Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

K. E. (= Karel Erban)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Babylon - Babí lom. Před patnácti lety (NŘ. VI, 81) si prof. J. Zubatý všiml drobného spisku MUDr. B. Drože „Pomístní jméno Babylon“, v němž se dokazovalo, že četné moravské a české Babylony jsou vlastně Babí lomy, t. j. božiště bohyně Báby, stejně jako jsou božiště rozličné Báby, Babky, Babí hory atd. Prof. Zubatý tehdy ukázal, jak se všechny důkazy, jimiž se autor snaží podepříti svou domněnku, kritikovi rozsýpají pod rukou.

Ale v posledním čísle vlastivědného časopisu „Od Horácka k Podyjí“ (XIV, 85) otiskl autor svou rozpravu znovu. A tak nám nezbývá, než znovu říci, že je to theorie venkoncem pomýlená. Neopakujeme to, co už dobře řekl prof. Zubatý, ale dodali bychom ještě několik námitek jiných:

1. Většina kopců takto pojmenovaných a autorem uváděných leží v územích kolonisovaných hodně pozdě, v dobách, kdy po pohanství nebylo u nás nejmenší stopy (v okresu chotěbořském, přibyslavském, žďárském atp.).

2. V Sedláčkovu soupisu starých jmen hor (Snůška starých jmen 218) není jméno Babí lom ani Babylon vůbec zastoupeno, třeba se tam rozličné tvary se slovem „Bába“ vyskytují třináctkrát.

[141]3. Velmi četná jména odvozená ze slova „bába“ (Bába, Báby, Babka, Babí hora, Babí kopec, Babí kámen atd.) nesouvisí nijak s domnělou bohyní Bábou, nýbrž:

a) jsou to jména podle tvaru kopce; jak ukazují četná jiná jména, nazývá se „bábou“ metaforicky to, co je objemné, hmotné, z široka rozsedlé: mraky, rozšířený spodek stromu, tlustý hřeb, velký brouk atp.; tak je to i u kopců jistého tvaru;

b) v některých případech můžeme ovšem mysliti i na baby čarodějnice, které se na takových kopcích scházely.

4. Není důvodu, proč by se jasné jméno „Babí lom“ hromadně měnilo na Babylon (když Babí kopec, Babí kámen zůstává); spíše je pravděpodobné, že ojedinělé jméno Babí lom vzniklo ze jména Babylon.

*

Zpívající skála. V „Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde“ X, 1937, 27 se upozorňuje, že u Sloupu (Pirkštejn, blízko Boru u Čes. Lípy) je vrch „Slawitschken“. Jméno své má prý odtud, že při jistém směru větru vydává ostrý čedičový vrchol kopce zvuk podobný zpěvu nebo spíše zvuku varhan. Redakce prosí o zprávu, jsou-li i jinde takové zpívající skály. Tlumočíme tuto žádost i čtenářům našim.

*

O Šaldově kritickém slohu, o nějž tu byl před nedávnem spor, připouští v nekrologu Lid. nov. (5. IV. 1937) A. Novák, v kterém sám Šalda viděl kritika „mnohem obrazivějšího“ než sebe (Zápisník VIIII, 263), že u Šaldy není rovnováhy mezi složkou pojmově vědní a složkou básnicky obraznou. Tím připouští Novák jednu z hlavních mých výhrad, kterou jsem tehdy v tomto časopise naznačil a která tehdy vzbudila snad největší odpor. V časopiseckých nekrolozích se také ukazovalo na to, jak se Šaldův sloh v poslední době oprostil od výrazové složitosti a překultivovanosti, jak Šalda rád vedle slov vznešených užíval i slov lidových, drsnějších i obhroublejších. Zdá se mi však, že ta omlazovací a obrozovací lidová složka v jeho slohu působila hodně uměle, protože Šalda byl duch na hony vzdálený vší lidové primitivnosti a prostoty. Každý jazyk třeba v sobě zažívat a prožívat už od dětství, a ne se k němu dostávat jen intelektuálně a theoretickým zájmem později, jinak je vždy znát, že to není naše rodná a nejvlastnější mluva. Marně by byl Neruda povyšoval všelijaká ta „nemytá a nečesaná“ slova na tvárný prostředek umělecký, kdyby jich byl jako proletářské dítě na Malé straně neprožil. Naše životní zkušenosti jsou těsně spojeny s řečí, a nikdy už nám řeč nepronikne do krve s takovou živelnou dravostí a svěžestí smyslovou a citovou, jako je tomu v dětství. A s těmito zkušenostmi se vyvíjí i náš vkus, který se později projeví na př. tak různým a rozmanitým chápáním uměleckého díla. [142]O tom výstižně napsal B. Jedlička (LN. 5. IV. 37): „Umělecké kriterium, jímž se řídí literární kritik, platí pro čtenáře, a to i vzdělané, až v druhé řadě, neboť každý z nich, byť mnohdy podvědomě, hledá ve výtvoru literárním především potvrzení svých životních nálad, názorů, své životní víry a nevíry.“ Proto asi byl Jiráskovi, Raisovi nebo Herbenovi cizí někdy až sacerdotální pathos a složitá obraznost slova Šaldova, jako Šaldovi bylo zase cizí jejich prosté umění slova realistického, tolik blízké lidové duši. Ačkoli všichni mluvili a psali týmž mateřským jazykem, přece jen si dobře nerozuměli. Jejich řeč byla jiného rodu, jiných zkušeností, jiného vnitřního i vnějšího světa. Nic není tak relativní a subjektivní jako vkus a jeho kritika.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 5, s. 140-142

Předchozí jh. (= Jiří Haller): Praha v obnoveném státě československém

Následující Byla to ona, kdo…

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1