není slepá a je vždy hotova na obrátku též trestat. Zvlášť výrazným typem tohoto údobí je však románová skladba „Spáč ve zvěrokruhu“, optimistický dušezkumný pokus zavést do člověkovy práce a odpočinku poměr přirozenější, než jej snáší sama lidská příroda. Tady má autor již celé trojrozměrné, v svém nitru útle probádané lidské [211]postavy. Při vší fantastičnosti předpokladů osnuje života schopnou tkáň, do níž jaksi mimochodem vetkává i několik útků otázek kulturních a sociálních, a to s kladným vzorkem pro jich řešení. Služebnými si zde k tomu učinil i samy své někdejší mučivé komplexy a zábrany.

Mezi „Školu zločinu“ a „Mlčeti zlato“ vklínil Weiss jakoby k pěstění vlastní stylisační sebekázně novelový triptych dramatickou formou, „Tři sny Kristiny Bojarové“. Zrcadlí v nich podvědomé stavy a sladce mučivé sensace dospívajícího děvčátka, vyvolávané zčásti vlivy vnějšími, hlavně však obojživelnými sklony ženské přirozenosti: vlohami hadími i okřídleně vznosnými, ďábelskými i andělskými, sobecky krutými i vykupitelsky mučednickými. To, že zvolil útvar dramatický a scénickou výpravu, odvedlo ho s prospěchem od popisné virtuosnosti a naučilo ho usilovněji překonávat přebytečnou hmotu představovou, zejména dušný dekorativní živel, jenž ještě v jeho „Domě o tisíci patrech“ působil spíš záporně. Brání-li mu naopak divadelní úprava, aby plně nerozvinul paví nádheru dikce a soběstačného detailu, známou z řečeného románu, bylo mu to po „Třech snech“ tím účinnější pomůckou zocelení jeho pružného stylového umění v dalších kusech románových. Čerpal z toho poučení, jak využít kladů a výhod obou rovnocenných druhů slovesných.

Weissovi již před románem „Přišel z hor“, který je zvlášť po výrazové stránce jeho mistrovským kusem, sloužil při různé výpravné technice starších prací stejně pohotově sytý, modulovaný jeho sloh, plný hodnot výtvarných i hudebně rytmických.

Odevždy uměl jedinou břitce pointovanou větou tít do živého.

„A já říkám,“ rozohnil se Rebenda, „láska k vlasti jednoho nezaměstnaného má větší cenu než vlastenectví desíti bankovních ředitelů“. („Spáč ve zvěrokruhu“)

Jeho rázovitý továrník koberců, samorostle jadrný, velkorysý selfmademan a „zvědavý hráč koulemi lidských hlav“, ujišťuje sentenčně:

„S lidským mozkem je to jako s ručně vázaným kobercem: čím víc uzlů, tím má větší cenu.“ (Tamtéž)

Objímaje škálu výrazových prostředků neobyčejné rozlohy, dopíná se Weiss silných, až i břeskných akcentů s touž lehkostí, jako se dohmatává rafinovaně choulostivých útlostí a faset. Jeho poutníkovi z „Domu o tisíci patrech“ se cestou po nekonečném schodišti s patra do patra motá hlava: „Krvavá kaskáda koberce pálí ho do mozku.“ A nové patro zeje „bezútěšné s vyplazeným jazykem rudého koberce, v patách kroky jako víření [212]bubnů“. Světelné reflexy před ním „vypalují na čelo tmy ohnivá stigmata,“ zrcadlo na stropě dvorany v baru civí dolů na lidi „jako obří oko do mikroskopického hemžení bacilů.“ Avšak vlásky stařeniny uprostřed rozčísnuté se účinným kontrastem podobají „stříbrným krovkám letícího brouka“ a kouzlo dětského pokojíka je zachyceno těmito několika letmými větami:

Síťová postýlka! Na veselém koberci veliká kružnice kolejnic a na nich stojí dlouhý vlak na plechovém nádraží… Opodál rozházená stavebnice a vedle načatý kostel, který se dostaví po večeři… Je tu červená laterna magika se skleněnými obrázky. („Škola zločinu“)

Řekne-li autor: „Na této tváři nebylo nic lepšího nežli černě spojená obočí jako tlustá čára přes nulu“, stačí to k vybavení přesné představy o vnějšku i nitru zároveň, tak jako zcela drobný postřeh: „Klubíčko, z něhož si Pavla pletla svetr, klouzalo cukavě po otomaně“ (Spáč ve zvěrokruhu“) mluví za sto jiných stejně upřených a minuciosních jeho pozorování. Čtěte, jak zachytil mdlobnou rozkoš procítání: „… a na konec se probouzejí i údy — ááach — — jaké blaho… jak by Bůh do hlíny vdechoval duši“ (tamtéž). Můžete se však u něho v téže práci dočíst i chvalozpěvu na Smetanovu „Vltavu“, vzácně zhuštěného v několik tónů, který přes to čestně obstojí vedle velké, essayisticky rozvinuté pasáže ze Šaldových „Loutek a dělníků božích“ o témž předmětě.

Jako zřejmý dědic impresionismu se tento autor uvarovává nicméně čirého náladování a neleká se třeba banality, zvednuté s uliční dlažby. Dovede znamenitě sledovat stoupající a klesající sloupec bolesti i rozkoše. Pevnou rukou vede výraz k srdci věcí jako nůž, jímž vládne s dramatickou aktivitou. Sní o zámku, jehož „kulaté věže troubí k nebesům“ („Zrcadlo, které se opožďuje“); noc na něho „jako věrný pes čeká venku“ („Barák smrti“); ráno mu „přijelo na žebřinovém voze a práce zakypěla“ (tamtéž) a p. Má však choulostivý smysl pro odstín a polotón, jímž čije a chytá jmenovitě specifický tělový opar, vůni krve a pleti svých bytostí. Hle, jak vidí rek „Domu o tisíci patrech“ svou ilusivní princeznu:

Černá, jako by se koupala v bezhvězdné noci. Tvář pod hustým závojem, černé rukavice, ňadra bezpečně ukryta, pár dozrávajících jader v měkké ještě skořepině. Ramena téměř ostrá, útlá váza boků, černě potažená lýtka v kolenou náhle mizící pod černým krajkovím — to vše dosvědčovalo mládí, pyšné a slavné, třebaže ani jeden bílý paprsek z jejího těla nepronikl. — Ústa nenápadně široká, svůdná a vášnivá pukala při úsměvu jako zralý lusk řadou porculánových semen. Snad bylo to jen mládí, jež činilo tuto tvář tak disharmonicky sličnou…

Nebo s druhého konce:

[213](Matka) postavila se před majora suchoučká, maličká, bílá a černá, jako pírko holubice. („Škola zločinu“)

Jan Weiss vládne vůbec bezpečným uměním slova tvárlivě přizpůsobivého, smyslně srostitého a přesně vyvolávajícího, schopného nejpronikavějších postihů. „Její prsa byla probodena tuberkulosou“. („Bláznivý regiment“) „Jásotem strop se nadzvedal, sál div nepukl potleskem.“ („Mlčeti zlato“) „Ještě jsem oka nezahmouřil. Střídám boky. Kroutím se v posteli jako housenka, ne a ne se zakuklit.“ (Tamtéž) Nebo zvlášť technicky názorně: „Vypadal jako panák ze dvou profilů přiložených na sebe.“ („Škola zločinu“)

Odstíněnými postranními pohledy obsahá takto reálný povrch, jako zná kolmými vrhy olovnice intuitivně mířit ke dnu duší. „Závrať jako spirála mu zakroužila hlavou“ i s protějškem „Cítil pod sebou dav, z něhož se valí sloup obdivu a úžasu.“ („Bláznivý regiment“) Anebo: „Jak mu chutná toto rozplývání… Stojí můří nohou na střeše pekla a vysokou dlaní podpírá nebeskou podlahu.“ („Škola zločinu“)

To vše činilo již autora několika knih před „Přišlým z hor“ zvlášť způsobilým, aby vázal detail poznatkový s obrazivým a vytvářel zbrusu nový nadskutečný svět básnický.

(Příště ostatek)


[1] Srov. Naši řeč, roč. XXIV, str. 157 n., 201 n., 257 n.

[2] Nákl. L. Mazáče, kde vycházejí postupně znovu i starší Weissovy práce povídkové a románové.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 7, s. 208-213

Předchozí Václav Machek: Několik slov s počátečním ch-

Následující Karel Erban: Mluviti plynně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1