Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Karel Sezima

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

V románě „Přišel z hor“ zajímavě dal Jan Weiss čerstvý, živý obsah starému tradičnímu podání o horském duchu Krakonošovi.

Touto skladbou probíhají dvě pásma. První vyličuje dobrodějná čtveráctví tajemného podkrkonošského rodáka, jenž se na zapřenou pode jménem ‚pana Pošepného‘ načas vrátil do rodného hnízda křísit v sobě dojmy z dětství. Ten si zahřeší také na nepotuchlé krakonošovské zkazky v městečku, kde odedávna kvetla i řezbářská výroba kosmatých dřevěných krakonošů, „hranatých bůžků s těžkou vůní lesa“, nyní ovšem už vyšlých z módy. Proto musil nejmladší potomek z rodiny, jež se od nepamětna zabývala tímto ušlechtilým řemeslem, na učení k holiči. Hoch však má i ve snách plnou hlavu představ o mocném pánu Podhůří, a tak, když si záhadný pan Pošepný dá v mistrově oficině oholit svůj dlouhatánský vous, svatosvatě věří, že obsloužil Krakonoše. Vlídný cizinec neváhá sblížit se s ním a malý Jeník, stále jsa skalopevně přesvědčen o jeho vyšší moci, pomáhá mu při kouscích, které udržují u vytržení celé město; zejména když byl na místě, Jeníkovi ve snu přesně označeném, nalezen zlatý poklad. Tak se rozdmychává a živí v lidu poetická pověra, kterou se vyjímajíc několik skeptiků nevolky odkájejí i méně snivé duše.

Pro pana Pošepného všecka ta kouzla arci nejsou než zadostiučiněním nestárnoucímu jeho srdci, které si nejlíp rozumí s dětmi. Naposled z městečka tajemně zmizí, velkomyslně zůstaviv místním chudým, zvlášť dětem, vilu plnou krakonošů, hraček, loutek s dětským divadélkem a pohádkových knih. Vše s poselstvím pro dospělé, že se opět vrátí mezi ně, až se rovněž oni [226]stanou zase dětinami, schopnými uvěřit pohádkám; až najdou zapomenutý svůj mladý smích i při práci, jež se jim pak promění ve veselou, napínavou dětskou hru.

Smysl jeho odkazu je zřejmý. Nedojde člověk pravého štěstí, neosvěží-li srdce ze zdroje prostnosti, aby byl schopen uvěřit zázračnosti života, která netane nikde mimo lidi, nýbrž je skryta v nich samých.

Druhé, intimnější, ale neméně půvabné pásmo obdobně rozvíjí prvky skutečnostní s obrazivými ve vztazích samotářské starší sestry Jeníkovy ke dvěma rozdílným nápadníkům. Jeden je neúmorně řečný, stůj co stůj pochybovačný a k zoufání střízlivý spekulant, jenž utrpí fiasko v svém detektivním úsilí o dopadení Krakonoše — pana Pošepného, — kdežto druhý, dívčina láska už od dětství, je obětavý hoch, jenž úrazem pozbyl řeči. Děvče, těžkomyslně rozkolísané mezi oběma, naráz se rozhodne pro tohoto hocha, když ubožák, z pocitu méněcennosti až zdětinštělý, bláhově se odhodlal poprosit o pomoc Krakonoše; bezděky se však stane svědkem otřesné lžikrakonošovské události, při níž jiný přijde o život, ale on úlekem nabude opět řeči — nejinak, než jako by byl duchem vskutku vyslyšen.

Již z teskného mlčení oněmlého se na dívku linulo uklidňující, takořka hudebné ticho. Vytržení milenců z takového pianissima, procitnutí ze štěstí tak melodického je podáno v pasážích nevystihlé jemnosti a prostého, ale křehkého kouzla tvarového.

„Lidko! Jsem teď tak šťastný, tak hrdý, teď jsem teprve celý člověk! Když si jen rozvážím, co všechno mohu říci… a kdykoli se mi zachce, sta, tisíce slůvek — Lidko, Lído, Liduško — jak ti teď budu říkat? — ale musím vám vykat, slečno, vždyť s vámi mluvím vlastně dnes po prvé — ó — když jsem se ti díval do očí — vždycky jsem ti tykal, děvče — — Ale jsi nějak smutná, Liduško! Copak se se mnou neraduješ?“

Jí zatím táhnou hlavou roztržité pochybnosti.

— Petr Kříž mluví. Jde spěšně po jejím boku — a mluví — není to sen — slova se mu hrnou z úst, jsou jasná jako voda v potůčku, je skrze ně vidět na dno — a Lidka se naklání a pije plnými doušky — jak chutnají — jak křísí vyprahlé rty její lásky!

Petr Kříž mluví —

Týž refrén pak vlekou s sebou ještě dvě sloky lyricko-reflexivní prózy, odstiňující rozpaky dívky, jež na chvíli dokonce zalituje, že „ztratila svého starého mlčícího kamaráda, o něhož se nemusila bát, o něhož mohla pečovat, jemuž mohla odpouštět, jemuž se mohla dávat a obětovat…“ — (Nezaléhají do téhle samomluvy sebe slabší ozvěnou také starší hněty a mučivé pochybnosti o řečnictví v širším smyslu, o neschopnosti sdělovat se onoho neblaze procitlého orátora z románu „Mlčeti zlato“?) [227]Avšak dále: jak mu Lidka zrovna nyní ráda promíjí, že nedovedl kdysi napsat, co cítil! Neboť teď, hle, jak on „dovede obzírat podzim a vnímat vše kolem sebe a jak to umí říci prostě — jako pták, když zpívá.“ Konec konců si Petr „položil její vzlykající tvářičku pod svou bradu a hladil ji po vlasech.“ Takhle obměňuje autor výraz podle citových a pocitových nárazů rozvlněných niter. Forma je tady, jako u dřívějšího Weisse a ještě těsněji než prve, složkou souvztažnou, ano záměnnou s thematem, takže je i všechen sloh románu prostoupen světem pohádkových ponětí a obrazů.

Malebný širák zdál se vylisován z nejhustší tmy, brada neskutečně splývala v mléčném proudu jakoby po skalnaté hrudi až kamsi hluboko do tmy.

Tak vybavil romanopisec i propuštěného osobivého sluhu z továrny, když se za noci ve vyděračném úmyslu chystal vloupat na svého bývalého šéfa, jsa maskován rovněž za Krakonoše, a byl pak od napadeného továrníka zastřelen.

Byl to vysoký člověk, zahalený v plášť, v ruce asi držel pořádnou sukovici… Jako by mu hvězdy dosvědčovaly, že se svou holí prošel všemi stíny nočních hodin… Ihned bylo patrno, že to nebyla hůl žebrácká ani stařecká. V jeho ruce zřejmě byla odznakem jakéhosi důstojenství.

Nebo čtěte tento passus z líčení horské bouře:

Jeden hrom jako rozkomíhanou paličkou přejel kůži mračen, nataženou přes tympán Javorské kotliny.

Též výhružný dopis, došlý továrníka podle podpisu od Krakonoše, „jako by troubil z černého mračna, řítícího se od hor panu Pazderovi přímo do duše.“

Takto nám je rozvojem románu dovoleno nahlédnout mimochodem i do genese mythu. Znázorňuje se zrození nebo vzkříšení pohádky — ovšemže s prvotnou rozmarnou hravostí, která dle Spencera není než uměleckým prapudem.

Chtěl jsem učinit z lidských morousů opět děti, obout svět do dětských střevíčků —

vzkazuje v románě sám pan Pošepný-Krakonoš sourodákům na rozloučenou. Činí tak bez mravokárné tendence, čekaje od toho nicméně očistu lidských, občanských jejich styků a vztahů, jak jim ostatně nadhodil na schůzi starožitného jejich spolku pro pěstění krakonošovské tradice…

Nosnost své duchaplné výpravné invence vyzkoušel autor na komposiční výstavbě, srovnalé s námětem i s jeho kladným myšlenkovým pojetím. Výpravná a popisná verva, jíž popustil uzdu v některých svých starších číslech, je tu bez újmy živelné bezděčnosti vázána uvědomělým vespolným vztahem významových [228]složek. Jsa zde jako v některých svých starších prózách nadán zvláštním vypravěčským omilostněním, nespokojil se Weiss, jako již ve dvou z předchozích románů, „Mlčeti zlato“ a „Spáč ve zvěrokruhu“, syntakticky klidným, neosobně monotonním přednesem. Pro jeho oživení se uchýlil — jak vysvitne i z dalších několika dokladů — k intonaci hovorové a k častým přechodům z vlastního epického kontextu do řeči přímé nebo polopřímé. Děj podává v nerozvitých hlavních větách, souřadně sdružovaných buď spojkami, nebo prostě asyndeticky; avšak též větám spisovně podřadným propůjčuje hovorovým spojením pořadí významově stejné, byť ne vždy jen slučovací, unikaje těžkopádnosti rozkleslých souvětí nadlehčujícím parataktickým jich rozrušením a uvolněním. Ztrácí se tím větná soudržnost a přehlednost, ale budí se zas o to přirozeněji dojem životní plynulosti. Buď jak buď, kontura syntaktického členění je u Weisse velmi vlnitá. Sklon k parataxi a záliba ve volném, poddajném útvaru větném svědčí tu o duchu vznětlivém a neklidném, bdělém a hybném, ale sebevládném, který svobodně využívá obsáhlé škály tvárných prostředků výstavby a účelně je odstupňovává podle jejich funkčního určení. Zná malovat ohněm i mlhou slova, a vyzkoušev účin polovičních údajů, nešetří vzrušenými apostrofami ani vnikavými řečnickými otázkami, šerem nápovědí a zámlk, záludností vsuvek a výpustek, ba ani roztržitých výšinů z vazby. A v jeho podání je tolik spodního lyrismu, že chvílemi propuká v nezadržitelné kaskády. Odtud se jeho věta i složitější významové jednotky řítí strženým tokem zpívající horské bystřiny, jež tryská z nejvlastnější rodné půdy, dravě i hravě se řine s výše a teprve v nižších vrstvách a rovinných polohách se rozmarně klikatí zátočinami a slunnými rozlivy. V tom tkví Weissův individuální rytmus, kdežto přítomnost druhého neklamného příznaku stylistova, básnického a psychologického obrazu i jeho osobitého skladu v díle, ozřejmí vedle dosavadních ukázek trvám rovněž další příklady speciálních výrazových vlastností jeho jazyka.

Románovým plánem „Přišlého z hor“ vedle základního thematu, „leitmotivu“ krakonošovského, po řetězci motivů pobočných, ale průvodních a přizvukujících, jako jsou na př. nedělní defilé malého města pod okny dívčinými nebo historie Pazderovy tkalcovny a její firmy se záhadnou nemocí šéfovou, probíhá rozvodná síť vlastních thematických pásem osnovných.

Již podle podaného obsahu bylo lze rozlišovat pásmo veřejné od soukromého, kterak si obapol hravě vrhaly varianty thematu jako obruče. Právě tak možno lišit pásmo humorné od se[229]riosního. Konečně se tu básnická fikce kmitně střídá s přírodní realitou a leckdy se i střetají, — leč jen proto, aby obě jako protichůdné tendence téhož námětového materiálu po odstínech v sebe přecházely, až se prostoupí vespolek k nerozeznání. Vzájemné napínání všech těchto strukturních složek zesiluje a v úhrnu umocňuje ilusi pravdy, v nížto hranice a zlomy mezi skutečností a snem pozbývají příkrosti. Je to pravda metafysická, taková, jakou hlásal odkaz pana Pošepného-Krakonoše. Ale jde až na kořen vší lidské — nepřirozenosti.

Nadto se tady protíná několik časových rovin, zvrácených ve své posloupnosti a pronikajících zvlášť minulostí do přítomných dějů, nejednou různodobých, ale simultánně rozvíjených. Jako by chtěl autor okusit všech možností, jimiž román předčí drama, neznající než retrospektivu vzpomínkovým dialogem. Sám tak bez trudných theoretických úvah a bez toporného pokusnictví po světových vzorech včerejší sezóny překonává po svém problém epického času.

Kalnou šedí roztírá líný pohyb a ztrnulé utkvění let nad malým městem:

Občas táhla oblaka odkudsi a kamsi — táhla a přetáhla — a nikdo si jich nevšímal,— z celého městečka kolik lidí pozvedlo hlavu od země, kolik lidí si povídalo navečer o těch oblacích, co táhla nad městem? Nestarali se o oblaka nebeská a bylo jim dobře jako mravencům v mraveništi.

Zmínka o hospodském válčení sousedů nad mapami rusko-japonského bojiště přesněji určuje letopočet, s nímž se srovnává i chronologie údajů o ručním tkalcovství pod faktory, brzy se povyšujícími na továrníky a překotně bohatnoucími za trudných důsledků vyplynulých z toho pro upadající řemeslo. I jinak je tu reálný čas prodlužován vsunutými podrobnostmi, kterými se zahušťuje napětí jako ve filmu; pod krycím detailem velmi srostitým a osobitě chyceným strojí autor svá kouzla básnické obrazivosti, ostatně nijak libovolná, nýbrž motivačním tmelem dobře spájená.

V motivaci si tady Weiss vůbec nic neodpouští. Zdůvodňuje všecko logicky s pedanterií přímo detektivní. Má pro to ospravedlnění v puntičkářství onoho z reků, který vší mocí chtěl přijít na kloub čárům nepravého horského ducha a z vůle autorovy skutečně leccos uhodl. Ironií nad jeho konečnou blamáží a nad ošemetností příliš logického myšlení je pak nadlehčena i racionální dřeň samé dějové kostry. Spisovatel stále na skoku do nadsmyslna je vždy hotov prostředkovat přechod z oblasti životní do literární míšením bdělé denní skutečnosti s půlnočním sněním a zdáním.

[230]Bylo k tomu, rozumí se, třeba užít materiálu, reálného i obrazivého, methodou zvlášť pružnou a povolnou. Ukázal se jí být postup nepřímým realismem, v němž se typy a povahy vespolek definují, a jsouce prostředím určovány, zároveň je i utvářejí. Postavy jsou zde zpodobovány, jak se obrážejí na sítnici očí i na hladině srdcí a mozků svých bližních. Situace procházejí a zabarvují se různým stupněm osobité teploty niter rozmanitě ustrojených, rozdílných věkem, letorou i zkušeností. Tak je vytvořen celý svět kypivý, pomíšený a hutný, svět mládeže, dospělých i starců, fantastů i střízlivců, svět zobrazený s nevšední bezprostředností a plností pozorovatelskou. Neboť mnohostrannými pohledy se umělec nedobírá jen plastiky v modelaci a hustého prokreslení podob, nýbrž i ostrých individuálních karakteristik, bohatě vystihujících povahový detail i rysy typisační: jaký přímo diametrální rozdíl a pokrok od sebe barvitější stínohry románové prvotiny Weissovy „Domu o tisíci patrech“! Není proto žádná z figur v „Přišlém z hor“, ani když je nadána nadměrnou obrazivostí, pouhou osamocenou a romanticky jednosměrně vypjatou vlastností povahovou. Jsou to veskrz celí, z vnitra dotvoření a povahozpytně dokreslení lidští jedinci výrazných vloh i nectností mravních a společenských. Světlo prostoupené stínem. (Srov. na př. továrníka Pazderu, kterému při dobrém jinak povahovém jádře nedá jeho žáha, aby neprojevoval škodolibý soucit k jiným nemocným a zlovolně nepronásledoval zdravé.) Postavy pobočné zpodobují ustálené již typy maloměstského kolektiva, lokální patrioty, osvícené trubce i rozšafnické usedlíky a blahomravy, takže celé toto prostředí je v ději zpřítomněno vpravdě představitelsky a beze zbytku. Jsou to figurky dickensovského formátu, shovívavě nazírané ve svém každodenním rozpoložení duševním, nečekaně ovšem rozvířeném událostí. Jenom některé povznáší básník nad jejich žabí perspektivu k výši své básnické i mravní optiky, tradičně démonologické.

Uhýbaje tedy přímému fysiognomickému nebo povaholičnému popisu, nasazuje k vyjádření románových vztahů krom vnějšího gesta a akce jmenovitě dialog. A to třeba jen s trpným, ne-li předstíraným partnerem, anebo jako aktualisovanou vnitřní samomluvu. Při tom je Weissovo vnitrozření zvlášť plodné kyprými nálezy dušezkumnými i psychofysiologickými. Zachytí na př., jak okouší chuti a barvy svého hlasu němý, který náhle nabyl řeči:

„To je tedy jeho hlas! Takto zní a bude znít — — ještě trochu nejistě a nezvykle cize — ale je krásný a mladý, ještě celý vzrušený. Ještě ani [231]neoschl jako motýl, který se právě vylíhl, ale už hotový se všemi barvami a připravený k letu! — — —

Petr se dal do běhu nočními ulicemi. Přízemní domky stály tu na stranách mdle a neúčastně, naplněny ženami a muži s dětmi v postelích, na pět, šest kroků od něho — a nikdo nic netuší, všichni zmeškali, všichni zaspali, on, jediný on byl vyvolen mezi všemi — neboť hle — toto je „dům“ a toto je „okno“ — a za oknem, jak se to jmenuje? — tisíc let to už nevyslovil — a teď — teď to řekne — pe-lar-go-nie!

Petr zkoušel svůj nástroj jako virtuos, který po dlouhé nemoci znovu bere do ruky svoje housle. Kochal se s každým slůvkem, někdy se dlouho rozmýšlel a pak to jásavě vyrazil — ano, ano, může říci, co chce, může šeptat, může volat, může křičet, — může zpívat — — —

A náhle spustí: jedna, dvě, tři, čtyři — deset — A dnes je neděle, pondělí, úterý, středa — měsíc září — jak to slovo voní podzimem! — a pak přijde říjen — říjí jelen — a listo-pad a prosinec — pročpak prosinec? — a leden, to bude ledu — a bude padat — bí-lý sníh. — — —

Anebo reprodukuje jiný vnitřní monolog v kapitole „Škoda bylo dědečka — “, která se obráží celá jako v zrcadle rozpomínek zšeřelém večerními soumraky. Malý Jeník, unesen náruživostí vzpomínání, instinktivně si tu přimýšlí neurčitého a nepřítomného partnera k své samomluvě. Jednostranně ji dialogisuje a přechází citátem dokonce v přímou řeč, vlastní výrok osoby, o niž běží.

To, pane, dědeček — ten chtěl dělat Krakonoše! Ten ho viděl a na něho myslil už v okamžiku, když si vybíral v kolně dřevo. Už jak je bral do ruky láskyplně, „to je vůně, lidi, to je vůně!“ — jak se při tom usmíval, jak s ním laškoval, jak se zálibně díval na dobrý zářez, jako sochař na podařený úhoz dlátem! Ještě při práci vzpomínal na krkonošské lesy, z nichž bral jeho tělo, na jejich kůry a mechy, jimiž ho odíval, na jejich pohádky a báje, podle nichž mu vdechoval podobu.

Dialog nebo dialogisovaný monolog se u Weisse zhusta stává nejen prostředníkem mezi přítomnem a minulostí, nýbrž i prostředkovatelem popisu nebo posunovatelem děje; nejednou i stmeluje pasáže krajinářské s výpravnými. Nehlasitým monologem si tu konečně klestí průchod veřejné mínění:

…nelze se jen tak libovolně narodit v Javorku, bůhví kde se toulat a co tropit — a pak, na sklonku života, znovu se vrátit a beztresně zemřít v rodišti!

Při vší nadosobní objektivitě nepřímého realismu stále zde cítíte všudypřítomnost tvárného autorova principu, organisujícího skutečnost s téhož uvědomělého hlediska stylového. Tato skutečnost má veskrze silný dramatický, skorem filmový nerv, a ani třeskutější účiny, jako zabití vyděračné maškary Lžikrakonošovy továrníkem a úlek z toho, jímž němý nabude zas řeči, jsouce pečlivě vypraveny režií a motivačně pevně podezděny, nepůsobí nepřirozeně.

[232]Jan Weiss podává tak čerstvý doklad na slučivost pohádkového genru s moderním společenským realismem — za předpokladu strukturní součinnosti všech složek ve funkční skladebné účelovosti.

Tato souvztažnost zasahuje, rozumí se, též jednodušší složky významové výstavby. Proto není ve Weissově díle místa pro samoúčelný ornament, jakož v ní vůbec už máloco má smysl jenom dekorační.

Dutým dekorativním efektem arci není ani takové „snímání slunce s oblohy uprostřed zlata a purpuru“ za pathetického dostaveníčka Lidčina s němým dosud milencem. Neboť nebylo to jen „jako posvátný obřad, který se odehrává na nebi za napjaté pozornosti celé země, něco nekonečně vznešenějšího nežli korunovace císařů“ —, nýbrž především něco nekonečně vnitrnějšího, psychičtějšího. Amielovský stav duše, jakým u Weisse bývají vůbec krajinomalby a popisy terénu. Vyvírají asi právě proto nejčastěji z monologu anebo do něho aspoň vyúsťují.

Nejméně již by se slušelo brát na lehkou váhu pouhého ornamentu zjev výtvarné krásy zcela vysoké, produševnělou siluetu Petrovu, jak ji na dálku spatřuje jeho milá, přicházejíc k dostaveníčku.

Když se blížila ke Skalce, už od břízek viděla Petra, jak tam na ni čeká. Byla to ještě jen černá silueta, stojící tam nehybně, a přece už odtud bylo patrno, že je to postava tragická. Celý obrys jeho postoje, ostře vržený na bělostné plátno obzoru, vystihoval… neklamně dvě protivy: mládí a ponížení. Snad i kdyby nevěděla, že je to Petr, už na tu dálku by hádala, že tvář té figury tam je ponurá. Proč, to by neuměla říci. Ale nikdo jiný by tam takhle nestál, vražený do země, kdyby čekal na své děvče.

Jak dovede tento plastik spojovat v modelaci skutečnosti hmotné s duševními, prokazuje též vylíčení první melancholické procházky pana Pošepného městečkem, kdy v jisté postranní uličce, dodnes utkvělé v jeho paměti s přízviskem „Zvědavá“, nemůže po padesáti letech rozpoznat, který ze dvou sobě podobných skromňoučkých domků je ten pravý jeho rodný… Zde zároveň Weiss, mistr drobných motivačních náznaků, zlehka napovídá poloproletářský původ svého dobrosrdečného staříka-Krakonoše. Můžete zde také mimochodem opět změřit silnou aktivitu jeho slovesa.

Věž radnice „zdaleka mu zamávala“. Domy staré, nezměněné, „dívaly se ještě přísněji a ostřeji, nežli jejich památka v něm, která už byla na rozpadnutí.“ Zato nad domy s obnovenou a změněnou fasádou „stará představa v něm zaplakala.“ Jednopatrové domy na náměstí, „opírajíce se navzájem, semkly se pevně, aby [233]vzdorovaly času“. Starý pán nachází konečně svou uličku, kde „krajní okénka vysunutých rohů zvědavě čumí od shora dolů po celé ulici“; už na jejím úpatí „chytla ho všecka ta okénka do svých sítí“ a on „cítil na nose průsečík těch černých světlometů, jak sledují každý jeho pohyb“.

Velmi střídmě a s taktem, zato s neodolatelným účinem humoristickým užívá romanopisec horáckého nářečí. Na př. v hádce chlapců o zlaté kuličky od vousatého Krakonoše a v rozmluvě, kterou s nimi o tom zavede oholený pan Pošepný.

„Pěkná kulička,“ řekl. „Máte víc takových?“

„Frantík jich má pelnou kapcu. Vošulil mě voušecky,“ řekl mladší Emil a jeho jasně modré oči zesmutněly.

„To je prauda,“ smál se Frantík. I jemu uši trochu odstávaly a rovněž byl modrooký, jen s tmavším odstínem.

Anebo když se jedna z kuliček, obíhajících o trhu z ruky do ruky, ztratila a všichni se dušovali svou nevinou, ochotni obracet kapsy na ruby, takže starý pán odcházel, ještě se omlouvaje a skoro zahanben…

Ale hned navečer bačkorář Wurm se přištrachal s kuličkou. Že prý mu ji donesl švec Volech, co stojí na trhu vedle jeho bačkor — že se mu to zatím v hlavě rozleželo. Je to taky chudák člověk, ale chce bejt poctivej až do svej smerti, protože — (a bačkorář Wurm se naklonil důvěrně k panu Pošepnému, mrknuv významně očkem) — bojí se Krakonoše, víme — kerej v tom má persty, a tejkonc teprová, když se zjevuje, víme — třás si taky vzpomene a něco kápne —

Jinak Weissův humor, jen zřídka založený povrchově v situaci a nejčastěji jadrně v povahokresbě, staví slohově zpravidla na různorodosti představ zdánlivě nesouměřitelných: přízemních s poetickými, seriosních se směšnými, jež se pojednou objeví navzájem si komicky blízké. (Lidka div neomdlévá „v bubnové palbě slov“ mnohomluvného milovníka; horský duch, „kouří-li dýmku dobré nálady“, vysílá obláčky nad město; rána z revolveru páně Pazderova „vyštěkla“ a j.)

Přečasto vás autor překvapí asociačními apartnostmi, jako: „bezduchá tvář (sochy Krakonošovy) hleděla s dřevěnou výčitkou“ nebo „beznosá tvář marnosti“ anebo „povolovat si kolíčky u svých nervů, na něž vám brnkají kostlivé ruce ze všech možných novin“. Děti mají „rozředěně“ modrá očka, Lidce z bílých empirových šatů „šustí vzpomínka na první přijímání“ a p.

Neposlední předností Weissovy románové skladby je, že ani biologickými kořeny — a zřetelem k nim se povinně zas vracím k nejsubjektivnějšímu lidskému subjektu původcovu — neutkvěla ve vzduchu, nýbrž zakotvila v určitém místním pro[234]středí. Zapustila kořání do něho tak přissátě, že jinak si ji málem nelze představit. Zabrala hluboko do jeho složení hmotného i kulturního. Do spodních vrstev geologických, krajově archeologických i démonologických, podobně jako aspoň letmými, ale trefnými záznamy o horáckém duchařství nebo o upadajícím ručním tkalcovství a j. vystihuje jeho duchovní i sociální byt soudobý. Kouzlem domova však vniká, hrne se do tohoto díla především specifická citová atmosféra, vůně rodné hlíny. Ta loudí básníkovi z pera záhřevy vroucnosti a důvěrné, nesentimentální citovosti, jež chybívá dílům sirým, bez domova počatým. Nedovedl ji potlačit ani sebe odosobenější postoj tvůrce k figurám i k předmětům. Upřímně se z toho autor vyznal prostým věnováním své knihy „nejkrásnějšímu městu Jilemnici“.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 8, s. 225-234

Předchozí Šemík a j.

Následující Jaroslav Přikryl: Cizí slova v lékařském písemnictví