Časopis Naše řeč
en cz

Pokosené pole

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Branimir Ćosić. Pokosené pole. Ze srbštiny přeložil Otakar Kolman. Živé knihy A, sv. 129. Družstevní práce v Praze. 1935. 681 stran.

Po knize M. Krleži »Chorvátský bůh Mars« podává O. Kolman českým čtenářům v překladě rozlehlý román předčasně zemřelého srbského spisovatele B. Ćosiće »Pokosené pole«, jehož děj spadá do světové války a do doby po ní. Vypravuje se tu o osudech bělehradského příslušníka Nenada Bajkiće od dětských let až po mladý věk mužný a na osnovu jeho životních příběhů zavěšuje autor široké epické pásmo historie Bělehradu a srbského venkova. Je to ovšem obraz velmi chmurný, neboť v prostředí tak úžasně rozvráceném nevidí autor než tragedie jednotlivců a těžkou mravní i politickou krisi národního celku. V takových poměrech se za vedení měkké matky, těžce zkoušené vdovy po učiteli, vyvíjí povaha chlapce Nenada. Vyvíjí se ku podivu rovně, takže se Nenad na konec příkře odlišuje od svého mravně zchátralého okolí. A to je příčina jeho záhuby, neboť jeho čistý, přímý charakter se nevyhnutelně musí sraziti s nemravnou, avšak přes to příliš silnou společností a v tomto boji dvou protivných názorů Nenad podlehne.

Ćosić je rozený epik. Děj se mu pod rukama zrovna rodí a co chvíli překypuje ve vedlejší příběhy, episody a vložky, které buď osvětlují kořeny, z nichž vyrostly události současné, nebo připravují a motivují události pozdější, anebo konečně jsou pozadím, na kterém se obráží proud hlavního děje. Takovým způsobem pojal autor do svého románu také obsáhlé vylíčení politických dějů v poválečném Srbsku [260]a celou galerii politiků, z nichž někteří jsou kresleni podle skutečných modelů, jiní však (typy politické panovačnosti a hrabivosti) vymyšleni autorem samým. K této části knihy podává překladatel podle potřeby vysvětlující poznámky, stejně jako k rozličným jiným věcem týkajícím se osobitého srbského života.

Po stránce umělecké stojí nejvýše první část knihy, vypravování o době válečné. Autor šťastně oživil své podání tím, že za očitého svědka a prostředníka dojmů zvolil dítě. V jeho dětsky nezkušeném a užaslém pohledu se obrážejí strašlivé hrůzy válečné invase, bída a úzkost civilního obyvatelstva a sveřepá vláda okupačního vojska německo-rakouského. Ćosić se vyhýbá každé sensačnosti a nikde nevyužije thematu, třebas se nabízí sebe více, k naturalistické bezohlednosti, nýbrž všude pracuje spíše jen náznaky; příšerné a leckdy hnusné scény válečného života osvětluje jen úryvkovitými a nejasnými vněmy dítěte, ale právě kontrast mezi čistotou dětského pohledu a mravní hrůzou skutečnosti dává jeho vypravování ráz zcela neobyčejné pravdivosti a mocně působí na čtenáře. Methodu, které Ćosić zpravidla užívá, znázorní nejlépe přímá ukázka. Tak na př. výbuch granátu se popisuje prostřednictvím zážitků chlapcových: »Byl (Nenad) již u samého železného plotu, když se ve vzduchu ozvalo skučení projektilu a blížilo se strašlivou rychlostí. Přecházelo v řev. Nenadovi se zdálo, že se mu chodník propadá pod nohama. Jako kus dřeva padl podle podezdívky plotu; polštář na něho. Explose, zaburácení, červená a černá kola, zatajený dech, rachot železného plotu, který bičuje prudké krupobití. Když opět bylo ticho, Nenad zdvihl hlavu. Vstal. Před ním se ještě kouřilo ze zmrzačené věže katedrály« (29 n.). Nebo se vypravuje, jak se matka Nenadova Jasna jde k Červenému kříži přeptati na svého bratra Žarka; že zoufalá Jasna zvěděla o bratrově smrti, poví autor těmito náznaky: »Nenad čekal venku. Znovu pocítil hrůzu samoty. Dveře se otevřely. Jasna vyšla. Nenadovi se zdálo, že Jasna přišla bez obličeje. Že má jen ohromné rty, stisknuté, které se stahují, kroutí v marném úsilí něco říci, ale chladnou, roztahují se, povolují…« (81).

Ale i jindy skládá Ćosić své popisy z drobných, více méně samostatných motivků, takže z nich vytváří výrazné slohové mosaiky, na př.: »Slunce se za celý den ani neukáže. S okapů crčí voda, dvory jsou postlány opadalým listím, domy až přes okna postříkány řídkým blátem. V těžkém, vlhkém vzduchu je cítit tlející listí, kouř, sladký a mdlý zápach karbolu. Celé město obklopené bažinami je nemocnicí [261]a umrlčí komorou. Ulice se strakatí úmrtními oznámeními přibitými na dveřích — skvrnitý tyfus. Pohřby se zvolna vlekou ulicemi. Zvony zvoní. Vojenské hudby hrají smuteční pochody. Vlaky pískají. Hlavní ulicí projíždějí kurýři, celí zalití blátem, s opuchlýma očima. Stále nové a nové pluky pochodují městem. Prapory zabalené do černého voskovaného plátna. Vojákům stéká po tvářích dešť« atd. (55 n.).

V takových krátkých, úsečných větách postupuje Ćosi-čovo vypravování a nabývá jimi mnohdy velké dramatičnosti, zvláště ve scénách pohnutých, jakými jsou na př. ústup srbského vojska přes řeku Sávu (56 n.) nebo chvíle, když chlapci chytí kocoura a ukrutně ho mučí (51 n.), atd. V druhé půli románu, kde se vypravuje o Nenadovi už dospělém, nemohl autor užíti dítěte jako media svého vypravování, ale tu se mu už také děj rozbíhá v širokých kruzích do rozměrů čím dál tím větších, a k podání tohoto komplexu musil najíti methodu jinou. V komposiční celek tu skládá vzpomínkové zápisy matčiny s reportážním vypravováním o minulém životě některých osob románu, doslovné citáty článků z novin, z jednání na schůzích a pod., s milostnými scénami atd. Příznačná pro methodu této komposice je záliba v motivech nenadálých, zdánlivě nepřipravených; v podstatě je to zase ona methoda mosaiková kterou se v celek skládají částky formálně samostatné. Tak na př. hned na začátek svého románu klade Ćosić kapitolu, kterou se kruh osudů Bajkićových uzavírá a která by tedy podle časové a příčinné souvislosti patřila až na konec románu; tím přemístěním ji autor osamostatňuje a jejímu thematu tak dává zvláštní účinnost.

Český překlad tohoto Ćosićova románu zaslouží vší chvály. O. Kolman, výborný znalec jak srbského, tak českého jazyka, dovedl dáti svému překladu veškerou svěžest i výraznost originálu a při tom text tlumočí jazykem tak čistým, s jakým se v českých překladech setkáváme zřídka. Vážných chyb proti jazyku tu není vůbec, jen tu a tam shledáváme výraz v jazyce spisovném nenáležitý, ale i ten jde nejčastěji na vrub jazyka hovorového nebo úmyslné charakteristiky osob, na př.: ten krásný kopací míč patří jemu (20) m. náleží n. jest jeho majetkem n. jest jeho; přišla na ni řada (81) m. došlo na ni; aby sami počali s přípravami k útěku (86) m. počali přípravy k útěku n. připravovati útěk n. připravovati se k útěku; Majstrović nic zvláštního nedosáhl (259) m. ničeho; tvrdý klobouk mu byl, ne-li o celý, tož jistě o půl [262]centimetru menší (258) m. ne-li o celý, jistě o půl centimetru; list příliš seriosní, než aby se pouštěl do osobních polemik (651) m. příliš seriosní, aby se pouštěl…; že jí otec nedával odpovídající věno (256, v textu tištěno kursivou jako některé zvláště charakteristické příklady polonepřímé řeči; autor zde, stejně jako v příkladech uvedených dále, charakterisuje osoby i jazykem) m. dost velké, přiměřené, náležité a pod.; neodvislá demokratická strana (306, 572 a j.) m. nezávislá; mydlářskou dílnu přeměnil na Továrnu mýdla (259, tištěno rovněž kursivou, podobně jako dále na str. 262 Továrna obuvi Stella) m. továrna na mýdlo, továrna na obuv; pro něho ta kombinace odpadá (309) m. pro něho ta kombinace neexistuje, pro něho jí není, on s ní nepočítá a pod.; já nejdu s sebou (311) m. já nejdu s vámi; jeli jsme s sebou (659) m. s nimi, také, spolu; chceš-li se zúčastniti určitou částkou (311) m. nějakou částkou. Ojediněle se vyskytuje ne dost vhodná vazba jmenná, na př.: To, čemu se říkalo Červený kříž, leželo u železniční trati a, utopeno v špinavé mlze, žalostně moklo (78) m. …trati, a jsouc utopeno v špinavé mlze, anebo ještě lépe: bylo utopeno v špinavé mlze a žalostně moklo; (tráva) která rozšlapána počala pojednou voněti bolehlavem (33) m. byvši rozšlapána. Také genitivní vazbu ve spojení »všecek se vpíjeje do telefonu, lesknoucích se a lichotných očí, Burmaz někoho ujišťoval…« bylo by lépe nahraditi vazbou jinou, na př. s lesknoucíma se a lichotnýma očima a pod.

Řídká jsou nedopatření tisková nebo odchylky pravopisné a tvaroslovné, na př. zkamarádili se (33) m. skamarádili se (srov. spřáteliti se, skmotřiti se atd.); okny, na které bubnují veliké dešťové krůpěje (56) m. na která; chudáci ševci…, to nebyli elektrické stroje (262) m. nebyly; ve druhém poschodí (21) m. v druhém; k bedně, ve které měl své hračky (24, pod. 41, 84 a j.) m. v které; bylo zhasnuto (23) m. zhašeno; mají tutéž ideologii (554) m. touž. To je v knize, která má bezmála 700 stran, počet odchylek jistě minimální. — Dobré je, že na rozdíl od většiny překladatelů ze srbštiny nahrazuje Kolman srbskou intonaci v hypokoristických jménech jako Kóka, Stánka, Vésa, Míća, Míla a pod. českou délkou.

Kolman prokázal českému čtenářstvu dobrou službu, když mu svým překladem učinil dostupným tento Ćosićův román, zajímavý a poučný po stránce thematické a vynikající i po stránce formální. Jako překladatel se Kolman ukázal jedním z nejlepších; to nás může těšit tím více, [263]že si obral za úkol seznamovati nás s literaturou slovanského národa, který je nám po stránce politické i kulturní nejbližší a nejmilejší.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 10, s. 259-263

Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1