Časopis Naše řeč
en cz

O dvou vazbách českých

Prokop M. Haškovec

[Články]

(pdf)

-

V starém jazyce českém se setkáváme se zvláštní vazbou, kterou rozebral a vyložil J. Gebauer,[1] k níž podal doklady též ve svém Stč. slovníku (II, 524 a n.) a o níž je pojednáno rovněž v jeho skladbě.[2] Příkladů této vazby máme podle těchto dokladů zvláště hojně ze stol. 14. a především z něho, ba podle nich můžeme též soudit, že s 15. stoletím se z jazyka ztrácela, až zašla snad úplně, okolnost nepřekvapující, ale přece zajímavá.

Je to vazba netáhnu (s inf.)…, až: …noha jest daleko ot hlavy neb prst ruční, avšak netiehne chtieti mysl, ještoj’ v hlavě, aby se hnula noha aneb prst ruční, až to učiní noha neb prst (Štít. uč. 66b), ve smyslu: jenom se zachce mysli (sotva mysl bude chtíti, jakmile…, už to učiní…). Má se tedy touto vazbou vyznačiti, že se snad ani dobře nemohl ukončiti děj (jako by se protahoval?), když už v zápětí nastoupil děj druhý, tedy ve smyslu »sotvaže…, už.«

Tu může překvapiti, že stč. užila k tomu slovesa »táhnúti«, které znamená prodlévání, zpomalování děje, retardaci,[3] jak se ho reflexivně užívá v nové češtině (táhneš se s tím atp.); v jiných jazycích slov. se ho v tom smyslu, pokud jsem mohl najíti, neužívá, a chtěly-li vyznačiti obdobnou modalitu dějovou, volily různá slovesa jiná.[4]

Ta vazba stč. se nám odtud jeví čistě literární; lidové vazbě, která by chtěla vyznačiti komparativně bezprostřednost, spádnou, ráznou a těsnou posloupnost dvou po sobě následujících dějů, bližší jsou patrně ty vazby, které srovnávajíce vzájemně tok obou dějů užijí prostě nějakých srovnávacích partikulí a ovšem i také parataxe (příklady ve Skladbě 671, 672). A literární jazyk, i staročeský, arci se vytvářel pomalu a bezpochyby nikoli jen z fondu vlastního, domácího, ale jakož bývá vždy a všude, také za vlivů těch jazyků, jejichž znalost na spisovatele české tehdy mohla působiti.

Ve své stati o negaci však nenašel J. Gebauer obdobné konstrukce z nových jazyků evropských, leda v staré řečtině. Ale přece nacházíme v jednom jazyce vazbu analogickou, která syntaktickým pojetím věci, možností a užíváním parataxe vedle hypotaxe, jež se tu stejně zdá ne dost logickou, [199]jako by stavba vět měla být obrácena, jak jsme zvyklí podle dnešního svého způsobu vyjadřování, a jinými kusy představuje se tak blízkou, že přes jistý rozdíl je zcela možným ne-li podnětem, aspoň podporou k vytvoření stč. vazby.

Od konce 13. stol. totiž kulturní styky české se západní Evropou mimo Německo byly hojnější a širší, zvláště když víc a více studentů jezdívalo na slavné tehdy vysoké školy v Italii a ve Francii. Tam se zajisté také seznamovali s jazykem občanstva, tam byli dojista více a spíše než ti, kdo zůstali doma, přivedeni k literární práci rodným jazykem, neboť tam v národním prostředí viděli a chápali toho příklady. Domácí prostředí (mimo zněmčelý dvůr) v té době sotva bylo plodivou půdou, která by bez příkladu a podnětů k takové tvorbě vedla, když její prvotní kořeny z doby cyrilometodějské přeťaty poschly.

Analogickou vazbou je starofrancouzská vazba »ne garder l’eure que…«, jíž se od Gastona Parise obíralo několik romanistů, ale kterou na konec, rozlišiv její užívání, nejpřijatelněji vyložil E. Walberg;[5] postřehl ji jako vazbu zvláštní už La Curne de Sainte-Palaye ve svém stf. slovníku správně již celkem tlumoče (ne pas s’y attendre), neuvádí jí však v tom smyslu ve svém slovníku Godefroy, a ovšem ještě se setkáme tu a tam s nepochopením pro ni.

Vyskytuje se sice již v Alexiu, památce 11. stol., převážná však většina dokladů, které se uvádívají, spadá do 13. a 14. stol. a desítiletí před nimi a po nich, až s renaissancí zanikla. Patrně doby to, kdy byla v jazyce nejživotnější a kdy, an si tu jazyk vytvářel svou prosu kronikářskou, bylo jí nejvíce užíváno, takže se na konec stala ustrnulinou, při níž prvotní etymologický význam, především slovesa (garder), nepadal na váhu, i znamenala »brzy, hned, rázem«, kdežto předtím ještě v ní bývalo povědomí toho významu, i značívala »nečekati, že už by přišel čas (toho a toho dění)«, po případě »chvátati, spěchati s čím«, ale ovšem »nečekati tu chvíli«, t. j. býti překvapen.

V tomto významu právě mohla působiti na utvoření a zvláštní význam stč. vazby. Arci jedna je tu potíž: francouzská konstrukce vytýká, že někdo nedbal chvíle, času, až se něco zběhlo, co ho překvapilo, t. nevytýká žádné činnosti konkretní, která by jiným dějem byla v zápětí zasažena nebo přerušena; to je však jediná překážka, která, jak se zdá, staví [200]se nepřekročitelně proti myšlence, že by tu mohl být nějaký vztah obou vazeb.

Ale obojí chtí modálním slovesem vyznačiti, že nový děj brzy, hned, v zápětí, než se nadějeme, než se čeká, nastoupí po jiném ději, ač k vyjádření toho není takového slovesa třeba; obě vazby to arci vyznačují negací, kdežto však francouzská neodkazuje k první činnosti, která se tu rozumí vždy, že totiž podmět »ne garde l’eure« v tom, co konal que — až se stalo, druhý to překvapující děj, čeho nečekal, česká vazba rekapituluje infinitivem tuto první činnost, jež novou byla k překvapení zatlačena, z čehož také to, že francouzské věty obě častěji mívají týž podmět.

Není však naším cílem tuto odůvodňovati do podrobností tento výklad,[6] zatím jsme chtěli na něj toliko poukázati v nejširším rámci. Připustíme-li, že utvoření a užívání stč. vazby bylo podníceno nebo aspoň podepřeno vazbou stfr., nemůžeme než se obdivovati samostatnosti staročeské práce duševní; ve svých výtvorech zůstávala svéráznou, samobytnou, všemu dovedla vtisknout svůj ráz.

Postavme však proti této stč. konstrukci jednu novočeskou vazbu, všimněme si jejího užívání, hledejme její pramen i snažme se na konec uvědomiti si závěr!

Sám jsem kdysi k návrhu společné cesty dostal telegrafickou odpověď: »Jedu s sebou« (dříve by byli napsali: Pojedu s tebou nebo Pojedu také atp.). Podobně: (snítka unášená povodní prý volá, LN. 24. VI. 34) Já jdu s sebou (kdežto zřetelnější je pro nás: s ostatními, se všemi atp.). A tak čítáváme takovéto výrazy: »Jdeš-li k obědu, tak pojď s sebou«, když vybízí jeden druhého k společné, náhodou stejné cestě (V. Řezáč, Poplach v Kovářské uličce 72), místo aby řekl: pojď se mnou nebo, jak bychom byli vždy dříve řekli, »půjdeme tedy spolu, spolem« atd.

A ten obrat se vžívá tak, že se bez tohoto českého »mit« neobejdeme ani tam, kde jeho užitím jazyk ztrácí svou milou konkretnost, jasnost, přesnost: »O několika heslech, která jste snad provolávali s sebou« (K. Čapek, LN. 2. XII. 34, č. 607). Pro Čecha neporušeného citu jazykového je tu užití toho »s sebou« holý nesmysl, neboť heslo mohu provolávati s jinými, s ostatními, se všemi (nikdy neznělo české přísloví »Kdo chce s vlky být, musí s sebou výt«, nýbrž s nimi!), ale jak je mohu provolávati »s sebou«, to leda ten, kdo umí volat zároveň dvojhlasně, snad nějaký břichomluvec? Podobně: »Když Turecko pak ztrácelo Balkán kus po kuse, to [201]už prožíval s sebou« (J. Hilbert, Venkov 24. III. 35), jako by česky smysl nevystihovalo: zároveň také, nechce-li se konkretněji konstatovat, s kým to v souhlase: tedy s druhy, s nimi atp., ostatně je možno užíti i jiných obratů. Stejně: »Rejček zpíval s sebou« (A. Zeman, Plukovník Švec 26) m. s nimi, t. se zástupem, nebo: také, zároveň, se všemi atp., a kdyby se mělo ono společenství vyznačit nějak nebo posílit, tedy na př.: spolu se zástupem, nebo: rád se připojil ke zpěvu atp.

A tak docházíme až ke zrůdám: »… pak Německo nepůjde s sebou« (NL. 20. X. 34, č. 349), jako by bylo lze jíti jinak než »s sebou« (!), kdežto se tu má vyznačiti, že už se ten a ten stát akce dále nezúčastní, nepůjde s ostatními, druhými, jak tomu každý Čech dobře porozumí. »Nepřemlouvejte nikdy nikoho, nechce-li se mu s sebou« (NL. 8. II. 35), místo aby se jasně a výstižně česky řeklo: zúčastniti se, mít podíl, do spolku s jinými atp. »Ne, Francie dnes není revoluční, ale strhne ji to s sebou« (A. Maurois, Rodinný kruh, překl. J. Zaorálka, 1932, 216), kde aspoň gramaticky se odnáší obrat »s sebou« k neosobnímu podmětu to, nicméně česky je jistě lépe říci: také, zároveň, s ostatními, se všemi atp.; je-li tu snad ohlasem francouzského avec, toho se dnes někdy v lehčí mluvě užívá kompletivně, avšak zároveň elipticky, jméno se k předložce v myšlení lehce z kontextu doplňuje, zůstává však arci nevyjadřováno.

Tato nová vazba česká však zabarvuje i jiné obraty, a to neprávem. Na př.: »To přinášela jeho slovanská orientace již sama s sebou« (NL. 31. V. 35). Tu by trvám stačilo sama sebou, neboť se tu rozumí slovanská orientace, jak žije svou vlastní podstatou, jaká je sama v sobě, totiž stačí ten modální instrumentál »sám sebou« (sám o sobě, ve své bytnosti), jak se ustálil a jak se ho užívá v jazyce už dávno, předl. s tu přidána pod vlivem slovesa a s ním pod tlakem této nové vazby. Podobně »… pevná víra v budoucnost, kterou si legionář nese s sebou vždy tak lesklou a čistou, jak si ji prvého dne vytvořili« (F. Langer, LN. 25. VIII. 35, č. 424), ač by česky znělo výstižněji »nosí v sobě (v duši, v srdci), chrání si v sobě, chová v sobě« atp. Z toho jde, že i když bylo snad staré s sebou, jehož se patrně užívalo správně a logicky (na př. vezmi mne s sebou), o čemž jsem nekonal šetření, pro svůj tvar se cítilo spíše jako adverbium a pak se neoprávněně přenášelo na případy, kde je souhlasné s užíváním německé předpony — adverbia, a odtud se dále šířilo nelogicky a nečesky i tam, kde už je vyloženým germanismem, českému cítění jazykovému nesnesitelným.

Toť něco jen typických příkladů, jak se, myslím, neprávem [202]užívá této vazby; stydím se uvádět i ty, které jsem našel i v učených spisech, docela také ve spisech akademických. Uvážíme-li, jak se rozmohla, v kolika případech se jí užívá tak proti duchu našeho jazyka, který usiluje vždy o přesnou konkretnost, nemůžeme než toho litovat, neboť je jednou z drobných ukázek, jak duševní život národa čím dále tím více ztrácí svou samorostlost, jak rád, avšak povrchně napodobuje cizinu, místo aby se u ní dobře učil prohlubuje se.


[1] J. Gebauer, O negaci, zvláště staročeské. LF. 10, 1883, 240—275.

[2] Historická mluvnice jazyka českého. Napsal Jan Gebauer. Díl IV. Skladba. K vydání upravil Frant. Trávníček. 1929, 672—3.

[3] Vzhledem k etym. tęgnąti, odkud tąžiti, srov. V. Vondrák, Altkirchen slavische Grammatik 179.

[4] Ruština na př.: Ně uspěl ogl’anuťs’a, a jego už i nět tut.

[5] E. Walberg, Quelques remarques sur l’ancien Français »ne garder l’eure que…« Fran Filologiska föreningen i Lund. Sprakliga uppsatser IV, 1915. Str. 180—194.

[6] Ten by se k tomu, co tu chceme říci, nehodil, i ponecháme si jej jinam.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 198-202

Předchozí Antonín Frinta: O příponě -ova : -ová u jmen osobních

Následující Ferdinand Hrejsa: Svéráz Jednoty a jeho prameny