O přechylovací příponě -ova, -ová
František Cuřín
[Články]
-
Několik poznámek
V Smetánkově čísle Naší řeči hájí Ant. Frinta theorii, podle níž by měla přechylovací přípona -ova mít tvar jmenný, mluví-li se o ženě svobodné, a tvar složený, mluví-li se o vdané. Není to ovšem theorie nová. Již r. 1876 se o ni vedla diskuse v čas. Pokrok. Brus Matice české 1877 tento rozdíl zavrhl, protože je »nový, na starých listinách nezaložený a nad to i zbytečný«. Skoro týmiž slovy zamítla novou theorii i Naše řeč I, 191 a III, 196. Také Oldřich Hujer pokládá toto pravidlo za »zcela vymyšlené a jen zdánlivě hlubokým výkladem opřené« v LF. 44, 1917, 361—369 v kritice spisu Al. Hlavinky »Povaha česká v řeči«. Nové theorii schází právě historický [107]základ. Ze starší doby jest velmi málo dokladů, které by byly bezpečně jmenné. Frinta nezná ani jednoho, jen dva uvádí Fr. Oberpfalcer ve spise Jazyk knih smolných, str. 153. V gruntovních registrech Hradiště hory Tábor[1] se najde takových dokladů sedm, vesměs v dativu: 14a Bálkova Anka z Ostie dala domek svój Margretě Šerlově tetě a Lidce Ctiborově (-owie) 1435; 18a Jakub mincéř prodal domek Káči oleynikovie 1435; 51b Vaněk Lomnický prodal a vzdal dóm svój … Káči Ssimowie 1441; 58b Kórka prodal a vzdal dóm svój Dorotě Jankowie 1443; 92a Jan pacholek zóstává za tu dědinu VI kop Nětce moyziessowie 1447. Dva doklady jsou bez křestního jména: 6b Řieha prodal miesto … wlczkowie 1433; prodal miesto burakowie 1435. Není však možné bezpečně určit, je-li tu řeč o ženách vdaných či svobodných. Přece však je pravděpodobné, že aspoň Káča Šímová byla vdána, neboť r. 1450 (122b) je zápis o prodeji domu Tobiášovi Šímové (-owe) synu. Tendence k skloňování složenému byla u těchto jmen velmi silná. Všechny genitivy (44) jsou tvary složené, v dativě je složených tvarů 21. O sklonu k skloňování složenému lze soudit i z případů, kde bychom čekali skloňování jmenné a kde ve velké většině dokladů také bývá; jde o přídavné jméno přivlastňovací při určení žena (máti) čí: 3a Jakúbek švec kúpil dielnici u Káče nebožce Křížové ženy 1432; 22b Zika muž nebožce Šmídové ženy 1444. V dativě: 111b Káči nebožce Škřěčkové 1449; 53a Petře ženě Provodové z Miličína 1441. Doklad na složené skloňování v jiném spojení je toliko jeden: 21a Jankovi Oršilinému muži 1435. Všude jinde je náležité skloňování jmenné: 23a muž nebožce Šmídovy ženy 1435; 88b Máni, své dceři a Petrově Pěkníkově ženě 1439; 57a Máni Šímově mateři 1442; 34a Duoře Tomáškově ženě 1440 atd.
Ze 16. století je mi znám toliko jeden doklad jmenného tvaru: Vzal prstenů VII Klichovi … i dal jeden Martě Praskačově 1523 (smolné knihy táborské A 21a). Nevím, byla-li vdaná či svobodná. Gebauer Hist. ml. III, 1, 263 uvádí genitivní doklad skloňování jmenného z archivu kolínského: manžel Lidmily Králíčkovy a j. Frinta správně upozorňuje, že jsou tu uvedeny jen tvary genitivní, a ty nejsou spolehlivé, protože se už od 14. století úží é v í a starý pravopis nedává možnosti určit, kde jsou tvary jmenné a kde již složené. Příklady Gebaurovy bychom mohli doplnit: DB 1b vedle popelakowy domu 1523[2]; DC 3a vedle hlumowy do[108]mu 1524; EK 2a pod lukssowy bednářky lukou 1550; F 104a Vondřej ffogtowy syn 1557 (2 krát); F 501a smlúva po smrti Anny duhowy vo domu puol 1561. Jsou to tvary jmenné či složené? V dativě je také úžení: DD 1b prodal duom svuoj Anně horowj 1525; DC 3a prodal puol pivovara paní Anně lazebnikowj 1524; DA 10a prodal duom svuoj Anně miessecznikowj 1523; DC 1b Šitě petrowj z Celkovic 1524; D 33a Martě hradowí 1523. Pozoruhodný je rozdíl v písmě: v genitivě vždy -y, v dativě -j. Je to náhodou, či to má i jiný význam? -y- může ovšem značiti také délku: CJ 4b Anna Ťopynkowa 1542 (jinde Topenkowa), DX 10b Dorota pylowa 1540 a j. -j- se však (pokud vím) v táborských knihách na označení délky obyčejně nepíše. Připomínám, že tu je všude řeč o ženách vdaných.
Stejná pochybnost jako v genitivě je i v akusativě; kde se píše -au, je ovšem tvar složený zřetelný: BH 6a z těch peněz ji, Alžbětu ploczkowau, kvituje 1546; DJ 1a dal bernuk za Markýtu slepiczkowau 1530; CK 9b dobrovolně položil za Marketu Slaupowau VI kop 1546. Dva doklady jsou psány -owu: CA 18b Jakož jest vinil Margetku Skopczowu z toho 1519; BK 18a Dorotu lukssowu z toho touto kvitancí propouští 1551. Oba tyto příklady můžeme vyložiti jako složené tvary, neboť konservativní písaři zachovávají až do polovice 16. stol. ú: za rathuzem 1532; polovici, kteruz má… 1532; swu spravedlnost 1529; mezi maresskowu… 1540; smluwa 1559 a j.
Tvarů složených se však v městských knihách vyskytuje ohromná většina. Mluví se tu vždy o vdaných ženách. Dlouhé -ová bylo i v nominative, jak dosvědčují doklady: CE 2a Dorota Sskwarowaa 1544; EH 1b Magdalena Markowaa 1547. V genitivě i v dativě je délka často označena i graficky: DB 8a Alžběty Braumalowee 1529; CC 8a podlé czapowee 1533; DX 7b od drzewowee 1541 atd.; DG 4b Markétě Miczowee 1529; F 14a Markétě Lapaczkowee 1554 atd.
Průkazné pro novou theorii by byly ovšem dativy jmenné, ale není jich. Známe však dativy složené u jmen, jež značí svobodné ženy. Příklady mám z druhé ruky; lze jim však věřit. K. Thir, Staré domy a rodiny táborské, Tábor 1920, otiskuje doslova některé soudní texty (pokud Thir cituje, přepisuje správně; jakmile interpretuje, dělá chyby) a v nich jsou doklady: str. 265 a jí, Kateřině Šantrůčkové, rozkázali, aby se paní opatřila r. 1540; str. 536 přišla sem s druhou podruhyní k Charvátce vo cejch k Veronice Lucínové 1603 (tamtéž: Jak se brzo dostala do vězení Veronika Lucínka); str. 551 Služce Dorotě Masáčkové má napřed pravý prs … [109]býti uštknut 1702; t. pokuta proměněna jest Dorotě Masáčkové k vymrskání 1705; str. 342 Anna Vítů Mařeně Růžičkovej přes hubu facku dala… 1707.
Doklady na jména žen svobodných tvořená příponou -ová se v listinách málokdy najdou. Najde se jich snad více, až bude lépe poznána mluvená řeč 16. a 17. století. Prameny k tomu jsou v zemském museu i po venkovských museích skvělé. Téměř nikdo se jich však ještě nedotkl.
Theorie o rozlišování -ova: -ová se často opírají o novočeský usus hovorový, který podle několika svědectví také rozlišuje -ova u svobodných a -ová u vdaných. Z nářečí horáckého na východě českém (z okolí Čes. Třebové) uvádí doklady J. Tykač, Český lid X, 1901, str. 396: Kača Machova, gen. dat. Kači Machovy, ak. Kaču Machovu, instr. Kačou Machovou. »O vdaných osobách se mluví s dlouhým -á: Jan — Janová, Rybičková, Machová.« Fr. Oberpfalcer v NŘ. 17, 1922, 72 sl. určuje hovorový usus v týž smysl: »V hovorové češtině příjmení žen neprovdaných, jsou-li spojena s křestním jménem, zpravidla mívají podobu přivlastňovacího jména přídavného na -ova: Anča Sýkorova … «. Z Hradce Králové uvádí příklady Ignát Herrmann NŘ. II, 209. Tato tvrzení jsou nepřesná a v některých formulacích myslím i chybná. Ukazují to už samy doklady v citovaných popisech uváděné. Neboť na podporu tvrzení, že příjmení žen svobodných spojená s křestním jménem mají tvar jmenný, sice se uvádějí jména svobodných s křestními jmény, jména vdaných jsou však bez křestních jmen: Kača Machova-Janová; Anča Sýkorova — jihoč. spráfcová, slouhová. V dnešní hovorové řeči se však nepozná z tvaru Kača Machova (a probírané doklady jsou toho nepřímou oporou), je-li řeč o ženě svobodné či vdané. Fána Kozíbrádkova (jihoč. na Bechyňsku; jediná Františka ve vsi) byla šedesátiletá vážná žena, jež měla jedenáct dětí, nejstarší syn byl pětatřicítiletý; každý znal Fánu Kozíbrádkovu.[3] Ale ostatní pády jsou složené, gen. -ový, dat. lok. -ovej. Vdané jsou Stáza Špačkova, Tonka Stachova, Mářa Bělohlavova (za svobodna se jmenovaly všechny jinak; jsou (20—30) třicetileté, všechny mají malé děti). Stejně teta (= obyčejné oslovení m. paní) Duškova, -ovu; ale Dušková, -ový, -ovej, -ovou; stará, mladá Dušková; paní Dušková. Řekne-li se Duškova, myslí se spíše na svobodnou; každý však ihned cítí, že je tu něco vynecháno, co si lze snadno doplnit: Duškova [110]holka, Mařka a j. V lidové řeči, v nářečích tedy opory pro tuto theorii nenajdeme.
Doklady z krásné literatury nám asi také tuto otázku neosvětlí (leda by spisovatel vědomě tak psal podle theorie -ova, -ová). Frinta cituje doklady z Jiráska a z Němcové, kteří pocházejí ze severových. Čech. Prošel jsem spěšně dvě Jiráskova díla, která jsem měl po ruce. Nezachytil jsem všechny doklady, ale i to málo nutí k opatrnosti. V Sebraných spisech XIII (u Otty 1905) má jméno svobodné opravdu tvar jmenný: Tváře Báry Krčmářovy se rděly, oči její zlostí se leskly 144; ba i Báry Krčmářovy si všímal 157. Je však také Baruška Krčmářová 142, Bára Krčmářová 140. A jak s tím srovnáme doklad: Tam se Petr Kmínek, tenkráte poručík, dostal se svým oddílem a bydlel u vdovy Dimeličovy (!) 27? Vedle toho je: vedl paní Lončarevičovou k povozu 64; přinesl telegram na paní Lončarevičovou 83. Tamtéž: stará Zvěřinová 21; Bornová dnes pozdě strojila večeři 121; Bornová hleděla ven 123. — V díle XXI Sebraných spisů (Psohlavci): vždy Manka Přibkova (svobodná) 46 a j.; v ak. také: mladou Přibkovou Manku 56; za to nový host skoro samou noc mladou selku navštívil, Dorla Řehůřkova, Jiskry dudáka žena 152; jen Kozinova Hančí vyhýbala se těm řečem 116; Hančí Kozinova meškala po všecku tu dobu ve veliké světnici 181; také však: Hančí Kozinová se vstávajíc, lehajíc modlila 137; bylo týden po tom, co byla Hančí Kozinová prosit u vrchnosti 244; všichni se ohlédli po Hančí Kozinové 204. Vždycky však je: mladá Kozinová 152, 176 a j., stará Kozinová 15, 16, 22, 30, 54 a j. — Světlá, Kresby z Ještědí2 (Otto 1922) má také doklady jmenné i složené: Má se Havel zejtra Verunce Adamově postavit za mládence 195; »Co nám dobrého přineslas?« »Mnoho ne, jen srdečné pozdravení od nevěsty Verunky Adamové« 206.
Některé doklady však vzbuzují námitky i proti zjednodušujícímu sociologickému odůvodnění theorie: Jirásek, Spisy XIII, 123: »Když ji (koně Myšku) Jarolím tenkráte od Humenských odváděl, stála dcera Kaválkova, Františka, na záspi.« Františka se provdala a za několik dní »stěhují Kaválkovu Františku« 123. Je tu však jmenný tvar. Nemůžeme viděti týž případ i v Gebaurově dokladu »manžel Lidmily Králíčkovy«? A priori to není vyloučeno, neboť v 15. a 16. století si žena z rozmanitých příčin (na př. když se muž přiženil) zachovávala jméno, které měla za svobodna, a muž se jmenoval podle ní. Můžeme tu předpokládat, že by se tak lišilo skloňování téhož jména před svatbou a po [111]svatbě, zvláště víme-li, že již od počátku 16. století a zvláště v 2. pol. tohoto století jmenné tvary jmen přivlastňovacích v mluvené řeči kvapem ustupují tvarům složeným?
Kdybychom chtěli provést onu theorii důsledně, došli bychom k některým podivnostem. Jirásek, Spisy XIII, 136 má větu: Ženskou měl jen jednu rád: Františku Rouskovou. Františka se nikdy neprovdala a po letech »i bývalá jeho milá měla vlasy již šedivy a říkali jí bába Rousková«. Ani jednou není Rouskova, vždy buď Rousková 138, 142, nebo stará Rousková 145, 146, ta čarodějnice Rousková 152 a j. Teta Vavřincová v Kresbách z Ještědí byla také do smrti svobodná, a přece je tu vždy tvar složený (str. 58 třikrát, 60, 61, tetu Vavřincovou 62 atd.). Dříve již jsme viděli, že i Světlá užije ráda tvaru jmenného.
Myslím, že stav, který jsme zjistili jen zběžnou prohlídkou tří knih, je bližší spíše usu hovorovému, jaký jsme shledali nahoře, než theorii o rozdílu -ova: -ová. Zdá se mi tedy, že theorie, jako by ženská příjmení přechýlená připonou -ova: -ová měla mít tvar jmenný, je-li řeč o ženách svobodných, a tvar složený, mluví-li se o ženách vdaných, není v dnešní formě založena ani na historickém vývoji, ani na řeči hovorové a na nářečí, ani na usu spisovném.
[1] Archiv Čes. musea F 228.
[2] Městského archivu táborského odd. AII.: 4 = B, 5b = C, 5a = D, 6 = E, 8 = F.
[3] Havránek, Čs. vlastivěda III, 148 uvádí z Bechyňska: Pepku Tesaříkovu. O rozdílu -ova: -ová mluví E. Fryšová, Jihočeská Blata 75.
Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 4-5, s. 106-111
Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Následující Karel Erban: Bezručův verš
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1