K datování výrazů fotogenický a na okraj

Josef Brambora

[Články]

(pdf)

-

I.

V NŘ. XXIII, 278 vyložil prof. V. Šmilauer původ slova fotografie. Při té příležitosti se zmínil, že v materiálu slovníku jazyka českého je slovo fotogenický doloženo po prvé r. 1930. Vyskýtá se však u nás, a nijak ojediněle, už dříve, stejně jako slovo fotogenie. Několikrát se opakuje v překladu (J. Fastrové) Dellucovy knihy o Chaplinovi z r. 1924 (str. 9: Charlie je malíř, jako Villon byl malíř. Je sám sebou ve formě, která je pro něho nejvýhodnější: ve fotogenii; str. 16: nalezl… partnerku neobyčejně fotogenickou: Ednu Purvience). Báseň Vítězslava Nezvala Raketa v sbírce Pantomima (rovněž z roku 1924) má podtitul fotogenická báseň a slova fotogenie a fotogenický se přečasto opakují v mnoha článcích i drobných glossách časopisu Pásmo (I. ročník 1924—1925). Několik příznačných dokladů ukáže rozsah jejich použití. V Černíkově referátu o Dellucově knize Photogénie (č. 1, str. 5) se píše: [166]„slovník, v němž poprvé [sic] jest určeno vzácné měřítko fotogenické… píše o fotografii, fotogenii, perspektivě“…; podobný doklad je v článku tétož autora Kino a divadlo (č. 5—6, str. 5). V článku Jiřího Voskovce (č. 5—6, str. 5) čteme: „Itálie a Francie stvořily biografy sice mnohem méně salonní a posvátné než střední Evropa, ale daleko fotogeničtější, živější, filmovější…; [biograf s holými černými stěnami] je bezvadné dosažení čiře fotogenické atmosféry“. Rovněž Karel Teige užil těchto slov několikrát, na př. v článku Počátky kinografie (č. 5—6, str. 5): nádherná fotogenie strojů, točících se kol a hnacích pák…; tato fotogenická báseň tvoří cenu a jádro Ganceova filmu (byl to film La roue, „dosud nejlepší francouzský film, rozhodně nejfotogeničtější“). Týž autor měl v témž čísle (str. 11) článek Film a v něm v odstavci Poetismus prohlásil manifestačně: „Moderní optické umění nenazýváme již nadále uměním výtvarným, ale uměním fotogenickým.“

Není třeba hromaditi další doklady, zvláště proto ne, že se pravděpodobně najdou doklady z doby ještě starší. Roku 1924 vznikal manifest poetismu a v jeho estetice je fotogeničnosti přisouzeno vynikající místo, jak je vidět i z hořejších dokladů, ale příbuzné tendence a příbuzná hesla měl již sborník Devětsilu z r. 1922. V něm nebo v obdobné publikaci Život II. by snad bylo možno najít doklady ještě starší. Z doby před rokem 1930 pochází i heslo fotogenie v Masarykově slovníku naučném II (z roku 1926). I tam se patrně dostalo ze stejného okruhu: o včasné, ba časné zařadění slova tehdy módního, s významem neustáleným a měnlivým, zásluhu má pravděpodobně Vítězslav Nezval; bylť tenkrát tajemníkem redakce MSN.

K fotogenické básni budiž dodatkem přidružena báseň fotomontážní. V nepodepsaném referátu o Nezvalové Pantomimě v Pásmu (č. 4, str. 5) se čte pasáž: „…v nádhernou harmonii splývá anekdota, fotomontážní báseň, poetická provokace…“.

II.

Rovněž výraz na okraj[1] se rozšířil obecněji z literárně kritických článků, studií a referátů. Jeho doklady jsou ovšem ještě mnohem starší než doklady slova fotogenický. Rozšířil jej u nás zejména F. X. Šalda. V nejkrásnější Šaldově knize Časové a nadčasové najdeme studii s titulem Na okraje odkazu Martenova neboli o světské zbožnosti (přetisk z Venkova 1917) [167]a Na okraj dní (z Venkova 26/X 1919, o novém spisovatelském manifestu). Tento titul je pro Šaldu zvlášť příznačný, nadepsal jím velmi četné ze svých feuilletonů, na př. v Tribuně 11/III 1923 (o Holečkovi), v Čes. slově 16/XII 1923 (o Barrèsovi). Rovněž známá polemika s Masarykem (na první straně prvního ročníku Tvorby) má podobné označení: Na okraj „Světové revoluce“. Dříve užíval Šalda častěji původní formy tohoto výrazu, in margine. Jeden ze svých nejlepších essayů nadepsal In margine „Posvátného jara“ (Novina V, 1912, 84—87). Oddíl kritik a poznámek v Šaldově „Tvorbě“ měl jméno Marginalia.

Nadpisoval-li Šalda své essaye a posudky označením na okraj, dělal to s jistou dávkou koketnosti, nebyly to totiž jen obecné poznámky, nepouštějící se do rozboru, nýbrž zpravidla byla podána i velmi podrobná analysa. Ovšem nechyběly ani ty opravdové marginální poznámky. Časem však tento způsob označení úplně ztratil svůj původní smysl a nabyl jen a jen významu „poznámka o nějaké věci“. Tento vývoj je docela obdobný tomu, který byl (NŘ. XI, 1927, 93—94) konstatován v článečku s titulem Kolem armády. Autor upozorňuje na vliv francouzské předložky autour. Úvahy článku nadepsaného Autour de l’exposition universelle vyjadřují, že »nejsou věnovány přímo výstavě, nýbrž že se jen otáčejí okolo ní, že navazují na ni a že se „autour“ blíží k tomu, čemu Němci říkají Randbemerkungen. Je-li však u nás článek nadepsán módně „Okolo daňové reformy“, „Okolo náměšťské vraždy“ a p., je to článek věnovaný přímo daňové reformě, referát o náměšťské vraždě atd. Tu všude by stačila předložka o.« Atd.

U Šaldových následovníků a podobenců se výraz na okraj vyskýtá téměř výhradně jen v pokleslém významu. V Kritice II (1925) referoval Bartoš Vlček o knize E. B. Lukáče v článku „Na okraj mladé slovenské poesie. Glossy k veršům E. B. Lukáče: Dunaj a Seina“ (str. 255—257) a hned za tímto referátem byl referát Krecarův „In margine Nového majestátu“ (str. 257—259). Josef Chaloupka do Písklete v trní (= předchůdce dnešního Kola) 1927, č. 1 napsal „Několik slov na okraj knihy Tvůj bližní.“ Augustův nekrolog Jaroslava Golla v Naší knize X, str. 245 má podtitul „Na okraji zprávy o jeho smrti.“ Zde by se jistě mnohem spíše hodil nadpis „(Úvaha) Nad zprávou o úmrtí…“ Ján Marták napsal v Nár. novinách 29/VIII 1936, č. 100, článek „Na margo Štúrových slávností“. Nevím, je-li to označení individuální nebo obecněji rozšířené. Znám i slovenský doklad výrazu na okraj. Ján Mešťančík nadepsal svůj referát [168]o knize Františka Linharta „Socializmus ako náboženstvo. Na okraj knihy František Linhart: Leonard Ragaz, prorok naší doby.“

Všechna tato na okraj, in margine, autour se častým užíváním opotřebovala, autoři je nahrazují předložkou k, o, výrazy poznámky o, glosy k atd. Rich. Weiner dal své knize název Třásničky dějinných dnů a první essay Pujmanovy knihy Osudnice lásky se jmenuje Na přídeští Smetanova Richarda. Zde je souvislost s výrazem in margine zvlášť nápadná.

---

[1] Viz NŘ. XXII, 1938, 124 n.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 165-168

Předchozí Karel Erban: O rytmické úloze polysyndeta

Následující Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého