Výklady slov
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
Vyšín
Příslušníci rodu Vyšínů se nás ptají, co soudíme o původu jejich jména. Uvádějí, že nejstarší známý jeho nositel, Jan Vyšín, se připomíná r. 1513 jako měšťan unhošťský. Od r. 1700 [115]se pak jméno Vyšín často vyskytuje na Unhošťsku, Slánsku a jinde v severozápadním okolí Prahy.
Z dosavadních pokusů o výklad tohoto jména uvádějí dva: buď zkrácením z Vyšehněv nebo Vyšemír (Kotík), nebo od vysoký (od komparativu vyšší odvozuje Miklosich, Die Bildung der slavischen Personennamen, č. 57, jména Vyšata, Vyšeta, Vyšen, Vyšek a jeho výklad přejímá i Černý-Váša, Moravská jména místní 141).
Sami máme názor trochu odchylný. Zdá se nám — a pokud nemáme dost pramenných studií, které by naše příjmení skutečně zachytily při jejich vzniku, můžeme říkati jen: Zdá se nám —, že jméno Vyšín třeba zařaditi do skupiny jmen Ješín (na př. Ješín z Bezdězce), Mašín, Pišín, Vašín. Jména tato patří mezi početné odvozeniny hypokoristických tvarů na -ch. Příponou -ch tvoříme lichotná jména někdy i ode jmen obecných: bratr-brach, kmotr-kmoch, holec-hoch, většinou však ode jmen osobních: Boleslav-Bolech, Daniel-Dach, Havel-Hach, Jan(Jene)-Jech, Matěj-Mach, Petr-Pech, Prokop-Proch, Stanislav-Stach, Šimon-Šich, Václav-Vach, Vít-Vích, Zikmund-Zich. Další obměny těchto hypokoristik se dělí na dvě skupiny; v jedné zůstává ch (od Mach: Mácha, Machač, Macháč, Macháček, Macháčík, Machačka, Machačný, Machajdík, Machal, Machálek, Machalka, Machan, Macháň, Macháně, Machar, Machát, Machata, Machatík, Machatý, Machek, Machka, Machník, Machoň, Machota, Machotka, Machovec, Machů, Machula, Machule, Machulka, Machura, Machuta, Machytka), v druhé se objevuje š (od Mach: Máša, Mašálek, Mašat, Mašata, Mašek, Mašík, Mašíček, Mašín, Mašina, Mašinda, Mašita, Maška, Mašlan, Mašta). Podoby s ch a š jsou často při týchž příponách: Mácha-Máša, Machát-Mašat, Machata-Mašata, Machek-Mašek, Machka Maška; před i je však vždycky š.
Ze skupiny š jsou nejčetněji zastoupeny — příklady bereme z pražského adresáře — tvary na -a (Háša, Jíša, Máša, Peša, Píša, Průša, Stáša, Váša, Víša) a -ek (Brejšek, Hašek, Ješek, Mašek, Pešek, Píšek, Prošek, Stašek, Vašek, Víšek = Výšek, Zejšek k Zich). Dále máme častěji ještě tyto přípony: -ata (Mašata, Pešata, Vašata, Vyšata), -ina (Ješina, Mašina, Pešina, Vašina), -ka (Boleška, Brejška — k Brikcí, v NŘ. IV, 1920, 14, Haška, Maška, Peška, Šíška, Vaška a Váška), -ík (Mašík, Pešík, Vašík), -ák (Pěšák, Vašák), -at (Mašat, Pešat), -ica (Pešica, Vašica), -íček (Mašíček, Vašíček). A sem patří i jména tvořená příponou -ín: Ješín, Mašín, Pišín, Vašín a Vyšín, ev. Višín, k čemuž je dále Vyšinka, Višínka, Višinka. Kolísání mezi [116]i a y v těchto jménech je beze všeho významu. Pravopis příjmení je velmi nepravidelný, zde pak působilo asi spojování se slovem vyšší.
Základní jména jsou při tomto tvoření velmi silně krácena a nelze je vždy určiti s absolutní jistotou: Mach je asi od Matěj, ale mohlo by býti i od Martin anebo od jiného jména začínajícího slabikou Ma-. I jméno Vích by bylo možno odvoditi od Vyšehněv, Vyšemír nebo od staročeského Viech. Ale jsou jisté okolnosti, které proti tomuto odvozování mluví:
a) celé to tvoření je — vyjímajíc jména na -ata, hojně doložená už v nekrologu Podlažickém — dosti pozdní, z dob, kdy křesťanská jména omezila užívání slovanských jmen jen na několik nejživotnějších (Václav, Svatoslav, Velislav); jména Vyšehněv a Vyšemír mezi nimi nejsou;
b) naopak však zase není tak mladé, abychom od Viecha = Vícha dostali tvar Višín; k Viecha je pravidelně tvořeno Věšín a toto jméno skutečně existuje. Jméno Vít bylo v starších dobách dosti hojné a z něho Vícha-Višín odvodíme nejsnáze. Mohli bychom ještě připomenouti, že tvoření toto nacházíme nejčastěji tam, kde za první samohláskou následuje t nebo n (bratr, kmotr, Matěj, Petr, Stanislav, Jan).
Je tedy jméno Vyšín domácký, lichotný tvar k Vít.
Apponyi—Oponice
Nejednoho čtenáře novinářských zpráv o budoucí albánské královně napadlo, jaký je vztah mezi rodovým jménem hraběnky Apponyiové a jménem rodového statku Apponyiů Oponicemi. Je tu vztah velmi těsný. Oponice, ležící uprostřed mezi Topoľčany a Nitrou pod Tribečskými vrchy, jmenovaly se maďarsky Appony, a Apponyi je k tomu adjektivum; jako bychom my řekli oponický.
Jméno dostal tento rod od hradu oponického, který získal r. 1392 praotec rodu Petr, příjmím Červený. Samo jméno Apony je deminutivum k slovu apa, otec, které se dostalo do maďarštiny z jazyků turkotatarských už v době předuherské, a je to tedy vlastně jméno osobní; podobnými obměnami slova apa jsou jména Apád, Apaj, Apod, Apos; příponu -ony nacházíme i ve jméně Abony (Aboň, obec u Dunajské Stredy). O tom psali Gombocz Z. v Magyar nyelv XI, 344 a Melich J. tamtéž XIX, 107. — V starší době se v maďarštině stávala osobní jména přímo, bez dalšího odvozování, jmény místními. Tak se stalo i s Aponyem, tak je tomu i se jménem obce Apaj-Opoj (uprostřed mezi Trnavou a V. Diosekem). Kdežto však jméno Opoj bylo do slovenštiny přejato v době, kdy se jeho původ už ne[117]znal, vzniklo jméno Oponic hned tehdy, kdy Apony dal hradu a obci své jméno: je totiž od tohoto osobního jména vytvořeno pravidelným slovanským způsobem. Jde tu o jedno z t. zv. paralelních jmen, o nichž psal J. Melich v Archiv für slavische Philologie (XXXIX, 1923, 217—235; totéž Magyar nyelv XIX, 1923, 137—142). Jinými příklady takových paralelních jmen slovensko-maďarských jsou Košice-Kassa, Levice-Léva, Čachtice-Csejte.
Babylon
Pan Richard Skácel, ředitel měšťanské školy v. v. z Brušperka u Místku, nás upozorňuje, že jméno babylon, o němž jsme mluvili v NŘ. XXI, 140, je lidový název vížek, jaké se pro vyměřování stavějí na trigonometrických bodech. Odtud přechází toto jméno na pozemky, kde vížka stojí. Tímto způsobem, velmi dobře pochopitelným (věž = babylon), vysvětlíme si zcela přirozeně leckteré ze jmen Babylon.
Kravařsko
Kravařsko, krajina v zemi Moravskoslezské při horní Odře, má své jméno podle skotu hojně tam chovaného, ne podle pánů z Kravař. Pojmenování to není nijak staré: německá jeho forma (Kuhländchen, Kuhland) je zaznamenána po prvé r. 1785 Schwoyem a Hankem, české znění nacházíme až r. 1849 (Kravařská nebo Kraví krajina); dnes užívaná podoba Kravařsko pochází z let padesátých a jejím původcem je Al. V. Šembera (dr. Zd. Láznička v časopise „Kravařsko“ VII, 1937, 37—41).
Místní jména typu Třebovle
Z místních jmen tohoto typu uvedli Černý-Váša, „Moravská jména místní“, str. 39, vedle Třebovle ještě Davle, Drhovle, Litovle (lépe než Litovel), Vidovle a vyslovili — s náležitou opatrností — mínění, že se v těchto jménech mezi souhláskou v základních jmen Dav, Drhóv, Lutóv, Třebóv a Vidóv a mezi j suffixu -ja vyvinulo t. zv. epenthetické (vkladné) l, známé dobře z jižních a východních jazyků slovanských (země-zemlja; odtud i Zemplín, t. j. zemní hrad). V západních jazycích slovanských je však epenthetického l málo. — Proto také Trávníček (Historická mluvnice I, 120) vyslovuje domněnku, že zde není epenthetické l, nýbrž že jde o pozdní změnu j v l (Trěbov-ja > Trěbov-ľa), známou i z ojedinělých případů jiných (jen, slovensky ľen; jedno, stč. ledno; tamtéž str. 136).
V časopise „Język polski“ XXII, 1937, 134—140 zabývá se Jaroslaw Rudnicki jménem Trembowla (u Tarnopole), které [118]již Černý a Váša srovnávali se jmény českými, a ukazuje, že není možno hledati v něm suffix -owla, jak jej máme v obecných polských substantivech „hodowla, budowla“ a v ukrajinském „terébivľa“ (mýtina); vyskytujeť se už od nejstarších dob i mužská forma Trebowl. Ale ani mínění Černého-Váši, že je tu epenthetické l, nepokládá za správné, a to z tohoto důvodu: ruská jména se skutečným epenthetickým ľ tvoří adjektiva na -ski bez ľ: k Jaroslavľ je adjektivum jaroslavskij, k Bratslavľ — bratslavskij, k Ižeslavľ — ižeslavskij, k Putimľ — putimskij atd. Kdyby tedy ľ ve jménu Terebovľa — jak zní ruská jeho forma — bylo epenthetické, musilo by adjektivum zníti terebovskij. Máme však vždycky jen terebovelskij (už 1386). Rudnicki soudí, že je tu sice přípona složená, ale ne -ov-ja, nýbrž -ov-ľ, eventuálně -ov-ľa: adjektiva na -ov- jsou substantivisována suffixem -ľ, -ľa (známým z obecných slov kašel, role). Základem je osobní jméno Terb- (Třeb-), zkrácené z Třeboslav. Podobně by tedy bylo možné vyložiti i uvedená již jména česká, která mají v starší době většinou varianty s l, a polská jména Drogowel - Drogowle, Witowel - Witowla, Turowl - Turowla.
Naše řeč, volume 22 (1938), issue 4, pp. 114-118
Previous Dr. Ig. Horníček, š-r: Jméno Píšťany
Next jh. (= Jiří Haller): Puszta
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1