Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Dřez, holan atd.

Na náš dotaz o rozšíření slov dřez, holan, lohoť, žahour (XXIII, 283) odpověděli do 25. II. t. r. laskavě: 1. řed. V. Bartoš v Lázních Poděbradech, 2. dr. M. Bydžovská-Komínková ve Veselí n. Lužnicí, 3. prof. Fr. Cuřín ve Vys. Mýtě, 4. prof. Jos. Dvořák v Rokycanech, 5. dr. J. Kalhous v Praze, 6. odb. uč. J. Pokorný v Golč. Jeníkově, 7. říd. uč. K. Rodina v Koterově u Plzně, 8. dr. O. Seydler v Praze, 9. prof. dr. J. Springer v Olomouci, 10. prof. dr. K. Svoboda v Praze, 11. prof. M. Wajs na Mělníce.

Z jejich odpovědí můžeme zatím sestaviti aspoň částečně obraz rozšíření slova dřez: a) v jižních Čechách je vedle sebe třízek a střízek (Smolec u Tábora: častěji střízek; Veselí n. L.: střízek; Blata: střízek i třízek; Netolice: střízek); b) na [85]jižním Plzeňsku je střez i střízek (Merklín u Přeštic a na východ odtud), třez a třízek (v západní části); c) na sever od Plzně a v severních Čechách (na Českodubsku, Turnovsku) toto slovo známo není; d) na Zábřežsku je dřez; e) v městech (Plzni, Rokycanech, Domažlicích, Kutné Hoře, Vysokém Mýtě) je běžné slovo dřez; je to vliv názvosloví řemeslnického a hospodyňského, uplatňovaného ve školách živnostenských, rodinných a v příslušné literatuře.

Ze zpráv o slovu holan otiskujeme: a) výklad p. dr. Kalhouse, který zná toto slovo od Pardubic (Sezemice, Žižín; při tom podotýká, že v Bílém Újezdě, na jv. od Dobrušky, a v Kejžlici, na sv. od Humpolce, slovo „holanè neznají). Píše: »„HoIan“ je totéž, co „holas“, t. j. mladý vůl (dokud je mladý, pěkný, jakoby se srstí učesanou, tedy jakoby holý); ale někdy se jím také všeobecně označuje „vůl“ vůbec. Říká se: „Ale má v chlívě jen jednoho holana“. „Všecko mu padlo, jen jeden holan mu zůstal“, t. j. zůstal mu jen jeden kus dobytka, a to ještě jen volek, ne pořádný vůl. „Holan“ tedy podle tohoto způsobu pardubického nemůže znamenati „silný vůl“; ale lze pochopiti, jak asi k této představě síly nebo mohutnosti došlo. Užívá se totiž slova „holan“ i jako nadávky: „Ty holane!“ „Strkáš se tu a tlačíš se mezi lidma jako holan!“ V tomto pokárání mladého, neohrabaného výrostka se skrývá onen první význam (mladý, neohrabaný, nevycvičený vůl), zároveň však peiorativní tendence vede k představě tvora příliš velkého, vadícího okolí, tedy něčeho notného a silného. V Žižíně jsem slyšel výrok o silném chlapci: „Ten už má sílu jako holan“. Ale o starším, třeba silném člověku by se to neřeklo: „holan“ nemůže nikdy znamenati tvora už úplně vyspělého. O člověku už postarším, který ovdověl a přišel jednou z Pardubic pěkně ostříhán a upraven, řeklo se stručně: „Starej vůl ze sebe dělá holana!“«

b) Podle důkladné zprávy p. dr. J. Springra, rodáka z Písařova na Zábřežsku, jmenuje se „holan“ býček ještě u krávy; po odstavení se mu říká „béček“ (kravičce: jalůvka, jalovice; oběma: odstavče). Někdy i dospělý býk podrží své jméno z mládí „holan“ (jiná jména jsou: hanzl, bartoš atd.). Slovo „holan“ je nadávkou rozpustilým mladším, ale statným chlapcům. Dále se tak jmenuje silný kůl, kterým se při vožení klád z lesa řídí zadní, osamostatnělá část vozu: řízení této části se říká „tahat holana“.

K tomu připojil p. dr. Springer velmi cennou sbírku podstatných jmen na -an (hodně přes 100 slov): mají napořád význam peiorativní. Otiskneme ji svým časem.

[86]Prosíme o další zprávy o těchto slovech, třeba záporné (že se to nebo ono slovo někde vůbec nevyskytuje).

Kamelie

Název kamelie je, jak známo, odvozen ze jména brněnského jesuity P. J. Camela (1661—1706). O tomto znamenitém botanikovi a o jeho pozůstalosti, dnes uložené v Britském museu, poučuje nás studie dr. M. B. Volfa „Brněnský rodák Jiří Camel, botanik na Filipínách“ v Časopise Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 52, 1939, 117—139. Po studiu farmacie vstoupil J. Camel do jesuitského řádu a r. 1678 odešel s misionářskou výpravou jesuitskou přes Mexiko na Filipíny. Tam vedl v Manile na Luzonu až do své smrti lékárnu, věnuje se při tom horlivě studiím botanickým. O tom, že si Camelus uchoval jisté vědomí svého původu, svědčí botanické jméno jím dané, Myrtillus boëmica. Traduje se názor, že kamelie byla Camelem dovezena do Evropy. Ale to je nesprávné. Kamelie byla pojmenována na počest Camelovu, jinak však nemá k němu tato čínsko-japonská květina žádných bližších vztahů. Jméno jí dal r. 1753 tvůrce moderního přírodovědeckého názvosloví Karel Linné.

U Presla se tato květina původně jmenovala kamelka, později však bylo i její jméno počeštěno na velbludka, velbludenka. Bohudík se toto počeštění neujalo.

Ráj

Slovanské ráj (rusky, srbocharvátsky, polsky atd. raj) patří mezi slova, která křesťanství přijalo ze starší zásoby slovní a kterým dalo svůj význam: nahradilo jím latinské paradisus, řecké paradeisos, zahrada blažených; řecké slovo, které v době předkřesťanské znamenalo prostě „zahradu“, pochází z perského (zendského) pairidaeza, ohrada.

Ale předkřesťanský význam slova ráj a jeho původ nebyl dosud znám. V posledním čísle Slavie (XVII, 33—37) zabývá, se jím finský učenec Jalo Kalima a dochází k názoru, že původní jeho význam byl „voda, proud, moře“; k tomu jej vede ruská složenina raduga, rajduga, duha, kterou srovnává s finským vesikaari, duha, vlastně „vodní oblouk“. Slovo ráj by podle toho souviselo s roj („tok“; zdroj, pův. z-roj, výtok) tak, jako kraj souvisí s kroj(iti); v dalším příbuzenstvu je sloveso řinouti. Od významu „moře“ k významu „krásná krajina“ lze dojíti buď přes představy „jižní moře“, „teplé pobřeží“, nebo se může mysliti i na starou představu, společnou mnohým národům, o řekách vytékajících z ráje.

[87]Výňatek — vyňatek, ústrojenec — ustrojenec?

I. Čtli jsme nedávno úvahu končící tím, že je stejně správné psaní výňatek i vyňatek. Záleží prý totiž na tom, zda toto podstatné jméno cítíme jako odvozeninu od vyňatý — tehdy píšeme vyňatek (jako píšeme začátek, počátek, požitek, užitek), nebo zda je řadíme do skupiny „výrobek, výpisek“ — potom píšeme výňatek. Takové dvojí chápání je prý možné proto, že se pro tvoření jmen na -ek u sloves s kořenem otevřeným (ča-, ži-, kry-) nevychází od prostého kořene (jako při základech rob-, pis-), nýbrž od jeho rozšíření souhláskou -t (čat-, žit-, kryt-[1]).

Takto rozšířený kořen se shoduje s kmenem příčestí trpného a tím je umožněn onen dvojí výklad.

První, co nás napadne, je zjištění, že týmž právem, kterým bychom si dovolili psáti vyňatek, směli bychom psáti i zavitek, nalitek, zažitek, snad i připitek a nabytek; neboť i v těchto slovech můžeme — různě podle míry svého jazykového vzdělání a etymologické horlivosti — objevovati odvozeniny z příčestí trpných zavitý, nalitý, zažitý, připitý, nabytý. Takových důsledků se ovšem ulekneme a cítíme se nuceni prozkoumati oprávněnost onoho dvojího výkladu slova výňatek. A tu nacházíme, že toto substantivum patří v našem jazykovém povědomí naprosto pevně a bezpečně k typu přístavek, to jest k substantivům tvořeným od sloves příponou -ek a označujícím výsledek činnosti především odlučovací a slučovací (úlomek, úryvek, výkrojek), potom i slučovací (přídavek, nášlapek) nebo produktivní (výdělek, zápisek). Při těchto slovech se předpony na-, při-, u-, vy-, za- vesměs dlouží. Jedinou odchylkou jsou dvě podstatná jména z oněch kořenů otevřených, začátek a užitek (jména počátek a požitek mají předponu po-, u níž dloužení není nikde pravidelné). Ale tato dvě slova stojí hodně stranou již svým významem: „začátek“ cítíme většinou, „užitek“ vždy abstraktně, neznamená „věc začatou“, „věc užitou“ (kdežto „výňatek“ je vždy „věc vyňatá“, třeba jen s omezením na jistý text). Již proto, že význam je zcela jiný, a proto, že jsou jen dvě, nemohou tato substantiva porušiti vědomí o příslušnosti slova „výňatek“ k výrazné a bohaté skupině přístavek. Můžeme však jíti ještě dále: a) jméno začátek má po krátké před[88]poně dlouhou slabiku kořennou; přijímá tedy onu závislost kvantitativní, která je provedena u substantiv na -ka: krátká předpona — dlouhá slabika kořenná; dlouhá předpona — krátká slabika kořenná: nabídka, nadílka - nálevka, nálepka; přihláška, přikrývka - příložka, přípojka; ucpávka, ukázka -úchylka, úsečka; vyhláška, vyhlídka - výchylka, výsuvka; zakázka, zastávka - záklopka, západka atp. Kdyby tedy bylo předlohou skutečně slovo začátek, museli bychom míti vyňátek. b) Druhé slovo, užitek, má dnes skutečně obě slabiky krátké; v starší době ovšem bylo úžitek, později oužitek. Tato změna však souvisí s věcí zcela jinou: kvantita samohlásky u na začátku slova byla totiž hodně kolísavá, a proto se v pravopise bratrském i Veleslavínově na začátku slov psalo místo u- i ú-jednotně v- (vpor, vzkost, vtrpnost, vzřjti); rozlišování dlouhého a krátkého u- na začátku slova proniká v době obrozenské dosti pomalu (v Hankově Pravopisu až v 5. vydání z r. 1839) a je v něm hodně kolísání; až do Gebaura se na př. psalo udaj, ale úžovka (o všem tom vykládá B. Havránek v „Spisovném jazyku českém“, Č. vlastivěda 98, 100). Za takových okolností lehko pochopíme, že se v slově užitek ustálilo krátké u-, etymologicky vlastně neoprávněné.

Není tedy nijakého důvodu, abychom měnili předpis Pravidel, žádající psát výňatek (jak se ostatně toto slovo za své skoro již stoleté existence vždycky psalo). Psaní vyňatek je jen individuální odchylka neboli — řekneme-li to méně učeně — chyba.

II. U druhé dvojice, ústrojenec - ustrojenec, nelze zaujmouti stanovisko tak naprosto rozhodné, jako tomu bylo u slova výňatek. Pravidla v žádném svém vydání toto slovo neuvádějí a skutečný usus nebyl jednotný; dlouho se psávalo ustrojenec (tak má Kott IV, 1884 z Krejčího Geologie 1877, Herzer-Ibl i jiní); nověji se ovšem ustaluje psaní ústrojenec a píše tak i slovník Vášův-Trávníčkův.

Tvar ustrojenec by patřil k bohaté a oblíbené skupině slov na -ec, odvozených z příčestí trpných (opatrovanec, obrněnec). Přece nás však zajímá, je-li správný názor Naší řeči (Ertlův) V, 62, že podst. jméno ústrojenec je odvozeno od příd. jména ústrojný. Na první pohled ne, protože se od adjektiv na -ný tvoří substantiva příponou -ík: obojživelný - obojživelník atd. Seznámíme-li se však se slovotvornými methodami tvůrců naší přírodovědecké terminologie, poznáme, že odvození slova ústrojenec od ústrojí je zcela dobře možné. Je to totiž stejný postup, jakým vzniklo ze substantiva vráp, záhyb, slovo vrápe[89]nec (druh netopýra, Rhinolophus), jakým vzniklo podle latinského termínu Tunicata (tunica = plášť) slovo pláštěnci; ba najdeme též, že abstrahovaná přípona -enec přistupuje dokonce k adjektivu: křídlatý - kříďlatěnec (měkkýš Strombus gigas). A že skutečně musíme tak naše slovo vyložiti, o tom nás přesvědčuje ta okolnost, že se slovem ústrojenec, organismus, nahrazovalo starší sousloví „oustrojný tvor“ (Presl), „ústrojná bytost (Šafařík), organisches Wesen. Výraz „ustrojená bytost“ nečteme nikdy. Proto i zde doporučujeme zůstati při ustáleném dnes psaní s dlouhým ú-.

---

[1] Toto t se vykládá rozličně: že je to příčestí trpné, že je z podstatného jména slovesného (na př. Łoś, Gramatika polska II, 78), že je to supinum (Vondrák, Vergl. slavische Grammatik I, 602) nebo infinitiv (Trávníček). Novočeské mluvnici však na tom nezáleží.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 3, s. 84-89

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Augustin Jar. Doležal: Biblické příběhy