Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

(pdf)

-

II.

Karel Konrád je z oněch zjevů našeho spisovatelského pokolení, jež rychle prošly několika směry literárními, aniž se tou měrou vzdaly osobnosti, aby v některém ustrnuly na trvalo. Sám Konrád si odtud osvojil, jen kolik svědčilo jeho růstu a rozvoji. Dnes vyspěl již na stupeň, s něhož může zmáhat, zvlášť po stránce tvárné, sebeobtížnější úkoly.

Bylo by na výsost zajímavé stopovat, jak se zároveň s vývojem jeho slohových hodnot upevňoval a jak zpřísňoval jeho názorový úhel i samo jeho jádro povahové. Souvislost obojího, souběžnost až k záměrnosti, lze tu přímo hmatat. Právě tak jako dvojdomou vynalézavost látky, z níž básník tvoří — a kterou je v širším smyslu všechen citový i zkušenostní obsah nitra — s vnějším tvarem a výrazem, jaký mu vtiskuje. Obojí se vyvíjí u každého rovně rostlého zjevu uměleckého ústrojně hned od inspiračního početí, sic jinak dřív nebo později zazvučí puklina. To však by daleko přerostlo meze této rubriky ukázek [202]domácí krásné prózy, vynikajících svou výtvarnou vypuklostí, malebností nebo kresebností nebo hodnotami spíš hudebními, rytmickými, melodickými a, v našem případě zvláště, zvukomalebnými.

Výbor nově vydané prózy ze staršího Konrádova údobí, „Dvojí stín“ (nákl. Melantricha), krom několika dadaisticky krkolomných eskapád a schválností, o jakých říkají mrzouti, že jim „není nic svatého“, a vedle dvou pietních literárních vzpomínek, na Ant. Sovu a F. X. Šaldu, obsahuje zejména kouzelný lyrický polotvar „Dinah“. Je to příběh samotářského, pro lehký přestupek uvězněného smolaře, který se ve své cele na smrt zamiloval do přeludu nahé černošky. Vnukla mu jej píseň, zaléhající sem oknem odkudsi — z gramofonové desky. — Z útlé tkáně zvukomalebné osnovy by bylo škoda trhat jednotlivé niti. Čtěte si však nahlas jenom tyto úryvky: „Naslouchaje tichu jako černým vlasům…“ Nebo: „Pojednou celý žalář oživl. Jako by sto datlů hledalo potravu… Vězňové si vyklepávali dobrou noc.“ Anebo třeba jen potichu zrakem chutnejte toto místo, kde si vězeň představuje svůj přelud, jak zpívá ukolébavku děťátku: „Jak se hodí říkati mu (malému černoškovi) broučku, když je celý černý.“ —

Avšak K. Konrád, tento člověk, jak jste právě asi uznamenali, zcela nevážný, třeba nikoli neschopný jisté něhy, jak snad přesto připustíte, napsal také knihu, která je dokonce čítána mezi nejdůstojnější památníky věnované obětem světové války. Jeho románový „Rozchod“ hořkým melancholickým vavřínem věnčí zvlášť ono sedmnáctileté mládí, jež poznalo dřív smrt než lásku. A mezi ním zas hlavně intelektuály, kteří se ani vojnou nedali rušit v horečném pracovním tempu, naopak, dovedli i za nepřátelské palby psát vědecká pojednání na př. z fysiky a lučby, jako onen mladistvý přírodovědec, potomek Purkyňův, jehož památce je kniha posvěcena především. Noli turbare… Vraťme se však k formě. Ta tam všecka dadaistická posunčina a šprýmování. Jak tu je vypravěč náhle lyricky zcitovělý, do hloubi pohnutý a — prostý! Jak je tu vše cudné, málomluvné, ani stínem fráze nezkalené! Jak vzácného zrna a zvuku nabývá u tohoto skeptika slovo vlast! To mluví za tucty citátů. — —

Potom přišly chvíle nadšeného spočinutí v klidu, kdy se zdálo, že čas poskočil o staletí… Ale tím studenější rozčarování, tím drsněji probuzená pochybovačnost — k novým poměrům a řádům. Básníci zpravidla hledívají méně k příčinám svých rozhořčení nežli k jejich důsledkům. Jejich soud je tvo[203]řen vzrušením, ne logikou. A zase tu nelze jít věcně do podrobností, co všecko vydražďovalo Konrádův odpor. Lze to jenom stručně shrnout: nezaměstnanost, hlad a zločinné využívání těchto egyptských ran kořistníky, kteří ze všeho dovedou těžit pro sebe. Konrád ve svém „Středozemním zrcadle“, zpola komorním essayi a zpola důvěrné zpovědi, s níž jako virtuosním tahem smyčce je spojena vzpomínka na strádání vlastní rodiny a na otcův skon, nikde nezapomíná na ušlechtilost rozeného stylisty. Nicméně s vysoka spravedlivými satirickými blesky bije ve všech směrech větrné růže a s nevinnou tváří říká všem nádherné jizlivosti.

„Každý z nás podlehl někdy v životě sběratelské vášni,“ míní a svádí jen na čísi původ po předcích, že „sběratelskou zálibu nevěnoval poštovním známkám, nýbrž selským usedlostem.“ — Zaznamenává, jak v té podivně zrcadlivé zemičce ministr jedné strany opatřoval nezaměstnaným chleba tím, že je oblékal do uniforem četníků, kdežto druhý, z jiné strany, z nich dělal samé exekutory, „až byl takto uniformován celý národ“. — Nebo jak galantně vystihuje Konrád nezřízený přepych jedněch, příčinu bídy druhých: „Zdaněny hřebeny i hřebínky na hlavách dívek, ty těžké a velkorysé okrasy, zastrkané hustě vedle sebe tak, že vyčnívaly celou svou polovicí: stěží by sis dovedl představit zdejší ženy bez těchto cimbuří a střílen, dovršujících jejich sličnost, takže patřily k noci jejich kadeří jako cedrová vůně…“ — —

Umělecky nejúčinněji však zhodnotil K. Konrád své slohové a výrazové vlohy v poslední knize „Postele bez nebes“ (2. vyd. v Melantrichu). Název je vzat z protikladu k přepychovým ložím patricijským v honosných domech, hledících průčelím do náměstí, ale představujících zde dějiště jen svým otlučeným zátylím se skromnými východy do postranních, nemetených uliček. Děj je skrovný, ideou jest bolest poznání, prolínající i do pohádkového světa dětského a tam se ssedající v trpké uvědomování rozdílů stavů, bohatství a bídy, příkrých společenských valů a propastí. Tento proces prožívá malé děvčátko, také z periferie domu, dosud ukolébávané před zlozvuky světa kouzly divotvorného hodinářského krámu, kam tak dlouho zvědavě nakukovalo, až mu starý podivín hodinář dovolil čistit „nýtky rozkošně drobné, jako pestíky blatouchů“. Autor se vám snaží všemi způsoby nasugerovat účinnost oněch mechanických zázraků. Činí to obrazem, blízkým psychologii dítěte a osvětlujícím kouty, „kam nikdy nevkročila noha dospělých“. Nejprv tedy čtěte prostoduché postřehy jako „křivonosý let [204]můry“, „zdlouhavá chuť syrupu“ nebo „srny se sličnými běhy, dole začerněnými jako od borůvek“. Malá Alžbětka se směje „jako kutálející se klubíčko“; hlas zestárlé herečky se zdá dětem tak krásný „jako píseň hraná na hřeben přes hedvábný papír“, kdežto mluva paní domácí připomíná „slabiky kachního zobáku“. Anebo cizokrajnější postřeh, nepochybně podle některé obrázkové knihy: „Nezralé plody bodláčí se podobaly pravoslavným báním“. A stejně názorné nálezy v duševních krajích: „Lítost stáhla jeho srdce úzkými stehy tepů“. Složitějších pozorování je v románě nepřeberná hojnost: „Jaké mosazně žluté kuřátko se to pípavě dobývá z vajíčka hodinek! Hustě spletená síť z tikotů, echa karátů, plavého stříbra a poklepávání taktovek; jímavě zvlněné copany zvuků vybrané oceli, zvonoviny, kujné směsi, alpaky a kukuřičných zrnek mosazi.“

Autor ovšem nezřídka trochu vypadne z dětské role. Řekne-li na př. o módě na malém městě, že „kovové pásy temných barev a bronzových spon dělaly z dámských boků secesní vázy nebo báně dle toho, jaké množství jejich vděků bylo přirozené nebo umělé“, je to postřeh satirika, ne dítěte. A připadají-li děcku „budoárové hodiny… jako cymbál, na nějž kdysi hrály svými kopýtky faunové“, narůstá tím duševní obsah této malé hrdinky jistě do nadměrna.

Uvažme však, nechtěl autor v nestřežených chvílích a pedantům na vzdory být zrovna co nejosobitější? Nezatoužil po příležitosti, aby ukázal, jak vyjádřit i věci nevyslovitelné? Tady mu však mohlo být medium dítěte na překážku. Někdy potom přímo pýchá slohovou pohotovostí a spouští naráz celé slapy obrazů a příměrů. Dětský drak u něho „bil se s živly, jižjiž kolísal vyčerpán, když tu náhle, ó, toho nádherného okamžiku, se vyhoupl, ubiv křídly a zobákem všecky nástrahy, a držel v pařátech kořist, diadém, posetý modrými perlami atmosféry.“ Anebo: „oheň, ta pravěká posloupnost, přesmyčka divošství, koudel kacířství, lišty severní záře; a rozkoš zadumání, zpovědní zrcadlo Janošíkovo — plamen, plamen, plameny, Mojžíšův hořící keř, nanebevstoupení jisker, červánky lesních rohů, podlaha pekel, jinovatka žáru, propadliště tmy, pivoňky uhlířů, slavomam zápalných obětí…“ atd. do nekonečna.

Funkční účelovost takových pasáží záleží v tom, že vyvažují mučivý dojem obsahu a navádějí do díla rovnováhu aspoň estetickou; naopak zas monumentalisují drobnou denní a civilní tragiku malých a nejmenších lidiček, neboť ji prohlubují pathosem protikladu. Nikdy tady ostatně nemáte u Konráda dojem, [205]jako by tu byl děj jenom záminkou té krásné a smutné hry. Neboť je tu něco, co chybělo někdejší jeho dadaistické a nadrealistické próze: hromadnější ne tendence, ani protiumělecká užitkovost, nýbrž nevtíravě naléhavé humánní a sociální poslání.

Tím se ospravedlňuje všecko šílenství metafory, všecko obrazové opojení a unesení této knihy, protože prostřednictvím smyslů překládá hromadnou myšlenku do citové polohy a získává skrze ni srdce pro ideu.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 7, s. 201-205

Předchozí Václav Flajšhans: Ptačí jména a náš slovník

Následující Dominik Filip: Původ osobních jmen v mém románku z XIII. století