Jméno Píšťany

Dr. Ig. Horníček, š-r

[Articles]

(pdf)

-

Onehdy jsem v novinách četl výklad o původu jména Píšťan. Slováci říkají Piešťany, my Moravané říkáme Píščany. Pokud si pamatuji, odvozoval pisatel toto jméno od slova „písek“. Přidržel se toho zjevu, podle něhož prý kdysi obyvatelé dnešních Píšťan své sídlo pojmenovali: že se tam totiž vyskytovalo hodně písku, který Váh na své břehy vynášel a vyhazoval. Že pisatel hledal pro svůj výklad přírodní zjev, jest správné; pochybuji však, že našel zjev pravý. Proč vzniklo jméno Píšťany podle písku až a jen tam, kde jsou dnešní Píšťany, když přece řeka Váh vyhazovala písek také jinde? A je tam tolik písku jako na příklad kolem Šaštína, Hodonína, Bzence, Písku? Pokud mi známo, není.

V lidové mluvě jsou od slova „písek“ odvozena na př. slova písečňák = místo, kde se písek kope z naplavenin pískových; písečnice — půda promíšená pískem, tedy půda lehká, vhodná pro zemáky; píščina = místo souvislého písku, ať na břehu řek, nebo dno řek, nebo místa suchá, tvořená skoro samým pískem. Neslyšel jsem však nikdy od „píščina“ plurál „píščany“, nýbrž vždy „píščiny“. Proto myslím, že jest rozdíl mezi těmito dvěma slovy a že jméno Píšťany nevzniklo podle vyhazování a donášení písku Váhem.

Zato máme u nás slovo, jež opravdu vystihuje jiný přírodní zjev, který musil býti praobyvatelům v okolí Píšťan nápadný: že totiž tam všude ze země místy prýštila, místy prosakovala teplá voda, a že celkem tam byla půda nasáklá vodou jako houba. Pro tento zjev a pro tuto vlastnost půdy máme u nás slovo „piščeti“. Prosakuje-li voda hodně ze země, říkají, že voda piščé („nemožu ešče na pole s pluhem ani stópnóť, lebo stópňa tam tož voda enim piščé“); nebo dá-li hospodyně do jídla, do buchet příliš mnoho omastku a někdo to pak nemůže jíst, říkává se: „Nemožu to jesť, je to moc masný, dyť z teho enim piščé…“; nebo se řekne: „To byla pořádná vykrmená hus, šak z ní sádlo enim piščelo…“; a pod.

Domnívám se proto, že prosakování, „piščení“ teplé vody byl nápadný zjev přírodní, podle něhož toto místo (event. tato místa) bylo nazváno Píščany, Píšťany, Piešťany.

*

[114]Otiskujeme výklad p. ppl. dr. Horníčka jako podnět k těmto několika poznámkám:

Původem jména Piešťany se NŘ. zabývala již r. 1927, XI, 118. Podaný tam výklad ze slova piesek, písek, pokládáme za jediné správný. V jeho prospěch a proti výkladu z „piščěti“ mluví několik důvodů.

a) Samohláska v první slabice. Ve jméně Piešťan je ě, ie, jak ukazují vedle dnešního slovenského jména především doklady historické. Nejstarší doklady jsou: v zohorské listině z r. 1113 Pescan (jako hranice obce Trebeta, Trebatic se udává in villa Pescan jakási hruška); r. 1263 se píše Pechan, 1298 Pecheen atd. To svědčí pro základní tvar Pieščany (šť je jenom v střední slovenštině, v Piešťanech samých je západoslovenské šč) a svědčí proti základu pišč-. V tom totiž bylo od původu i, jak ukazuje ruské piščať, polské piszczeć. V českém jméně Píšťany (u Litoměřic) nastalo t. zv. úžení ie v í; ale první doklad z r. 1057 zní také Peschan.

b) Způsob tvoření. Z obecných substantiv se tvoří jména obyvatel a pak i jména osad zcela pravidelně: v dole jsou Dolané, osada Dolany, na hoře Hořané-Hořany, podobně podle Chlumce-Chlumčany, podle vrchu Vršany atd. Naproti tomu se tvoření příponou -any ze slovesa nevyskutuje.

Jde ještě o námitku, proč se právě tato osada jmenuje Piešťany, když je písek i jinde. Ale pojmenování osad se neděje nějak soustavně a jednotně; osady bývají označovány sousedy podle znaku často jen relativního. Pro obyvatele na př. Trebatic byli lidé sídlící těsně při Váhu „pieščany“, protože jejich země byly písčité. Že jsou písčitá území i jinde, nepadá zde nijak na váhu.

Námitka, že se říká obecně písčiny a nikoli píščany, mohla vzniknouti jen z neporozumění základnímu významu jména Piešťany. Je to totiž původem jméno obyvatelské, jako jsou jména Brozany, Rokycany, Dolany, Hradčany a mn. j. a nemá nic společného se jmény míst, která se tvoří příponou -ina (dolina, dubina, březina atd.) a mezi něž náleží i jméno písčina.

š-r.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 4, pp. 113-114

Previous Miloslav Wajs: Čestné názvy středních škol

Next Vladimír Šmilauer: Výklady slov