Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXIII, 1939, 274 n.)

Čeřiti

1. Význam. Podle Příručního slovníku znamená čeřiti „působiti vlnivé chvění, mírně vířiti, čechrati“. V obrovské většině dokladů je řeč o čeření hladiny vodní (hlavně větrem), potom i „hladiny“ obilného pole, vlasů, peří, plamene atp.; přeneseně se toho slovesa užívá také o dějích duševních: „Jaro čeřilo duše“ (Merhaut). Zvratné čeřiti se znamená „vlniti se, chvíti se“. — Jako druhý význam se uvádí „zbavovati tekutiny kalících součástek“ (v názvosloví chemickém a kuchyňském, hlavně starším; na př. „dáš-li vodu hned po vyčeření do lahví“ 1833 Rozličnosti); PS. správně podotýká, že je to tvar nesprávný; jeť odvozen od „čirý“ (čistý - čistiti, čirý - čeřiti) mylnou ana[54]logií podle víra - věřiti, díl - děliti. Protože však v „čirý“ je i původní, ne z ě, může býti jediné „čiřiti“. — Mimo to zaznamenal Jungmann jako lidové slovo od Orlíka „čeřiti se“ ve významu „stmívati se“; je to zcela zjevně obměna slova „šeřiti se“ s přechodem s v č, který známe z případů šamrha > čamrda, šuba > čuba (oděv). Tato dvě souzvučná (homonymní) slova jsou tedy svým původem jasná, a můžeme se omeziti jen na čeřiti — vlniti.

2. Odvozeniny. Od slovesa „čeřiti se“ jsou v odborné terminologii, zvláště starší, rozličné odvozeniny; v Preslově botanickém názvosloví máme „čeřitý list“ (kadeřavý), v zoologickém „čeřitá srst“ a „čeřice“ jako překlad latinského názvu Undaria. Ve fysikálním názvosloví Amerlingově se vyskytuje „čeřivý pohyb“, „čeřina podélná, příční“ pro to, co se v nové fysice jmenuje „vlnitý, vlnění“ atp.

3. Jak se vyskytuje. Sloveso „čeřiti“ je až novočeské. První doklad je z Ant. J. Puchmajera k r. 1802: „(potok) se čeře a pěně“ (Nové básně IV, 57). Následují doklady z r. 1817 (u Ant. Marka v překladu Schillerova Potápěče: „vlna se čeří“) a z r. 1819 (u V. Hanky v překladu z Gessnera: „potok se čeře“), z r. 1820 (u V. Kl. Klicpery: „vystřelená a bujně se čeřící vážnost“) atd. Je to slovo čistě literární; v lidové řeči se nevyskytuje.

4. Dosavadní výklady: a) J. Jungmann v Slovníku zařaďuje sloveso „čeřiti“ ke kořeni „čře“ (čr-). Ale už pouhý pohled na rozličná slova, která se z tohoto základu vyvozují (cancour, cár, cer; čára, čerpati, čert, červ, červený, čeřen, čirý, čmýrati, črtati; krev; síra, sráti, srp, střed, střenka, střep, střevo; širý; záře atp.), nás osvobozuje od povinnosti zabývati se tímto výkladem. b) J. Holub v „Stručném slovníku etymologickém“ spojuje naše sloveso se jménem „čára“; ale není jasné, jak spojiti obě tato slova po stránce významové. c) Protože je to slovo Puchmajerovo, lze mysliti též na přejetí z ruštiny nebo z polštiny; nenacházíme však v těchto jazycích žádného slova, které bychom mohli pokládati za pramen, a Jungmann, který většinou takový původ připomíná, se o něm nezmiňuje.

5. Nový výklad. a) Zbývá tedy domněnka, že slovo čeřiti vzniklo úpravou slova staršího. Tímto starším slovesem je čečeřiti, jež se sice nevyskytuje v staré češtině (jak ji zachycuje Slovník Gebaurův), ale je již Jungmannem jasně doloženo jako slovo lidové. Říká se o něm totiž: čečeřiti, ježiti, čechrati, pěniti, krabatiti; o člověku čečeřiti se, stavěti se proti komu, kohoutiti se, usus u Krkonoš a Berouna. I jiné doklady svědčí, [55]že je to slovo lidové. V Sušilových Moravských národních písních 693 stojí: Ó vyjdi, má panenko, ze dveří, jak se ta lipka čečeří; z jižních Čech je pak zaznamenáno odvozené jméno „čečeraták“, člověk čečeratý, kadeřavý, a „čečerák“ (u Loučimě na Domažlicku“), chlupatý báč, t. j. bramborový svítek (cmunda atd.).

V spisovné řeči se sloveso „čečeřiti“ objevuje jen ojediněle. Má je J. Vlček Vlčkovský ve výkladu k svému převodu Homérovy Iliady (430b, 38): krabiti ústa, krabatiti, čečeřiti, stulovati, svírati jako k pláči; a Š. Hněvkovský v Doktoru Faustovi (109, 18): v sklenici se čečeří (víno).[1]

b) Změně, kterou při této úpravě prošlo slovo „čečeřiti“, říkáme v jazykovědě haplologie. Následují-li totiž po sobě dvě slabiky stejné nebo aspoň značně si podobné, zaniká někdy jedna z nich. Tak vykládáme vznik tvaru níčko z nyníčko, Jenofa z Jenofefa, promovat z promovovat (promov-ere + česká přípona -ovati). Je možné, že Puchmajer obměnil původní slovo jenom proto, aby se vyvaroval nelibozvuku, který by na daném místě vznikl (se čečeře a pěně): v obrozenské češtině, kdy se autor učil od autora, máme dost dokladů, že pronikaly a vžívaly se i ojedinělé takové odchylky, ba i omyly.

c) K „čečeřiti“ máme i příslušné podstatné jméno čečery, rozcuchané vlasy (ze Šumavy; u Kotta X, 567). Vedle „čečera“ máme hláskovou obměnu kokora s podobným významem (kadeř, pramen vlasů). Srbocharvátské kokorav pak znamená „kadeřavý“. K základu „kokora“ patří v slovanských jazycích mnoho jmen rozličných rostlin, na nichž pojmenovávající lid viděl něco chlupatého, ježatého, zkadeřeného, rozcuchaného, na př. název pro dymnivku (Corydalis): ukrajinsky „kokirýčky“; zemědým (Fumaria): polsky „kokorycz“; podražec (Aristolochia): rusky „kokórnik“, polsky „kokornak“; kozí pysk (Aethusa): rusky „kokóryš“, srbocharvátsky „kokoruša“; brambořík (Cyclamen): slovinsky „kokorček“; a konečně pro náš „kokořík“ (Polygonatum), hornolužicky „kokorička“. České slovo kokořík (také kokořič) je staré a je hojně doloženo v středověkých slovnících (zdali znamenalo vždy Polygonatum, lze při kolísavosti názvosloví těžko říci; v slovnících se jeho význam udává latinským [56]názvem Pollicaria nebo Altonium). Poměr mezi „čečera“ a „kokora“ vyložíme t. zv. střídáním samohlásek (e a o jako ve „vedu - vodím“, „pletu - plot“) a změnou k v č před e. Obě ta slova jsou utvořena zdvojením (jako na př. také slovo „kapraď“, o němž jsme mluvili v NŘ. XXIII, 276). V. Machek v LF. 55, 1924, 125 vychází z pův. krokora (v círk. slovanštině máme totiž příd. jméno krokorjov’, kadeřavý); r se disimilovalo (zmizelo vlivem druhého r v témž slově). Za hranicemi slovanštiny nacházíme příbuzenstvo v lotyštině; v ní jsou slova cecers, kudrnáček, cekulis, cop, třapec.

*

Poznámka k str. 277 a 282 loňského (XXIII.) ročníku NŘ. Prof. dr. Fr. Slavík poznamenává k str. 277, že slovo „rudaca“ je třeba vyložiti jako „rudača“, ruda; k str. 282 pak připojuje doklad Ľubietová - Libetbánya, Libethen.

---

[1] Slovesa čeřiti užívají oba tito autoři, patrně pod vlivem výkladu Jungmannova, ve významu „čerpati“: Vlčkovský „čeř pak samoteče“ (141, 21; samoteč je samotok); Hněvkovský „(urna) pamětníkům čeří slze žel“; Erv. Špindler 1866 užil slovesa „čeřiti“ ve významu „prolévati“: lásky blahem slzu čeříš. (Všechny tyto doklady jsou ze sbírek Slovníku jaz. českého.)

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 2, s. 53-56

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Augustin Jar. Doležal: Biblické příběhy