Časopis Naše řeč
en cz

O rytmické úloze polysyndeta

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Už ve svých dřívějších příspěvcích k parataxi (NŘ. XX, 173 n., XXIII, 139 n.) jsem ukázal na slohový význam spojovacích výrazů na začátku věty: usnadňují větný začátek i plynulost hovoru, uvádějí do vypravěčského rytmu, intonace a tempa.

Jestliže se však v takové větě spojky hromadí nad potřebnou míru věty „logické“, jestliže se tatáž spojka dvakrát nebo několikrát opakuje, aby „nadbytečně“ spojila několik výrazů souřadných, vzniká takový případ na začátku každého větného úseku, který je těmi spojkami ohraničen. To, že se na některých od sebe ne příliš vzdálených místech opakuje totéž slůvko, s týmž syntaktickým významem a uvozující každý úsek stejnou nebo podobnou dynamikou a intonací, vzbuzuje v nás pocit rytmu, zvláště když jsou ty úseky i syntakticky podobně stavěny anebo když je v nich dokonce aspoň náběh k jisté pravidelnosti v střídání přízvučných a nepřízvučných slabik.

A tak nám polysyndeton mění nejen obyčejnou prózu v prózu rytmickou, nejen pomáhá dělati z tak zvaného biblického verše něco verši velmi podobného (verset), ale usnadňuje rytmisování v básních s rytmem volným a uhlazuje cestu rytmu pravidelnému, který pak sklouzne s graciosní lehkostí po pevném metru verše a plyne jím se suverénní jistotou a pružností.

Polysyndetickým rytmisováním si na př. dítě usnadňuje řeč, kterou pronáší v zajíkavém pláči nebo ve strachu:

„Pane hučitel, pane hučitel!“, vzepřel se Krča ruku potahuje zpět. „Pane hučitel, vodpusťte mně to — — já jsem nic — — Milena Turkova mně povídala, habech mu řekl, habe šil dál, a Milena Turkova mně povídala a Cyril nechtěl a Milena Turkova jé žďuchla a Cyril myslel, že su to já a Milena Turkova to bela a Cyril mě bil a tahal a já jsem nic nedělal a Milena Turkova měla zamazaný sukně a Cyril hjí je zamazal botama a Milena Turkova povídala, habech jé — é — é a Cyril mě bil a já jsem nic neudělal a pane hučitel, já to už nebodo dělat, Milena Turkova povídala a Milena…“

(A. Mrštík, Rok na vsi.)

Často také polysyndeton rytmisuje pohádková vyprávění, hlavně na začátku, kde je právě třeba hladkého vklouznutí do vypravěčského rytmu:

[162]Byla jedna chudá vdova a měla jen jednu dceru a té říkali Liduška. A že neměli žádných dětí, ba ani jediné kravičky, živily se přádlem.

(K. J. Erben, Báje a pověsti slovanské.)

Polysyndeton je vůbec příznačné pro vypravování v dětských knížkách:

A než se koníček nadál a otevřel ústa, popadla jej a hodila jím do lesa.

(Williamsová, Dobrodružství dřevěného koníčka.)

Nejčastější a nejpřirozenější je polysyndeton v živé mluvě lidové. A tu právě si prostý člověk tím polysyndetickým rytmisováním pomáhá udržovat souvislé vypravování a jeho plynulost. Tak na př. starý, tlachavý vysloužilec v Máchových Cikánech mluví takto:

„Najednou se vám roztrhly oblaky — a zrovna nade mnou… stojí měsíc, a přede mnou pod starým dubem stojí bláznivá a dá se do křiku — a běží — běží, vrhne sebou o zem, a zaryje rukama v zemi a zakrývá ní svůj obličej, a já utíkám, a ten křik za mnou a utíkám lesem — až hahaha!“

Přemnoho dokladů na rytmický úkol polysyndeta je z Písma a z mešních modliteb, a to nejen ze žalmů, odkud tak zvané biblické verše bývají nejčastěji citovány, nýbrž i z jiných knih, hlavně z evangelií a epištol, a nejvíce snad ze Zjevení sv. Jana.

Z evangelia Janova (1. kap.):[1]

Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh byl Slovo.

Všecky věci skrze ně učiněny jsou: a bez něho nic není učiněno, co učiněno jest. V něm byl život, a život byl světlo lidí: a světlo ve tmě svítí, a tma ho neobsáhla.

A Slovo tělem učiněno jest, a přebývalo mezi námi: i viděli jsme slávu jeho…

Z evangelia Lukášova (2. kap.):

A byli v té krajině pastýři ponocujíce, a stráž noční držíce nad stádem svým. A aj anděl Páně stál vedle nich, a jasnost boží obklíčila je a báli se bázní velikou.

Zjevení sv. Jana je téměř celé protkáno polysyndetickou vazbou, takže celá tato visionářská kniha je tím záměrně a účelně zrytmisována:

[163]I viděl jsem, když otevřel pečeť šestou: a aj země třesení veliké stalo se, a slunce učiněno jest černé jako pytel žíněný, a měsíc všecken učiněn jest jako krev, a hvězdy padaly s nebe na zem, jako fíkový strom s sebe smítá nedozrálé ovoce své, když od velikého větru klácen bývá, a nebe ustoupilo jako svinutá kniha: a všeliká hora, i ostrovové se svého místa se pohnuli; a králové země, a knížata a úředníci, a bohatí, a silní, a každý služebník, i svobodný, skryli se v jeskyních, a v skalách hor, a řekli horám a skalám: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, jenž sedí na trůnu, a před hněvem Beránka; nebo přišel den veliký hněvu jejich: i kdo bude moci ostáti?

(6. kap.)

V duchu této polysyndetické rytmičnosti tvořila později některé své modlitby i církev. Tak v nicejsko-cařihradském Vyznání víry, známém jako Credo při mši, vypočítávají se takto články víry:

A vstoupil na nebesa; sedí na pravici otce. A opět přijde se slávou soudit živé i mrtvé, jehož království nebude konce. A věřím v ducha svatého, Pána a oživovatele, jenž z otce a syna vychází. Jenž s otcem a synem je zároveň uctíván a oslavován, jenž mluvil skrze proroky. A věřím v jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev. — A očekávám vzkříšení mrtvých. A život příštího věku. Amen.

Vzestupnému verši volnému i pravidelnému umožňuje polysyndeton hladce lehké, nepřízvučné začátky veršů a stmeluje rytmicky kóla, vyrovnávajíc tím to, v čem snad pokulhává jejich isochronismus:

A já jsem zajásal! A já se osvěžil!
A v daleké se hory rozesnil,
a v daleké se hory rozesnil,
a v daleké se světy rozesnil — —
A bylo mi tak smutno jarním snem,
jak růžím, které příliš krásně voní,
a bylo tolik jara v srdci mém,
co plachty rozpjaté ho nesou oceánem —
a volal jsem: ó, všechny touhy mé
a všechna lásko, kterou jsem kdy cítil,
a všechno nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil —
ó, k hymně jaru největší mně dneska vraťte se,
ó vraťte se!

(Jan z Wojkowicz)

[164]A ještě si vynajdem stezku a jeden háj v horách (A. Sova)

Od hrobu k hrobu tichý smích,
z nás každý tu svou dostal,
a když ji měl, co chtěl by víc,
s tou ranou ležet zůstal,
a tuhle je a krásná je
a semhle sem ji dostal.

(Fráňa Šrámek)

Kdo vzadu to stojí a pláče a klečí
u hrobu, pánů když odešel sbor?

(Petr Bezruč)

Podobných příkladů bychom našli u moderních básníků bez počtu. Hlavně lumírovci by tu byli zdrojem velmi vydatným. Ale příkladů je již dosti a také snad dostatečně přesvědčují, jak všude polysyndeton rytmu pomáhá. Tím ovšem nechci říci, že má jen úkol rytmisační. Zdá se však, že všecky jeho funkce a významy jiné vyplývají ze základního a původního poslání rytmisačního. Polysyndetická parataxe řeči lidové, polysyndetická archaičnost a velebnost řeči biblické, polysyndetická vyprávění pohádková a vůbec dětská, polysyndetičnost vzestupných kól veršů pravidelných i volných — ve všem tom je především rytmus a z něho se odvozuje všechno ostatní. Dítě si v pláči usnadňuje řeč jejím polysyndetickým rytmisováním a z toho vyplývá její jednotvárná parataxe, nelogičnost, zmatenost i komičnost. Vypravěč se polysyndetem zas potřebuje dostat především do klidných, vyvážených vět stejného nebo podobného rytmu, v němž se mu nejlépe povídá. Z toho vyplývá sklon k parataxi, epická šíře i epický klid a plynulost vypravěčské věty. Protože slova Písma od počátku byla věřícím zvěstována, přednášena, ba dokonce i zpívána velebně a slavnostně, byla polysyndeticky rytmisována, aby působila jako báseň, chvalozpěv, hymnus. Část známé archaické velebnosti je právě už v tom polysyndetickém rytmisování. A není ani pro básníka hladšího a bezpečnějšího rytmického začátku ve vzestupném verši, než je právě ona měkká vlnivost a plynulost spojkového „a“ na začátku kól, jak jsme ji poznali u moderních básníků. To už pak ovšem záleží také na obsahu veršů, abychom mohli říci, co všechno se z takového rytmisujícího polysyndeta line: zda slavnostní pathos či archaická velebnost, zda měkká plynulost verše či horoucí a zajíkavá něha, zda kvílivá tesknice či jednotvárná melancholie, zda sladká, uspávající mdloba nebo nezdolatelná víra a naděje. Ale to všechno jsou už irracionální [165]složky básnického umění, které protékají veršovým předivem, v němž i polysyndeton má svůj význam a úlohu, jak jsem se v tomto příspěvku pokusil vyložit.[2]


[1] Cituji podle staré Bible české vydané Dědictvím svatojanským (1888), v němž se zachovává archaická velebnost a vznešenost biblické řeči, neboť je to v podstatě staré vydání Fr. Faustina Procházky z roku 1804. Interpunkční hypertrofii lze tu vysvětlit snahou překladatelů a upravovatelů, naznačit čtenáři pausu, která měla svůj význam hlavně pro slavnostní předčítání v kostele. Novější texty (na př. Schallerův překlad Římského misálu) již od té spousty čárek upouštějí, ale i tam jsou někdy ještě na místech, kde bychom je podle Pravidel nedělali.

[2] Dodatečně si vzpomínám na zvláštní případ rytmisování epické prózy u Jiráska. I když tu opakování téže spojky není už tak pravidelné a „nadbytečné“, je to zřejmě polysyndetické spojení, které tu také má úkol rytmisační. Ona nepravidelnost rytmu nevadí, protože i na rytmicky porušených nebo zastřených místech funguje rytmická setrvačnost. To je fakt známý i z rytmu veršového, kde právě tak jako tu nepravidelnost není rytmickým nedostatkem, nýbrž předností, protože se tím paralysuje přílišná rytmická jednotvárnost. Není to tedy ochuzení rytmu, ale jeho modifikace, odstínění, amplifikace. Jirásek takovýmto rytmisováním dosahuje zvláštního kouzla lidové epičnosti, kterou nejen znamenitě odposlouchal rodnému kraji, ale i umělecky přetavil v útvar čistší a složitější. Nejčastěji se vyskytuje v nepřímé řeči, v tak zv. větách obsahových. Typický příklad uvedu z jeho románové kroniky U nás:

A [rychtář] pokyvoval a zase se usmíval, když si pan otec začal podávat Doubenusa, když mu začal domlouvat, že by se měl oženit, a namlouval mu, že by věděl o ženské, ta že by pro něj byla, pane, Žofka Šulitárova, tamhle od Kačenčiných hor, to že je ženská, k té že přichází čtyřikrát do roka drak na frey, pro tu že nikdo není nežli tuhle Doubenus, starý voják; a taky, když slyšela, že byl tolik let u Veruny a že je takový chlapák, že se hned na něj vyptávala a vzkázala, aby tam přišel.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 161-165

Předchozí Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých

Následující Josef Brambora: K datování výrazů fotogenický a na okraj

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1