Brejška

[Drobnosti]

(pdf)

-

»Brejška jde na odpočinek!« Tato novoroční zpráva o restauratéru, známém z Prahy po vší republice, povzbudila hned tři vděčné duše mezi našimi čtenáři k otázce, co jeho jméno vlastně znamená. Takové otázky nebývají vždy vhod; vlastní jména osobní a místní bývají tvrdé oříšky, již proto, že jejich významu se domakáváme vlastně teprv samým výkladem a jest tedy nebezpečí, že se dostaneme do čarodějného kruhu známé logické chyby. Ale jméno Brejškovo je jasné, jako bylo jasné u něho v jeho lidumilné činnosti vše, od pohledu až do toho božího daru.

Brejška, podle přísných pravopisných pravidel vlastně Brýška, jest zdrobnělý tvar příjmení Brejcha, Brýcha. A příjmení na -cha (nebo -chek, -ša, -šek, -ška, -šík, -chan, -šan, -chata, -šata atd.) nejčastěji bývají původně domácké tvary křtících jmen (Brikcí z Licska tomu říká 35, 1 jméno neb příjmení pochlebné). Václavovi říkávali a posud říkávají Vácha, Váša, Vachek, Vašek, Vaška, Vacháč, Vašata, Vach, Vašík atd., a po některém Václavovi dostával příjmí Vácha atd. celý jeho rod. Takových jmen máme množstva; je to způsob tvoření, jehož počátky sahají do doby praslovanské. A tak je i Brýcha (Brejcha), Brýška (Brejška), Brychek, bezpochyby i Brychta (Brichca u Dačického z Heslova 1, 74?) z domáckého nebo pochlebného tvaru křtícího jména lat. Brictius (ne Fabricius, jak se někdy také říkává), které ve znění Brikcí, Brykcí bylo u nás v starší době dosti časté. Tvar Brýcha (Brajcha) známe na př. z r. 1546 (Arch. č. 28, 703), Brychek z r. 1512 (»Brykcí řečený Brychek, rychtář z Konobrž«, 19, 140), Brychta z r. 1535 (19, 183) a [15]1517 (19, 577). V Tomkových »Základech« se objevuje r. 1364 pekař Brischa; snad se jmenoval Brýša (totéž jméno snad měl muž ženy novoměstské, která se objevuje r. 1380—81 jako Margaretha Bryssonis, Margaretha Bryssin).

Z pražského Adresáře (1910) přidáváme k těmto starým dokladům příjmení Brych (Brich), které jest asi téhož původu. Také příjmení jako Brixi, Bryksi, Brix, Briksa a pod. jsou bezpochyby ze křtícího jména Brictius, ale nevíme, jsou-li to tvary české či německé. Zná někdo z doby dnešní příjmení Brýša (Brejša, Bríša)?

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 1, s. 14-15

Předchozí Divná porucha řeči

Následující Nové germanismy