Z chudého chlapce slavným mořeplavcem

Augustin Jar. Doležal

[Reviews and reports]

(pdf)

-

N. Čukovský: Z chudého chlapce slavným mořeplavcem. (Neznámá pevnina.) Románek neohroženého cestovatele kapitána Cooka. Přeložil Václav Jaroš. Knihovny Robinson svazek 7. Nakladatelství Josef Hokr(!) v Praze. Stran 150. Rok ani cena nejsou na knize udány.

Asi před dvěma lety — tuším k vánocům — vyšla tato kniha a nejen odborný náš tisk, ale i denní listy (na př. Národní politika ještě loni) psaly o ní jako o „jedné z nejkrásnějších knížek pro hochy“. Tento jednostranný úsudek nás přiměl k tomu, že se chceme jmenovanou knihou zabývat i v Naší řeči; nepřestaneme však na pouhém zjištění její hodnoty jazykové, ale vyvodíme z něho širší závěry, které se budou [277]týkati samé podstaty dnešního stavu našeho jazyka spisovného i cesty k jeho nápravě. Prvá část našeho článku bude se tedy obírati jen nadepsanou knihou, kdežto druhá jeho část, v níž je vlastně těžiště naší práce, bude obsahovati uvedené závěry.

Kniha Čukovského, jak konečně povídá již její titul a podtitul, je životopis slavného anglického cestovatele Jamese Cooka (1728—1779), jehož jméno je zlatým písmem zapsáno v dějinách zeměpisných objevů. Ale Cook nebyl jen cestovatel a objevitel, jimiž se ostatně prvá novověká století jen hemžila; v Cookovi se pojí k tělesné otužilosti, železné vůli a neúprosné sebekázni i jemné cítící srdce a ušlechtilá mysl, vytvářející z tohoto geniálního cestovatele opravdového gentlemana — bílou vránu mezi evropskými mořeplavci a objeviteli těch dob, namnoze nevzdělanými, hrubými, krutými, hrabivými dobrodruhy. Zásluhy tohoto „chudého hocha, který se proslavil“, o zeměpisnou vědu byly uznány už za jeho života a jistě Cookovo jméno „bude žít věčně“, jak tvrdí Čukovskij na samém konci svého „románku“.

Život velikého člověka je skvělý příklad a příklad náleží mezi nejúčinnější výchovné prostředky. Jaký znamenitý příklad mládeži je takový Cook: nepije alkoholických nápojů, ale ve volném čase sedí u knihy a učí se; už jako hoch si určí vysoký cíl: chce objevit neznámé krajiny a vykonat odvážné činy; k divochům se chová přátelsky, vlídně, přináší jim osvětu, ne porobu; chce obohatit vědu, nechce však nikomu ublížit atd.! Cook si psal o svých velkých třech cestách kolem světa deník; i čeští čtenáři jej znají — vyšelť krátce před světovou válkou tuším v překladě dr. Bořivoje Prusíka v Světové knihovně. Poněvadž však tento Cookův deník je dílo značně obsáhlé a jako celek se mládeži nehodí (líčí na př. pohlavní poměry u divochů a j. v.), zpracoval Čukovskij jeho látku pro mládež a nadepsaná naše kniha je český překlad této práce Čukovského.

Uznáváme rádi veliký výchovný význam této knihy a také bychom ji i sami zařadili mezi naše nejlepší knihy pro mládež — právě pro ten její veliký význam výchovný. Ale naprosto nejsme spokojeni s jazykem překladu. Svou zprávu uspořádáme tak, že posoudíme nejprve stránku syntaktickou, frazeologickou a slovník, při tom si všimneme pořádku slov a slohu a na konec se zmíníme o tvarosloví, hláskosloví, pravopisu a o chybách proti pravidlům interpunkčním.

[278]Tedy nejprve syntax. Najdeme tu chybné vazby snad všech pádů. (Hned zprvu upozorňujeme, že nevypisujeme všech chyb a že u chyb jednoho druhu se spokojíme buď jen jedním nebo několika málo příklady.) Tak je tu nesprávný genitiv záporový m. akusativu (Jižní pevniny nikdo neviděl 14, běloši jim ničeho neberou 20, oni jsou také povinni ničeho jim nebrati ib. [tahle věta měla být jinak stilisována], zvířata toho všeho nedovedla 34), jinde zase akusativ m. správného genitivu záporového (psy ostrované nechovali 62, podívanou, jakou jsme neočekávali 81, užívali zbraní, které neznal ani jediný národ 86); akusativ m. správného dativu (s bělochy, které obdivoval 20, obdivoval je [ovce] jako zázrak 109 m. kterým se obdivoval atd.; jak je to naučil Cook 118) a zase dativ m. správnějšího akusativu (Cookovi napadlo 82); genitiv m. akusativu (získal ještě něčeho jiného 89, čeho získám 105); nominativ m. správného instrumentálu (počasí se stávalo chladnější a nevlídnější 48, průliv se stával užší 125, zpráva se stala osudná celé výpravě 143) a zase instrumentál m. správného nominativu (běloši poznali, že ostrované jsou výbornými plavci 54). Nebo: od práce záleží jeho vysvobození (38, spr. na práci záleží), bouře s námi zmítala (69, spr. námi zmítala), pozorovali zatajeným dechem raketu (114, spr. se zatajeným dechem — copak se pozoruje dechem?), pevnina se propadla následkem zemětřesení (79, 1. při zemětřesení), hřebíky a sekery na korábech již téměř nebyly (123 — tu měla být vazba neosobní: hřebíků a seker již tam nebylo).

Rovněž mnoho je chyb proti českému slovníku a frazeologii. Jsou tu nevhodná slova (před dvěma roky 9 m. lety, dva roky 126, l. dvě léta; plula několik týdnů 32 m. neděl, tři týdny jimi bouře zmítala 111 m. tři neděle; s třemi vrstevníky — Tahiťany 111, spr. s třemi krajany — T. — nebyli to Omajovi vrstevníci, poněvadž byli mnohem starší než Omaj, ale byli to jeho krajané; po vykonané práci 21, spr. po vykonání práce n. vedl. větou časovou; ve smluveném čase 99, zde nespr., má být „v určeném“ n. „v ustanoveném čase“, protože ten čas nebyl smluven, nýbrž ustanoven, určen; podle tahiťanských zákonů 23, 1. podle tahitských z.; Tichý oceán dosahuje k samotnému pólu 46, spr. k samému pólu; zanesl na mapu jméno 131, spr. zapsal; Cook předal Kagurovi ovce 109, spr. dal, daroval, odevzdal; Cook poznal, že se musí spolehnouti pouze sám na sebe 97, spr. že musí spolehnout jen sám na sebe; v čem spočívá tajemství oné hračky 54, spr. v čem je, záleží t. o. h.; ostrované se takto zdravili 59, 1. pozdravovali, jak se klaní [!] zdravící Evropané 126, l. pozdravující [se] E.). Jiné nespráv[279]nosti jsou na př.: určitě ho najdi 107 (spr. jistě ho najdi), vždyť i Tahiťané nepřišli nikdy na koráb 59 (spr. ani Tahiťané). Ve větě „pracoval ve dne i v noci“ 49 je spojka i nesprávná, poněvadž to spojení nemá smysl „ve dne a také v noci“, nýbrž „ve dne v noci“ = stále.

Gebaurův výrok, že český pořádek slov je dosti volný, pojal náš překladatel bez jakéhokoliv omezení, a tak najdeme v jeho překladě věty, které znějí spíše rusky, německy i jinak, jen ne po česku. Je to vidět zejména v nesprávném kladení příklonek dále do věty, zvratného zájmena se, si za sloveso, slovesa na samý konec vedlejších vět, zvratného zájmena hned za přestávkou, dále v tom, že překladatel trhá od sebe slova, která k sobě patří smyslem, a že nedbá důrazového pořádku slov. Čtěme některé jeho věty: Tato neslýchaná opovážlivost rozzlobila, ale i zároveň rozesmála Angličany 42, spr. ale zároveň i rozesmála. Listopad se na jižní polokouli rovná našemu květnu 68, spr. listopad na jižní polokouli se rovná. Cook hleděl na lenivě po nábřeží kráčející špinavé a opálené Španěly 101, spr. Cook hleděl na špinavé a opálené Španěly kráčející lenivě po nábřeží. Ostrovy M. a V., obydlené příbuzným národem Tahiťanů 111, spr. obydlené národem příbuzným s Tahiťany. Nastávala doba, kdy Venuše se blížila k slunci 19, spr. kdy se V. blížila. …tím spíše, že z pohledu na vedle ležící poloshnilou svini se mu obracel žaludek 137, spr. že se mu … obracel žaludek. Moc vyklouzla jim z rukou ib., spr. moc jim vyklouzla. Zamával na kolem plovoucí lodici 140, spr. na lodici kolem plující. Ihned z Odhodlanosti spustili dvě loďky 142, spr. ihned spustili z O. d. l. Po každé, když loďka, v níž seděl King, se snažila přiblížiti se ku břehu 146, spr. Po každé, když se loďka, v níž seděl K., snažila přiblížit k břehu. Atd.

Některé vady stilistické: Bylo usneseno, otázati se Cooka, co on soudí o tomto názoru 14 — zájmeno on je tu zhola zbytečné. Jinde je zbytečné zájmeno ta (Cook hodil do jednoho zřídla želvu. Ta byla za dvě minuty uvařena 87), jinde pak zájmeno ti (Divochů na břehu bylo málo a ti se chovali k bělochům zcela přátelsky 51 m. …a chovali se k bělochům z. p. a 92: …dávat dary Novozeelanďanům — ne, to je nerozumné. Vzpomeňte jen, že ti snědli deset námořníků kapitána F.). Někde však by zase zájmeno mělo být, ale není: Do Anglie přišly asi před 30 lety zprávy, že atd. Zprávy se zdály neuvěřitelné 131. (Mělo být: Zprávy ty se zdály neuvěřitelné.) Jinde by bylo třeba nahradit zájmeno substantivem: Pojednou se jeden z divochů přiblížil k hvězdáři Hrinovi, vyňal mu z pochvy kindžál a dal [280]se na útěk. Hrin po něm střelil. Střela ho zasáhla na zádech atd. 26. (Lépe: Střela zasáhla divocha na zádech.) Rusové pozvali Cooka přezimovat v Petropavlovsku, ale ten poděkoval a odešel 132. (Lépe: …, ale Cook poděkoval a odešel.) (Běloši Tahiťanům ničeho[!] neberou) a oni jsou také povinni ničeho jim nebrati 20 — l. a ani oni nesmějí jim nic brát. Perea zastavil mu cestu 141 — l. mu zastoupil. Na zádech měl viseti dlouhé luky 123 — spr. Na zádech jim visely d. l. Jeho pokladů ubývalo rychlostí blesku 117 — to přirovnání je asi nevhodné: ubývalo jich vůčihledě. Domorodci od pradávna nazývali své ostrovy Havai a toto pojmenování jim také navždy zůstalo 121. (Snad místo: jim zůstalo podnes.) Omaj se zasmál na celá ústa 104 — tak nemluvíme, nýbrž: zasmál se na celé kolo. Cook se snažil cara na sebe upozornit, ale slyšel jen jednotvárné mlaskání. Cook ještě chvíli postál a pak odešel 63. (Lépe: Cook… Proto ještě chvíli postál atd.) Na str. 18 jsme našli spojení doplňkové m. náležitého přívlastku v této větě: (Tupija byl tahitský ministr.) Šedivý a přívětivý přišel a vážně pozdravil hosty. Spr.: Tento šedivý a přívětivý muž přišel atd. Jak neobratně a nejasně se p. překladatel někde vyjadřuje, je vidět i z této poslední naší ukázky: Teď bylo pravděpodobnější, že Indiáni přešli do Ameriky z tak blízko položené Asie, než mysliti, že člověk vznikl nezávisle na východní i na západní polokouli 127.

Chyby tvaroslovné vůbec nejsou tak závažné jako chyby skladebné nebo lexikální; ale závažnosti jim v našem případě dodává okolnost, že je to kniha pro mládež a že mládež, čtouc tuto knihu, bude vnímati nesprávné tvary českých slov. Pan překladatel neví (ale měl by věděti), že muž. jména život. na -ce (soudce) mají touž koncovku i v 5. p. j.: píše 108 (2krát za sebou, tedy to asi nebude omyl bezděčný): „Buď zdráv, veliký vůdče!“; neví, že se subst. popel skloňuje podle vz. hrad — 87 píše: ostrov byl celý z popele (m. z popela). Jména cizí překladatel někde nedobře skloňuje (popluje do Dublínu 6, spr. do Dublina), někde vůbec neskloňuje, ač už Čelakovský cítil nutnost je skloňovat: „Nesmíme ani vlastních jmen cizích ponechávati bez skloňování, nechceme-li ve vlastním jazyku barbařiti.“ (Píše: zajíždíval do Bergen 9, objevení se[!] živého Rono 137, a j.) P. překladatel chybuje, užívá-li složených adjektiv tam, kde měl užít tvarů jmenných (ovce měly nohy svázané 96). Naopak užívá tvarů jmenných tam, kde měl užít tvarů složených (byli bychom nepřemožitelní 82, rodiče byli lhostejni 110, msta nebyla důstojna 146). Spojení: mnohá písmena mu byla známa a srozumitelná 127 se příčí zásadě [281]t. zv. harmonie tvarové — oba tvary mají být buď jmenné nebo složené; zde ovšem oba jmenné být nemohou („srozumitelen“!), i musí být oba složené: známá a srozumitelná. Větším nedopatřením však je, když užívá p. překladatel přivlastňovacího gen., kde se přivlastňuje určitému jedinci a kde tedy má být adj. possessivní: smrt domorodce 25, kajuta Monkganza 40, s pomocí Kagury 110, zákaz kapitána 140. I chybné skloňování přivlastňovacích adjektiv jsme tu našli: k Džonově údivu 7 (spr. k Džonovu údivu). Nesprávných zájmen je užito ve větách: Na Odhodlanost přibyl nový pasažér, výpravě neobyčejně užitečný pro jeho(!) vědecké znalosti 48; kromě veslařů jel s sebou(!) sám kapitán Cook 142. Ve větě: Brzy mu mělo býti čtyřicet devět let (90) bylo by lépe napsat: …devětačtyřicet let. Podstatná jména slovesná ze zvratných sloves bývají zpravidla bez zvratného zájmena: naděje na osvobození se (37), a někde bylo by lépe nahradit je infinitivem: útes, zabraňující vyplutí do širého moře 44. Příklady nesprávných tvarů slovesných: jak se klaní Evropané 126 (spr. klanějí); malarie začla řáditi znovu 45 (spr. začala). Někde se hřeší i proti vidu slovesnému: Bylo směšné pohleděti na ubohé divochy 129; zde m. dokonavého slovesa pohleděti mělo být (podle smyslu) trvací sloveso hleděti. Sem patří i časté užívání určitých tvarů přechodníků minulých. Čteme tu tvary: přikvačivší 40, upadnuvší 57, octnuvší se 74, připluvší 86, odrazivší 108, přibyvší 116, obepluvšího ib., připluvších 134, vrátivšímu se ib., navrátivší se 135, připluvšího 137; bylo snadné nahraditi je buď jiným adjektivem nebo vztažnou větou. Nelíbí-li se nám tyto umělé, nelidové tvary vůbec, nelíbí se nám zvláště v knize určené dětem. Nejsmutnější však je, že p. překladatel tu a tam užije přechodníku, ale — jak hned doložíme — tomu tvaru nerozumí, a tak vyplynou z jeho pera i takováto spojení: vojska, spatřivši(!) admirála (81); Angličané, sestoupivši(!) na břeh (96); Havajané spatřivši(!) paniku bělochů (145), ba 128 čteme hned dva přechodníky za sebou, v nemožném ovšem spojení: Teprve 9. srpna přestal je břeh provázet a zůstav vzadu, zařezávaje se dlouhým mysem do moře!! V knize pro mládež by se měl spisovatel přechodníkům, mrtvým to tvarům, vyhýbat; ale užije-li jich přece, měl by vědět, kdy jich může užít a jaké jsou jejich správné tvary. Ale proč, probůh, — abychom mluvili s Dalimilem — „plete sě v to, a neumějě“?

Nejnižší požadavek vzdělání jazykového je znalost pravopisu, nezbytná každému vzdělanci tak, jako je znalost not a hudebních značek nutná každému hudebníkovi. Ale ani pravo[282]pis překladatelův nás neuspokojí. Je to především nesprávné psaní jmen významu vlastního (jižní ledové moře 74, dálný Východ 91, jeho veličenstvo 92, Kapské město 102, severozápadní průliv 129 a zase Plymouthský přístav 92, Petropavlovský přístav 131, Jižní Afrika 95, Tichooceánský svět 150), dále chybná kvantita (zdvihala 39, sidliště 80, neunavní 115 a zase nelíšilo se 18, přistál 53) a chyby mající pramen ve spodobě souhlásek (shltl 42, z korábu na koráb 6, odjezd s Tahiti 117, posuňky 58 m. posunky). Chyby proti shodě jsme našli v těchto větách: Což na nich (t. j. na korábech) nejsou lidé, prasata a psi, slíbené ve svatém podání? (134. Tu se adj. „slíbené“ vztahuje k subst. lidé, prasata a psi, a mělo by tedy znít slíbení.) Dlouhé zbraně měly zavěšeny koně na plecích 96. (Zde zase sloveso měly se vztahuje k podmětu koně, a má tedy mít tvar měli; shodný doplněk zavěšeny pak se vztahuje k předmětu zbraně, je tedy psán správně.) Loyálně poznamenáváme, že některé z vytčených námi věcí jsou zase na jiných místech v knize psány správně. Některá cizí jména a slova jsou psána nesprávně; na př.: Dublín (6 atd.), Jáva (44), Kadis (9), antropolog (46), kindžál (26), lijany (84). Na konec pravopisného oddílu svého posudku připojujeme ještě některé nesprávné vokalisace předložek a chybně psané příslovečné spřežky. Některé předložky neměly být vokalisovány: ve které 77, ve kterém 124, ve kterých 83, ze kterého 55, ze kterých 136; ke své 112; ke břehu 25 atd., ke druhému 14, se třemi 130. Jiné nejsou, ale měly být: k Cookovi 99 — bylo snad možné dříve, když říkali k králi, ale dnes to nedovedeme vyslovit; od všech 84 — srov. ode všeho zlého —, s dvěma 110. Ve výraze ku břehu (146), jehož předložka neměla být vokalisována, je nadto předložka vokalisována chybně: ku je v dnešním spisovném jazyce jen ve výrazech: ku Praze, ku podivu, ku pomoci, ku příkladu a v složeném příslovci kupředu, jinde ne. Na konec uvádíme některé příslovečné spřežky a podobné výrazy jiné, psané v naší knize nesprávně. Spřeženě, dohromady měly být psány tyto výrazy: na blízku 32, na krátko 42, za to 56, od shora 117, ze zadu 144; naproti tomu píšeme jako slova dvě: zplna (hrdla) 5, nakonec 9 atd., jakoby (je byla zpracovala) 21, zdaleka (připluly ostrovy) 22, taktak (že se nesrazila) 48, sebemenší 61, naživu 62, všehovšudy 77, napohled 85, napoloshnilý 136.

Nesmírné množství chyb je v interpunkci — tu jdou chyby do set. Interpunkce je zvláště v knize pro mládež velmi důležitá: přispívá k správnému čtení a tím i k porozumění obsahu. [283]Kdybychom všecky ty chyby z překladu Čukovského chtěli vypsati, potřebovali bychom k tomu aspoň polovice sešitu Naší řeči, a tolik místa ovšem nemáme; spokojíme se proto aspoň tím, že ke každému vytýkanému případu chyby uvedeme toliko jeden, dva nebo nejvýš několik málo dokladů. Palmu dostanou jistě buď scházející nebo nadbytečné čárky. Napořád schází čárka mezi dvěma souřadnými přívlastky; černý(,) neplatící pasažér 7, temná(,) tichá noc 9, malá(,) úzká lodička 10, tlustý(,) vykrmený vepř 19, pobřežní(,) nedaleká plavba 111, starý(,) zkušený námořník 81, mladý(,) krásný muž 133; ve výraze holubí, zelená a bílá pera 81 však čárka být nemá. Schází čárka k oddělení volného přístavku (znám vás[,] darmožrouty! 8) a vokativu (Poslyšte[,] Cooku, 90). Skoro napořád schází čárka k náležitému oddělení vedlejších vět, a to vět podmětných (To[,] co spatřil, překvapilo ho více než všechny divy 117), předmětných (ukážeme divochům, že jsme jejich přátelé[,] a oni budou 15, Kolumbus věřil, že objeví Ameriku[,] a objevil ji 24, ten včas zpozoroval, že mu hrozí nebezpečí[,] a skryl se 30, můžeš se pochlubit, kde jsi všude byl[,] a můžeš jim o tom vyprávěti 75), místních (mohli chodit všude, kam se jim zachtělo[,] a mohli dělat vše 115), způsobových (počínají si[,] jako by se nebylo nic stalo 43), důvodových (Cook se lekl, zda je Omaj podvodně nevylákal [,] a vysvětlil jim 110) a přívlastkových (Vy se blížíte k zemi, která je dvakrát tak veliká jako Amerika[,] a nevěříte v její existenci 24), jakož i k oddělení vět v souvětích složitějších (Mnozí se ptali na Tupiju[,] a když zvěděli, že zemřel 54, Ti s radostí vyhověli[,] a jak se potom ukázalo, splnili Cookovu prosbu 132). Rozvité výrazy přechodníkové měly být rovněž odděleny čárkou od ostatní věty (Mořeplavce zvali všude k účasti na slavnostech a oni[, jsouce] unaveni těžkým… životem, ochotně se veselili s divochy 113, Tak vězňové[,] nemohouce loupit u svých soukmenovců, olupovali nešťastné Kaledonce 149). Schází čárka před odporovací spojkou nebo (Ihned ho přiveďte [,] nebo shodím vaši loďku do vody 141) a před spojkou a, když má význam spojky ale (Sjezdil jsem nemálo zdejších ostrovů[,] a nikde jsem se s lidojedy nesetkal 53), proto (Léto je krátké[,] a nelze tedy ztrácet ani jediného dne 121) nebo výsledný (Hrin je obdaroval hřebíky[,] a majitelé povolili 19, Dám ho v Anglii do školy[,] a bude z něho vzdělaný člověk 23, Na neštěstí se chlapec uhnul[,] a perličky spadly do moře 54). Před srovnávacími spojkami jako a než se píše čárka, následuje-li úplná věta, jinak ne, ale p. překladatel to [284]často dělá obráceně; na př.: každý dostane takové perly[,] jako máš ty 60, Mocný náčelník, takový[,] jako je Kagura, dovede atd. 107, ale: Byli takoví, jako v zálivu Nutka 125 — Ukázalo se, že lehce šplhají po stromech, dokonce lépe[,] než chodí po zemi 84, ale: hází kopím lépe, než ty 104. Mnohde je čárka bez důvodu, na př.: Rozhodl se, že násilím přitáhne lodice ke korábu,(?) a že divochy bohatě obdaruje 27, Cook… dobře pozoroval, jak hluboce je rozechvěn,(?) a nadšen výstavností města 45. Za větou zvolací nebo zvoláním má být vykřičník: Bojí se, jak by ne, takový chlapec (10). Jak jsou šťastni (15), Zvláštní národ (63), Je zde tolik lávy (79). Jací jsou zde krásní lidé (101). Železné věci jsou tak vzácné (139). Hle, k čemu vede hrubé jednání s domorodci (142). Za větou rozkazovací má být rovněž vykřičník — tečka nestačí: Buďte ostražití a nechoďte daleko do lesa (71). Námořníku, pospěšte za zlodějem (139). Někde má místo čárky být dvojtečka (následuje důvod, vysvětlení): Proto je dobré býti přítelem bělocha,(:) dostaneš mnoho vzácných pokladů (22), …pomohli osvětliti vážnou vědeckou otázku, jež dávno zajímala učence, (:) jak byly obydleny tichomořské ostrovy 111. Dvojtečka měla být také 34 místo středníku: Jedno se mu nedařilo;(:) navázati přátelství s domorodci. Někde by měla být dvojtečka i místo tečky (a pak ovšem malé písmeno, 45, 60). Někde vypravování najednou odbočuje; bylo by bývalo dobře i graficky to vyznačit (—n.*): 21, 30, 147.

Tu a tam jsou i chyby v dělení slabik: ve-změte 8, všech-no 26, závi-stivě 44, kaž-dý 55, do-bré 94.

V knize pro mládež jsou tiskové omyly velmi nemilé. V naší knize jich není mnoho, ale přece jsou. Jsou to hlavně opominuté uvozovky (16, 40, 53, 68, 77, 113, 126—137 však zase být neměly), scházející čárka za větou uvozovací (45), čárka m. tečky za větou (93) a několik vadných slov: Jinřich 10, odpovědi se zapisoval (m. si, 17), naše skály 26 (m. vaše s.), (loďky) obklopili 27 a (lodi) předvedli 81, neděláte 45 (m. neuděláte), (uvítal) je 97 (m. jej), boda 136 (m. boha).

Na konec upozorňujeme na některá nedopatření věcná. Na př.: Suché seno špatně šlo skotu k duhu (95), a předtím (94) Ovce tloustly — jak to srovnat? Cook nakosil sena (102) — seno se nekosí, nýbrž tráva — ledaže tu snad byla ta tráva už suchá. Cook měl na lodi 15 ovec a beranů, ale p. překladatel 95, 98 a 109 souhrnně je jmenuje — skot! Je jisto, že neví, že menší hospodářský dobytek (ovce, kozy, vepře) nazýváme bravem a že skot je něco docela jiného.

[285]Bylo by bývalo dobře, uvésti všude (ne jenom někde) výslovnost cizích jmen a rovněž (zase ne jenom někde) stručně vysvětlit mnohá cizí slova, jako dogmata, kasta, mulat, panika, prestiž, vasal, versta a j.

*

Jazyková úroveň tohoto překladu překvapuje proto, že p. překladatel je odborným učitelem češtiny na pražské měšťanské škole a že by proto všecky ty věci, které jsme vytýkali, znát měl. A tu jsme u jedné z nejdůležitějších, ba snad u nejdůležitější příčiny, proč se tolik chybuje proti správnosti našeho jazyka spisovného: učitel, který má správnému jazyku učit, sám jej často nezná!

Učitelé našich škol obecných a měšťanských se už léta domáhají akademického, vysokoškolského vzdělání. Je to snaha jistě chvályhodná; požadavek akademického vzdělání učitelstva národních škol vyslovil už před třiceti lety i Masaryk. Učitelé to často připomínají; ale neměli by při tom zapomínat, že právě Masaryk — rovněž už dávno před válkou — viděl základ vší kultury učitelského stavu v sebevzdělávání. Zdůraznil to znovu před pěti lety, když prohlásil k delegátům mladého učitelstva v Židlochovicích: „Otázka sebevzdělání je velmi důležitá. Neustávejte v sebevzdělávání! Ta universita vám po případě mnoho nepomůže.“

Splnění učitelského požadavku akademického vzdělání by najisto velmi zvýšilo duchovní úroveň učitelského stavu, ale samo o sobě by ke spáse nestačilo, jak dobře pověděl Masaryk. Pan překladatel naší knížky je už dlouhá léta také vedoucím funkcionářem pražské školy vysokých studií pedagogických, čeština je jeho pracovní obor, a viděli jsme, jak s ní dovede zacházet. Maně vzpomínáme na svérázného našeho myslitele Františka Vymazala, jenž už na počátku tohoto století v svých „Zrnkách“ napsal: „Volá po akademickém vzdělání, a neučí se pravopisu!“

Fakt je, že mnozí učitelé obecných a měšťanských škol svůj jazyk neznají. Na prahu letošního roku jsme v článku jiného pražského učitele — tentokrát z obecné školy — čtli ve vzpomínkách na zemřelého primátora Baxu: „Rád se smál dobrému vtipu, sám rád vypravujíc(!) rozmarné historky ze svého mnohostranného života.“ Zase ten nešťastný přechodník, a mluví!

Ve světové válce, r. 1916, vydala zemská školní rada pro království České výnos školám o potřebě lepší péče o jazyk český; ukládá v něm — mimo jiné — okresním školním inspektorům, [286]„aby se při návštěvách svých přesvědčovali pečlivě, zachovává-li se výnos ten ode všech učitelů bez rozdílu, a najdou-li někde, že by se tak nedálo, aby příslušnému učiteli připomenuli jeho povinnost“. Výnos ten nebyl odvolán, platí podnes. To je sice velmi hezké, ale: jak se mohou o jazykové správnosti učitelů přesvědčovat a jak mohou učitelům jejich povinnosti v tom směru připomínat lidé, kteří zase namnoze sami ten jazyk znají jen velmi nedokonale?! Čtenáři NŘ. se o tom snadno přesvědčí, přečtou-li si některé posudky o knihách sepsaných okresními školními inspektory literárně činnými: dr. F. A. Soukupem (Přehledné dějiny české, NŘ. V, 216 n.), Al. Průchou (Školní praxe, VI, 117 n.), Janem Petrusem (Jásavé barvy, XII, 230 n.). Pisatel tohoto článku dostal nedávno od jednoho okresního školního inspektora dopis, který takto začíná: „Píše mi právě p. dr. X., že Vám předal(!) atd.“; co by asi p. inspektor říkal, kdyby věděl, jak se vyslovil Gebauer o těch, kdo slova předal (ve významu odevzdal, postoupil a j.) užívají?!

Takový je stav našeho jazyka na t. zv. školách národních. Co se týče škol středních, je dostatečně znám stesk prof. Zubatého na dnešní nedostatečnou, kusou a jednostrannou přípravu středoškolských učitelů češtiny k poznání správného jazyka spisovného. Budiž mi dovoleno citovati NŘ. (XV, 68): „Naši učitelé češtiny na obecných, měšťanských i středních školách nemohou naučit své žáky mluvit správně česky, protože je samé tomu nikdo nenaučil a sami proto správně česky nemluví. Není nic platno naříkat nad tím, do nekonečna uvažovat ve vlasteneckých anketách, nebude-li zjednána radikální náprava v celém tomto systému — špatném systému, jímž je zařízeno u nás všechno vyučování řeči mateřské.“ Za takového stavu věcí se pak přihází, že se i universitní posluchači v svých písemných projevech dopouštějí hrubých chyb pravopisných, jak dosvědčil nedávno zesnulý prof. dr. K. Weigner (viz NŘ. XVIII, 299), a univ. prof. M. Weingart si r. 1932 v Časopise pro moderní filologii (XVIII, 118) stěžoval na žalostnou jazykovou úroveň seminárních, státních a doktorských písemných prací, pocházejících i od kandidátů a kandidátek profesury českého jazyka!

Že se pak ani u školních úřadů nenakládá s naším státním jazykem (prý „nejdražším dědictvím po předcích atd.“) lépe, dovodíme malým dokladem. Není tomu ani rok, co školní úřad jednoho velikého města v republice rozeslal na školy oběžník (o členství učitelek v odborech dobrovolných sester Čs. Červeného kříže), a doslova v něm praví: „Vyhovujíce této žádosti [287]vybízí řečený úřad učitelky škol národních na tuto akci a doporučuje jim atd.“ Nemusíte číst ani příliš pozorně, a vidíte: věcně nesmysl a formálně důkaz, že tomu úřadu je pravidlo o užívání přechodníků španělskou vesnicí. Ještě však nedočtli učitelé tento oběžník, a už čekal na ně nový, jenž začínal takto: „Policejní ředitelství v X. přihlížejíc ke stížnostem chodců i dopravní stráže, že žactvo škol zaujímá pro sebe před školou celý chodník stojíc v hloučcích, následkem čehož(!) ostatní chodci musí sestupovati do jízdní dráhy, čímž jsou vydáni úrazu vozidly.“ Srovnejme s tím, co napsal před šesti lety ministr školství a národní osvěty dr. Franke v Naší úřední češtině: „Pokládám jazykově nedbalé nebo nesprávné úřední spisy nejen za známku neúcty k řeči jako nejvzácnějšímu duševnímu majetku národa, ale i za nedostatek úcty jak k sobě, tak k tomu, komu je vyřízení určeno, ať jde o jednotlivce či o celek, nemáme-li se při tom zmíniti též o těch, kterým náleží schvalovati návrhy úředních vyřízení, kteří však z rozmanitých příčin nemohou se vždy zabývati podrobně stránkou formální.“ Pan ministr Franke v citovaném svém projevu soudí, že „základy správné mluvě musí dát škola“. I my tak soudíme, ale dnešní naše škola ty dobré základy nedává prostě proto, že učitelé všech škol zpravidla svého vlastního jazyka neznají. A odtud musíme vycházet, od reformy učitelů. Bude to reforma, která stát nebude nic státi. Nedají-li učitelstvu potřebného vzdělání školy, nechť si je učitelé — jde o náš mateřský jazyk, „přední význak národnosti“ — opatří sami — sebevzděláním. Už to, kdyby všichni čeští učitelé (ať kterékoli školy) prostudovali některou českou mluvnici (na př. Gebaurovu-Ertlovu nebo Gebaurovu-Trávníčkovu) a Pravidla, ale důkladně, tak, aby jim tato základní díla o českém jazyce přešla do krve, znamenalo by nesmírně mnoho pro jejich jazykové vzdělání, pro výsledky jejich školní práce a tím i pro vzdělání všech Čechů v mateřském jazyce. „Tolik lidí dnes káže o své lásce k národu, ale, prosím vás, jakým nepěkným a nevzdělaným jazykem to kážou.“ (Masaryk)

O zemřelém našem vynikajícím historiku prof. Pekařovi bylo (v Nár. pol.) napsáno: „V semináři vyložil všecky způsoby kritické práce vědecké, ale na konec mávl rukou a posunek doprovodil poznámkou: Hlavně se to musí umět a mít lásku k věci!“ Ano, tady je kořen všeho našeho snažení o lepší stav vyučování češtině na našich školách: hlavně se to musí umět a mít lásku k věci! S uměním a s láskou se dostaví i jazykový cit, odpor proti barbarismům a touha vštěpovat jej žákům.

[288]Všichni Čechové by si měli vtisknout do paměti známý výrok Masarykův: Musí se dobře česky mluvit, aby se dobře česky myslilo. Správná, pěkná mluva a dobré myšlení, to jsou spojité nádoby, jedno je podmínkou druhého.

Konče svůj článek oznamuji, že mám v úmyslu doplniti jej dvěma dalšími úvahami: úvahou o cestě (o pomůckách, methodách), kterou by učitelé, zejména našich škol národních, došli k důkladné znalosti svého mateřského jazyka, a druhou, v níž bych ukázal, jak by si měl učitel, třeba i na nejnižším stupni obecné školy, počínat, aby učil žáky nejen pravopisu a tvarosloví — jak se většinou dosud děje —, ale i ostatním stránkám jazyka, aby vypěstoval jejich jazykový cit a zájem o svůj mateřský jazyk, aby je učil — jak jsme se už výše zmínili — dobře česky mluvit a tím i dobře česky myslit.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 9, pp. 276-288

Previous J. T. B.: Pamětní deska Janu Gebaurovi v Pardubicích

Next Jaroslav Přikryl: Členka a j.