Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XXII, 1938, 16 n.)

Passionál, pašije, pase

Slovo passio — jak vykládá profesor istanbulské university Erich Auerbach v Neuphilologische Mitteilungen 38, 1937, 218 221 — je slovo lidově latinské, které znamenalo (jsouc jako adj. passivní odvozeninou slovesa pati, trpěti)

1. tělesné utrpení, chorobu. V tomto smyslu najdeme latinské passio na příklad i u Klareta, Glossář 1682; český překlad je trpenie.

2. Už církevní Otcové a sv. Jeronym ve Vulgátě užívají tohoto slova o utrpení Krista a mučedníků. Legendy, obracející svou pozornost především k trpitelské stránce života světců, jmenovaly se passio („Passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae, aviae eius“ jmenuje se kronika Křišťanova); sbírka legend je pak Passionál, jméno dobře známé z literatury staročeské.

3. Jméno toto se přirozeně přenášelo i na svátky a obřady připomínající utrpení Kristovo; 5. neděle postní se jmenuje „dominica passionis“ (u Klareta, v. 2401 passio, mučenie). Pašije je pak čtení biblických vypravování o utrpení Kristovu.

4. V XIII. stol. dal sv. Tomáš Akvinský slovu passio význam filosofický; přeložil jím aristotelovské πά∂ος afekt.

[87]5. V italštině se passione, vášeň (srov. v hudbě appassionato, vášnivě; podle toho Beethovenova sonáta f-moll „Appassionata“) specialisovalo na jednotlivé afekty, u podantovských básníků na lásku, u Boccaccia na lásku smyslnou.

6. Ve francouzské šlechtické společnosti XVII. st. se stalo passion velmi oblíbeným slovem, označujícím velká hnutí lidské duše, vášnivé záliby. U nás žije toto francouzské slovo v hovorovém obratu „míti pasi pro něco“ s oslabeným významem záliby. V slovenštině je „mať pasiu“ dosti běžné.

Rudé a Černé moře

Jména těchto moří se obyčejně vykládají z jejich skutečných vlastností (červených korálů, červených řas, barvy vody atp.).

G. Kisch v Zeitschrift für Mundartforschung 13, 1937, 82 vrací se však k výkladu de Saussurovu (jak mě upozorňuje prof. Hujer) a Hirtovu, že jména tato nijak nesouvisí s přirozenou barvou jmenovaných vod. V asijských řečech se totiž jmény barev označují světové strany. V čínštině „černý“ znamená „sever“ (protože tam vládne černá noc), „rudý“ „jih“ (protože tam vládne rudé polední slunce); východ je zelený nebo žlutý, západ bílý. Že podobné bylo pojmenování světových stran i v Přední Asii, ukazuje místo ze Starého zákona (proroctví proroka Zachariáše, kap. 6, 2), kde „čtyři větrové nebeští“ jsou alegorisováni spřeženími, v nichž jsou „koni ryzí, vraní, bílí a strakatí“. Podle toho by Černé moře znamenalo „moře severní“, Rudé moře pak „moře jižní“. Kisch se dokonce domnívá, že Žluté moře je „moře východní“.

Újezd

Často v jevech a jménech zdánlivě úplně všedních najdeme stopy dávného duševního života, reflexy předsudků a pověr. Případy takové však lehko svádívají k hledání složitých výkladů i tam, kde je nasnadě vysvětlení mnohem jednodušší. Platí to jistě o článku dr. Wolf. Paxa „Der magische Kreis im Spiegel der Sprache“, otištěném ve Forschungen und Fortschritte 13, 1937, seš. 32. Hledá se tam totiž i v místním jméně Újezd „apotropäisch wirkender Segensumgang“ (zažehnávací obchůzka), třeba se připouští, že význam „kruhu“ ležel především „in der Überwältigung und Besitzergreifung des von ihm eingeschlossenen Gegenstandes“ („v překonání a zmocnění se ohraničeného jím předmětu“).

Vskutku však mělo objíždění hranic, od něhož Újezdy dostaly své jméno, podnět velmi střízlivý: nový pán se musil do[88]konale seznámiti s hranicemi svého území, aby neporušoval práva sousedů a naopak zase mohl hájiti svůj majetek proti nim. Proto se obcházely nebo objížděly hranice, a to za účasti sousedů. Že šlo při tom zpravidla o čáru uzavřenou, je jev sekundární a vyplývá z povahy věci samé. Tam, kde část hranic byla nepochybná (státní hranice, vysoká horstva, velké toky), tam na objetí „v kruhu“ nijak nelpěli.

Čamara

Čamara, kabát zapínaný na šňůrky, část někdejšího vlasteneckého kroje (PS.), byla i se jménem přejata od Poláků; Kott I, 154 vykládá podle Bartoše: „czamara polsky, kabát polského střihu“. Polští etymologové vyvozují ono slovo obyčejně z italského zimarra (Brückner, Slownik etymologiczny 72). Ale J. Morawski v časopise Język polski XXII, 1937, 131 pokládá za přímý pramen toho polského slova španělské chamarra (čti čamara), vlněná sukně, odvozené z arabského sammur, kožich.

Su navalené jako kanón

Úsloví toto s významem „opilý na mol“ cituje z Al. Mrštíka Příruční slovník II, 45. Není to ovšem jen moravský výraz; stejně se říká i v slovenštině (A. P. Záturecký, Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví 72) a Iorgu Iordan v časopise „Archivum romanicum“ XXI, 1937, 235 (v článku „Notes de lexicologie roumaine“) podává paralelu rumunskou s velmi zajímavým vývojem významovým. Rumunské beat tun (beat, opilý; tun, dělo) změnilo se v době předválečné v beat crup. Vykládáme to podle Schwobova pravidla, že nabude-li jedno slovo ve zvláštní mluvě metaforického významu, mohou téhož významu nabýti i jeho synonyma (Oberpfalcer, Jazykozpyt 30). A crup bylo pro předválečné Rumunsko, jemuž Kruppova firma dodávala všechnu výzbroj, synonymem slova tun. Časem se však na význam toho slova zapomnělo, takže se dnes říká i beat grup.

Autor se pokouší vyložit beat tun z beat crita (krice), opilý jako ocel. Opilec prý nic necítí, jako necítí ocel; a dělo je typickým výrobkem z oceli. To je výklad málo podobný pravdě; už proto, že u nás máme „opilý jako kanon“, aniž říkáme „opilý jako ocel“. Při výrazech tak silně afektivních, jako jsou výrazy pro opilost, je ovšem těžko zjistiti, na jaké metafoře se zakládá to neb ono pojmenování.

Kublati se, kbel, pol. kubek, pohár

Er. Berneker probírá v svém etymologickém slovníku tato slova pod třemi zvláštními hesly.

[89]a) kublati se, párati se, liknavě dělati; vykublati, vycvičiti; vykublati se, zotaviti se, odvozuje z praslovanského koblo, jehož základním významem je „hnízdo, pelech“ a jež je příbuzné asi s latinským cubare, ležeti (pocházejí z něho slova inkubace a konkubina, souložnice);

b) kbel, kbelík je všeslovanské přejetí z latinského cupella přes starohornoněmecké (nedoložené) kubil;

c) polské kubek, ruské kubok, dolnolužické kub, pohár, souvisí asi s latinským cupa, káď, bečka (Slavisches etymol. Wörterbuch 598, 658, 636).

Franc. Slawski v časopise Język polski XXII, 1937, 140—143 pokouší se všechny ty tři skupiny spojit a vyvodit je z jednoho pramene. Ten nachází v praindoevropském kořeni koub-, označujícím vypuklost nebo prohlubeninu (Walde, Vergleichendes Wörterbuch I, 374). V praslovanštině ide. koub- dalo kub- a z něho deminutivní příponou -ek vzniklo (c) kubek. Z praindoevropské varianty kořene, v níž za ou bylo u (z něho je slovanský tvrdý jer), vzniklo (b) slovo kbel (s augmentativním -el, jaké máme i v slovech uzel, sysel, uhel), z praslovanské pak varianty s nosovým o příponou -‘lo (je i v slově peklo) vzniklo kob’lo a z toho kublo. — Významový vývoj vykládá autor takto: z představy „něco vypuklého, prohloubeného“, která je v kořeni, lze vyvoditi jednak představu nádoby, jednak představu zvířecího pelechu, a odtud lze lehko vysvětliti významy další.

Zip

Zip je druh uzávěry, který došel v poslední době velké obliby. Nacházíme jej na dámských kabelkách, na šatech, přezuvkách, školních pouzdrech i jinde. Jsou to dvě řady zoubků na ohebném podkladě, které se spínají a rozpínají smýkáním pohyblivého článku. Pojmenování zip je anglického původu. V angličtině se objevuje po prvé r. 1927, a to ve formě zipfastener, spinadlo „zip“. Zip je onomatopoické slovo napodobující zvuk, který vzniká při smýkání článku. Užívá se ho v angličtině na označení ostrého, svištivého zvuku, jaký vydává letící kulka, trhané plátno a pod. Vyslovuje se, jak se píše, zip.

Tak máme psát a vyslovovat i my. Výslovnost s c (cip nebo i cips) vznikla až v němčině a není u nás správná.

Česká náhrada tohoto anglického slova (sdrhovadlo, sdrhovací závěr) se neujala a mnoho vyhlídek na proniknutí nemá: jde tu v podstatě o věc módní a móda je ráda mezinárodní. [90]A anglické slovo je tak krátké, snadné a jadrné, že nemá smyslu je vypuzovati.[1]

Podobného rázu jako angl. slovo zip je také jeho český ekvivalent drc (na př. kabelka na drc). Uvádí je i Přír. slovník jaz. českého, ale s poznámkou, že je to výraz z mluvy obecné.

Leyter

„Naše řeč“ referovala před několika lety (XI, 139) o Šimákově článku, který pojednával o zvláštních jménech české šlechty v XVI. století, a ukončila referát slovy: „Původu neznámého spisovateli i nám jsou jména Tamila, …a jméno Leyter (Kelbl z Geizinku)“. Pan Josef Jejkal z Teplic-Šanova se pokusil — a myslíme, že se zdarem — toto záhadné jméno vyložiti. Jak nám oznamuje, souhlasí s jeho výkladem i povolaný znalec, prof. Ernst Schwarz. Píše: „Jméno Leyter je bezpochyby německého původu a vzniklo asi ze středohornoněmeckého liuther (A. Bähnisch, Die deutschen Personennamen 27—30). Skládá se z liut (národ) a z her (Heer, dnes zkráceno většinou v -er: Werner, Walter); iu se měnilo v eu, později v nářečí v ai (E. Schwarz, Zur Namenforschung 61). Tak vzniklo z Liuther později Leuther, Leyter, vyslov Lajtr, jak píše Aug. Sedláček v „Hradech a zámcích“ XIV, 429: „Lajtr z Penciku“. Tomu, že jde o jméno německého původu, nasvědčuje i fakt, že Kelblové jsou saského původu a mají jména skoro vesměs německá. Geizink (něm. Geising) leží nedaleko od česko-saských hranic, asi tři hodiny od Teplic-Šanova. Vyskytují se v rodě Kelblů i jména Lipolt (z liutbold) a Litold (z liutwald). Za Litold má Sedláček, Hrady XIV, 429 Lejtold. Jména s liut- byla tedy u Kelblů asi oblíbena.

Plánička

Jakého původu je známé příjmení Plánička, zjistil z hospodářských účtů archivář Fr. Teplý (v „Příspěvcích k dějinám českého rybnikářství“ 1937, str. 166). Pláničkové byli rybnikáři, kteří při zakládání rybníka plánili (urovnávali) dno a prováděli ochranné návozy před rybniční hrází, tak zvaná „prsa“.

Zajímavý je způsob tvoření tohoto slova. Teplý nachází ještě jedno podobné slovo: měřička, což znamená geometra provádějícího nutná měření před stavbou rybníka (od toho odvodíme asi příjmení Měřička, Miřička). Jména tato jsou tvořena zná[91]mou příponou činitelských jmen -ka (srov. na př. vozka, mluvka, ochmelka), v starší češtině velmi oblíbenou: berka, lapka, stupka, procházka. Příponu -ič- před -ka nebudeme vykládati jako kontaminaci (křížení) tvarů na -ič a -ka, nýbrž jako zdrobnělinu; užívá se jí proto, že by přímé tvoření příponou -ka nedalo podobu dost zřetelnou (pláňka, měrka).

---

[1] V Národní politice 5. 1. 1938 se mluví o bleskovém uzávěru: „(nakladatelé v Paříži) usmyslili si přizpůsobiti je (knihy) módě dneška a opatřit je — bleskovým uzávěrem.“ Jinak se tam kromě toho píše jednou „knihy na zipsový uzávěr.“ O. H.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 3, s. 86-91

Předchozí Ing. Eduard Prandstetter: Čtení matematických značek a výrazů

Následující a.: Lidová mluva na Třebíčsku