Časopis Naše řeč
en cz

Ryčka

[Drobnosti]

(pdf)

-

(NŘ. XIX, 63n., 96) K výkladům, které jsme o tomto slově už otiskli, poslali naši čtenáři ještě několik zajímavých dodatků. Především z nich citujeme poznámky p. katechety Josefa Baťhy, který slovo ryčka zaznamenal po prvé (v NŘ. XVIII, 122). P. kat. Baťha se brání proti mínění Em. Černého, vyslovenému v NŘ. XIX, 63n., jako by byl nesrostl s venkovským životem a neznal správného významu slova ryčka. Píše: »Slovo ryčka má v Krusičanech i v okolí jen ten jediný význam, jak jsem původně napsal: je to nástroj na nabírání, nakládání i rytí měkké hlíny nebo písku, kterému se jinde říká lopata. Byl jsem si dobře vědom odpovědnosti, když jsem to psal; není to tedy omyl „z nesprávného porozumění a z neznalosti účelu, který má rozličné nářadí na venkově“, ani z toho, že bych byl snad od dětství nesrostl s venkovským životem. To mohl o mně napsati jen ten, kdo mne nezná. Jsem rodák krusičanský a už od dětství jsem míval zálibu v zahradničení a v pracích hospodářských a dosud je to mým nejmilejším zaměstnáním. I jako dospělý jsem býval každý rok doma, a vím tedy dobře, jak lid u nás svoje nářadí nazývá. Podnes si dobře pamatuji, jak jsem jako studentík byl v městě překvapen, když jsem u zahradníka, u něhož jsem byl na bytě, slyšel po prvé naši ryčku jmenovat lopatou. Smál jsem se tomu tehdy a řekl jsem: „Lopata je přece dřevěná!“ U nás je lopata jen dřevěná. Novější lopata plechová na uhlí má ovšem podobný účel jako dřevěná. Abych měl jistotu, je-li tomu s tou ryčkou v mém rodišti dosud tak, jak jsem napsal, dotázal jsem se svého příbuzného p. Frant. Pešaty, úředníka v. v. v Krusičanech, a p. Stan. Karasa, nyní říd. učitele v Poříčí nad Sázavou, který byl pětatřicet let učitelem v Týnci nad S. a dosud tam bydlí. V Týnci je naše krusičanská škola, pošta i náš farní kostel. Obě odpovědi přikládám.«

První dopis zní: »Rýč se zde (v Krusičanech) jmenuje nástroj ze silného ocelového plechu, dlouhý, ostrý, mající podobu trojúhelníku. Kypří se jím v zahradě půda. Ryčkou jmenují naši domácí lidé nástroj ze slabšího plechu, kratší a širší než rýč. Rýpá se jí měkká půda a hlavně se jí nakládá hlína, nakopaná před tím motykou. Od lopaty se ryčka liší tvarem nebo též materiálem. Lopatou rozumíme nástroj mající podobu obdélníku, a to [127]buď ze dřeva nebo z plechu. Dřevěnou lopatou, vyrobenou z jednoho kusu dřeva a od krajů do středu mírně vyhloubenou, nabírá se obilí. Lopatou plechovou, s okraji asi 3 cm kolmo zahnutými, nakládá se uhlí. Na loupání drnu se zde užívá nástroje ze silného plechu, asi 10 cm dlouhého a 5 cm širokého, a nazývají jej drnovák. Loupají se jím drny dlouhé 70—80 cm a široké až 30 cm; drnem se tu kryjí hřebeny u doškových střech, kde má drn týž úkol jako u střech taškových t. zv. háky.« — Dopis p. říd. uč. Karasa obsahuje tyto údaje: »Rýč (rejč) je rovný, ostrý a ryje se jím země. Ryčka je železná lopata, kterou se země nabírá nebo přehazuje. Lopata je dřevěná a užívá se jí k přehazování a čištění obilí.«

Tímto dvojím svědectvím je tedy potvrzeno to, co pan kat. Baťha o ryčce napsal.[1]

Jiný výklad poslal p. odb. uč. V. Mareš ze St. Boleslavě: »Jsem rodák z již. Čech (z Nevězic v okr. píseckém, mezi Orlíkem a Zvíkovem). Pamatuji se docela dobře, že jsme ryčkou nazývali plechovou lopatu, kterou jsme nabírali a házeli zemi; ale ryčkou jsme i ryli v zahradě, protože rýč byl u nás na vsi věcí neznámou. Ryčkou — ovšem že v jiné podobě — ryli nádeníci na obecních drahách i drn. Že ryčka nebyla nástrojem jen železným a lopata dřevěným, dokáže každá maminka jihočeská, která obrací lívance na plechu železnou lopatkou. Lopatou jsme nazývali nástroj, kterým nebylo možno rýti, tedy dřevěnou lopatu na obilí, lopatu na sázení chleba do pece.«

Profesor dr. Josef Beneš ze Soběslavě zjistil, že se nástroj k rytí jmenuje rejč v Soběslavi, v Hrušově Lhotě, v Třebelicích u Tábora, v Mezimostí a v Komárově (u Mezimostí). Ryčka mu říkají v okolí Pacova, v Zadní Stříteži (na rozhraní táborského a pelhřimovského okresu), v okolí Mladé Vožice, v Hrajovicích u Vlašimě, v Žirovnici a v Heřmanči u Dačic na Moravě; tak mu říkají i soběslavští »Vídeňáci«, t. j. dělníci Lady, kteří přišli po převratu z Vídně. V Kleci u Lomnice nad Luž. jmenují ryčkou nástroj na loupání kůry. Rejčka říkají rýči v Dirné a v Prachaticích. V Kameni u Pacova se rýč jmenuje ryčka nebo rejč. Názvem lopata (!) jej označují v Příbraze (u Stráže nad Než.), v Sedlíkovicích (u Veselí nad Luž.), v Dirné. A konečně žije pro něj i název štychovka, štychovačka (z něm. Stichschaufel), a to v Soběslavi, Čerazi, Čejnově, Roudné, Chlebově, Hrušově Lhotě (vesměs v okolí Soběslavě), v Bernarticích. Velmi často se termíny rýč a lopata nerozlišují anebo se názvu rýč užívá jen v názvosloví zahradnickém. Ve Vesci slova rýč neznají. Nenašel dr. Beneš nikde, že by se názvem ryčka označovala lopata na házení; ale jak je vidět, označuje se slovem lopata někdy i rýč.

Pan ředitel měšť. školy v Kamenici nad Lipou Fr. Doutlík píše: Na [128]Pelhřimovsku a Kamenicku (Kamenice nad Lipou) se užívá slova ryčka ve smyslu »rýč«. Jsem rodem z Kutné Hory, kdež jsem žil stále až do maturity, a potom jsem přešel jako učitel na Pelhřimovsko (r. 1899). Z domova jsem znal rýč (»rejč«), nástroj dobře rozlišovaný od lopaty. V novém prostředí jsem se zájmem seznával nářeční odchylky, mezi nimi i to, že se neříká rýč, nýbrž ryčka, a to ve smyslu zcela souhlasném s naším rýčem. (Zajímala mě i změna rodu, neboť byla opačná než u slova sesle, jak se říká u nás, kdežto na pahorkatině jsem všude slyšel seslík rodu mužského.) Později jsem (v Kamenici nad Lipou) zaslechl ojediněle místo slova ryčka slovo štychovka původu zřejmě německého, ale zajímavé tím, že je také rodu ženského jako ryčka.

Ze všech dosud podaných a v Naší řeči otištěných zpráv poznáváme, že je slovo ryčka sice rozšířeno na značném území, a to v Čechách i na Moravě, ale že se jeho význam mění s krajem. Proto se nemohou příslušníci různých krajů shodnout v tom, co slovo ryčka znamená. Jistě však ukázala tato malá anketa našich čtenářů, že mívá slovo ryčka i význam »železná lopata na házení hlíny« atd. a že tedy původní výklad p. kat. Baťhy v NŘ. je správný.


[1] P. kat. Baťha nás ještě upozorňuje, že v lidových rčeních, která jsme otiskli v NŘ. XVIII, 122 a 123, jsou chyby v kvantitě: místo od Štědrýho večera, loňskýho sněhu, Hradeckýho má být Štědreho, lonskeho a Hradeckeho, neboť tak se v jeho kraji mluví. Výslovnost s ý se slyší leda od lidí cizích, přišlých z města. Prosíme proto čtenáře, aby si to opravili.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 4, s. 126-128

Předchozí Josef Beneš: Patriarcha a patriarch

Následující Jan Kutek, Redakce: Svůj a náš

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1