Časopis Naše řeč
en cz

Velectěným pánům v redakční radě »Naší Řeči«

Ignát Herrmann

[Beseda]

(pdf)

-

Nehněvejte se, prosím, že se odvažuji! Ale musím Vám vyjádřiti upřímné díky za potěšení, které jste mi připravili tím, že jste se ujali opovrhované předložky »s« ve vazbě »obchod s něčím«. Vyhazování této drobné a přece tak výrazné předložky dávno mě hněte, dávno se pro ni potýkám, a pan dv. rada Bílý mi dosvědčí, že jsem se i k němu v té věci uchýlil, dříve ještě než počala vycházeti »Naše Řeč«, a přinesl jsem k tomu doklady, také z Jungmanna. Pan dv. r. B. mi dal tehda za pravdu. I mám upřímnou radost, že tentokráte uvedena jest předložka »s« ve svá stará práva, v redakčním dodatku ke článečku páně Pazourkovu,[1] v němž mi skoro nepochopitelná byla věta, že »nabádají i některé zřetele praktické, abychom vazbu »obchodovati s něčím« hleděli obmezovati«. Vždyť tato vazba jest již dávno nejen omezena, ale téměř nadobro zardoušena a krev její volá o pomstu k nebi se všech téměř kupeckých a jiných štítů, ze všech inserátů, arci také z článků i článečků novinářských — ale z těch toho volá o pomstu k nebi vůbec mnoho! Jen si poslechněte pražské hokynářky, drůbežnice a zvěřinářky, kterak hovoří. Od nepaměti lidské každá Vám poví, že má obchod s brambory, s vejci, s husami, s houbami (po výslovnosti arci zbrambory, zvejci, zhusami, zhoubami atd.), se zeleninou, vůbec s potravinami. Ale nad jejím krámkem skví se na štítě výbojně: Obchod potravinami, obchod moukou atd. A zeptejte se uhlíře, čím obchoduje. Povytáhne dýmku z úst, podívá se na vás opovržlivě, vytryskne slinu a řekne: »Což jsou slepej, že neviděj, že zuhlím?!« Ale nad svým krámem nebo na vratech má zobrazeného havíře a pod ním pyšný nápis: Bartoloměj Chroust, obchod uhlím. Ještě za mých let učednických mívali kupci nad krámy: Obchod s koloniálním zbožím — obchod se smíšeným zbožím. Vše to dávno zmizelo a po celé Praze čtete jen obchod koloniálním zbožím, obchod moukou, obchod papírem, obchod nádobím atd., a každého, kdo zdravě slyší, ťukne to v ucho, že tu cosi chybí. Opravdu chybí, to slaboučké s, které se svíjí bolestí jak ušlápnutý červíček, že je tak odstrkováno. Může býti vazba »obchodovati s něčím« ještě více omezována? Kdo ji tak omezil? Povím Vám upřímně — a chtěl bych se na to napít utrejchu — že ani ty babky hokynářky ani ten pantáta uhlíř nekoncipovali svých štítů vývěsních, o nějaké mluvnici od svých školáckých let neslyšeli, gramatikou a »Pravidly« si hlavy nelámou. Všechny ty štíty s potlačeným »s« vyšly z duševních a natěračských dílen lakýrníků. Zdá se, že nějaký novodobý Mojžíš přinesl mistrům la[208]kýrníkům malé i veliké Prahy nové přikázání, jehož se drží houževnatěji nežli všech desíti starých sinajských. Arci nejsou vždy tak důslední v »obrábění« českého jazyka. Šel jsem ulicí, vidím lakýrníka, maluje nápis na hospodě: Pakoměřická pivnice Jana Horkýho. — I řku k němu: »Pane mistře, v tom je chyba. Správně má býti Jana Horkého.«

Mistr se svým štětcem postavil se proti mně jako na obranu a podrážděn se otázal:

»Kdo pak to povídá?«

»Nu, pane mistře, česká mluvnice to povídá.«

»Kdo pak voni jsou?« táže se mistr.

»Račte odpustit, jsem spisovatel.«

»Tak jdou domů, spisujou si, co chtěj’, a nám lagýrníkům daj’ pokoj!«

Těžká řeč je někdy s gramatiky a příliš nabroušenými brusiči, velevážení pánové, ale tu jsem viděl, že je někdy ještě hůře se domluviti s lakýrníky. A pivnice Jana Horkýho posud hlásá slávu piva pakoměřického — chcete-li, povím Vám, kde.

Zdá se vůbec, že se vždy a všichni chytíme spíše něčeho nelibozvukého, ucho urážejícího, škaredého, než dobrého. V našich novinách, které bez výjimky oplývají jazykovými zrůdnostmi a paškudnostmi, i v beletrii — bohužel! — nic se neujalo tak rychle a tvrdošíjně jako skřípotina zařazen, vřazen, přiřazen, rozřazen! Račiž si jen každý to slůvko desetkráte za sebou zadeklamovati — a potom bych rád viděl, nebudete-li míti uzlíky na jazyku! To libozvučné slovo zavedla nám »Pravidla« v prvém i druhém vydání — vydání třetí i čtvrté přijalo zas na milost zavrhovaný dříve »novotvar« vřaděn, zařaděn. Dojista nejen proto, že se snáze vyslovuje, ale že jest také uchu příjemnější. V novinách i v krásné literatuře bují zatím skřehotavé vřazen, zařazen a přiřazen dále, a budeme míti co dělat, abychom tato hudebná slova zas vyplenili. Což nemá tak zvaný ovar neboli ucho také své právo?

Pozbýváme hudebního citu pro jazyk, pozbýváme smyslu pro ryzost a českost výrazu. Sledujte jen, kterak naši novináři a po nich ovšem i beletristé a dokonce také básníci chytili se slova předati — übergeben. Psal jsem o tom již asi před dvacíti lety ve své kapitole »K—Ke—Ku« — mohl bych začíti znova. »Zloděj byl předán policajtu — zatčený byl předán soudu — dopis byl předán pravému majiteli — otec předal živnost svému synu — odkaz byl předán dědicům![2] Již matiční Brus káře toto slovo, ale který pak novinář se podívá do nějakého Brusu, do nějaké Rukověti správné češtiny! To jest pod jeho důstojností. Ve škole měl z češtiny »dobrou«, a to mu stačí na celý život. A který pak z našich »nadspisovatelů« by se tak snížil, aby se učil česky! Máme slavné nadspisovatele, [209]essayisty, dramatiky, jejichž české výtvory bylo by nutno přeložiti do správné češtiny, aby jim český čtenář porozuměl. —

Avšak, velectění pánové, po radosti z toho, že jste skromnou předložku »s« uvedli v její staré právo, v její oprávněnou držebnost, jsem naplněn lítostí, že zkracujete péro o jeho čárku (pero), která mu tak dobře sluší. Starý dobrý, ale nikterak »zastaralý Jungmann« má péro, a to naveskrz, v celém článku o něm. V nejedné končině vlasti naší říká lid podnes i píro, a snad všichni vyslovujeme péro. Medle proč nevinné to péro má býti zbaveno ozdůbky své, která skutečně vypadá jako péro za kloboukem švarného jonáka? —

A když už jsem při té čárce: nemělo by vůbec býti zkoumáno, kam náleží a kam zas naprosto nenáleží? Neměli bychom na př. ve svém jazyce zachovati jemný rozdíl v označení žen vdaných a svobodných? Rozdíl, který jsme do nedávna naznačovali drobnou tou čárkou? Ve škole jsme se učili psáti: Anna Nováko to byla vdaná žena, panička, vdova. A naproti tomu jsme psali Anna Novákova, a to byla dívka svobodná, dcera toho pana Nováka. Rodem jsa sice Chotěbořan, pocházím z Hradce Králové, a tam, velevážení pánové, jsme ten rozdíl mezi vdanou a svobodnou ženštinou také slyšeli. Tehdáž, dávněji než před padesáti lety, bydlili v domě s námi dva okresní poslové — staří hradečtí pamětníci snad jich ještě vzpomenou — Pražák a Dobrý. Chudáci, dávno již si nohy uběhali a spí věčný spánek na hřbitově pouchovském. Dobrý měl dceru, Pražák dvě. Když byla sháňka po Terince Pražákově, volávali v domě: Kde je Terina Pražákova? Nebo jen: Kde je Pražákova? A my chlapci slyšeli jsme krátké a a věděli jsme, že jde o dceru, ne o maminku její. Nebo když tuto hledali, řekli: Kde je Pražáková (nebo i Pražačka). A zas volávali: Kde je Anka Dobrejch? Nikdy Dobrá, jestliže se pídili po holčici. Nebo když se řekla »Kde je Dobrá?« věděl kde kdo, že shánějí panímámu. Možno, že tento jemný odstín v severovýchodních Čechách je zachován posud.

Vím o tom usnesení učitelů z r. 1876 (v. Kotta, I. 645.), ale zdá se mi, že na takovouto zásadní věc, na takový jemný, vzácný rozdíl, jakého snad již není v jazyce jiném, rozdíl výmluvný, naznačený jen čárečkou, nestačí pouhé usnesení, ale dávno již proto ne, že to »lahodí slečnám«, jak poznamenává Kott. Proč má vznikati nedorozumění? A vzniká. Psala mi kdysi dáma, podepsala se Anna Nováková. Nic víc. Odpovídaje jí, napsal jsem po starém zvyku a naučení ze školy adresu: paní Anně Novákové. A hned mi dopsala, a jaksi špičatě, že jí má adresa způsobila nepříjemnost, že jest ještě svobodna, slečna. Načež jsem jí vysvětlil, proč jsem napsal Novákové, nemoha z jejího podpisu nikterak vyčísti, že jest posud svobodna, když nepřipojila slůvko slečna. A je-li jméno slovem přídavným, Dobrá, Břežanská, Široká, tedy u dívek sluší říkati Anna Dobrých, Břežanských, Širokých. Něco jiného jest ovšem u jmen spisovatelek neb u pseudonymů, Světlá, Krásnohorská, Šárecká atd.

Jsem-li na omylu, velevážení pánové, nebijte mne, nekárejte. Vím jen, když jsme tohoto rozdílu nešetřili na hradecké normálce pod pány učiteli Svobodou, Merhau[210]tem a j., že jsme za to dostávali rákoskou na ruce. Kdo pak medle mi ty šlehy teď smaže, když jest napořád správno -á?

Ale jděme dále. Jestliže jsme zrušili jeden odstín, možno, že časem postoupíme a že se provede, co kdysi navrhoval zbrklý pan V., abychom totiž u ženských jmen vůbec zrušili koncovku -ová, -ova, a abychom psali: paní Vavák, paní Heřman, paní Novotný. Myslil to zcela vážně. Co prý si s našimi koncovkami má počít Angličan, Francouz, Talián? Odpověděl jsem na to, že máme svůj krásný a výrazný i bohatý jazyk pro sebe. Odvrhneme-li koncovku, ještě se nenaučí Angličan anebo Francouz česky, zbývá mu ještě české skloňování a časování. A mohou-li se lidé učiti všelikým jiným jazykům, ať se učí také češtině, potřebují-li jí. Ani naše ženská koncovka jim nemůže vaditi. Zesnulý lektor franštiny prof. Jiří Mohl mluvil česky jako kniha. V Berlíně jsem se kdysi po česku domluvil — s Číňanem!

Nic však není tak směšného, aby se to neujalo. Četl jsem nedávno ve všech českých novinách parte pana rady Topornýho (ejhle, Pakoměřická pivnice Jana Hor-kýho!), a byla podepsána Rozálie Toporný, rozená Markvart, choť, Terezie Roth, rozená Sprinzl, snacha, Melanie Topor, Ludvika Toporný, Fany Toporný, dcery. Návrh pana V. se provádí! Zatím arci způsobem ojedinělým, ale dejte pozor, že toto oznámení bude nakažlivým příkladem. Přiznejme si, že v naší povaze jest cosi opičáckého, vidíme to v životě obecném, vidíme to v literatuře. Zvláště v moderní. Tu se opičíme po všem na světě.

Ještě se zmiňuji také o zkomolených, domácky mazlivých křestných jménech ženských, pokud se vnucují veřejnosti. Doma ať si říkají dětem a děti sobě jak chtějí, ale sledujte naše křestná jména dívčí i matronská: Máďa, Líla, Fíla, Míca, Óra, Buška, Dadla — a vyluštěte z toho pravé jméno! Svedla k tomu německá Mizzi? Poznal jsem v Mnichově dámu Němkyni, kterou rodiče dali pokřtít Ludmila. Prý pro romantický zvuk jména, jak mi svěřila. Ale tato Němkyně se nepodpisovala ani Luda, ani Milla, nýbrž plným jménem Ludmilla, arci s dvěma ll. A v Hamburce setkal jsem se s paní, která se jmenovala Libuša. Nepodpisovala se však ani Libbi, ani Buscha, nýbrž Libuscha. Hle, dámy, račte se opičiti po těchto vzorech, jde-li o veřejnost. Doma si říkejte, jak chcete.

A vážená redakce »Naší Řeči« račiž mi tohle všechno prominouti a třeba do koše vhoditi. Nerad bych Vám připravil zbytečnou, neutěšenou polemiku.

V únoru 1918.


[1] Únorové číslo »Naší Řeči« 1918.

[2] O minulých slavnostech jubilejních v květnu slyšel jsem i slavnostní řečníky, předáky českého života, kterak ujišťovali, že drahé dědictví po otcích, jazyk svůj, předáme zas našim potomkům. Významné! Mohl a směl by se tak na jazyce svém prohřešovati inteligentní, vzdělaný Němec, Francouz, Angličan? Mám za to, že takováto hrubá nevážnost k mateřskému jazyku jest u příslušníků jiných národů nemožná. U nás jest možno každé paškudění jazyka, za jehož práva od věků zápasíme!

[Poznámka při korektuře sazby.]

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 207-210

Předchozí B.: Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie

Následující Jeden druhého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1