„Měsíční čeština“

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

K nejvzácnějším výsadám prvního »svobodného umění« náleží zajisté volnost básnická, »licentia poetica«, jak jí říkáme po příkladu antickém. Již starý Horatius prohlásil v »Umění básnickém«, že malíři a básníci vždy měli stejnou možnost dovoliti si cokoliv — ovšem také v jazyce.

U nás Svatopluk Čech (ve Výletu pana Broučka do měsíce, Spisy IX, 31—33) žertovně popsal »trochu zvláštní měsíční češtinu«. Podle něho »měsíčané pronášejí svou češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, šeptáním a burácením — zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na zemi nikde nemluví«… »Slovník měsíčtiny vymýtil množství slov v pozemské češtině obyčejných, klada místo nich slova méně obvyklá nebo docela nezvyklá;… měsíčtina má i několik, pozemské češtině zhola neznámých slov (»znoj«, »tes«, »chvit«, »charý«, »drásá«, »romoní« atd.)«… »V ohledu mluvnickém sluší poznamenati, že měsíčtina úzkostlivě se vyhýbá všem formám na zemi běžným a [235]pracně vyhledává tvary nejméně obvyklé. Neříká tedy nikdy »dcera«, »hosta«, »dereš«, »šeptají«, »může«, »plane«, nýbrž »dci«, »hostě«, »déřeš«, »šepcí«, »můž«, »plaje« nebo »plá«… »Co konečně stavby vět se týče, řídí se měsíční čeština pravidlem, že přirozený slovosled sluší roztrhati a přemetati tak, aby stálo práci co možná největší, shledati ty kusy opět dohromady a vypátrati pravý jejich smysl. Vhodným příkladem bude měsíční věta: »Po vysoké kmitavý věčné před starého chrámu oltářem lampy svit, plaché do pestrých metaje gotických oken květů paprsky, soumrakem se potácel klenbě«… »Zdá se vůbec, že jest hlavní snahou měsíčanů mluviti a psáti tak, aby jim posluchač rozuměl co nejméně«…

Mistr našeho verše vložil tu nepochybně »prst do rány«; cítil dobře, jako jiní, že mnohý básník svou domnělou »volností« zastírá svou neumělost. Všichni víme a cítíme dobře, že ani největší básník nemůže a nesmí říci »obě noze«, ačkoli »obě ruce« říkáme obecně a »obě noze« se kdysi říkávalo docela správně. A zase naopak nesmí říci »obě ruky«, ačkoliv tak nalézáme v našich nářečích a »obě nohy« říkáme i píšeme všichni. Na tom příkladě vidíme, že ani největší básník nemůže říci všeho, co se kdysi říkávalo nebo co se říká pouze v některých nářečích — že tedy »volnost básnická« je docela přesně omezena na formy živé a obecně známé. Básník zajisté může podle chuti psáti »nesem« nebo »neseme«, »své« nebo »svoje«, »méně« nebo »míň« atd., t. j. voliti mezi formami živými a obecně známými podle své potřeby; může v duchu jazyka tvořiti nová slova: říkáme-li »červenobílý«, »modrooký« — může vším právem vytvořiti »zlatožlutý«, »tmavorouchý« atd. Ale ovšem nesmí vytvářeti nových forem: Kollárovo »strávivšeti« zůstává varovným příkladem stejně jako jeho »selzy« a »mlučeti«… To všechno vycítil, jak již praveno, Sv. Čech a prohlásil jasně, že i básník má povinnost mluviti tak, jako mluví druzí, a tak, aby mu posluchač rozuměl co nejvíce.

Mnoho se od té doby — je to hlavně veliká zásluha Macharova — změnilo v básnické řeči české na její prospěch a ovšem také na prospěch básníků samých. Ale přece ještě tu a tam straší v hlavách mylné představy. Četl jsem nedávno v předním našem týdeníku zábavném báseň našeho předního básníka, kde sloha za slohou přinášela tyto perly:

(1)»Že už je nás tolik tu,
nikdo neměl tuch«

— napsal by u nás někdo za zdravého rozumu »nikdo neměl [236]tuch?« A ten pořádek slov: »že už je nás tolik tu« — mluví tak vůbec někdy někdo?

(2) »Barvy naše — všude zdraví hled
— nezabudeš za živa —«

Krásné sloveso »zdraviti« říkají sice holiči a sklepníci, ale »mluva bohů« měla by se přece takového mrzáka varovati; celý český národ — od Šumavy k Tatrám, od Štítného k Čechovi — zná jen »pozdravovati«. Naproti tomu sloveso »zabývati« znají sice jiní Slované, ale u nás je nadobro mrtvé a neznámé; nikdo mu nerozumí — a staří Čechové mu rozuměli zcela jinak.

(4) »Pichlu jak by kol se lil
rokot rajských lyr«

Zde se, podle všeho, básník nestaral o to, co napsal, ale ani o to, co myslil — čtenář asi má mysliti za něj.

(5) »Zapomněn dnes, zapomněn
všechen hnět a trud«

— máme snad básníkovi vykládati, že sice říkáme »zapomněl«, ale v passivu »zapomenut«, že říkáme »zapomněla«, ale »nezapomeň« (a nikoli »nezapomni!«) atd? A neví-li básník desátého nebo dvacátého řádu, že »trud« znamená »práci, námahu«, nikoli však »smutek, žal«, mohl by to věděti přece básník z třídy »věštců«, jak je třídí Čech v řečeném »Výletu«. A »hnět« je patrně ukázka další z měsíčního slovníku, jak jej nahoře Čech sestavil.

(6) »V číš padnout — hořkost krůpěje«

— básník si zdřiml zas; chtěl patrně říci »krůpěj hořkosti«, ale opět zapomněl mysliti jako při sloze 4.

(7) »Teď vdral se kout zas šíp«

— říká se sice obecně »vedral«, ale básník vynechává e. Napíše příště »osl« místo »osel«, »konc« místo »konec«? Píší tak Srbové lužičtí a Slovinci — proč by si toho nedovolil básník náš?

Atd. atd.

Mohl bych pokračovati. Ale tyto verše, které vyrobil (zde není možno říci »vytvořil«, poněvadž každé tvůrčí nadšení mluví ze srdce k srdci) přední básník, které četl a otiskl redaktor, sám také básník, a které schválila redakční rada spisovatelů českých, stačí [237]přece k důkazu, že jest opět něco shnilého v naší poesii, že by Svatopluk Čech mohl znovu psát o »měsíční češtině«, které nikdo nerozumí… Jenom že básník tak sám na sebe plete metlu; čemu kdo nerozumí, toho nečte; a nemyslí-li básník na čtenáře, tím méně bude čtenář mysliti na básníka…

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 8, s. 234-237

Předchozí Josef Král: České jamby

Následující Josef Zubatý: Napadnouti — napadati