Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

(pdf)

-

III.

První, co z tvorby básníka F. X. Svobody, který se 25. října t. r. dožil osmdesátky, k srdci zahovoří, a to jak z jeho poesie intimní a krajinářské, epické i dramatické, tak i z krásné prózy, třeba sebe odosobeněji založené, jest jeho družnost a široce objímavá vroucnost citová. Jeho tvorba obsáhla úžasnou kořist duší a těl, skupin a výjevů, hovorů i posunů, povahokreseb, úvah a pohledů, letmých i podrobně zabírajících — a vše je obraženo v zrcadle klidných, harmonicky rozlitých vod autorovy sensibility. Jejich tvůrce má vroucí, přímo patriarchální cítění domácí půdy i silně rozvitý cit pokrevenský a plemenný. Již v mladé své lyrice by si byl přál „tělnatým sedlákům rozumět“ a napotom „rozprášený v potomstvu se chvít“. Širckým a hustým, vpravdě epickým štětcem maluje život rodu, odtékající den po dni v pomalém, němém pádu let a zas nově vyvěrající z propasti proměn, z temných zřídel bytí. Zejména ve své masivní epopeji „Rozkvět“, zřejmě valnou měrou vyvážené z rodinných pamětí a vzpomínek a po generaci selské a obchodnické vrcholící v jakémsi zrození básníka. Je to široká malba al fresco, kdežto čtyřdílná „Řeka“ stejně do široka rozlitá, je společenský obraz pražského měšťanstva, který je stafáží obrodným krisím velkoměstského světáka a sobce. Zároveň však také přátelskému poměru, v němž jeho choť najde konečně zadostučinění a s ním též odpuštění pro větroplacha: teskné, povýšené hledisko na jeho vinu i na svůj životní omyl, na poměrnost věcí lidských.

Takovéto smírné nazírání na vezdejší svět jako v podzimkovém slunci je význačné téměř pro celého Svobodu. Je v něm [258]zřejmá snaha rozvádět útoky temných pudů a příboje vášní v ponenáhlý spád. Ladit je nějakým šetrným vztahem pochopení nebo prominutí na přechodnou, proměnnou hru pocitů, zvolna se vyvažujících a uléhajících. Psychickým a mravním podnebím je tu všude mírné pásmo citové.

Důvěrně rozjímavá lyrika na pozadí krajinářské a společenské malby sbírek, jejichž názvy nejpřiléhavěji vystihují jejich povahu, jako básnická prvotina „Chladem a teplem“, nebo „V našem vzduchu“, „Paprsky“, „Drobné zrní“, „Květy mých lučin“, „K žatvě dozrálo“ a mezi nimi i výslovné „Nálady z minulých let“ anebo „Na koho jsem vzpomněl cestou do hor“, jasně ukazuje, že tento poeta má zvláštní smysl pro bývalé vzněty: zašlé lásky, zaniklá kouzla, zlomené radosti a uhaslý trud. Rád se vyrovnává s mládím, rád sbírá a řadí vzpomínky. V próze si oblibuje zákoutí, kde ve světle nějakého drobného štěstí ještě útulněji hřeje starý nábytek. Výtečně podává rodinné obrazy, šedivou intimitu a tlumené kouzlo domáckého prostředí. A do souladného celku tónovými skvrnami, růžovou do šedi, plavou do sametného polotemna, zasazuje útle odstíněné podobizny.

Především to jsou, podle staršího názvu jedné z povídkových sbírek Svobodových, ‚vzrušující hlavy žen‘ od dívčí mladosti po plnokvěté zralé ženství až k neodvratnému uvadání. Nejšťastněji ovšem kreslí spisovatel své malé, mládím šumící koketky, bláhová stvoření s jiskrou rozmaru ve zracích a s vůní jako čerstvě rozpuklých šípků na rtech; znamenitě chytá všecko jejich hravé a vzdorné kouzlo, dubnovou pohodu srdcí, milostné intriky, nevinné hříchy a tajné bolesti. Je jich rozseto po jeho lehce črtaných novelkách z ovzduší hájoven a mysliven, především brdských, v pracích, nekutajících snad bůhví v jakých hlubinách, ale vonných jako drobné zahrady, i v jeho románech z lázní a letovisek. Rovněž v jeho starších studentských povídkách a užších malbách středního měšťanského života pražského i venkovského, jako v románě „Prohlubně tajemství“ nebo „Z lesů zaznívá zpěv“. Jsou tady pak také některé zvlášť útle probádané typy prózových sbírek „Jarní strže“, „Májové proutky“, „Kvetoucí stromky“, „Lípy u našich cest“, „V ďáblově kočárku“ atd. Anebo v drobnůstkách „Mladost — radost“ a „Rolničky“, kde zejména rozkošnický znalec a shovívavý pozorovatel s účastí téměř kamarádskou stíhá rozmarné střídání světla s tahem pošetilých chmur na čelech, hladkých dosud jako zrcadla. Ať nevzpomínám ani jeho neodolatelných dívčích stvoření z veselohry „Na boušínské samotě“ nebo z aktovky [259]„Poupě“ anebo celého trsu vdavekchtivých poupat z půvabné předbřeznové komedie „Čekanky“. Anebo veršovaných genrů z „Koketek, ženichů a nevěst“, „Dcerky mlynářovy“ nebo „Příhod líbezných žen“ a j. Patří sem ovšem i Olga Rubešová v stejnojmenném dramatě emancipované ženy z dob prvních zápasů o rovný stupeň s mužem na žebříku společenském; zápasů, které, jsouce hnány do krajní příkrosti, ohrozily rozvratem samy základy rodiny, aniž však přinesly ukojení ženiným potřebám, neřku-li naplnění jejího přirozeného určení. Avšak nejjímavější jsou Svobodovy návraty ke vzpomínkovým vznětům v starcově lyrice knih „Je podzim, ovoce voní“, „Večerní zvon“, „Ojíněný hrozen“ nebo „Užaslé stáří“: jejich jedna stránka jsou jakés ‚obnovené obrazy‘ z mládí s nepohaslým sensitivním smyslem pro ‚krásu ve všem‘, „i ve vzniku, i v životě, i v smrti“, ovšem však znamenitě nadlehčenou a zduchovělou očišťující vzdáleností vzpomínání. Kouzlo nad kouzlo! Co se po „Květech mých lučin“ a pozdějších sbírkách zdálo navždy odkvetlé, co od knihy ke knize ‚k žatvě dozrálo‘ a bylo pokoseno, dnes jako by opět zvedalo korunky a klásky do pozdního slunečna. Ale na jaký odstup a s jakým citovým přízvukem!

Čtěte si jednu takovou báseň z poslední Svobodovy sbírky „Užaslé stáří“:

VRACEJÍCÍ SE OBRÁZEK

Bůh ví proč, Márinko Koháková,
náhle se zjevuješ mi,
nad tůní potoka, na peň hruše
přiletíš odněkud ze tmy,
a již tu — školáci — vedle sebe
v tůni se vidíme, dole nebe.
Více mi ze všeho žití tvého

v paměti nezbylo dnes,
 jenom to, na peň že hruše staré
jsme si kdys usedli kdes,
 v zrcadle vodním se uviděli
s hlavami dolů a radost měli.

Kdož ví proč, Márinko Koháková,
často se zjevuješ mi,
jaké as zvěsti mi přinésti máš
z nesmírné obzorné tmy,
jaká to tichá dlaň přináší tě,
rybičku stříbrnou z věčné sítě?

Hledám a hledám, však nevyhledám,
než zas ten obrázek dvou
školáčků sedících na pni hruše
s nahýma nohama, sukní tvou,
s hlavami dole a s nebes mořem,
netknutým vinou a lidským hořem.

[260]Nikdo si ostatně nepředstavuj, že by se byl tento sensitiv již od mládí nezadumával nad vážnějšími otázkami lidského bytí. Naopak, tajemná zákonnost věcí odevždy lákala tohoto samorostlého myslitele, aby pronikavě zvídavým pohledem nazíral ‚proudění pod hladinou malebného vnějšku‘, jak říkával, všude hledaje spodní, určující složky společenské. Obvyklým thematem mu tu pak bývalo mravní působení mezi jedincem a společenským prostředím. Tak je tomu v studentském dramatě „Směry života“ a z jiného ovzduší v „Útoku zisku“ nebo v starosvětsky a lidově mudroslovném „Rozkladu“. Anebo v „Probuzení“ a zvlášť v jiném románku studentském, „Prohnívání“, příznačně vycházejícím z poznatku, že se z částek zachvácených nákazou šíří hniloba v půdě jí příznivé a zachvacuje i okolí. Stejně též ve velkoměstské románové skladbě „Vlna za vlnou se valí“, jež do posledního vlasového kořání stopuje pohnutky záhadného zločinu. Samé vážné deterministické náměty, jež nejedné práci Svobodově dodávají rozumářské příchuti a ne nesympatického přízvuku mudráckého. Ostatně naproti kouzlu poněkud sousedskému takového Svobodova spekulativního pokusnictví stojí tu jeho pozdější karakterově humoristický román „Kašpárek“, jenž s odvahou opravdu básnickou proti průměrnému střízlivému rozumářství obhajuje osvobozený fabulační rozmar a hru obraznosti — tedy dobromyslnou samoúčelnou lež, pojatou jako prostředek uvésti ruch a čilost do znehybnělé společnosti.

Pro některé z těchto znaků jsem málem před třiceti lety razil pro Svobodu romanopisce etiketu ‚básník mírných pásem‘. Ten termín se ujal, takže bývá opakován v rozličných příručkách i přehledných literárních dějepisech, nemluvě o statích novinářských. Mám proto tuším právo i povinnost, uvést jej na pravou míru — aby mu nebylo špatně rozuměno, aby nebyl vykládán příliš jednoznačně.

Především: byla-li jedním z nejzřetelnějších význaků Svobodovy tvorby jeho družnost a mírně zvlněná citovost, jest jím rovnou měrou ostrá jeho sensitivní novost a náladová výstižnost, která výrazově prohlubuje a v očích čtenáře umocňuje každé vnitřní hnutí. Právě tam, kde se plně vzdal těmto svým oběma nejsilnějším vlohám a nejmíň hleděl na fabuli jako na demonstrační případ pro svá zamilovaná rozvojová a deterministická themata, stvořil Svoboda nejucelenější kusy. Klasickým příkladem tohoto genru je tragická dětská idyla „Fáza“ z „Jarních strží“, románek dětinné lásky nedospělého hocha k starší dívčině ze mlýna, zkřížený kamarádskou žárlivostí na [261]mladého milovníčka. Naivní horoucnost mladých představ, první sevření chlapeckých hrudí city dosud neznámými, sladce bolestný růst náruživostí, pro něž není dosud jména, vše to prochvívá tu povídku slavnostním vzruchem jako svátek jarních prutů a jehněd; vše voní hlubokou, vpravdě přírodní tesknotou a nesnadno vám sejde s paměti. — Tytéž nejšťastnější vlohy Svobodovy se vtělily také do několika zhuštěných románků z mysliven, samot a pytláckých skrýší, sdružených pod titul „Z brdských lesů“. Duševní pochody tu vrou a vykvašují v skrytu; mravní vlivy prostředí zde ustavičně prolínají člověka jako jednotku široce zapjatou v celku, a třebaže se o nich nevykládá, vytušujete je z jejich účinu. Brdský les má u Svobody kouzlo hojivé a sladké. V něm jako v jezeře zapomenutí hasnou žhavé rány srdcí, krvavé hlody svědomí. V něm lze do dna okoušet hořkého opojení resignace. Žena je tu někdy tolik výtvorem okolí, že ji nelze z něho přesadit bez újmy jejích půvabů. Rozmarnost veverek a plachost laní mají tato ženská stvoření: kdežto mužové, jimž se les stal osudem, zvláště pytláci, jsou dravci, jakmile se octnou pod klenutím jeho krytu.

Bedlivějšímu pozorovateli však neujde, že za líčení brdského kraje, jejž Svoboda vystihuje ne tak šíří malby, jako břitkými postřehy mžikovými („hruše jako těžké tmy visely nízko nad zemí“, nebo „zašuměly lesy, zavoněly milíře“), začasté také autorovou poklidně napjatou čivovou sítí protáhne průvan disonanční. Tušíte neúkoj z poznání, že přírodu neobsáhneš ani v nejdůvěrnějších vztazích.

Složitější zvídavost mu pak tiskne mozek a nutí ho vnikat do zrádných houští a nezbádaných šeří, doupat a roklin… A zároveň mu dopřává chápat obdobné útvary také v krajích duševních. Slovem, tento temný rozlad naučil Svobodu rozumět démonickým živlům brdské přírody a jejího člověka.

Nemíjí to bez úrodné brázdy jeho dílem. Svoboda se s patrnou zálibou vrací k vášnivcům lesního pychu, „ssajícím vzduch lesní, jako pije chudý víno“; seznamuje se i s praktikami, jimiž hledí čelit jejich lečím ti, kdož hájí les. I hřích je pak u Svobody předurčován týmž lesním rájem, z něhož bývá člověk po hříchu vyhnán.

Sledujte, prosím, aspoň úryvky z mistrné dušemalby podvědomých tuch a stupňované hrůzy, tísně a úprku představ v přímé blízkosti pohromy, jak to vše vyjadřuje nejpohnutější z brdských povídek Svobodových „Přepadení“.

Počíná se líčením večerní cesty povozníka ze Svaté Dobrotivé domů do Obecnice s plným vozem zboží pod plachtou. Stmívalo [262]se již, lesy dýchaly parami, doznělo klekání a na povozníka brzy to dechlo samotou z vědomí, jak se vzdaluje od vesnic. Jezdíval stokrát těmi lesy a nikdy se nebál. I dnes myslil spíš na blízký svůj sňatek s mladou bezdětnou vdovou; ale podlouhlá úzkost pronikla k jeho nitru a sklíčila ho. Rychle narůstají kolem něho plaché představy, nad nimiž nemá moci. Ničeho určitého se nestrachoval, duchů, strašidel ani lupičů. „Bál se jen tak“, dí autor, „jako by musil cítit vůni v růžovém sadě“. Zatouží po domově, ale musí ještě půl druhé hodiny jeti lesem. Za ním leží hluboká tma a on musí ke všemu minout vrchol lesního hřebene, do něhož stoupá dlouhá silnice a kde stojí dřevěný kříž s nápisem: „Zde byl zavražděn J. Berka, měšťan z Rožmitálu, r. 1842.“ Jde podle koňů, ale nohy mu podklesávají, místo s křížem šťastně minul, ač se mu zdá, že ho odtamtud něco vidí a stopuje ho. — Nechme však chvíli mluvit samého básníka.

Pojednou se mu zdálo, že někdo za ním jde… (ale tiše, zcela tiše, někdo, kdo není člověk, ale kdo jako bytost vyvstává z míst kolem kříže), že se vyhoupl za ním na silnici a nahlíží přes rameno do jeho tváře. I dech jako by cítil, i dotek jakéhosi šatu. Zamrazilo ho v celém těle. Stanul náhle a obrátil se… jen ticho leželo do hlubokosti lesů nassáto a v nevypozorovatelnou dálku rozestřeno. Havlíček opět popošel při koních, ale opět se mu zdálo, že kdosi za ním kráčí a přes jeho rameno nahlíží. Obrátil se s touž náhlostí jako prve, ale nikoho nestihl.

Pokračujme v obsahu. Povozník usedl na sedadlo voje a usmál se svému strachu. Jenže v té chvíli se mu zas zdálo, že jde za ním ne jedna, ale sta bytostí, a že obklopují vůz, vyskakují naň. Prudce slezl, ale nic neviděl. Až v té chvíli rozeznal kroky. — — Dejme tady zase slovo básníkovi:

Dosti daleko před ním kdosi šel po silnici. Patrně zapadaly tyto kroky až k jeho sluchu i prve, a jemu se zdálo, že jde někdo za ním. Nepochyboval, že jde někdo po silnici. Snad známý z Obecnice, nebo hajný, nebo některý dělník. Pobídl koně. Za krátko rozeznával dvě postavy. Zabělaly se mu šaty. Dvě ženy to byly. Chvátaly před ním. Ulehčilo se mu.

Zahvízdal si kousek písničky jakési a vesele práskal bičem. Nahnul se pak k vozu a přitahoval brzdu, neboť silnice prudčeji se nížila. Když se vzpřímil a dopředu pohlédl, neviděl nikoho. Obě ženy zmizely. Pojala ho na chvíli zvláštní úzkost, ale brzy se vzpamatoval. Pomyslil si, že se nechtějí s nikým setkat a že se schovaly do smrkových porostlin, které se na bývalých pasekách v těchto místech po levé straně daleko rozkládaly. Nebe tady bylo volnější a tma mírnější. Skutečně rozeznal Havlíček, že obě ženy seděly v travách za příkopem těsně vedle sebe a že snad čekaly, až přejede. Stavěl se, jako by jich neviděl, a rychle je minul. Ohlédl se pak. Obě ženy šly za vozem tak těsně, že se zdálo, jako by naň chtěly vyskočit. Postavy obou byly vysoké a silné.

„Co pak chcete, matky?“ otázal se Havlíček, pozoruje, že cosi temného nesou a že si vůz prohlížejí.

Neodpověděly. Přešly jen na druhou stranu vozu.

[263]„Kam pak jdete?“ otázal se znova.

„Odkud jste? “

Ani nehlesly.

Havlíčka pojala hrůza. Obešel vůz, aby si žen lépe povšiml. Octl se až u jedné, jak rychle přiskočil. Zatmělo se mu však v mysli leknutím. Rozeznal, že žena má vousy a že se jí oči hrozně zableskly. Pochopil, že je to chlap do ženských šatů navlečený, a s rychlostí, jakou chápeme jen v podobných chvílích, věděl vše. Byl přepaden.

Zmocnila se ho zoufalá horečka. Ťal bičem po člověku, kterýž druhému cosi chtěl pošeptati, a vyřítil se na oba s odvážností, jaká vzniká v takovéto veliké hodině nepostižných převratů. Zdálo se mu, že je oba zdrtí jakousi neodolatelnou mocí, ale oba chlapi obratně uskočili, a on ucítil, že se mu hlava otřásla a strašlivý, rachotivý výbuch že zachvátil jeho sluch. Ostrá bolest projela celým tělem, ale mžikem opět zmizela. Havlíček zamávl rukama, vykřikl první slabiku kteréhosi slova a zhroutil se na zem. Po hlavě stékala mu krev. Rachocení kol prodralo se mu do vědomí… zahýbal rtoma a rozhrabával ostře zahnutými prsty štěrk v koleji. Stopy jakýchsi rozprášených starostí zašuměly jeho hlavou. Vdova Marie Němcová jak by vycházela před ním na práh chalupy a jako by si zpívala. Usmála se naň a zakývala hlavou. Tak jasný byl obraz v jeho duši. Chtěl se usmáti, ale zavlhlá bota dotkla se jeho tváře. Pohnul hlavou, aby unikl ráně, ale podpatek s podkovou sedřel mu kůži. Ucítil palčivost a zaslechl jakési hlasy. Veliké jakési slunce stálo nad ním. „Což nejedu?“ pomyslil si, a připadalo mu, že je vozem a že ho koně táhnou. I kola cítil na svých rukou navlečená. Koně ho však nemohli utáhnouti. Veliké slunce, které nízko nad sebou viděl, se rozdvojilo a jako dvě obrovské narudlé koule stálo před jeho očima. Kolem sebe slyšel sta a sta těžkých kroků, ale nikoho neviděl.

Najednou se vše otřáslo strašlivou ranou a zmizelo. Nebylo nic.

Ostatní je už jen dohra. Lupiči prchají hlubokými lesy s kořistí, naloženou na trakařích. Koně, kteří s prázdným vozem přiletí do vsi, polekají vdovu, takže způsobí poplach, a výprava všech sousedů se světlem teprve k ránu najde povozníka již vychladlého. —

Takovéhle drsné, dramatičtější koncepci, v níž spisovatel neváhal sestoupit k temným jeskyním podvědomí lidského, děkují za své náměty též novely „Podivíni“, „Temné síly“, „Válečné sny F. Poláka“, „Bitevní vichřice“, románek „Valerián Zloch“, anebo nejlepší kusy v knihách balad prózou „Červený jezdec“, „Večerní hovory“, „Klekání“, „Při louči“ a „Černý komediant“; z nich poslední na př. je komponována na motto o loutkáři, dosud žijícím v autorových vzpomínkách, jak hrával divné písničky na niněru, tak divné, že nebylo lze pochopit, chtějí-li rozesmát či rozesmutnit. Jsou vždycky osvěžením pro umění Svobodovo takové občasné doušky z hlubších a temnějších pramenů vznětových; úrodnou blýskavicí do mírné pohody, v níž se koupe největší díl tvorby tohoto harmonického krajináře a vyrovnaného psychologa středních poloh duševních.

[264]V nedávných knihách vzácné jeho kmetné lyriky, o nichž byla již řeč, možno se vedle vzpomínkově zduchovělých podobizen, také mnou už vzpomenutých, ostatně dočíst kolika čísel hnaných přímo k duchovnímu pólu nejzazší vezdejší moudrosti. V těchto zcela odhmotněných, čistě meditativních kusech se básník teskně, ale mužně vyrovnává s posledními otázkami lidství.

Ukázku volím nicméně takovou, na které přese vše utkvělo ještě něco pozemské nálady, vzdušného lidského hoře, jižjiž lomeného do pianissima odevzdání.

LOUČENÍ

Vzdalující se mládí v obzorech
má dech dnů mizejících,
má teskné zavolání na svých rtech,
má dlouhé ohlédnutí milujících.

Je hořká bolest z nenávratna v něm
a muka nesplnění.
Z těch mlh tam za dalekým obzorem
je slyšet vzlyk… Ne, nic již slyšet není.

Básníkův důsledný determinismus se tak vzdává do vůle osudu, rozumovost jeho jihne v pantheistním přírodním fatalismu, jenž není bez názvuku křesťanského. Nejednou propuká v díkučinění věčné Vůli za všecky dary sladké i hořké, jimiž ho obtížila.

Teprve pohledem nazpět lze si uvědomit, jakou šíři klaviatury ovládl, a to spíš citem než rozumem, tento básník domněle jen středních poloh. A viděli jsme, s jakou neúmornou tvořivostí, s jakou pracovní svěžestí a schopností samorostlého vývoje.

O jeho osmdesátce lze proto užít výroku proslulého muže jiného oboru o sobě: že se tak vysokého stáří dožil — v poměrně mladém věku. A připojit z toho srdce přání všeho nejkrásnějšího do dalších požehnaných desítiletí.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 9-10, s. 257-264

Předchozí Prof. JUDr. Ing. Karel Křivanec: Na okraj

Následující Jaroslav Přikryl: Cizí slova v lékařské literatuře