Kvantita v českém verši
Karel Erban
[Články]
-
Vracím se po dvou letech k problému, o jehož řešení jsem se pokusil r. 1931 v XII. programu zvolenského gymnasia; chci tím svou tehdejší studii v lecčems opraviti a doplniti ji i novým badáním, k němuž mě po přečtení mé práce tehdy vybídl Otokar Fischer podnětným a povzbuzujícím dopisem a J. V. Sedlák svými výtkami v Nár. listech. Protože má původní studie není dost přístupna a psáno o ní bylo také málo, zopakuji aspoň stručně její závěr: Kvantita není a nemůže být v českém verši prvkem rytmotvorným, a proto volání po jakékoli rehabilitaci časomíry je v jádře pochybené. Kvantita je v českém verši faktorem melodickým a určuje tempo verše. Není to poznání nové, jak J. V. Sedlák v své kritice napsal, ale já jsem k němu došel tehdy bez cizí pomoci a dodnes nevím, kdo je takto formuloval. Výsledek mé práce zdál se proto Sedlákovi skrovný — shledává jej shrnutý do věty, že organisace délek se ve verši přesně kodifikovat nedá. Při čtení veršů doléhalo na mne od té doby lecco z této výtky, a tak jsem se vydal na novou cestu za kvantitou.
Pozorujme nejprve tyto dva verše, Erbenův a Nerudův, které nejenže mají stejnou metrickou strukturu, nýbrž i stejný poměr a stejnou organisaci slabik dlouhých a krátkých — mají totiž jen slabiky krátké:
Na pahorku mezi buky (Erben)
po čem člověk těžce zraněn (Neruda).
Po hlasitém přečtení shledáváme mezi těmito verši nápadnou shodu nejen po stránce rytmické, nýbrž i zvukové. Než, hledejme ještě jiné příklady stejné organisace délek ve dvou verších od různých básníků, při čemž zase metrická struktura veršů zůstane stejná:
běží žena, dolů běží (Erben)
Dítko vyjeveně hledí (Neruda)
Myslím, že už hlavu zvedá (Neruda).
Jsou to zase vesměs čtyřstopé trocheje, v nichž kvantity mají stejné místo. A zase: čteme-li vedle sebe verš Erbenův-Nerudův, Erbenův-Nerudův, slyšíme nápadnou shodu rytmickou i zvukovou.
Srovnejme nyní ještě dva metricky stejné verše od různých básníků, kde by kvantitativní ustrojení bylo jen podobné anebo vůbec rozdílné:
Kdybys mne zavrhl, drahý, (Fischer)
pod nebem jiskřícím tiší (Chaloupka).
Oba verše se liší jenom druhou stopou daktylskou »zavrhl« 
— »jiskřícím« 
, a přece, jaká změna přihlasitém přečítání nebo dokonce při pečlivé recitaci! Druhá polovice Chaloupkova verše se zvolňuje — ritardando —, kdežto u Fischera končí zvolňujícím tempem jen poslední slabika, která se tu je mně a skoro neznatelně protahuje v pausu.
Kvantita tedy tempo verše zpomaluje. Čím více ve verši slabik dlouhých, tím tempo pomalejší. Ukážeme to ještě zřejměji na Fischerově verši a na několika variacích:
Já vzhůru zřím. Tvá milá lampa svítí,
kde v pětistopém trochejském verši s předrážkou[1] je šest dlouhých slabik, tedy přes polovici. Abychom viděli, jak volné tempo tohoto verše možno zpomalit a naopak zase zrychlit, pozměňme je takto: Já vzhůru zřím. Tvá milá záře svítí (z 11 slabik 8 dlouhých).
Nuž k tobě jdu. A lampa tvoje plane (všechny krátké).
[3]Variace s osmi dlouhými slabikami až nepřirozeně verš protahuje a zvolňuje, variace se všemi krátkými slabikami rázem toto protahování a zvolňování ztrácí. Připomíná hudební staccato.
Jiné takové variace jsem sestrojil z vlastního verše:
O písni, jež zněla z tvých rtů
O písni, jež zněla by z rtů
Ó, písni, jež znělas z mých rtů
A písní, jež zněla z tvých rtů
Ó, písní, jež svítí z tvých rtů.
Takové případy měl asi na mysli R. Jakobson, když (Základy českého verše, str. 52) říká, že autonomní fonologické prvky (v češtině kvantita) mohou hned rytmické setrvačnosti odporovat, hned se jí zase částečně podřizovat. (V témž smyslu se vyjádřil týž autor i v Plánu II, 9.)
Ale toto zjištění hojnosti nebo nedostatku slabik dlouhých ve verši našeho zvídavého pátrání neuspokojí. Již v své prvé práci jsem si na 5. str. všiml vztahu mezi kvantitou a přízvukem a shledal jsem, že délka, která následuje po přízvučné slabice (zvláště když je tato slabika krátká), stírá ostrost dynamického přízvuku. V zvukové linii verše jeví se to jako legato, jako plynulé, hladké a vázané spojování slabik. Verše bez délky s ostrým dynamickým přízvukem na první slabice stopy (trochej nebo daktyl) jsou protějškem k oněm plynulým: připomínají zase staccato. Tak je tomu na př. v známých verších z Čelakovského »Růže stolisté«: »Nepaměti do propasti…« nebo v některých dětských říkankách.[2] Všimněme si po té stránce veršů Ot. Fischera (z Trouverovy písně):
Buď žehnán bůh, náš slitovník.
Buď meči pánů čest a dík.
Jsem bludný rytíř. Dejte žold.
Jsem bludný rytíř. V šíř i dál
jsem cizím krajem putoval,
a v siré prázdno prsou mých
mi nikdo teple nezadých.
Začátek 1. verše 
má jednu dlouhou slabiku nepřízvučnou, která svým protažením stírá ostrost předcházejícího akcentu, láme jeho hrot, tlumí jej — a proto ta plynulost a splývavost, kterou v hudbě označujeme názvem legato. Je sice pravda, že v těchto verších i nad přízvučnými slabikami vládnou někdy délky, takže by se mohlo zdát, že these o stírání akcentu následující kvantitou se v praxi našich básníků neosvědčuje. Ale tak mechanicky si zase organisaci kvantity ve verši představovat nesmíme. Záleží na tom, jak verš začíná, zda rázně a úsečně, či plynule a splývavě. Ve Fischerových verších je začátek dán velmi plynule: je tu předrážka, jejíž funkcí je začít verš pomalu, nenáhle a plynule. Proto je vždy větší důraz na formě toho jednoslabičného slovíčka než na jeho obsahu. Za touto předrážkou následuje ve verši stopa 
s přízvučnou krátkou a nepřízvučnou dlouhou, čímž se v oné splývavosti nejen pokračuje, nýbrž i její síla stává se patrnější také v následující stopě 
třebaže je tu slabika dlouhá i pod přízvukem. Je tu něco analogického z kouzla, které vzniká neshodou mezi t. zv. frazováním nařízeným a faktickým: nestane se právě to, co bychom čekali při mechanickém, setrvačném opakování, jak je tomu na př. v některých dětských říkankách a říkadlech. Kdyby básník ve verši stále důsledně tlumil ostrost přízvuku následující délkou, byla by tato plynulost už přeplynulá, působila by nepřirozeně, manýrované, přepjatě, mechanicky a jednotvárně, jak viděti z této variace Fischerova verše:
Buď žehnán milý boží den.
Je třeba tedy plynulost ve verši jen na některých místech naznačiti, a ona se pak již sama v celém verši rozvlní. I když její zdroje jsou rozhozeny na různých místech verše, přece [5]působí dojmem organisovanosti, protože se objeví vždy na takovém místě, kde zřetelně vybaví spojitost se zdroji ostatními, které nezůstávají isolovány. Nicméně v citované básni nepřízvučné dlouhé za přízvučnými krátkými převládají — nehledíc už k typu 
, kde nepřízvučná dlouhá tlumí také ostrost přízvučné dlouhé. Kdy a kde užíti délky, v tom je právě kus umění. V moderní poesii je zřejmá záliba v délkách, na př. u Nezvala, a slyšeli jsme to 19. IX. 1933 i v radiovém vysílání z M. Ostravy, kde jsme v causerii vsunované mezi popularisující recitace našich moderních básníků zaslechli také tento povzdech: »Jak krásná jsou slova, která mají délku!« Že se z toho pak stává někdy u básníků a ještě více u jejich napodobovatelů manýra, svědčí jen — vedle mnohých jiných znaků — o úpadku formy, kterou básník z pohodlnosti anebo neschopnosti zanedbává. Je to pak podobná manýra, jakou je na př. stereotypní začínání verše předrážkou. Láká to básníka tou vyježděností a hladkostí, s jakou se na př. klouzají někteří po osvědčených a vyzkoušených rýmech. A přece: co je tu možností a rozmanitosti!
Vedle básníků milujících délky »zásadně« (jejich verše jsou jimi jakoby přesyceny, přetíženy a předlouženy) jsou poetové, kteří s kvantitou hospodaří mnohem obezřeleji. Tak na př. Karel Toman prokládá rád verše »krátké« (»staccato«) verši »dlouhými« (»largo«). Verše, v nichž dlouhé slabiky jsou jen slabě zvukově organisovány (anebo v nichž vůbec nejsou), prokládá verši s bohatší a mnohem silněji organisovanou kvantitou.[3] Plynulé a měkké rozvlnění přerušuje se tu jakoby kroky, zřetelně od sebe oddělovanými, takže verš je uchráněn oné jednotvárné protáhlosti a monotonní zpívavosti, s jakou prý přednášel své svrchovaně hudební verše Ch. Baudelaire[4] a dle mého mínění i V. Nezval, pokud jsem si ho před lety v Praze mohl poslechnout.
Uvádím dva příklady z Tomana a jeden z Jar. Durycha; verše plynulé jsou tištěny kursivou.[5]
(Září.)
Můj bratr dooral a vypřáh koně.
A jak se stmívá,
[6]věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.
(Říjen.)
Ty bože révy, který posíláš
paprsky slunce na nalité hrozny,
na zlaté hrozny, hrozny fialové,
buď milostivý.
Po teplých stráních vzpínají se k tobě
vášnivé keře roztančeným gestem,
zpívají, mluví, hovoří a prosí,
bys dal jim oheň, aby rozdaly jej,
bys vdech’ jim radost, aby vzkvetla v očích
zkalených trudem.
(Z Beskyd.)
Oměji, modrý oměji,
hrdý a vysoký,
o čem sníš?
Přijde-li k tobě, schovej ji,
ach, ty víš.
Začátek vzestupného verše, zdánlivě tak stereotypní, může míti mnoho variací. Uvádím tu některé:
1. 
já vzhůru
2. 
co měla bych
3. 
buď žehnán
4. 
a míle
5. 
a mezi
6. 
tvůj hlas to (smutek je a tíž)
7. 
tvá krásná
Ale ani tím nejsou všechny možnosti pro začátek verše s předrážkou vyčerpány. Vybral jsem tyto příklady jen namátkou — vypočítati a vypsati všechny možnosti nemělo by pro naše pozorování smyslu. Nejde nám o jejich počet, nýbrž [7]o to, co se jimi dá ve verši vyjádřiti. Citované ukázky samy o sobě mnoho nepovídají, někdy nepoznáme s jistotou ani metrum, natož zvukové kvality. K tomu je třeba znát aspoň celý verš. Ale protože jsem napřed metrum ze začátku citovaných básní přesně vyznačil, dovede si čtenář představiti rytmické pokračování verše a jenom organisace kvantity bude v tom pokračování subjektivní. Třebaže skoro všechny citované začátky veršů jsou vyňaty z básní známých básníků, sotva někdo uhodne jejich původ. Snad jenom ten, kdo je důvěrně zaposlouchán do veršů, jež cituji, dovede si prodloužiti jejich zvukovou linii i s kvantitativní modifikací slabik dlouhých a krátkých. Nemusí si vzpomenout ani na text, a přece mu zazní známá melodie. Stačí tedy metrický a kvantitativní začátek verše, aby zasvěcenec poznal verš celý, a to i bez textu, beze slov?
Vedle začátku verše bývá pro organisaci kvantity důležitý konec verše, nebo lépe: místo před pausou.[6] Jestliže se poslední slabika před pausou v naší řeči poněkud protahuje, děje se to ještě více ve verši, kde jde o řeč esteticky zaměřenou a silně citově založenou. K těmto schopnostem naší řeči přistupuje ještě před pausou ve verši poslední slabika dlouhá, která může být ještě amplifikována rýmem. Obsahuje-li rýmovaná slabika (nebo rýmované slabiky) jednu nebo několik slabik dlouhých, prodlužuje se tím i celý rým, který tak lehce přechází v pausu. Ot. Zich nepokládá (ČMF. VI, 17—18) sice rým za kvalitu čistě zvukovou, nýbrž spíše za mluvní, protože jeho organická příslušnost do rytmu je silnější než jeho vlastní hodnota čistě zvuková. Ano, v praxi to tak bohužel často bývá, ale nemělo by to být. Rým by neměl být rytmem tak vázán, aby se v něm ztrácel. Jen rým bezvadně podle všech pravidel vysoustruhovaný se v rytmu skutečně ztrácí, protože slouží více rytmu než sám sobě, je zvukově příliš zřejmý, má příliš mnoho zvukové shody, která podtrhuje kvality mluvní, rytmické, a zanedbává svoje vlastní. Něco k tomu analogického je zase v hudbě. V písních, v jejich melodii, je něco adekvátního rýmovému ukončení verše. Skupině dvou rýmově korespondujících veršů odpovídají v nápěvu melodické fráze. Jako koncové rýmy na sebe vzájemně upozorňují svou shodou anebo podobností, tak si odpovídají i konce melodických frází. Kdežto však v rýmu většina básníků hleděla dosáhnout naprosté zvukové shody, v melodii jde vždycky v těch místech jen o podobnost, někdy, [8]zvláště v moderní písni, dost vzdálenou. Jen zřídka kdy bývá pro rýmované konce dvou veršů tatáž notace, totéž melodické ukončení. Právě tak jako v melodii nebývá na konci shoda, nýbrž variace, tak i v rýmu neměla by být naprostá shoda, nýbrž rýmová variace, má-li rým opravdu působit kvalitami zvukovými. K té variaci znamenitě slouží nestejnost kvantity a přízvuku. Tak je tomu na př. ve Fischerových verších:
Jsem bludný rytíř. V šíř i v dál
jsem cizím krajem putoval.
Tu je zachycena v rýmovaných slovech nejen nestejná kvantita, nýbrž částečně i nestejný přízvuk — »v dál« má rýmující se slabika přízvuk hlavní, »putoval« vedlejší. Ale takové rýmové variace mohou být ještě složitější, jak ukazuje tato sloha z Fischerova »Dvojzpěvu«:
Co měla bych z mléčné dráhy
nad vrchem kamzičím?
Kdybys mne zavrhl, drahý,
čím já bych byla, čím?
Tu jsou sice akcentové poměry stejné, ale kvantitativní jsou obráceny. Ale právě ty dva protějšky |
jsou zvukově okouzlující: nezdůrazňují tolik rytmické celky, působí více zvukově.
K srovnání estetického účinku rýmu s kvantitou nestejnou a stejnou hodí se nám tyto verše z Dykovy básně »Poslání«:
Do ticha velkého jdi beze slova,
tak jako pták se umíraje schová,
neb píseň, která nitro rozvlní,
teprve přišlé ticho naplní.
Rým »rozvlní — naplní« až říkankově zdůrazňuje rytmické jednotky, kdežto rým »slova — schová« rytmickou jednotu naznačuje jen lehce a mnohem větší pozornost upoutává na modifikaci svého zvuku.
[1] Srov. Ot. Zich: Předrážka v českých verších (ČMF. XIV, 97).
[2] Říkadly po stránce prosodické se obíral v Přítomnosti (VIII, 5) K. Čapek, — ale jak už to v causerii bývá — přinesl jen několik vtipných postřehů, kdežto závěry jsou mylné. V témž ročníku (str. 48) J. Verián správně Čapkovy závěry vyvrací.
[3] Neplynulé anebo málo plynulé jsou daktyly; poskakují!
[4] Podle Jelínkovy předmluvy k překladu »Malých básní v prose«, str. 5.
[5] Plynulost těchto veršů je ovšem do jisté míry subjektivní, protože skoro v každém verši je tu aspoň slabý náběh k plynulosti. Při našem pozorování jde hlavně o ty verše, v nichž je ta plynulost nejzřejmější a nejsilnější.
[6] Srov. R. Jakobson: Základy českého verše, str. 35; J. Mukařovský: Travaux du Cercle linguistique de Prague I, str. 126. — Jinak je v užívání termínů pausa, pomlka, přestávka, caesura a pod. dost zmatku a nejistoty.
Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 1, s. 1-8
Předchozí Nepitná voda
Následující Josef Bečka: Slovesná rčení a sousloví I.
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1