Zpověď bývalého orthografisty

Arnošt Kraus

[Články]

(pdf)

-

V Lidových novinách ze dne 9. VII. 1939 odpovídá p. prof. Trávníček na repliku „Naší řeči“ proti jeho kritice Příručního slovníku Č. akademie. Jeho replika vzbuzuje mnoho vzpomínek, když se někdo otázkami v ní dotčenými zabýval před tak dávnou dobou jako já.

Jsou to velké číslice, které (bohužel) mohu uvésti: před sedmdesáti lety jsem obstál velmi dobře v přijímací zkoušce „co do pravopisu“, ovšem německého, na novoměstském gymnasiu v Praze, a dnes je tomu právě 61 let, co jsem na maturitním banketě předčítal ze slavnostního čísla svého časopisu „Ichthyosauros“ báseň (ne svou), která začínala:

Aus der Schule heiligen Hallen
Sieht man die Octava wallen,
Siegesfroh und frisch erregt,
Hocherhoben, froh bewegt
Nach dem künen Kampfeswagen,
Denn sie hatten’s H erschlagen!

Usnesli jsme se totiž, že v úlohách německých už nebudeme užívat dloužícího h a že se budeme vůbec řídit jinými pravidly, než nás škola naučila. To ovšem vyžaduje vysvětlení.

Mezi školními knihami jsme měli v sextě středohornoněmeckou čítanku Reichlovu a v ní se i ve výkladech novoněmeckých [194]psalo na př. lerer m. Lehrer, sal m. Saal, ba snad i verker m. Verkehr (vyslov to, jak umíš), zato se přesně rozeznávalo s v slovech missen (minout) a wiβen — ta slova se totiž před 600 lety nerýmovala. (Netušil jsem tenkrát, že bude jednou mně dopřáno, abych ten rozdíl výslovnosti: vyložil na základě staročeských rukopisů.) A Reichel nebyl sám, v letech padesátých povstal prof. Weinhold a žádal, aby se pravopis neřídil již zastaralými a zmatenými pravidly gottschedovce Adelunga, nýbrž aby dbal především historie jazyka.

Weinholdův článek velmi rozumně potřel Raumer, ale to jsme nevěděli; historický pravopis byl pro nás nový a tím a kouzlem starého jazyka nás neodolatelně lákal.

K takovým odchylkám od školského pravopisu měli ovšem dospělí lidé právo, vždyť se pravidla zakládala jenom na autoritě, kterou mohl kdekdo uznat nebo ne. Lidé jako Goethe a Schiller se podrobovali Adelungovi, Klopstock reformoval, psal na př. fliz (flieht „s!). Vypověděl-li však zákonům poslušnost oktaván, hrozil mu červený inkoust a katalog.

Ale stalo se, že profesor D. — Čech rodem — kolegu G., nejlepšího němčináře třídy, když se toho v úloze dopustil, jen rozumně napomenul, aby toho příště nechal. Tento postup, jakkoli byl mírný, nás jen vydráždil k odporu a pořádali jsme se svolením liberálního ředitele porady, na kterých jsme se dohodli, jak budeme psát. V těch poradách jsme vedli my tři nastávající germanisté, ne vždy svorně, a vyšel z toho pravopis bez nedůsledností aa, eh, ie, ale s nedůslednostmi novými. „Cítili jsme se,“ jak jsme vynikali nad lidmi ne tak vzdělanými a ovšem ne klasicky vzdělanými, kteří si troufali psát učebnice německé. Rozesmál jsem celou třídu, když jsem citoval z knihy jistého učitele, že latinská slova dokonale zdomácnělá není nutno psát původním pravopisem, na př. lze psát — mikroskop! To my jsme lépe rozeznávali slova latinská a řecká!!

Našich konferencí si povšiml také výborný pedagog Heinrich, Němec nad jiné čechomilný — „Du Volk des Hus, du bist im Recht“, stálo v jeho básni, již otiskla Politika —, a ovšem apeloval na ministra školství, aby učinil konec takovému zmatku (Verwirrung, ja Verirrung!), který umožnil, že se jistá oktáva radila, jak psát třeba proti vůli svých učitelů.

[195]Heinrich volal ministra, neptaje se ani, umí-li pravopisně psát; ve Francii si učenost zachovala svou autoritu, o pravopise rozhodovala a rozhoduje Akademie, v oblasti německé válka mezi gramatiky učinila konec jejich autoritě; z města, kde se o půl tisíciletí dříve v císařské kanceláři tvořila nová němčina, volalo se po světském rameni, c. k. vláda měla zasáhnout, kdežto dotud ani císař nebyl nad gramatikou. Je smutně zajímavé, že první, pokud historie sahá, kdo se vzepřel té autoritě, byl Čech, císař Zikmund. Napomínal koncil slovy „Videte, patres, ut eradicetis schismam“ a na výkřik nedvořanského českého mnicha, že slovo schisma je středního rodu, ptal se: „Odkud to víš?“ „Alexander Gallus to praví,“ dovolával se smělec učeného mnicha, a císař jadrně prohlásil: „Já jsem císař římský a slovo mé bude aspoň tak dobré jako kteréhokoli mnicha.“[1]

Jako na zavolání (my to připisovali potají své revoluci) se vynořily seznamy slov; první z nich vydal náš profesor D. pro své gymnasium (podobně o něco později Roth a Wenzl vydali seznam český), ale pak přišly seznamy úřední, rakouský, pruský, bavorský atd. a velely jako moc mající: Tak musí žáci ve školách psáti, knihy jinak psané nebudou schváleny.

Bylo mnoho žertů o té různosti pravopisů, saský partikularista Bliechen v. Kladderadatsch se těšil z té trošky „bardikularismu“ a žádal pro Sasko hned pravopisy dva, měkký a tvrdý. (Saské nářečí totiž nerozeznává t a d, p a b.) Kritika odborná už neuškodila, rýmoval-li „Ulk“:

In allem, was man Fremdwort nennt,
Bleibt man durchaus inkonsequent,

autorita byla zachráněna a taková revoluce jako naše nebyla již možná.

Prozatím jsme i na universitě byli nadšeni pro reformy a nechápali jsme lhostejnost profesora Kelle, který neměl nic proti tomu, psalo-li se gibt nebo giebt. A byl jsem velmi pohněván, když mi pan setník dal „nos“ za to, že jsem psal oktavánským pravopisem.

Takové bylo moje pravopisné přesvědčení, když jsem po velikonocích 1881 přišel na universitu mnichovskou, kde prostá visitka Kellova mi otevřela svatyni privatissima Michaela Ber[196]nayse, konaného v jeho nádherném bytě na nejvznešenější ulici města. V přestávce mezi jeho dvěma hodinami jsme se tu pohybovali jako v rodině, i odvážil jsem se jednou zeptat se slavného literárního historika také na jeho stanovisko k velké otázce německého pravopisu.

Odpověď byla drtivá a zároveň povznášející. Jak jen se mohu zajímat o tak nicotnou věc, jako je pravopis? Já, který jsem povolán řešit nejtěžší otázky — to asi bylo jádro dalšího a formálně jako vždy krásného výkladu. Kdo mu ten posudek mých schopností namluvil, když jsem v cvičeních nekonal řádnou přednášku jako Švýcar Welti nebo Polák Antoniewicz a účastnil se jen nahodilými poznámkami, odpovědmi, když jsem byl tázán, pochybnostmi — nevím, ale jak odpověď taková nutně působila na studenta ve čtvrtém semestru, netřeba vykládat. Byl to můj pravopisný Damašek. Orthografie klesla v mých očích právě tak hluboko, jako já jsem vystoupil, nezakládal jsem si již na tom, že umím psát dvěma, ne-li třemi různými pravopisy, psal jsem po starodávnu, a když vyšly „c. k. Regeln“, koupil jsem si je a řídil se jimi. A nahlížím do nich i dnes a řídím se jimi, když se mi nechce spoléhat na svou paměť.

Neboť nejde tak o to, aby byl zákon dokonalý, jako o to, aby byl zákon. Když se nová sněmovna kodaňská zdobila nápisy navrženými jednotlivými zákonodárci, navrhl Eduard Brandes: „Zákon je zákon, a zákona se musí poslouchat.“ A patřil k radikální straně, která potírala a rušila tolik zákonů a nahradila je lepšími, ale cestou zákonnou, a kdo se proti nim provinil, dokud platily, toho nechránila před zaslouženým trestem.

V první filosofické přednášce, kterou jsem poslouchal, vykládal Durdík Herbartovy ideje ethické a při jedné uvedl příklad pro mne zvláště zajímavý: Dříve pravopis německý rozeznával infinitiv seyn od zájmena sein, a bylo správné řídit se tím. — Mne to pohněvalo, vždyť infinitiv i zájmeno zněly kdysi obě sín. Po lekci udělené Bernaysem jsem Durdíka odprosil. Jako ve světě by zuřil boj všech proti všem, kdyby se nedohodli na jistých zákonech, tak by byla nedorozumění a mrzutosti, kdyby každý, kdo zná písmena, podle svého zdání je sestavoval a čtenář se musil namáhat, aby z nich vybavil obraz slova. Bylo tomu tak, dokud se gramotní lidé nedohodli o jistých pravidlech stejných pro každého…

[197]A čtu-li, jak se vynikající jazykozpytec s Antigonou přenáší přes lidská nařízení nebo prohlašuje se sv. Petrem (Sk. apošt. 5, 29), že „více sluší poslouchati Boha (etymologie) než lidí (Pravidel)“, a píše a bude psát proti Pravidlům spropitné, šeptám s úsměvem: „Novoměstská oktáva 1878!“ a dávám a píšu vesele zpropitné, a budu-li chtít to slovo přeložit do některého cizího jazyka, běda slovníku, v kterém je nenajdu pod z, jakkoli mě etymologie Zubatého dokonale přesvědčila.

Stará láska nerezaví. Stal-li se mi německý pravopis dokonale lhostejným a dal mi jen příležitost konat několik snadno připravených přednášek universitních, pravopis český mě později víc a více zajímal, a když neblahé zdravotní poměry přiměly Otokara Fischera, že se vzdal místa v komisi České akademie k revisi Pravidel, byl jsem dokonce povolán na jeho místo, ale v práce komise jsem valně nezasáhl. O otázce th v řeckých slovích bylo již rozhodnuto, než jsem do komise vstoupil, a moje snaha, aby pravopis nebyl dokladem klasického vzdělání, nýbrž lidový, nemohla se uplatnit. I odnesl jsem si z přemýšlení o zjednodušeném pravopise svého přítele Jokla a ze zkušeností učitelských jenom několik rad pro včerejšek. Neměli jsme bratrské značky g, i, j zaměnit za j, i, í; rozmnožil se tím počet teček nad řádky a dvě poslední tíže a tíže rozeznávám, co mi slábnou oči. A měli jsme bratrské kosy a kosy (nom. a akus.) změnit v kosi a kosi a ne v kosi a kosy, neboť tak se náš jazyk stal jediným na západě, který (zbytečně) rozlišuje v množném čísle ty dva pády. Rozmnožili jsme tím případy, v kterých mluvíme o chybách pravopisných, kdežto jde o chyby mluvnické. Pravopis je věc mechanická a lze se mu snadno naučit, ale každý takový případ, jako je rozdíl mezi kosi a kosy, vyžaduje při psaní pomýšlení, a to vyžaduje času, minimálního sice, ale přece měřitelného, a toho času je škoda, větší škoda, než se myslí, a to zvláště v době, jako je naše, kdy se všeobecně hlásá, že se musí spořit.

12. července 1939.

---

[1] M. Hattala, Brus jazyka českého 120.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 7, s. 193-197

Předchozí „Zamyšlená expedice“?

Následující Václav Polák: Marie