Hovorna

Josef Drbohlav

[Hovorna]

(pdf)

-

Došla nás žádost p. učitele H. ze Ž., abychom otiskli tento návrh: K očistě našeho drahého a krásného jazyka přistup také úprava příjmení! — Matriky, podle nichž se obyčejně pravopis příjmení řídí, bývaly »vedeny« lidmi buď pravopisu neznalými, neb jiné národnosti, neb lidmi ledabylými, jimž na správnosti velmi málo záleželo. Proto mnohý člověk po léta správně česky se podepisující s podivením shledal, opatřuje si nějaký úřední dokument (na př. křestní list), že se vlastně jmenuje jinak! (Kafka místo Kavka, Martinek místo Martínek, Divišek místo Divíšek, Jettel m. Jetel, Schmidt m. Šmíd a pod.).

Vyžadujme si proto úředně změn ve psaní svých jmen a nebuďme netečni k tomu, píšeme-li se Waniczek, Palletschek, Kubitschka, Wessely atd. místo Vaníček, Paleček, Kubíček, Veselý.

[311]Bylo by snad dobře sestaviti rejstřík takových jmen, jenž by byl pranýřem českého člověka, nehanbícího se za znesvářené jméno své.

Kromě toho by se doporučovalo, aby čeští rodiče nedávali dítkám při křtu jmen nečeských, a aby v cizí řeči se nepřekládala křestná jména a neuváděla se s cizími koncovkami, jako Boleslaus, Jaroslaus, Ladislaus, Gebhard m. Jaromír a p. —

K tomu podotýkáme, že oceňujeme dobrou snahu p. pisatelovu, ale není vždy zpotvořením jména, nepíše-li se pravopisem dnešním. Vždyť Swoboda, Waníczek, Waniek, Lobkowicz jsou zbytky starého pravopisu, hlavně bratrského. Ostatní věci, které částečně překračují rámec »Naší Řeči«, ponecháváme pp. čtenářům na uváženou.

*

Na naši otázku na str. 254 dostává se nám zprávy od sl. M. Davídkové, učitelky v Žel. Újezdě (okr. blovický u Plzně), že tamější vesnický lid zamlouvati se vůbec užívá. Na př. hospodyně vybírajíce látku, říkají: »Tahle se mi lepší zamlouvá«. Podobnou zprávu máme od prof. J. Úlehly v Bučovicích na Moravě, jehož otec, 63letý rolník v Hruškách u Břeclavě, chce-li mírným způsobem vysloviti nelibost, říká »to sa ně nězamúvá«; jiní lidé tam tak nemluví a p. professorovi se zdá, že otec toto slovo »pochytil někde, asi v ústním hovoru, z knih sotva«.

*

Píše se nám:

Prosím za poradu. Který tvar jest správný v 3. pádě množném: lodím, loděm nebo lodem? A podobně: jest správným tvar: řečím, nocemi, holemi?

 Odpověď:Vlastně bychom Vás měli odkázati, abyste se podíval do mluvnice. Tam najdete, že podstatná jména ženského rodu, mající v 2. pádě příponu -i, skloňují se podle vzoru kost. Třetí pád množného čísla jest kostem a podle toho se sluší psáti také lodem, řečem. Sedmý pád jest kostmi, a podle toho jest správný jen tvar nocmi, holmi. Ze skloňovacího vzoru duše (nebo báň) však se vtírají přípony do vzoru kost, a to tou měrou, že se nejedno slovo již kolísá v některých pádech; tak loď mívá již také v genitivu lodě vedle lodi a podle toho také v 3. množ. lodím. Nad to náležitý tvar u některých slov již vůbec vymizel a nedoporučuje se jej oživovati, poněvadž už to odpírá dnešnímu citu. Mluvnice uvádí, že nelze již dnes psáti: všem, otepem místo vším, otepím a podobně ne: všech, otepech.

*

Jsem ve sporu s přítelem, jak se má tvořiti přisvojovací přídavné jméno od vlastních jmen Kornilov, Gučkov, Slukov atd., zda se má říkati a psáti: Kornilovova armáda či Kornilova armáda. Přítel se dovolává toho, že Kornilov již jest jméno přisvojovací a že se tedy z něho nemůže dělati nové tím, že se táž přípona připojí ještě jednou. Já hájím opačného mínění, poněvadž Kornilova armáda náleží Kornilu a nikoli Kornilovu, Slukův klobouk k podstatnému jménu Sluka, nikoli Slukov atd. Snažně prosím, aby »Naše Řeč« to rozhodla.

[312]Na dotaz ten odpovídáme, že p. pisatel má pravdu. Pro nás Čechy Kornilov, Slukov atd. jsou již jména podstatná (zpodstatněla ovšem z přisvojovacích jmen přídavných) a nutno s nimi tak nakládati. U nás »práce Čechova« by obecně byla pokládána za práci muže, jenž sluje Čech, a nikoli za práci ruského beletristy Čechova. Máme-li mluviti tak, aby nám Čech rozuměl a aby se nepůsobil zmatek, musíme pokládati jména Kornilov, Gučkov, Čechov, Slukov atd. za úplně stejná jména, jako jsou Sládek, Konopka, Chvátal atd. Proto se také dovoluje jména jako Vojtů, Janků a p. vůbec neskloňovati, aby se nepletla se jmény Vojta, Janko nebo Janek atd.

*

V jiném dopise čteme mezi jiným: I. Dobře činíte, že pilně čtete denní listy a stavíte jim zrcadlo, ale stejná pozornost měla by se obraceti k našim časopisům týdenním, měsíčním atd. Mívají svou zvláštní, od Pravidel odchylnou interpunkci, (píší na př. čárku před a i v souvětí souřadném, každá dvě přídavná jména za sebou oddělují čárkou atd.), píší velká písmena kde se jim zachce, užívají neobvyklých v lidu přídavných jmen neurčitých (byla něma), znají toliko skleslý přechodník »vyjímajíc« a ovšem oplývají také chybnými nebo zbytečnými novotvary a germanismy.

2. Kdo zavinil, že náš český přízvuk zakolísal? Zajisté se tak nestalo obecně; aspoň u nás v Pojizeří se přizvukuje dobře. Bylo by záhodno, aby se dotazníky zjistilo, v kterých krajinách se správný přízvuk zachoval a kde se zhoršil.

Ač se to klade za vinu hlavně jambistům, domnívám se, že se jejich působení na národ zveličuje. Jako student přečetl jsem tuze málo básní, zvláště jambických, a přece jsem přízvučně mluvil i četl špatně, jako mojí druhové ze škol. Na nižší reálce nebývalo o přízvuku ani zmínky, až teprve na učitelském ústavě, tuším r. 1880, zle se na nás prof. Wünsch obořil, že čteme do města, na pole ap. »Každá hokyně řekne do města, na pole« — hněval se a padlo za to několik dvojek! Od té doby u nás hokyně sice stouply v ceně a před prof. Wünschem snažili jsme se správně přizvukovati jednoslabičné předložky, ale jinak se mluvilo po starém: Attila vtrhl do Italie, z Ameriky dováží se bavlna do Francie atd. Správného výkladu o přízvuku dostalo se nám teprve v hodinách nauky poetické.

Byl tedy náš přízvuk již v letech 80tých chybný, ještě než jsme se čeho dověděli o jambech. Ve školách ustupoval slovní přízvuk větnému a nedbalo se ho vůbec. Do řeči lidové pak se vtírá německé přizvukování kmenových slabik podstatných jmen. Proto míním, že nikoliv jamby, ale naše staleté sousedství s Němci a rozšířená znalost němčiny, zejména pak záliba některého kraje v napodobení všeho cizího, jakož i ne dostatek péče o jazykovou správnost ve školách, a to obecných i středních, jsou pravou příčinou, že se místy špatně přizvukuje. A proto jest jen vítati, že c. k. zemská školní rada uložila známým vynesením, aby nejen češtináři, ale všichni učitelé a profesoři ve škole mluvili bezvadně. Ještě více však by prospělo, kdyby se češtině přidělilo více hodin, aspoň tolik jako snadnější němčině na školách německých; na př. na českých školách měšťanských se češtině učí čtyři hodiny, na německých však němčině pět hodin týdně. V tom je kořen zla! Čech nevychází ze škol jazykově vytříben tak jako Němec.

*

[313]»Zvon« v čísle 8. uveřejňuje polemickou odpověď na články prof. dra. Václava Flajšhansa: »Měsíční čeština« a »Jazykové desatero«, které otiskla »Naše Řeč«. Podle zásady své, vyhýbati se polemikám zbytečným, upouštíme od zvláštní odpovědi, ukazujíce na vývody své, podané v čísle předchozím. Lze nám tak učiniti tím spíše, ježto odpověď »Zvonu« důvody našimi nikterak neotřásla: my i po ní plně setrváváme na tom, co jsme již pověděli. O jednotlivých otázkách vědeckých však, kterých se odpověď »Zvonu« dotýká, podáme v příštích číslech »Naší Řeči« samostatné výklady věcné.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 10, s. 310-313

Předchozí Divoké květy z novinářských luhů

Následující Listárna redakční