Hodí se, bude se hodit

Jiří Haller

[Articles]

(pdf)

-

O slovese hoditi se napsala NŘ. 11, 1927, 234, že je jedno z těch, jejichž tvar présentní může vyjadřovati čas přítomný i budoucí a že nemá opisného futura. Říká se proto »to se mi [143]právě nehodí« (t. j. není mi to nyní vhod) i »přijdu, až jak se mi to hodí« (t. j. až jak mi to bude vyhovovat). Jiná taková slovesa jsou na př. padnouti (»ten kabát ti padne«, t. j. přiléhá, v. NŘ. 3, 1919, 16n., 57), vejíti se (»to se sem dobře vejde«, v. NŘ. 14, 1930, 202), dovésti (s významem »uměti«, v. NŘ. 4, 1920, 243), zasloužiti (»zasloužíš výprasku« = zasluhuješ, NŘ. 7, 1923, 192), lid. šiknout se »hoditi se«, seknout, štěknout »slušeti« (v. NŘ. 3, 1919, 57), říznout (NŘ. t.; v podřip. nářečí se říká na př. »cesta řízne pole«, t. j. přetíná), pásnout »slušeti«, snad i mor. sejíti se (= hoditi se, v. NŘ. 3, 1919, 17), slc. pristať (»slušeti«, v. t. pozn.). Tato dvojvýznamnost présentu se vykládá z té vlastnosti českých sloves dokonavých i nedokonavých, že mohou přítomným tvarem vyjadřovati děj časově neobmezený, který se může konati kdykoli, jakmile se uskuteční podmínky k tomu potřebné (NŘ. 3, 16n. a j., Gebauer-Ertl 2, 1926, 229n., Gebauer-Trávníček 1930, 391n.), tedy i v přítomnosti a budoucnosti. Takové présens gnomické bývá v příslovích a vůbec ve výrocích obecné platnosti, na př. »i mistr tesař se utne«; »kdo se ptá, nerad dá«;[1] »když se rozpoutá bouře, je tu boží dopuštění«, a pod. Z této obecné platnosti dějové se tedy u některých sloves dokonavých vyvinul dvojí význam présentních tvarů, takže se jich může užívat o dějích budoucích i přítomných.

Za takové sloveso se pokládá také hoditi se, a proto se opisné futurum bude se hodit vytýkalo za nesprávné. Ale zdá se, že se to má s tímto slovesem jinak. Především není jisté, který vid je u něho původní, zda dokonavý či nedokonavý. Na rozdíl od ostatních sloves, která jsme uvedli vpředu, bylo sloveso hoditi se ve významu »býti vhod« v staré češtině nedokonavé a mívalo už v staré době opisné futurum. Ve Zjevení sv. Brigity (z poč. 15. stol.) se píše na př.: Poslúchaj mne, a bude ť sě hoditi (lat. proderit), a podle Jungmannova slovníku užívali opisného futura u slovesa hoditi se též Čeští bratří. Jen ve významu »vrhnouti«, který podle Gebaurova výkladu vznikl sekundárně k významu »vhod čemu jednati, mířiti« (a to jen v češtině, neboť v jiných slovanských jazycích ho není, v. Slovník staročeský s. v. hoditi), mělo sloveso hoditi už v staré češtině vid dokonavý.[2] [144]I když tedy byl původní vid slovesa hoditi dokonavý (domnívá se tak Trávníček, Studie o čes. vidu slovesném 20), změnil se už v předhistorické době v jistých případech v nedokonavý, a ten stav trvá s některými změnami významu a vazby slovesa hoditi (se) podnes. Z dnešního usu moravského zaznamenal sloveso hoditi se jako nedokonavé Bartoš (Dial. slov. mor. 98) a podle něho je uvádí i Kott 1, 449, a matiční Brus 1894, 138 výslovně u něho dovoluje opisné futurum. Za nedokonavé pokládá sloveso hoditi se i Gebauer, Hist. ml. IV, 521 a také Trávníček, Studie 19n. A konečně zdá se nám, že na př. větu »nevím, bude-li se to hodit«, vysloví v čas potřeby kterýkoli příslušník středočeského (i pražského) nářečí nebo možná českých nářečí vůbec. Jistoty naprosté o tom arci nemáme, a proto prosíme čtenáře, aby nám napsali, kde se opisného budoucího času slovesa hoditi se vůbec neužívá.

Zákaz opisného tvaru nebude se hodit se tedy neopírá patrně ani o historii jazyka ani o usus lidový. Způsobila jej asi ta okolnost, že présentní tvary slovesa hoditi se mohou vyjadřovati čas přítomný i budoucí, takže se opisné futurum u něho zdá zbytečné. Ale všimneme-li si této věci blíže, uvidíme, že zhola zbytečné není. Na př. větě bratr se hodí na vojnu můžeme rozuměti trojím způsobem: buďto že bratr na vojně už je, a potom vyjadřuje tvar hodí se čas přítomný a má nedokonavý vid; nebo že bratr na vojnu teprve půjde, ale už dnes je vidět, že se na ni hodí, a v tomto případě má sloveso hoditi se sice zase vid nedokonavý a vyjadřuje se jím stav přítomný, ale zároveň se vztahuje i k budoucnosti; anebo konečně může ona věta vyjadřovati jen budoucí stav, a sloveso hodí se je dokonavé a má význam budoucího času. Není nesnadné představiti si takovou situaci, že mnohovýznamý tvar hodí se nestačí, t. j. že souvislost ostatního textu neurčuje dost jistě jeho pravý, zamýšlený význam. To se může státi hlavně tehdy, když se má výslovně vyjádřiti jen čas budoucí. V takovém případě se opisné futurum přímo nabízí a nevidíme příčiny, proč by se ho nemělo užívat. Ale s tvarem présentním nevystačíme ani tenkrát, když máme vyznačiti trvání budoucího děje. Věty »ne[145]myslím, že se ty barvy k sobě hodí«, a »nemyslím, že se ty barvy k sobě budou hodit«, mohou mít smysl rozdílný. První z nich vyjadřuje stav přítomný (ty barvy jsou už vedle sebe) nebo okamžitý stav, který teprve vznikne (tím, že se ony barvy položí vedle sebe), anebo má platnost obecnou a vyjadřuje vlastnost oněch barev, stejnou ve všech dobách; ale chceme-li vyjádřiti, že máme na mysli stav, který má v budoucnosti trvat (na př. jde o barvy částí obleku, který bude nošen), užijeme opisného futura, neboť je daleko zřetelnější. Tyto př. bychom mohli ještě rozmnožit, na př. větami vyjadřujícími pravděpodobnou domněnku (»to se nebude hodit«; je to typ »vy to nebudete vědět« = vy to asi nevíte, viz o něm Gebauer-Ertl 2, 231, NŘ. 3, 1919, 191 a j.). Proto se domníváme, že nelze opisné futurum slovesa hoditi se z jazyka vymycovat úplně. Je pravda, že v jeho présentním tvaru bývá obsažen význam budoucí i přítomný, ale právě pro tuto dvojvýznamnost tvarů présentních bývá potřebí v budoucím čase tvaru opisného, má-li se z jakýchkoli příčin vyjádřiti výslovně děj budoucí nebo děj, který v budoucnosti trvá. Věty jako »doufám, že se vám to bude hodit«, »bude-li se mi to hodit, přijdu k vám ještě dnes« a p. nemohou být podle našeho mínění nesprávné. Jediná okolnost, zdá se, svědčí proti tomuto názoru: že jej nemůžeme opříti o doklady ze současného jazyka literárního. Ale právě zde, jak lze snadno uhodnout, argumentum ex silentio nemůže být (a také bezpochyby nebylo) důvodem k zákazu.

Potřebnost opisných forem budoucího času u slovesa hoditi se ukazuje i vývoj, kterým se v jazyce lidovém některá slovesa dokonavá stávají nedokonavými a tvoří rovněž futurum opisné. A jsou to právě slovesa znamenající vhodnost, schopnost k něčemu, na př. padnout (= přiléhati, o šatech), pásnout, seknout, šiknout se a pod. Na shodu významové stránky s vidovou u těchto sloves upozornila už NŘ. 4, 1920, 243, ale vyvozovala z ní, že u všech příslušných sloves vystačuje jazyk s tvarem présentním a že tedy opisné tvary budoucího času jsou u nich nemístné. Protože však tu jde vesměs o slovesa výhradně lidová (snad kromě slovesa padnouti), nemění se oním odsouzením skutečnost, že jazyk lidový u nich opisné futurum zná. Říká se na př. »to mu bude pásnout« (vedle »to mu bude pasovat«, ale někdy s významovým rozdílem), »ty šaty ti budou seknout«, »to se sem bude šiknout« (vedle »šikovat«) atd. O slovese padnout je výklad v NŘ. 3, 1919, 16n. a 57; opisné futurum bude padnout je tu dosvědčeno z pražské mluvy prof. J. Jakubcem [146]a z literárního jazyka citátem z Vrchlického.[3] Z této hromadné proměny sloves původně dokonavých v nedokonavá a z jejich opisných tvarů budoucích je vidět, že jazyk tu vyhovuje skutečné potřebě a že změna jejich vidu je přirozený následek významu (NŘ. 4, 1920, 241). Není proto možné stavěti se proti tomu, projeví-li se taková potřeba u slovesa hoditi se i v jazyce spisovném.

---

[1] Ve větě »kdo se ptá, nerad dá« jsou vedle sebe oba vidy, dokonavý i nedokonavý, a to patrně svedlo V. Jagiće (Beitr. zur slav. Syntax 80) k domnění, že v ní sloveso dáti pokládal za nedokonavé; jeho názor správně vyvrací F. Trávníček v Studiích o čes. vidu slovesném 291.

[2] Významy a vazby slovesa hoditi (sě) uvádí Slovník stč. takto: hoditi komu, čemu znamenalo »vhod komu, čemu jednati, k čemu mířiti, cíliti, chystati« (stč. spojení hoditi času vyložil Jos. Zubatý v Sbor. fil. V, 2 odchylně od Gebaura jako vazbu genitivní s významem »vyčkávati času«); hoditi sě komu, čemu, k čemu, na čem znamenalo »býti vhod, ku prospěchu, k užitku« (tento význam má sloveso hoditi se posud); spojení hoditi sě koho mělo vid dokonavý a znamenalo »vrhem zasáhnouti koho, trefiti«; vedle něho byla také vazba hoditi sě komu več s významem »trefiti koho kam« a konečně spojení hoditi kým, které znamenalo »mrštiti, uhoditi kým«, na př. zdvihna mne hodils mnou (z bible Kralické).

[3] Profesor J. Zubatý, rodilý Pražan, tohoto tvaru z pražského usu neznal, a proto asi pokládal opisné futurum u slovesa padnouti a u sloves podobných za nečeské (NŘ. 3, 18).

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 5, pp. 142-146

Previous Josef Rossowski: Purismus v polštině

Next Jiří Haller: Základní problémy psychologie