Časopis Naše řeč
en cz

Biblické příběhy

Augustin Jar. Doležal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ivan Olbracht: Biblické příběhy. Starý zákon[1] pro mládež. 184 stran. — Jaroslav Durych: Z růže kvítek vykvet nám. Příběhy novozákonní pro mládež. 203 strany. — Obě tyto knihy, ilustrované Gustavem Dorém, vyšly r. 1939 jako 1. a 2. svazek nové melantrišské knihovny Pokladnice královské, jež má obsahovati „základní díla světového písemnictví pro mládež“, a jsou vázané po 50 K.

[57]Drobnější naše mládež, děti mladší než čtrnáctileté, málo poznává vynikající naše spisovatele; to proto, že jí nejsou jejich díla zpravidla obsahem přístupná, že se naši přední básníci a prosaikové jen zřídka odhodlávají, aby psali i dětem. Mohlo se proto mluviti o události v naší literatuře pro mládež, když se na samém sklonku minulého roku objevily na knihkupeckém trhu dvě velké a skvěle vypravené publikace ode dvou našich předních spisovatelů: od Ivana Olbrachta, jednoho z nejlepších žijících prosaiků, a od Jaroslava Durycha, znamenitého básníka, autora krásných Panenek.

Nadepsanými knihami, o nichž chceme podati zprávu, poznají i naše děti tyto dva význačné spisovatele. Ovšem bude to poznání jen povrchní: látka, již sobě oba autoři zvolili, „biblické příběhy“ Starého i Nového zákona, nedovoluje, aby spisovatel byl zcela původní, svůj. Najisto v přímých řečech nutno se držeti původního znění — a oba autoři se ho také drží, místy doslovně, místy jen nepatrně je obměňujíce. Ale ani ostatní text nedopouští větší volnosti, má-li to být látkou i formou Písmo, bible, ne plod fantasie a stylistického umění autorova, a tak závislost na předloze je tu více, tu méně patrná; patrnější je — a to je přirozené — u Olbrachta než u Durycha, neboť tomuto dávala látka větší volnost.

Nechceme se však zabývati těmito věcmi; spokojíme se tu tím, že si blíže všimneme jen zevního jazykového roucha, do něhož oba autoři své vyprávění biblických příběhů oděli.

O Ivanu Olbrachtovi je známo, že píše krásným, čistým jazykem; stačí přečísti si na př. jeho Nikolu Šuhaje, jehož jazyk (jak napsala NŘ. už XVII, 219) je dokonale čistý. A vskutku: pročítaje Biblické příběhy, nezavadí tu ani aristarch o nesprávnou vazbu. Na str. 14 by snad ve spojení „nevydá ti (země) už plody“ viděl raději genitiv záporový (nevydá plodů), vazbu s 1. pádem ve větě „Tak se staneme slavní“ (25) by nahradil doplňkovým instrumentálem (slavnými) — ale to nejsou výtky, nýbrž jen přání. Archaistické spojování komparativu s 2. pádem typu „starší dvaceti let“ (82) nelze v této knize vytýkati.

Také lexikální stránce práce Olbrachtovy třeba vzdáti stejnou chválu. Poznamenáváme jen, že se tu často klade příslovce tu n. zde místo vhodnějšího tam. Uvedeme jen několik málo příkladů za mnohé: Když došli nahoru, vystavěl tu (m. tam) Abraham z kamení oltář 35. Děvče vidělo, jak v průvodu svých dívek jde k řece faraonova dcera, aby se tu (m. tam, t. j. v řece) vykoupala 65. (Mojžíš se odebral na Sinai.) Čtyřicet [58]dní zde (m. tam, t. j. na hoře S.) rozmlouval Mojžíš s Bohem 78. (Izraelští žijí na pouštích.) … a vody tu (m. tam) bylo málo 80. (Mojžíš odešel do svatostánku,) aby se tu (m. tam) modlil 82. Jozue rozkázal, aby se vojsko hnulo k Jordánu a zde (m. tam) se položili táborem 89. Kněží vešli doprostřed řečiště, a stojíce zde (= tam) na suchu atd., ib. Jednou se vypravil Samson do Gázy a vešel do domu, aby tu (= tam) přespal 106. Když kráčely (Judith se služebnicí) k městské bráně, uviděly zde (= tam) čekajícího Oziáše 146.

Tu a tam nesouhlasíme se způsobem, jak jsou spojovány věty. Na př.: Zjevil se mu (Kainovi) Bůh Hospodin, který se ho otázal atd. 14; místo podřadného spojení vztažného mělo být spojení souřadné slučovací: … a otázal se ho. Podobně: Pak běžel (Abram) ke stádu, vybral dobré tele a dal služebníkovi, který je rychle připravil 26. Správně: … tele, dal (je) služebníkovi a ten je rychle připravil. Nebo: Z potoka vycházelo sedm krav tlustých a pěkných, které se pásly na dobré louce 53. Správně: … a pásly se na dobré louce. Někde byly vedlejší věty nezvykle odděleny od svých vět řídících, na př.: Ale Noé našel milost před Hospodinem. Poněvadž byl mužem spravedlivým, dokonalým a chodil ustavičně s Bohem 18. Vody s povrchu země odcházely, tři měsíce se navracejíce do svých koryt, až se ukázaly vrcholky hor. Takže koráb stanul na hoře Araratu 21. — Ve větě „Nikdo nekřičel a nebyl slyšet hlas z úst žádného“ 90 byla by správnější vazba neosobní: … a nebylo slyšeti hlas…

Pořádek slov je u Olbrachta správný, jen zvratné zájmeno se stojí někdy na místě méně vhodném, na př.: Lot vcházel do městské brány, ale jeho žena, která šla za ním, nedbajíc andělovy výstrahy, se ze zvědavosti obrátila 31, spr. … ze zvědavosti se obrátila. (Zájmeno se nestává hned po pause.)

To by tak byly všecky poznámky, které se týkají skladby a slovníku. Také prohřešků proti správným tvarům je v obsáhlé knize Olbrachtově jen několik. Užívá se tu na př. v předložkovém akusativu zastaralého tvaru zemi m. zem (sestoupila na zemi 9; uvedu potopu vod na zemi 18; na zemi přišla zátopa 21; složil svůj pytel na zemi 61; popatři na zemi 84; rosa padá na zemi 133; padla před ním na zemi 149; Židé se rozpomínali na svou zemi 161); jinde se vyskytují tvary obvyklé: padli na zem 61, hoď ji na zem! 69, mrštil jimi (deskami) na zem 79, podali před Amanem na zem 171. Subst. loket ve významu ‚stará délková míra‘ má gen. pl. loket, ne loktů (18, 21, 110, 140), ale i tu se objeví také správný tvar: padesáti [59]loket 173 (hned poté však 175 opět padesát loktů); akus. pl. je lokte (81 dva lokty). Jména noha a ruka (= údy lidské) mají tu místo běžnějších dvojných tvarů rukou, nohou množ. tvary rukách (v jeho rukách 49, v jejích rukách 50, v rukách faraonových 54, abych jej nesl na rukách 81), nohách (obuv na nohách 72, hledali spásu v nohách 152). Vedle správného tvaru správce se vyskytuje i nesprávný 1. pád správec (správce tak učinil 59, 60; řekl správec 61). Podst. jméno tvář má sice dnes gen. tváře, ale v ustáleném spojení v potu tváři by snad bylo dobře, zvláště ve vypravování biblickém, zachovávati starý genitiv tváři (13, 14 v potu tváře). Místo 2. pádu (v domě) nevěsty 102 mělo být příd. jméno přivlastňovací (v domě nevěstině). Několikrát jsme čtli méně obvyklý tvar tví (synové tví 18, tví synové 22, tví bratři 48, tví služebníci 129), ale jinde zase běžnější tvar (synové) tvoji 62. Z nesprávných tvarů slovesných uvádíme: Gedeon vystavil jiný oltář (m. vystavěl n. postavil) 92 (pod. 136 Šalamoun si vystavil palác, ib. Mojžíš vystavil Hospodinovi stánek). M. tvarů sejmuvše (134) a sejmul (171) jsou správnější tvary sňavše a sňal (150 správně: Sňala se sloupů oponu).

Značnou volnost zachovává Olbracht ve vokalisaci předložek. Píše na př. (na téže str. 13) z které i ze které, v kterém (84) i ve kterém (55), v svém (49, 97, 124, 151) i ve svém (29, 55, 133, 149, 150, 161, 164), k svým (30, 70) i ke svým (49, 55, 93, 113, 120), k stádu (39) i ke stádu (26), v stanech (25, 26) i ve stanech (18, 36, 81), k svému (61, 62, 98, 144, 145) i ke svému (129), k studnici (49) i ke studnici (43). Zbytečně se vokalisuje předložka ve výraze ke břehu (155), zato nebyla, ale měla být vokalisována ve výrazech v spánku (10), před vším (82). Ve větě Krev tvého bratra volá ke mně se země 14 měla být m. předložky se předl. ze, poněvadž země Abelovu krev vpila (jak se dále praví), a krev byla tedy v zemi, ne na zemi.

Konečně máme několik poznámek k Olbrachtovu pravopisu. Tu a tam je odchylná kvantita (nepřátelé je stihali 123, spr. stíhali, příjmi dar 47, spr. přijmi); nesprávné velké písmeno (k zemi Egyptské 43, jinde [na př. 62] v zemi egyptské; do Asyrského ležení 152; k stavbě domu Božího 179); zbytečně je zdvojeno písmeno (ranné obilí 71); chyba mající pramen ve spodobování souhlásek (věci, které se sběhly [= udály] v bitvě 127, spr. zběhly); nesprávné psaní příslovečných spřežek a podob. výrazů jiných (na blízku 31, spr. nablízku 66, z daleka 48, spr. zdaleka 32, s hůry 43, jakoby [pučela] 53, před tím 74, pokaždé 107) a j. v. (půldruhého 89, před půlčtvrtým rokem [60]145, stodvacet 145—156 sto dvacet); píše se vzpupný 129 m. spr. zpupný. Sem bychom přiřadili ještě odchylné psaní některých cizích slov (proti Pravidlům nebo PS.): Betlém 48, 110 — spr. Betlem; Kanán 81 — PS. II Kanaan; Lévi 65, spr. Levi; lybijská 140, spr. libyjská; manna 78, spr. mana; Metuzalém 18 — PS. II Methusalem; mezopotamská 140 — PS. I, 40, 63 Mesopotamie; Noé 18 m. Noe. Nedůsledně se píše 84 Nábo — 85 Nébo, 55 Safenat Paneach — 59 Safenat Paneat, 21 Sem — 26 Sém.

Na konec připojujeme několik slov o rozdělovacích znaménkách. Dobré čtení je interpunkce, napsal před třicíti lety Fr. Vymazal; v knize pro mládež by se pak mělo zvláště pozorně hledět k přesnému psaní rozdělovacích znamének, hlavně čárek. A tu zůstalo v Olbrachtově knize dost nepřesností; je tu hojně čárek zbytečných, ale ještě více čárek schází. Uvedeme u každého druhu chyby několik příkladů.

Především nebývá čárkou náležitě oddělena vedlejší věta od následující věty hlavní: Litoval, že stvořil člověka(,) a v srdci měl bolest 18. Uvěřil lid, že jest Hospodin větší nad ostatní bohy(,) a uvěřil Mojžíšovi 74. Slyšeli jsme, jak vysušil vody Rudého moře(,) a je nám známo 86. Viděl, že se vojska obou stran řadí k bitvě(,) a slyšel jejich válečný pokřik 113. Žádej, zač chceš(,) a dám tobě 136. Nechť se rozkáže, aby jej potřeli(,) a já za to dám atd. 171. Ráno, když vstali muži města(,) uviděli posekaný háj 92. Spustil je (vítr křepelky) na stany tak široce a dlouze, co by mohl dojíti na den cesty(,) a bylo jich všude atd. 81. A učil (tisk. omyl; má býti učinil) Mojžíš tak, jak mu rozkázal Bůh(,) a vzav Jozue, … 84. A připadneme na něho(,) jak rosa padá na zemi(,) a ze všech mužů … nezůstane ani jediný 133. (Učinil Bůh dvě světla,) druhé menší, aby drželo správu nad nocí(,) a nazval je měsícem 9. Modlete se k Hospodinovi, ať odejme žáby(,) a propustím ten lid 71. Modlete se, ať přestane krupobití(,) a já vás propustím ib. Noé otevřel okno, které svrchu lodi udělal(,) a vypustil krkavce 22. (Daruji ti) zemi kananejskou, v níž přebýváš pohostinu(,) a učiním úmluvu 32. Byl s námi hebrejský mládenec, který nám sny vyložil(,) a stalo se tak 54. Poslal deset oslů, kteří vezli nejlepší věci egyptské(,) a deset oslic 62. Shlédli jsme zemi, která oplývá mlékem a medem(,) a toto jest její ovoce 82. Uzřel ženu, která se mu velmi zalíbila(,) a chtěl ji míti za manželku 127. Abych mu oznámila tajné věci, jak by mohl opanovati město(,) aniž by padl jediný muž 149. Rozeslal M. listy po poslích, kteří jezdí[61]vají na koních rychlých a na mezcích mladých(,) a ti vyjeli prudkým klusem 176.

Podobně nebývá náležitě čárkou oddělena vložená vedlejší věta od předcházející věty hlavní: Neboť do té chvíle neznali studu(,) a že nemají oděvu, nepozorovali 13. Na znamení toho stavím duhu na mračný oblak nad zemí(,) a kdykoli se ukáže, popatřím na ni atd. 22. Učinil tak(,) a když lidé … na sebe hovořili, nepoznal nikdo smysl atd. 25. Abram seděl u dveří stanu(,) a když pozvedl oči, viděl atd. 26. Sarai však tajně poslouchala u dveří stanu(,) a když uslyšela ta slova, tiše se zasmála 29. Jákob tak učinil(,) a když ucítil Izák vůni roucha Ezauova, řekl 40. Schovala Josefův oděv u sebe(,) a když se od faraonova dvora navrátil Putifar, předložila mu roucho 50. Správce tak učinil(,) a když je na cestě dostihl a pověděl jim, atd. 60. Padly na lidi ohavné vředy(,) a když poslal farao pro čarodějníky, nemohli přijíti 71. Ale on … lámal v nich hnáty (,) a když se obrátili na útěk, rozrážel jim plece 105. Nebylo na něm poskvrny(,) a když si jednou za rok stříhával vlasy, vážily dvě stě lotů 129. Odešel tedy … do přístavu Joppe(,) a když tu našel loď, která atd. 154. Já pojím(,) a až se posilní má duše, požehnám ti 39. … aby mu přinesl zvěřinu(,) a až pojí, chce mu požehnati 39. Pronásleduj ty muže(,) a až je dohoníš, řekni jim 60. Budeš vydán Izraelským(,) a až je do jednoho pobijeme, zahyneš také ty 144. Přiveďte ke mně svého nejmladšího bratra(,) a bude-li prokázáno, že atd. 56. Země jest velmi dobrá(,) a bude-li Hospodin na nás laskav, dá nám ji 82. Josef zemřel(,) a kdyby se stalo něco ještě tomuto, přivedli byste mé šediny do hrobu 59. Budeme obětovati Hospodinu(,) a dokud nepřijdeme na poušť, nevím, co bude žádati 72. A poslal je do boje, neboť(,) ač sám chtěl jíti spolu, všechen lid křičel 134.

A do třetice: Schází čárka, kde spojení (spojkou a) má význam jiný než slučovací: Rodilo se více dobytka strakatého(,) a tak také Jákob zbohatl 44. Josef byl jinoch krásného vzezření(,) a proto ho P. neposlal na otrocké práce 49. Učinili tak synové Lévi(,) a v ten den padlo z lidu na tři tisíce mužů 79. Ve své nouzi k němu volal(,) a Bůh jej vyslyšel 91. Gedeon tak učinil(,) a bylo těch … tři sta mužů 93. Trápila ho až do sedmého dne hodů(,) a on jí hádanku rozřešil 105. Vzýval jsem Hospodina(,) a od nepřátel svých byl jsem vyproštěn 125. Nařídil Pán rybě(,) a ona vyvrhla Jonáše na břeh (155). Tak sloužil (Jákob) za Ráchel sedm let(,) a (= ale) bylo to v jeho očích jako něco málo dnů, protože ji měl rád 43. Poslal jsem k tobě(,) [62]a (= ale) nepřišel jsi 129. Schází dále čárka za vokativem (Proč jsi smutná, duše má(,) a proč se kormoutíš? 135) a za volným přístavkem (Bůh jen Lota, muže spravedlivého(,) vytrhl z prostředka zkázy 31; jdi do Ninive, města velikého (,) a volej je k pokání 154).

Zbytečná je čárka v souvětí souřadném slučovacím se spojkou a (Jejich tváře se zalily tukem, na slabinách se jim nadělaly záhyby, a jejich srdce ztvrdla na kámen 26), před spojkou nebo spojující dvě vedlejší věty souřadné (Neučiníš-li tak, nebo prozradíš-li naši řeč, budeme prosti přísahy 86) a před spojkou jako, za kterou nenásleduje úplná věta (Mojžíš napočítal skoro tolik, jako po vyjití z Egypta 84.)

(Příště ostatek)


[1] Akademický Příruční slovník jazyka českého píše Starý Zákon (a ovšem i Nový Zákon).

Redakce poznamenává:

Autor Biblických příběhů vyslovil přání, aby Naše řeč posoudila jeho dílo co nejpřísněji po stránce jazykové. Proto rádi otiskujeme tuto podrobnou zprávu p. Doležalovu. Jeť i z ní jasně vidět jazykové mistrovství Olbrachtovo a péči o čistotu a správnost jazyka; ani nejpřísnější posuzovatel by asi nenašel už nic nad to, co je obsaženo v Doležalových připomínkách. K odstavcům o interpunkci dodáváme, že chyby v čárkách byly patrně způsobeny nějakou příčinou technického rázu; nebývají totiž jinak u Olbrachta domovem. — Autor našeho referátu věnoval pozornost jen negativní stránce Olbrachtova jazyka, kdežto jeho přednosti a hlavně slohový ráz Biblických příběhů pominul mlčením. Připojme proto aspoň, že se i v slohové úpravě biblických textů ukázal Olbracht skutečným básníkem. Přiblížil dnešnímu čtenáři tento jazyk jistě už antikvovaný tak šetrně a nenápadně, že se zdá, jako by to byl sice jazyk kralický, a přece jen jazyk dnešní. Velký vkus se jeví i v hospodárném užívání archaismů; autor jimi jen tu a tam jemně přibarvuje svůj text (na př. do zeměplazu 21, vyloupili mu oči 108 a p.). Olbracht tu vytvořil nezvykle svérázný, prostý a jadrný sloh, který je právě svou zvláštností milý a poutavý.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 2, s. 56-62

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1