Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Jiří Haller, J. K., kvh. (= Kvido Hodura)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V posledním sešitě Slova a slovesnosti (II, 1936, 264) věnoval B. Havránek zase jednou kritickou pozornost mé činnosti. Pod působivým nadpisovým klišé „Fakta mluví“ vybral několik jednotlivostí z mého článku O Jungmannově překladu Ataly (Sborník prací věnovaný památce prof. dr. P. M. Haškovce 1936, 141—146) a pokusil se na nich ukázat, „s jakou neúctou k přesnosti a s jakou neznalostí“ jsem jej psal. Sám o sobě tento Havránkův posudek nestojí za řeč, neboť jednak článek, jehož se týká, je pouhý stručný náčrt k vědeckému rozboru (sám to v onom svém článku výslovně prohlašuji; z Havránkových slov „dokonce ve vědeckém článku“ může mít čtenář dojem, že svou práci vydávám za definitivní zpracování thematu), jednak jsou kritické methody Havránkovy už tak známé, že je skoro zbytečné připojovati k nim nové doklady. Ale Havránek projevil v své kritice tolik „neúcty k přesnosti“ a tolik „neznalosti“, že to i při jeho neobyčejné odvaze a hyperboličnosti v úsudcích opravdu překvapuje. Mimo to znovu, jako to učinil už dříve, záměrně zatahuje do svého odsouzení i mou činnost v Naší řeči, a proto pokládám za nutné odpověděti mu ještě i tentokrát, třebas je mi opravdu líto místa i času, který jeho kritice musím věnovati.

Cílem onoho mého článku bylo ukázati srovnáním několika ukázek z Chateaubriandova originálu a z Jungmannova překladu, do jaké míry se podařilo Jungmannovi vystihnouti francouzský originál po stránce jazykové a slohové, a je-li oprávněn obvyklý příznivý soud o jeho překladatelském umění i s tohoto hlediska. Havránek mi vytýká, že jsem v závěru užil výrazu „jazykové nešvary, kterými (Jungmann) svou práci sice v dobrém úmyslu, avšak zcela zbytečně zatěžoval“, a ptá se: „Jaké to »nešvary« objevil přísný kritik Naší řeči v jazyce Jungmannově?“ — Sám jsem slovem „nešvar“ uvnitř článku žádný z vyjadřovacích prostředků Jungmannových neoznačil, a proto si Havránek z mých příkladů zcela livobolně vybral, co se mu hodilo: dva latinismy a tvary jmě, by (m. bys), padev (m. pad, padnuv) a nelzelo. Je podivné, že tu nepřipadl na př. ani na jedinou z mých ukázek hrubých gallicismů Jungmannových, opravdových „nešvarů“ i v jazyce české Ataly, na př. (elle) va aborder — jme se přistati (m. přistane), je ne tardai pas à être puni de mon ingratitude — neprodlela trestati mne má nevděčnost (m. byl jsem brzo potrestán za svou nevděčnost), je touchais au moment du bonheur — dotýkal jsem se okamžení blahosti (m. byl jsem blízek okamžiku štěstí), ainsi chargé — tak obřemeněný atd. Ale nejen to: i z Jungmannových latinismů, které v svém článku cituji, uvádí [66]Havránek dva nejnevinnější, kdežto latinismy nejtypičtější, jež zvláště nápadně odporují skladbě českého jazyka a na nichž především jsem založil poznámku k nim připojenou, Havránek sobě vhod oslabuje tím, že je prostě zahrnul do zkratky „a j.“ (jsou mezi nimi na př. vazby „řekl by ramenem je býti potopy“, franc. on disait une colonne d’eau du déluge; „bělochové uvázali se v země naše, pravíce, dány je býti jim od jednoho krále evropejského“, franc. on disait qu’elles leur ont été données par un roi d’Europe, atd.). Ale ani na tom Havránek ještě neměl dost: i z těch dvou příkladů, které uvedl, jeden si beze všeho změnil tak, že vazba vidín jsem seděti (franc. on me trouvait assis) u něho zní „vidím se seděti“. Ani to mu však nestačilo. Ještě k tomu připojuje poučení, že se takovéto latinismy vyskytují už v humanistické češtině i u jiných současníků Jungmannových, jako bych já tvrdil něco jiného nebo jako bych snad tuto věc vůbec nevěděl. Havránek ovšem zase při svém citování opominul uvésti, že o Jungmannových latinismech mluvím takto: „Jungmann tu platil jako téměř všichni jeho současníci bláhovou daň přesvědčení, že dokonalost a bohatost jazyka lze měřiti podle možností, které jazyk skýtá k doslovnému překládání z jazyků klasických.“ O tom, že tak psal také Kollár a Palacký, mě tedy Havránek poučuje zcela zbytečně; takovéto učenosti pokládám sám — na rozdíl od Havránka — za docela samozřejmé. Mou stylisaci „Jungmannova záliba v nečeských vazbách infinitivních, mechanicky přejímaných z latiny“ vykládá Havránek tak, jako bych to přejímání přičítal samému Jungmannovi, ačkoli v příd. jméně „přejímaných“ nelze při dobré vůli vůbec hledat jakékoli omezení časové (jen na dobu Jungmannovu) nebo věcné (jen na jisté případy). Ale ani zde se stále ještě Havránkův kritický důmysl nezastavil. V své kritice se Havránek ani slovem nedotkl toho, že tyto nečeské vazby Jungmannovy stavím v oposici proti zřejmé snaze Jungmannově, vyjadřovati se při překládání z cizího jazyka co možná v duchu čistě českém. Uvádím doklady svědčící zcela určitě o tom, že Jungmann vědomě a úmyslně měnil v svém překladu znění originálu proto, aby francouzský obrat nahradil výrazem od původu českým, na př. petits oiseaux — písklata, faire un mouvement — pohnouti se (opis nahrazen pregnantním slovesem), je fus saisi du dégoût — znechtělo se mi, malgré les injustices — ačkoli vytrpěl (vazba jmenná nahrazena vazbou slovesnou) atd. V tom se tedy Jungmann zřejmě řídil svým „jemným jazykovým citem a kritickou rozvahou“, ale nelze totéž říci o latinismech a jiných nečeských vazbách, které do svého textu přijal, i když byly tyto vazby ve shodě s tehdejší umělou jazykovou theorií. Kdyby byl Jungmann i v tom (a také arci v pořádku slov) bez zřetele k předsudkům své doby užil svého jemného [67]a pronikavého smyslu pro českost vyjadřování, byl by se takovým nečeským vazbám — o tom ani přes Havránkův posměch vůbec nedovedu pochybovat — docela najisto vyhnul. V této souvislosti ovšem vypadá můj výrok „V tom tedy Jungmanna opustila pomoc jemného citu jazykového a kritické rozvahy“ docela jinak než ve světle, které na něj vrhá kritika Havránkova.

Úmyslně jsem probral tento příklad podrobně, abych ukázal, s jakou neúctou k přesnosti zachází Havránek s posuzovaným textem. Přesně téhož rázu jsou i jiné výtky Havránkovy, a proto stačí zmíniti se o nich už stručněji. Uvedl jsem v svém článku několik jazykových zvláštností Jungmannova překladu, mezi nimi několik archaismů, a napsal jsem o nich: „Některé z novot a zvláštností, kterými Jungmann zpestřoval jazyk tohoto svého překladu, ukázaly se však přece přepjatými a neživotnými.“ Výrazu „novoty“ jsem o nich užil v témž smyslu, v kterém se užívá slova „novotvar“ na př. ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura 1932, 19 („Poznáme, že pro dnešní jazyk to [t. j. archaismy švižný, dada, jediné] jsou novotvary“ atd.). Nikde jsem nenapsal, že je Jungmann i původcem některé z těchto novot, a přece mě z toho Havránek obviňuje. Okolnost, že pro to v mém textu nenašel dokladu, je v jeho stylisaci zakryta ovšem tím, že říká: „Zato jako novota patrně Jungmannova je uveden tvar padev, t. j. přidáno je nenápadné příslovce patrně. Totéž platí i o tvaru nelzelo, o kterém Havránek říká: „Dále v čem je na př. tvar nelzelo přepjatý nebo násilný (»mnohé z novot byly násilné a neujaly se«) — ať už tvar ten utvořil Jungmann sám anebo jej přejal z lidového jazyka nářečí?“ Ve sborníku Spis. češt. a jaz. kultura 21 se píše o vyjadřovacích způsobech vtiskovaných jazyku násilím; kdyby někdo dnes zaváděl do spis. češtiny tvar nelzelo, nebyl by to také tvar vtiskovaný jazyku násilím? V době Jungmannově však tomu nebylo jinak než dnes, neboť i tehdy bylo časování příslovce nelze v knižním jazyce jen „přepjatou zvláštností“, které jazyk sám nepřijal (či snad chce Havránek proti mně tvrdit, že se tvar nelzelo ve spis. jazyce trvale ujal?).[1] Docela nic společného nemá s tím to, že se tvar nelzelo snad vyskytuje dialekticky[2]; vyskytuje se na př. dialekticky i výslovnost zhoda, zhromáž[68]dění a pod., zcela přirozená v příslušném nářečí, a přece je to násilí, když ji někdo vnucuje nářečí jinému, tedy i nářečí spisovnému. Havránek tu, zdá se, pozapomněl na rozlišování jaz. spisovného a lidových nářečí, jemuž nás sám učil v citovaném už sborníku. Ostatně i zde projevil Havránek málo „úcty k přesnosti“, neboť jsem o tvaru nelzelo nenapsal to, co o něm cituje: napsal jsem to o dvě stránky dále v souvislosti zcela jiné, takže souvislost, kterou mi tu Havránek vnucuje, sám si vymyslil.

Ostatní Havránkovy výtky se týkají už jen málo významných drobností, které na vnitřní obsah mého článku neměly nejmenšího vlivu. Ale i zde užil Havránek své nespolehlivé methody kritické. Připojil jsem v svém článku k některým novotvarům Jungmannovým výklad, k němuž jsem podle potřeby užil, jak bylo mým právem i mou povinností, vlastních výkladů Jungmannových („[Jungmann] klade nářeční výraz haluze místo větví, archaisticky zabarvené dceř místo běžného výrazu dcera atd.). V podstatě je to tedy výklad můj a Havránek to dobře poznal, neboť sám píše, že nepřejímám Jungmannovy interpretační poznámky doslova a úplně, nýbrž jen „převahou“. Přes to mi však vytýká, že jsem se v některých věcech od Jungmanna odchýlil, a vytýká to i tam, kde je důvod mé odchylky zcela jasný. Tak na př. jsem prý pochybil, když jsem slovo vrchoviště vyložil nikoli jako „pramen“ (podle Jungmanna), nýbrž jako „prameny“; na příslušném místě Ataly je prý řeč o studnici. Nahlédnutí do Jungmannova slovníku by však bylo kritika poučilo, že slovo vrchoviště znamenalo i Jungmannovi jen „pramen, počátek, Quelle, Ursprung des Flusses“ atd., nikdy studnici, jak se domnívá. A nahlédnutí do textu Ataly by jej bylo rovněž poučilo, že tu ani nemůže být řeč o studnici, neboť příslušné místo zní takto: „… mním, že bych byl přál sobě raději předhozen býti krokodylům vrchoviště toho, nežli tak se nacházeti samoten s Atalou“. Jak by se byli dostali krokodilové do studnice? Tento vskutku trapný omyl Havránkův si nedovedu vysvětliti jinak, než že zná text Ataly a jazyk Jungmannův jen povrchně a že se patrně proto tak lehko dal svésti slovem studnice, jehož Jungmann někdy užívá místo slova vrchoviště (na př. „Mne odstranili něco dále, k jedné z těch přirozených studnic, ve Floridě slovútných“, a pod.). Ale kritik tak přísný na jiné by snad měl věděti, že slovo studnice znamenalo Jungmannovi především „místo, kde se studená voda prýští, a vůbec každé prameniště vod“ a teprve na druhém místě „studnici kopanou, roubenou, dělanou“; mohl se o tom poučiti nahlédnutím do Jungmannova slovníku a z příkladů, které Jungmann s. v. studnice uvádí. Skutečný význam slova vrchoviště jsem tedy plurálem prameny znázornil novočeskému čtenáři určitěji než singulárem, neboť plurál je tu jednoznačnější. [69]Z téhož důvodu jsem Jungmannovo slovo draha nahradil dnes běžnějším dráha (je i v Jungmannově slovníku na prvním místě).

Dále Havránek vytýká, že jsem u slov vděk a půvab „beze všeho přehodil výklad Jungmannův“ a „k slovu milostnost, vykládajícímu u Jungmanna vděk…, připojil nad to luznost. K slovu luznost pak připojuje Havránek poznámku založenou zřejmě jen na dokladech Jungmannova slovníku, že „to však nikterak není slovo běžné v době obrozenské, nýbrž teprve adj. luzný jako slovo básnické se rozšířilo až později, v 30. letech“. Ale i tyto poznámky Havránkovy dokazují spíše, že se jejich autor vyzná v jazyce Jungmannově jen velmi nedokonale, než že jsem se já dopustil nějaké nesprávnosti. Způsob, kterým jsem vyložil slova vděk a půvab, je odůvodněn dvojnásobně: zřetelem k dnešnímu čtenáři mé interpretace a zřetelem k jazykovému usu Jungmannovu. Havránek si měl především všimnouti, že slova vděk a půvab (nebo povab) vydává Jungmann za souznačná. V Jungmannově slovníku s. v. vděk se klade rovnice vděk = půvab, příjemnost, lepota a také v Atale se franc. grâce překládá někdy výrazem půvab (na př. na str. 132: proto že on přičinil k němu květ pouště, půvab chalupy, franc. la grâce de la cabane), jindy výrazem vděk (na př. na str. 24: K tomu připojený byl vděk ten nejoutlivější, franc. des grâces plus tendres). Také v svých interpretačních poznámkách bere Jungmann slovo příjemnost někdy za synonymum slova půvab, jindy slova vděk; tato věc ušla mému kritikovi patrně úplně, protože jinak by nebyl snad napsal, že jsem si výklad Jungmannův „beze všeho přehodil“.[3] Také slovo luznost, jímž jsem vyložil Jungmannův výraz půvab, je náhrada vzatá přímo od Jungmanna. Jungmann jím totiž nahradil v 2. a 3. vyd. slovo půvab z 1. vydání, a v svém výkladu jsem slova luznost užil pro tuto jeho autentičnost a proto, že ještě i dnešnímu čtenáři je z něho velmi dobře jasný význam zamýšlený Jungmannem. Havránkova poznámka o pozdějším rozšíření slova luznost je tedy poněkud nadbytečná.

Ale jestliže se místo povrchního a puntičkářského zřetele jen k slovní interpretaci Jungmannově, na němž přestal Havránek, odhodláme k bližšímu pozorování vlastního způsobu, kterým Jungmann slov vděk a půvab užívá, uvidíme, že se v Jungmannově jazykové praxi projevuje u obou těch slov charakteristický významový rozdíl, třebas je Jungmann sám na venek vydává za souznačná. Slova vděk totiž užívá tam, kde je řeč o tělesných nebo [70]duševních vnadách dívčích, na př.: Viděl jsem postupně mizeti podobu své milenky a vděky její (ve výkladu „příjemnosti“, franc. les traits de mon amante et ses grâces) skrývati se pod rouchou věčnosti (str. 127). Byla (Atala) pravidelně sličná, a znamenáno na obličeji jejím něco jaksi ctnostného a náruživého, jehož půvabu odolati nelzelo. K tomu připojený byl vděk ten nejoutlivější (v pozn. „milostnost“, franc. je ne sais quoi de vertueux et de passionné, dont l’attrait était irrésistible. Elle joignait à cela des grâces plus tendres) (str. 24). Slova půvab pak užívá Jungmann především tam, kde chce vyjádřit lepost, luznost bez jakéhokoli erotického zabarvení, na př. „půvab chalupy“ (citováno už výše); jestliže to obal (= la dépouille) některé dívky mladé, jejž pověsila milencova ruka na dřevo smrti: jsou-li to ostatky dítěte, kteréž matka položila do příbytku písklátek: půvab ten zdvojí se (franc. le charme redouble encore, t. líbeznost zvyku pohřbívati mrtvé v stromových haluzích) (str. 136). Jen jediný případ jsem našel, že užil Jungmann slova půvab ve významu franc. attrait, t. j. milostný půvab, milostnost (na str. 24; citován byl už výše); ale právě zde toto slovo Jungmannovi nevyhovovalo, ač bylo doslovným překladem franc. attrait, neboť je, jak jsme viděli, nahradil později slovem luznost. A konečně lze na doklad, že toto rozlišování Jungmann v své jazykové praxi zachovával důsledně (ať vědomě či podvědomě), uvésti to, že slovem půvab nahradil slovo vnada ve větě: Množství živočichů, umístěných v tomto krásném ústupu (franc. retraite, ústraní) rukou stvořitele, rozšiřují tam podjímající vnadu života (franc. l’enchantement) (str. 12); v 2. a 3. vyd. zní toto místo „podjímající půvaby života“. Vycítil tedy Jungmann sám, že se slovo vnada svým smyslem do této souvislosti nehodí, ale svou výměnou dal zároveň najevo, že slovu půvab přikládá jiný smysl než slovu vnada. A toto pozorování, na kterém nebudou moci trvám ani kritické methody Havránkovy nic změnit, vedlo mě k tomu, že jsem vyjádřil Jungmannův výraz vděk slovem vnada a Jungmannův výraz půvab slovem luznost a na druhém místě teprve slovem milostnost.[4] Jinými slovy: jen úcta k přesnosti mě vedla k tomu, abych zvolil interpretaci, kterou mi Havránek vytýká jen proto, že není o Jungmannově jazyce dostatečně informován. Místo zběžného nahlédnutí do textu Ataly měl se tedy Havránek o všech těch skutečnostech sám lépe poučit, dříve než o mé práci pronesl úsudek tak závažný a v své obecnosti tak urážlivý.

[71]Vděčen jsem Havránkovi za upozornění, že v souvislé ukázce Jungmannova překladu zůstalo několik tiskových nedopatření. Tato věc je ovšem pro celkové posuzování mého článku nebo mé vědecké schopnosti a poctivosti bez významu. Proti takovým chybám není chráněn nikdo z lidí, ani Havránek. Upozornil jsem ho na některé, a to daleko vážnější omyly už dříve, ale mohu mu jeho pozornost (oplatit ještě i tím, že mu ukáži další. Píše na př. „i v tom jsme zklamáni, přihlédneme k nim blíže“ (m. přihlédneme-li), „ač na příslušném místě, kde o studnici“ (patrně m. ač… jde o studnici), „Jungmannva druha“ (m. Jungmannova), „zde vidíme, že s jakou neúctou k přesnosti a s jakou neznalostí »odborník« pro spisovnou češtinu soudí Jungmannův jazyk“ atd. (m. s jakou); „s jakou lehkovážností píše literární historik o jazyku Máchově ve školské příručce (dvojznačný pořádek slov) — to všechno na několika málo řádcích. V procentech by to bylo v kratičkém článku Havránkově jistě daleko víc chyb než všechny domnělé chyby, které Havránek vytkl článku mému. Bude-li se tedy můj kritik cítit dotčen touto mou odpovědí, nechť si už jednou uvědomí, že ani on není imunní proti omylům, a nechť si povšimne, že jsem zde při hodnocení jeho kritiky úmyslně užíval výrazů, kterými on chtěl ublížit mně. A to mu ještě odpouštím toho „odborníka“ v uvozovkách a podezřívání z vědecké nepoctivosti.

*

Touto kritikou Havránkovou se s dojemnou důvěřivostí dal zlákat F. X. Šalda a doprovodil ji v Šaldově zápisníku IX, 1937, 163 n. pod nadpisem „Z řádění filologických nedouků“ několika šťavnatými přezdívkami, mezi nimiž se vyskytuje na př. i „jepičí moudrost muže velmi často trpícího ovčí mhou“, „práce úplného nedouka“ a pod. Jinak nepřidává k pochybené kritice Havránkově nic, leda to, že autor článku o Jungmannově Atale „neví ani, že tahle epitheta, jimiž chce zasáhnout Jungmanna, jsou pouhé výrazy obmezeného osobního vkusu, resp. nevkusu, a nikterak věcná vědecká kriteria“. Ale co jsou potom přezdívky, kterými Šalda častuje mne? Jsou to snad „věcná vědecká kriteria?“ Proti takovéto „věcnosti“ jsme ovšem všichni stejně bezbranní, a tak mi v tomto případě Šaldově nezbývá, než abych spoléhal na loyálnost spravedlivých lidí, kteří tomuto nekritickému šíření nepravdivých zpráv budou umět dáti také přiléhavé jméno.

V časopise Slovo a slovesnost II, 1936, 259 se v poznámce pod čarou vytýká, že časopis „podávaný jako autoritativní, Naše řeč, chybuje ve věcech slovanských jazyků“. Doklad k tomuto obecnému [72]tvrzení se ovšem v duchu, který jsem se pokusil vystihnout výše, uvádí toliko jediný: v referátu o Kolmanově překladu ze srbštiny (XX, 262) jsme si prý spletli srbskou délku a intonaci, když jsme napsali, že „nahrazuje Kolman srbskou intonaci v hypokoristických jménech jako Kóka, Stánka, Vésa, Míća, Míla a pod. českou délkou“. Měli jsme prý napsat, že „překladatel toliko zachoval srbskou délku (a intonační rozdíl ovšem vypustil)“. K tomu se zase tónem už dobře známým připomíná: „Kdyby si odpovědný redaktor NŘ. — autor tohoto posudku — jen trochu všiml srbských intonací, poznal by, že v uvedených slabikách atd. je v srbštině 1. délka, 2. intonace stoupavá nebo klesavá“ atd. Toto upozornění je zase velmi zbytečné, neboť především autor onoho posudku ztrávil skoro dvě léta v Srbsku, a měl tedy příležitost poznati srbskou výslovnost daleko důkladněji než sám redaktor Slova a slovesnosti, který je autorem této poznámky, a za druhé zcela dobře věděl, co říká, když psal onu větu. Srbská intonace v hypokoristických jménech je českému sluchu velmi nápadná a úmyslem překladatelovým bylo nahraditi českou délkou právě tuto intonaci. Že v české délce je zachována srbská délka, není snad potřebí zvlášť vytýkat; to už by pak nebylo daleko od výkladu, že také v českém K je zachováno srbské K, v českém o srbské o atd. Že autor onoho posudku vystihl úmysl překladatelův přesněji než redakce Slova a slovesnosti, o tom svědčí také tento úryvek z překladatelova dopisu: „Tak píši na příklad: Kóka, Stánka, Vésa, Míća a pod. Jsou to vesměs zkrácené formy domácké… a dlouhý stoupavý přízvuk na první slabice je pro ně tuze charakteristický. A když již máme v češtině možnost označiti správnou výslovnost, myslil jsem, že toho mohu využíti.“

Jiří Haller

*

* *

V V. ročníku časopisu Slovenská reč (1936) otiskl básník Ján Smrek dvě přednášky, které měl v bratislavském rozhlase: Slovenská inteligencia, pozor na reč! (7. srpna 1936) a O kráse rodnej reči (28. listop. 1936). Vyjímáme z nich aspoň místa, která mohou zvláště zajímat i českého čtenáře. V první z obou svých přednášek Ján Smrek praví: „Moskevský deník Pravda píše: »Možno byť dobrým inženierom, odvážnym letúnom, znamenitým veliteľom — bez dôkladnej znalosti rodnej literatúry a rodného jazyka zostane to polovzdelanosťou.« To je citát z Pravdy zo dňa 5. októbra 1935. Tento citát bolo by hodno nejednému dnešnému slovenskému inteligentovi deň po deň — prepáčte za výraz — hádzať o hlavu.“ (Slov. reč V, 1936, 2.) Básník pak pokračuje: „Čo som sa tak rozčertil? — myslíte si azda niektorí. A mne sa zdá, že hovorím veľmi mierne, mierne v pomere k úpadku jazykovej i literárno-vzdelanostnej [73]úrovne u nás na Slovensku, akého sme dnes svedkami. Bývam už skoro sedem rokov v Prahe a pred každým svojím cestovaním na Slovensko si robím nádeje, že sa tam doma osviežim i jazykove, že si mnohé vzácnejšie, zriedkavejšie slová znova pripomeniem a zachytím i nejedno slovo mne ešte neznáme, lebo veď človek sa i svoju vlastnú reč učí do smrti.“ Ale v tom svém očekávání bývá básník zpravidla zklamán. Jednu z hlavních příčin špatné jazykové úrovně vidí v nedostatcích školního vyučování slovenštině. Kdyby se slovenští inteligenti svému jazyku opravdu naučili, nemohli by se vyjadřovati tak špatně, jako je tomu dnes. „Nie je (slovenština) chudobná,“ píše Ján Smrek, „… len ju treba poznať, treba sa ju teda učiť tak svedomite ako matematiku“ (t. 4). Jinde zas podává zajímavé srovnání poměrů českých a slovenských: „Po tieto dni videl som v Prahe na Václavskom námestí, ako v istom klobúčnictve upravovali nový výklad — na prahu novej školskej sezóny. Dali do výkladu dve figúrky žiaka, jedného strapatého, druhého s pekným novým klobúkom, a pod tým tabuľku: „Maminko, jak se Vám lepší líbím?“ Krútil som hlavou nad tou tabuľkou; nebolo to správne spisovnou češtinou napísané. No reku, myslím si, už i v Prahe to tak robia, od buka do buka, ako u nás v Bratislave. Skoro som bol rád, že my jednako nie sme najhorší. Ale keď som sa na tú tabuľku pozrel druhého dňa, bola už opravená: „Maminko, jak se Vám lépe líbím?“ Istotne sám obchodník zbadal chybu, alebo ho niekto upozornil — a tak zmizla za horúca. No, vravím si, to sa u nás jednak len nestane; veď u nás v Bratislave je plno tabuliek, že tam v obchodoch majú „prádlo“, a nie po slovensky bielizeň, atd.“ (t. 4.).

V druhé přednášce, O kráse rodnej reči (Slov. reč V, 1936, 50 n.), se čtou zvláště tato významná místa: „Keď sa takto na našu rodnú reč dívam, mám pocit, že o jej kráse môžem hovoriť vážne, bez trpkej ironie. Ale len čo si ju začnem obzerať v tej forme, v akej ju dnes nachádzam v ústach veru až zúfale veľkého počtu našich vlastných ľudí — žiaľbohu, inteligentov — alebo na stĺpcoch našich i naoko našich novin, už mám po pýche. — Na Slovensku máme úrad na ochranu pamiatok, bez jeho dovolenia neslobodno vari vymeniť, obnovit alebo zapotrošiť ani jeden oltárny obraz. Ale reč, najdrahocennejšia pamiatka, živé dedičstvo po otcoch, nie je chránená, aspoň nie všetkými a v každej chvíli. Ona je nie pokladom muzeálnym, ale živým — preto ju hocikto beztrestne prerába a premaľúva. — Máme mnoho problémov, ale čo sa rečového problému týka, ten nie je v reči, ale v nás. Nie reč naša je problematická, my sme problematickí. My, čo sme si vše zakladali na tom, že máme rečový talent, že sa cudzie reči vieme ľahko a plynne naučiť, my vlastne so svojou rečou zvykli sme si zaobchádzať až hriešne ledabolo. — Áno, prosím, [74]i svoju vlastnú reč treba sa učiť, a to ustavične, až do smrti. Roľník na dedine sa už za mladi a bez kníh naučí z reči toľko, koľko v svojom živote potrebuje, ale človek študovaný má širšie duchovné obzory a potreby a on najmä reč musí poznať vo forme so dňa na deň rozmanitejšej. Preto ju musí priamo študovať, študovať ustavične.“

*

V časopise Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen 63, 1936, str. 145—167 pojednal E. Schwyzer o jmenné determinaci v indoevropských jazycích („Die nominale Determination in den indogermanischen Sprachen“). Determinací rozumíme určení pojmu tím, že se přidá k jeho znakům nový znak, jímž se rozšíří obsah pojmu, ale zúží jeho rozsah. Schwyzer uvádí prostředky, kterých užívá jazyk k takovému bližšímu určení, sám pak má na mysli především t. zv. určitý člen, který determinuje nebo individualisuje jméno podstatné v protikladu k jménu jinému. Schwyzer dělí jazyky indoevropské podle toho, mají-li určitý člen či nikoliv, na dvě skupiny: na jazyky s členem a na jazyky bez něho; připomíná k tomu, že v jazycích, v kterých není členu, nebývá ani vypěstované nepřímé řeči ani zvláštního slovesa pro ‚míti. Jazyky s členem prý jsou na západ od čáry, která vede od finského města Torneâ přes Královec do Terstu a dále do Brindisi; na východ od této čáry, určené přesněji jazykovou hranicí německou a italskou, členu není. Aby však mohl autor do svého třídění zahrnouti také jazyky balkánské a jazyk armenský, přibírá do svého výkladu i jazyky neindoevropské a vede další čáru příčnou od německé hranice jazykové proti češtině na jih od Brna pod Beskydy a Karpaty, dále pak podél Prutu a Dunaje až k Černému moři, asi tak, jako šla kdysi t. zv. hranice rozšíření buku. S tohoto stanoviska je srbocharvátština a slovinština pouhým klínem v jihoevropském území členovém, jehož souvislost autor prodlužuje nejen v Evropě, ale i do Asie a do Afriky. Autor zdůrazňuje sekundárnost vzniku naznačené linie, klade však hned otázku jazykového vlivu na vývoj členu. Praví, že se beze všeho myslí, že stará pruština, některé dialekty litevské, lužická srbština, slovinština (Trubar) a lidová čeština mají svůj určitý člen od sousedů, kulturním vlivem německým; při členu maďarském a bulharském však ví o snahách vysvětliti člen vývojem domácím, nikoliv cizím vlivem, a připomíná paralelní snahy vysvětlovati přízvukové změny v češtině, v polštině a v lotyšštině z vnitřního vývoje, nikoliv vlivem cizím.

V článku Schwyzerově se najde poučení o rozličných otázkách týkajících se členu, na př. o jeho stáří, o jeho posici (zvláště též [75]v balkánských jazycích); zajímavé jsou jeho výklady o adjektivu určitém; S. vychází od zájmena vztažného (vino novo-je „Wein neu welcher“) a vykládá, že tvary vina nova-jego, vinu novu-jemu vznikly z tvarů vina novo-je, vinu novo-je (vína, které je nové atd.) přizpůsobením adjektivní skupiny k substantivu.

Jazyk, který si jednou kategorii členu vytvořil, neztratil jí již (v jazyce básnickém se prý často uměle potlačuje člen buď archaisováním nebo z protikladu k mluvě úřední a vědecké); proto také nelze vykládati, že by byl býval člen v prajazyce a že by pak byl v některých jazycích v dalším jejich vývoji zanikl.

Stran češtiny srov. poznámky prof. J. Janka v ČMF. 23, 1937, str. 203—204. Schwyzer se v svém výkladu o češtině (přáli bychom si, aby byl odůvodnil svou hranici určitého členu při češtině) dovolává jen Vondrákovy Vergleichende slavische Gramatik II2, 355 sl. Tu se praví, že je člen v češtině lidové na př. v písni Ten krumlovský zámek, podobně v Erbenových Prostonár. č. písních 1864, 573, a že je v spisovném jazyce člen nezřídka zvl. u superlativu [vzala si tu nejkrásnější truhlu a ty nejkrásnější šaty (z Kuldy)], dále ve větě mám to přesvědčení a p. Ale prof. Zubatý ukázal (Naše řeč 1, 1917, str. 289 n.), že ne každé ten jest chybným napodobením němčiny, zejména též ne vždy při superlativu. Otázkou existence členu v hovorové češtině zabýval se v Naší řeči 10, 1926, 41 také prof. V. Mathesius a dospěl k závěru, že se přívlastkové ten v hovorové češtině opravdu mnohdy členu blíží, ale že o skutečném členu mluviti ještě nelze.

J. K.

V 2. čísle XXIII. ročníku Časopisu pro moderní filologii (str. 133 až 136) pokračuje Josef Janko v svých Poznámkách a příspěvcích k českému slovníku etymologickému a vykládá Husovo slovo saknozy. V Kázáních betlemských čteme: „břicháči, ješto sobě velikým a silným pitím břichy vrtají, anoť jim saknozy nalévá. Slovo saknozy bylo všem dosavadním vykladačům Husa nejasné. Janko je přesvědčivě vykládá z předpokládané německé složeniny „Seignâser“, jejíž součástky seig-(saek) = pytlík k cezení a nâser = pytlík na ocet jsou dosvědčeny v bavorských nářečích. Koncovku -y v slově saknozy = špatné víno lze vysvětliti přikloněním k slovům významově příbuzným patoky, slivky. Po stránce významu tu jde o provedení metonymie při přejímání slova značícího v němčině pytlík na ocet (nádobu) a v češtině špatné víno (obsah nádoby). Příklad podobně provedené metonymie uvádí Janko v českém slově rantoška nebo rankaše = usazenina po přepouštění másla z něm. râmtasche = pytlík, v němž při prolévání vyškvařeného másla zbude râm, t. j. nečistota. Příklad na převzetí slova složeného, jež v původním jazyce [76]není v známých pramenech doloženo samo, nýbrž jen v svých součástkách, vidí Janko také ve jméně Firkušný, které vykládá z nedosvědčeného švábského Fürkostner (= kdo napřed ochutnává jídla před donesením jich na vznešenou tabuli, der Vorkoster).

kvh.

*

V revui Kultura doby I, 1937, 83 n. píše Jos. V. Bečka o některých stránkách českého slovesa a na několika příkladech ukazuje, jak se někdy zbytečně a na škodu vyjadřování zanedbávají výrazové možnosti, které české sloveso poskytuje. Porušuje se podle B. na př. rozdíl mezi vyjadřováním děje a vyjadřováním pouhého vztahu tím, že se po vzoru jiných jazyků užívá slovesa se silnějším dějovým prvkem místo slovesa formálního („nacházel se ve stavu velmi zbědovaném“ m. byl, srov. něm. sich befinden, franc. se trouver). Autor ovšem správně připomíná, že sem nepatří básnické personifikace. Podobně nalézá B. mezi češtinou a jazyky neslovanskými rozdíl v užívání trpného a zvratného rodu slovesného a v stavbě slovesných sousloví, j. míti vliv, míti podíl a pod. V takových souslovích je významové jádro v substantivu a sloveso vyjadřuje jen složku dějovou; čeština se vyhýbá zdůrazňování té dějové složky a volí pro ni zpravidla sloveso formální, nejčastěji míti. Liší se v tom od francouzštiny a němčiny, neboť oba tyto jazyky užívají i v takovýchto souslovích sloves silně dějových, na př. exercer l’influence, prendre garde, Rücksicht nehmen a pod. Čeština dále nikterak nepodporuje vznik rozložených vazeb slovesných, jako je něm. Platz nehmen (v. sich setzen), franc. prendre place (v. s’asseoir) a pod. Takovéto vazby se vyskytují v češtině hojněji jen ve spisech odborných a zvláště v novinách, na př. provádět pašování lihovin, dojde k realisaci omlazení atd. K těmto svým potřehům došel B. hlavně srovnáváním českého způsobu vyjadřování se způsoby jazyků cizích; bylo by ovšem třeba, aby byly jeho these ověřeny na materiálu co možná bohatém. Ale i takto je jeho stručný článek zajímavou ukázkou, jaké možnosti taková srovnávací methoda poskytuje.


[1] Jungmann sám nahrazoval tvar nelzelo v pozdějších vydáních Ataly tvarem nebylo lze; cítil patrně také, že je to „přepjatá zvláštnost“.

[2] Pro existenci tvaru nelzelo v českých nářečích se Havránek dovolává Trávníčkova spisu Neslovesné věty v češtině II, 1931, 127 n. Ale z dokladů, jež tu Trávníček uvádí, je spíše, vidět, že je ta existence velmi problematická. Trávníček sám uznává, že konec konců zůstává jen „Jungmannovo svědectví o usu boleslavském“, ale toto svědectví není zatím nikterak ověřeno. Kdožpak dnes ví, z jakého pramene je Jungmann čerpal!

[3] Podrobnější studium této věci pak ukazuje, že slovo příjemnost, jehož jsem užil k výkladu Jungmannova slova vděk, bylo Jungmannovi vůbec velmi běžným synonymem tohoto slova; vykládá je jím nejen v Atale, nýbrž na př. i v překladu Miltonova Ztrac. ráje (1811, 2, 305) a Popeovy Lazebnice (Hlas. 3, 1808, 596).

[4] Dnes bych po této revisi byl dokonce nakloněn vynechat ze své interpretace při slově vděk i Jungmannův výklad „příjemnost“, neboť ani on už nemůže dnešnímu čtenáři znázornit význam, který měl na mysli Jungmann.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 2-3, s. 65-76

Předchozí Augustin Jar. Doležal: Kalamajka

Následující Báňský

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1