Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dva projevy českého ducha: jazyk a filosofie

„(R. Vacková v knížce „Sokrates, vychovatel národa“) zdůrazňuje závislost Sokratovy filosofie na řeckém jazyku; tu máme co činit s okolností, na kterou bude třeba míti zřetel i při kritice české filosofie. Říkává se, že je čeština jazyk velmi konkretní; jistě se přizpůsobuje mnohem hůře abstraktní logice než němčina. Říkává se také, že jejím opěrným pilířem je sloveso, tedy kategorie činu, skutku, nikoli substantivum, kategorie věcí i pomyslů. Nuže, odjakživa česká filosofie uvažovala raději o tom, jak jednat, než o tom, co jest a jaký to má smysl. Odvětví, v němž se pohybovala nejbezpečněji, byla, zhruba, ethika. Od Chelčického až po Masaryka a Březinu končívala svou pouť u této otázky, zůstávajíc filosofií praktickou. Není jí to k hanbě, že takto obrážela českou povahu!“ (V. Jirát, Kritický měsíčník II, 463).

*

Zásluhy Bož. Němcové o češtinu

V své „Chvále Naší paní Boženy Němcové“ říká Fr. Halas:

Paní,
hrad řeči naší dobyla jste rázem
a hnala do výšky co bylo zimostrázem.
Paní,
kolmo jak krahulíky učila jste létat věty
jak uměla jste umět neuměti.
Paní,
pařízkem skrčeným mateřština byla
Vy do hvězd jste ji křídly vyhodila.
[63]Paní,
v nadhlavníku mluvy rodné kralující
Jitřenka vykasaná nad vlastí ještě spící.
Paní,
na nahotu řeči davší zprůsvitnění
oškubaným slovům vzpurné perutění.

Pražská čeština

Na energický boj prof. Weingarta proti pepictví v řeči pražské „lepší společnosti“ jsme si vzpomněli, čtouce tento výstižný portret z pera dobrého pozorovatele (A. J. Urban, Honba za událostmi 135): (Redaktor Skorkovský se v baru sejde s třemi mladými muži, které zná z tennisu). „Marně si je za ty dlouhé hodiny snažil nějak roztřídit a najít v nich nějaké charakteristické znaky; jejich šaty byly skorem stejné a lišily se jen nepatrně barvou a formou proužku v látce, postavy byly téměř navlas stejně vysoké, čela nízká, oči unavené, v obličejích týž posměšný a resignovaný výraz lidí, kteří již všechno viděli a prožili. Dívali se kolem sebe s vážnou důstojností, oklepávali si po způsobu filmových herců cigarety o hřbet ruky, než ji přiložili k ústům, mluvili málo, ale s velkou důležitostí a snažili se všemi prostředky dokazovati, že jsou dokonalými typy gentlemanů. Dařilo se jim to, pokud nepromluvili; jakmile některý z nich vyřkl slovo, gentleman zmizel a na jeho místě se octl Pepík z pražské periferie. Skorkovský si nemohl zvyknout na obhroublost jejich přízvuku, na protahování hlásek, ale Zdeňce, jak se zdálo, to vůbec nevadilo a jim také ne.“

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 2, s. 62-63

Předchozí Augustin Jar. Doležal: Biblické příběhy

Následující Dr. V. Kraus: Co chvíle