Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Kronice všesvětového sdružení Nováků v Praze (r. I, č. 1) vykládá Josef Zubatý o původu příjmení Novák. Příjmení Novák jest původem staré známé podstatné jméno obecné novák a svým tvořením příponou -ák z příd. jména se podobá jménům jako chytrák, hlupák, chudák, sprosták (pozdější sprosťák má příchuť nadávkovou). Obecné jméno novák znamená prostě člověka nového nebo novodobého proti lidem doby starší. Jiný a častější význam jest ten, že novák je buď novým příslušníkem nějakého společenského útvaru, aneb dělá něco nového a tím se liší od jiných. V staré češtině, v dokladech ze stol. XV. a XVI., se mluví o nových nebo novotných vojácích, kteří se míchají mezi staré vojáky, anebo o neumělých a nových apatykářích a myslí se tím vojáci neb apatykáři začátečníci. Dnes je nový lékárník nebo učitel takový, který se někde nově usadil, a ne takový, který teprve začíná svoje povolání. Zato říkáme začátečníkům v povolání nováček; v starší době jim říkali také novák. Tak znamenal novák klášterního novice, novákyně klášterní novicku (příd. jm. novácký). V bibli Kralické se praví, že biskup nesmí býti novák (řec. neofytos), t. j. teprve nedávno pokřtěný. V slovenštině podle dokladu ve Slovenských Pohľadech je novák kněz nově přistouplý z protestanství ke katolictví. U Zikm. Wintra se dočteme o novácích (nebo novinnících, novětnících, novědlnících) proti vetešníkům (nebo refléřům, prtákům) u počestného řemesla ševcovského a Jungmann má [63]doklady, v nichž slovo novák má význam spíše »novotář« (také se říkalo novotník). V obecném usu v Čechách i na Moravě znamenal novák také krejcar, půlnovák půlkrejcar neboli trojník.

V dnešních příjmeních Nováků mohou být ukryty všechny uvedené významy obecného slova novák a snad ještě i jiné, které budou jinými slovnikáři nalezeny. Čteme-li v staré češtině Petr Novák, nevíme, nemáme-li vlastně čísti novák, to jest, je-li novák ještě pouhým označením osoby či již skutečným příjmením. Nováčkové nejsou než zdrobnělí Novákové, ale zdrobnělost neznamená vždy malou postavu, nýbrž může být také projevem něžnosti.

Řeč jugoslávských Čechů. V Charvátsku (asi uprostřed mezi Záhřebem a Osijekem) je přes dvacet osad, které jsou obydleny z valné části českými přistěhovalci. Střediskem tohoto českého osídlení je okresní město Daruvar. První čeští přistěhovalci přicházeli do okolí Daruvaru už asi před sto lety, hlavní jejich proud však pochází z doby asi před padesáti lety. O jejich řeči uveřejnil nyní Fr. Burian dva články v Našem zahraničí (IX, 138—150 a XI, 18—21). Dovídáme se z nich, že základním nářečím českých osadníků je nářečí středočeské, ačkoli nejvíce přistěhovalců bylo nikoli ze středních Čech, nýbrž právě z okrajových končin českých. Ale ku podivu středočeské nářečí jaksi ovládlo, ostatní nářečí česká i moravská v něm utonula tím, že se nářeční rozdíly vyrovnaly. Někde se i Slováci počeštili, v jiných krajích však zase Čechové se poslovenštili.

Obraz této české výspy, jak nám jej kreslí autor, není právě potěšující. Tamější Čech prý nedbá o čistou a řádnou češtinu, splývání s charvátským živlem postupuje nezadržitelně. Není ani divu. Prvotní přistěhovalci byli zpravidla nemajetní lidé, kteří s velikou námahou »krčili« (káceli) lesy, vzdělávali půdy na role a vinice a stavěli si své příbytky z »nabíjené« hlíny. Pomalu se vzmáhali, bohatli, ale duše při tom chudla. Ač v lecčem vynikali nad Charváty, v lecčem se zase s nimi sblížili, zapomínajíce na styk se starou vlastí. Slavonské ovzduší prý nikterak nepodporuje vývoj duše. Tím se míní m. j. bezedná bláta, časté zabíjačky, vlastní víno, dobrá slivovice, obligátní návštěvy trhů, množství krčem, laxní morálka. A tak jako celý život slavonských Čechů se přizpůsobuje svému okolí, tak i jejich řeč podléhá silnému vlivu charvátštiny.

Největší vliv má charvátština na slovní zásobu českých osadníků. Jména hospodářského nářadí, budov, jídel, ovoce, odborné názvy některých prací jsou charvátské. Tak na příklad koruzu (kukuřici) každý perušá, t. j, zbavuje komušin (obalu), v zimě ji rúní (odrhuje), mladý klip (kukuřičný klas) jmenuje pečeňák, protože si jej rád peče na ohni. Terminologie vinařská je celá charvátská (na př. berba ‚vinobraní‘, ciklé víno ‚zkyslé‘). Co je ku podivu, ovocnému stromoví čeští přistěhovalci nevěnovali mnoho péče (starali se více o obilí a vinice), přenechávali ji »hloupým a lenošným« (jak myslí) Charvátům, a tak i příslušné názvy v ovocnictví jsou charvátské. Také jména [64]tratí, ukazující na bývalou povahu místa, zůstala domácí, na př. krčovina mýtina), braňovina (že v lese bylo zakázáno pásti dobytek).

Vliv charvátštiny se jeví dosti silně i v hláskosloví. Přízvuk se porušuje pod vlivem přízvuku charvátského, nejvíce ovšem v slovech původu charvátského (převzatých do češtiny) a v slovech podobných charvátským. V češtině strhují tak zvané prvotné předložky přízvuk na sebe, v daruvarské češtině však nikoli, ba i většina předpon zůstává prý bez přízvuku. Porušuje se ovšem i melodie řeči (známé »zpívání« koncových slabik), ale i kvantita slabik. Nejnápadnější je však to, že ve výslovnosti mnohých charvátských Čechů splývají souhlásky h a ch, to jest vyslovují všude ch, na př. hlad i chlad vysloví jako chlad. Charvátština nemá hlásky h (má sice písmeno h, ale to se vyslovuje ch), zachovala si totiž starší a původnější g (gora, gost proti českému hora, host). Hláska h tedy v charvátské češtině jeví tendenci zaniknouti. Naproti tomu zas hláska g, ve spisovné češtině dosti řídká, nabývá v jugoslávské češtině více půdy (cigán, Gašpar, Margyta). Tím se přibližuje tedy jugoslávská čeština naší slovenštině.

Mění se poněkud i výslovnost souhlásek na konci slov. V naší češtině je t. zv. »volné vyznění«, místo souhlásky znělé se vyslovuje neznělá (místo dub se vyslovuje dup). V charvátštině toho není, tam se znělá na konci slova vyslovuje vždy jako znělá. Daruvarská čeština se i v tom poněkud podobá charvátštině. Vliv charvátštiny je dále v tom, že se místo lidové české výslovnosti ej (dobrej) uslyší leckdy y a že se ztrácí hiátové v (místo lidového vokolo se říká okolo). Není tu snaha vyslovovati přesně podle spisovné podoby, nýbrž vliv toho, že charvátština nezná ani změny ý v ej, ani hiatového v.

Je tu tedy původní stav jen o trochu lépe zachován než v češtině americké, o níž bylo referováno v NŘ. IX, 237—243.

Ve 4. čísle časopisu Naše doba vykládal K. Erban o jazykové správnosti a dotkl se také metody, které užívá Naše řeč při své činnosti. Erban mezi jiným ukazuje na to, že prý není u nás stále ještě úplné jistoty v otázkách jazykové správnosti a že i Naše řeč leckdy musí měnit své výklady. Nemá se prý zapomínat, že jazyková správnost není pojem neměnný, neboť jazyk se ustavičně mění; co je nesprávné dnes, může býti za nějaký čas uznáno za správné. Erban proto doporučuje, aby byla praxe jazykové kritiky co nejmírnější. Jako příklad přemrštěné výtky uvádí tvary kolísati, ztroskotati (bez se), kterých prý nikdo v řeči neužívá. Není spokojen ani s tím, že Naše řeč v svých referátech o knihách českých autorů přestává jen na kritice chyb jazykových, tedy negativní stránky díla. Přál by si, aby si všímala spíše kladných hodnot stylistických a učila dobrému stylu, protože toho právě nejvíc potřebujeme. K těmto Erbanovým výkladům je třeba připojit několik poznámek. Je pravda, že za těch patnáct let svého trvání opravila Naše řeč leccos ze svých starších výkladů, ale nikdy v tom neviděla slabost, nýbrž právě svou přednost. Nebylo by dobře, kdyby lpěla tvrdošíjně na svých pouč[65]kách i tehdy, když se prokáže, že živý jazyk je svým vývojem už daleko předstihl. Ale Naše řeč si byla zároveň vědoma i toho, že nelze cestu do spisovného jazyka otvírati všem novotám, které se v živé řeči vyskytnou, nýbrž že je nutno zachovávat v této věci rozumnou míru. Už proto je třeba k tomu velké opatrnosti, že jazyk spisovný a řeč hovorová jsou dvě oblasti se zcela různou funkcí, a nelze tedy jednotlivé výrazy přenášeti prostě z jedné z nich do druhé. Prohlásila-li někdy Naše řeč o některém výraze, který předtím kárala, že je správný, učinila tak po zralém uvážení všech okolností a po nepochybném zjištění, že si jazyk sám už přizpůsobil takový výraz svému duchu a že ho potřebuje. Trvá-li pak Naše řeč na některé výtce, má k tomu ovšem stejně dobré důvody. Tvary kolísati, ztroskotati (bez zvratného zájmena) se u nás vtiskly na místo původního kolísati se, ztroskotati se vlivem německých slov schwanken, scheitern, nevyšly tedy z ducha českého jazyka. Protože pak dobří spisovatelé ještě i dnes užívají původních tvarů správných, nevidí Naše řeč příčiny, aby schvalovala ony novotvary, vzešlé z cizího ducha. Ukáže-li se však, že se mezi kolísati a kolísati se vyvinul ve spisovném jazyce už významový rozdíl, jak tvrdí Erben (t. kolísati se s významem fysickým, kolísati s významem přeneseným), a že je to novota jazyku užitečná, ani Naše řeč se tomu bránit nebude. Ale takové věci nestačí jenom tvrdit, nýbrž třeba je především zjistit a doložit z látky jazyka samého. Dokud tohoto pevného zjištění není, dotud nelze s dobrým svědomím schváliti takový výraz pochybného původu. A tak je tomu ovšem i u podobných slov a tvarů jiných. — Erbanova výtka, že se Naše řeč zabývá zpravidla negativní stránkou jazyka, není nová. Totéž vytýkal kdysi i prof. A. Novák a odpověděl mu prof. Ertl v úvaze »Co dělat?« (otištěné nejprve v Národních listech a nyní pojaté prof. Hýskem do posmrtného souboru Ertlových úvah »Časové úvahy o naší mateřštině«, Praha 1929). Je základní omyl v domnění, že jazyk a stil jsou dvě věci různé. Dobrý stil je jen vyšší útvar dobrého jazyka. Stilistické umění přece nevyrůstá jenom z nějakých imaginárních schopností, nýbrž z látky a z výrazových možností, které podává jazyk. Dokonalý stilista může být jen ten, kdo tu látku a ty možnosti svého jazyka dokonale zná. Vrozené nadání stilistické samo o sobě tu nepomůže docela nic, stejně jako by třebas zázračné nadání hudební neučinilo virtuosa z toho, kdo by se dokonale neseznámil se svým hudebním nástrojem. Nadání usnadňuje práci a urychluje přípravu k umělecké činnosti, avšak není ještě samo uměním. Z toho ovšem vyplývá naprosto jisté faktum, že první podmínkou dobrého stilu je jazyk. Snaží-li se Naše řeč tříbit a zdokonalovat náš jazyk, pracuje tím také o základě, na němž má býti vystavěn dobrý stil. Dokud ten základ nebude pevný a správný, dotud musí Naše řeč věnovat hlavní pozornost jemu.

V pedagogickém časopise Komenský (r. 57, 1931, č. 5) v rubrice »Mateřský jazyk« je otištěn výklad o tom, jak by bylo třeba upravit vyučování pravopisu, aby jeho výsledky byly lepší než dosud. Autor doporučuje to, [66]o čem již prof. Ertl podal obsáhlý výklad v Naší řeči (v XII. roč., 1928), totiž aby se mateřskému jazyku učilo individuálně a účelně. Sám se ovšem zabývá jenom formální stránkou jazykového vyučování, t. j. pravopisem. Dosud se zpravidla učilo pravopisu tak, že se probíraly jednotlivé články učebnice v časovém pořádku a že se jim všem věnovalo tolik času, kolik právě dovoloval rozvrh školních osnov. Nerozlišovalo se to, co žáci nedovedou vůbec anebo co jim dělá větší potíže, od toho, čemu se naučí snáze a co nezapomínají. Následek takového mechanického vyučování ovšem je, že žáci v některých věcech chybují stále znova. Proto autor radí, aby si každý učitel hleděl zjistit statisticky, kterých chyb se žáci dopouštějí nejčastěji, aby se snažil najíti psychologické příčiny, proč se jich dopouštějí, a podle toho aby zařídil své vyučování. Bude potom hlavní zřetel mít právě na ty věci, které žákům činí potíže, a výsledky jeho práce, řízené vědomým účelem, budou vydatnější a trvalejší. K tomuto výkladu je připojena přehledná statistická tabulka, kterou autor pořídil podle úloh svých žáků. Na konec se přimlouvá za to, aby učebnice dětem určené byly přizpůsobeny dětskému vnímání nejen metodou, nýbrž i osahem. Ten ať není schematický, vyumělkovaný, nýbrž životný, zpestřený tím, co je dětem nejbližší a co nejspíše může probudit jejich zájem. — To jsou názory jistě velmi rozumné a je opravdu hodno vší chvály, že učitelé sami hledají způsob, jak napraviti nedostatky metod, jimiž se dosud učilo mateřskému jazyku na školách. Avšak jedna věc nás při čtení tohoto článku zarazila a máme za svou povinnost ukázat na ni i jeho pisateli i redakci časopisu Komenský. Je to jazyková stránka toho věcného a jistě užitečného výkladu. Autor, který si je dobře vědom všech hlavních zásad českého pravopisu, chybuje často ve věcech daleko důležitějších tím, že užívá slov a frází cizích českému jazyku. Čteme na př. uměle a zbytečně zaváděný novotvar výuka pravopisu m. učení, vyučování; nesprávně je užito podmiňovacího způsobu ve větě »Müllerovy učebnice… jsou nejvhodnější, byť by nevyhovovaly obrazu…« m. byť nevyhovovaly n. třebas nevyhovují. Nevhodně se píše: jazykový poklad, který žák vlastní m. zásoba slov, kterou žák má, která je mu vlastní; psáti ve třídě mluvnicí z jeho (žákových) zásob slovních m. spokojovati se při výkladech mluvnických (pravopisných) jenom slovní zásobou žákovou (smysl této brachylogie, již citujeme z redakční poznámky na konci článku, není vlastně ani dost jasný; ale je-li naší náhradou tlumočen správně, nelze tu ovšem po stránce věcné docela souhlasit; učitel má přece všude, kde je k tomu příležitost, ponenáhlu rozšiřovat slovní zásobu žáků, tedy i při výkladech mluvnických, do nichž náleží také pravopis). Nevhodná je také elipsa: »V tomto případě píšeme po otazníku nebo vykřičníku malým písmenem« m. píšeme malé písmeno, anebo: píšeme začátek přímé řeči malým písmenem). Ve výraze zamezilo by se zbytečnému přemílání učiva je nesprávná vazba dativní m. zamezilo by se zbytečné přemílání (zmatena byla se souznačnou vazbou zabrániti čemu). Nepřirozená posloupnost časová je ve větě: »Žákovi zůstane knižní obsah cizím a píše si po svém« (děj vlastně dří[67]vější je tu vyjádřen budoucím časem; věta má znít: žákovi zůstává… a píše si, nebo: žákovi zůstane… a bude si psáti). Ale zvláště překvapuje v článku tak krátkém velký počet hrubých germanismů. Píše se: cvičebnice jich (tvarů) nevyzdvihla m. nezdůraznila je, neukázala na ně dost důrazně; žáci se dopouštějí chyb následkem falešné analogie m. chybnou analogií; statistika podala následující obraz m. tento obraz; přímá řeč vykazuje u chlapců 2.8% m. přímé řeči je u chlapců 2.8% n. přímá řeč u chlapců obsahuje, má…; látka, která přichází v životě m. naskytuje se, je běžná a pod.; v důsledku Binetovy zásady… nezbývá než… m. podle Binetovy zásady; není tedy přehnáno, tvrdíme-li (v red. poznámce) m. přepjato, přemrštěno. Je tu i chyba tvaroslovná: roztrhnuté slovo m. roztržené (t. j. napsané rozděleně místo dohromady), a najdou se — snad ironií osudu — i nedopatření v pravopisu, na př.: podnět m. podmět (snad chyba tisku, ale je tak napsáno dvakrát za sebou), tak že m. takže, pranyřuje m. pranýřuje; na str. 182 je čárka chybně napsána už před vložkou v závorce místo až za ní: … příčiny (i tím způsobem, že se táže žáků samých), aby věděl… atd. A konečně není možno nepozastavit se nad podivným stilem tohoto článku. Čteme tu na př. tuto zašmodrchanou větu: »Müllerovy učebnice jsou dosud z učebnic školy měšťanské dětem pro praksi nejvhodnější hojností cvičebně látky«; jejího smyslu se dobereme jenom pozornou analysou. Nebo takové slohové neobratnosti: »U děvčat bylo ve statích: Slova s obojetnými slabikami 6.1% chyb, spodoba souhlásek 4%, stupňování příslovcí 3.2%, slovo zapoměl (!) 2.5% (smysl: Ve statích děvčat bylo: v slovech s obojetnými souhláskami 6.1% chyb atd.); »To (zájem dětí) se způsobí, nabude-li mnoho pěkného říkání, mnoho vtipného povídání a veršování« atd. (m. toho se dosáhne, bude-li míti nebo najde-li dítě v své učebnici mnoho atd.). Autorovi se dokonce přihodilo, že svou stilisací řekl jednou pravý opak toho, co zamýšlel: »Naproti tomu tvary »rozčílil se, teť, vydí, zapol, líbylo se, rožnul, potkán, káčer, síkorka, slišel, na židly, chitil, všichní,íjde, za chvíly, pani, sebou« a jiné ještě vyžadovaly by psychologického zkoumání, proč si je žáci po pravopisné stránce tak těžce osvojují« (m. proč jim tak těžce odvykají n. proč si tak těžce osvojují jejich správné náhrady). Přidáváme ještě, že nelze dobře mluvit o slovníku tvarů (»Tyto tvary jsou z těch, které tvoří jádro slovníku« a j.); slovník je souhrn hotových slov a frází, nikoli jednotlivých tvarů nebo pravopisných zvláštností, a proto nelze názvu »slovník« užívati v této souvislosti bez umělé a násilné změny jeho významu.

Upozorňujeme na všechna tato nedopatření v dobrém úmyslu a těšíme se, že bude naše dobrá vůle také v dobrém pochopena. Bojíme se, aby se pro samé starosti o pravopis, který je přece jenom formální stránkou jazykového vyučování, nezapomínalo na našich občanských školách docela na hlavní účel, proč se jazyk mateřský ve školách pěstuje. Největší naše bolest není to, že se u nás píše špatným pravopisem (třebas i to je věc zasluhující nápravy), nýbrž to, že valná většina našich lidí neumí česky mluvit. To je nejvážnější [68]nedostatek našeho jazykového vzdělání a proti němu především by měla školní praxe namířiti své úsilí. Už obecná škola a ještě více měšťanská musí žákům dáti pevné základy správné mluvy, učit je dobrým slovům a frázím a vymycovat z jejich řeči všechny chyby proti duchu jazyka. Tento úkol může arci vykonávat úspěšně jen takový učitel, který sám mluví jazykem čistým. Jinak se lehce může stát, že žáci právě od něho pochytí nesprávnosti, kterých v době před školou ani neznali. Autor našeho článku je jistě jedním z těch, kteří svůj úkol učitele češtiny pojímají vážně a svědomitě jej vykonávají, a přece se ukazují v jeho jazykové praxi nebezpečné slabiny. Lze z toho usuzovat, že stav jazykových vědomostí u našich učitelů češtiny není právě uspokojivý a že třeba i v tom nápravy. Přicházíme tak zase k té smutné zkušenosti, že celý systém našeho školství je ve vyučování jazyku mateřskému zařízen způsobem zcela nemožným. Naši učitelé češtiny na obecných, měšťanských i středních školách nemohou naučit své žáky mluvit správně česky, protože je samé tomu nikdo nenaučil a sami proto správně česky nemluví. Není nic platno naříkat nad tím, do nekonečna uvažovat ve vlasteneckých anketách, nebude-li zjednána radikální náprava v celém tomto systému. Proto také ani autor právě posouzeného článku nemá jenom sám odpovědnost za své chyby; je jednou z mnoha obětí špatného systému, jímž je zařízeno u nás všechno vyučování řeči mateřské.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 2-3, s. 62-68

Předchozí Jiří Haller: Duše a slovo

Následující Bráti míru

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1