Dovésti

[Drobnosti]

(pdf)

-

Je prý chyba říkati dovedu (nedovedu) psáti; má prý se říkati umím (neumím) psáti. Náhodou se nám dostal do rukou rukopis, jejž k tisku upravoval přísný ochránce správnosti jazykové a v němž každé takové dovésti nemilosrdně bylo potlačeno červeným inkoustem; a tak se asi děje, písemně i ústně, na leckteré škole. Tyto »opravy« byly vlastně příčinou, že jsme o tomto ubohém slově vůbec začali uvažovati; přiznáváme se, že jsme o této »nesprávnosti« ani neměli tušení. Když jsme chodili do školy, nikdo nám o ní nepovídal. »Brus« o ní neví ani v přísném 3. vydání, ani na př. Bačkovský, Mašín, u Kotta marně pátráme po výstražné vějičce šp.; až ve Vorovkově »Strážci jazyka« a v Zenklově »Rádci správné češtiny« jsme ji konečně našli. Proč jen to je nesprávné? Vždyť němčina nic takového nemá, aby to byl germa[241]nismus? Konečně nám vzešlo světélko. Dovésti jako sloveso složené je vidu dokonavého, dovedu by podle toho mělo míti jen význam budoucí, ale mívá velmi často i význam přítomný, aspoň zdánlivě (to děvče dovede hráti Beethovena). Tedy asi proto?

Dobře, že vychází »Naše Řeč«; tam někdo již III, 16 vykládal o něčem podobném (kabát dobře padne). Dovedu psáti znamená, že »dovedu« psáti, kdykoli se naskytne toho potřeba, tedy i nyní; možnost přítomného významu není chyba, nýbrž přirozený následek významu samého slovesa, třebas dokonavého. Již na onom místě byly uvedeny jiné doklady podobné; přidáváme k nim tedy toto nevinné dovésti. Totéž vidíme na slovese trefiti, jemuž se ovšem vyhýbáme jako slovu vzatému z němčiny; také toto sloveso je dokonavé, tvar trefím je významu budoucího (»trefíš sám domů?« ptáme se hocha, s nímž nikdo nemůže jíti), ale může míti i význam přítomný, protože »trefím« něco, kdykoli je třeba a příležitost ukázati se (jsem-li nějaký čas v městě, »trefím« v něm tam a tam).

Sloveso dovésti mělo původně význam hmotný, jaký má nejčastěji i dnes, a pojilo se 4. p. předmětu a s nějakým výrazem cílovým (dovedla pachole k dceři Faraonově 2. Mojž. 2, 10; dovedše ho do Gázy, svázali jej Soudc. 16, 21; doveďte tam jednoho z těch kněží 4. Král. 17, 27). V staré době byla možná i vazba s 2. p. cíle (víra má nás dovésti plného rozumu), jakož vůbec 2. p. cíle, hmotného i nehmotného, u sloves složených s předložkou do- býval i jest posud častý (dojíti čeho, dosíci, domysliti se, dočkati atd.). [Upozorňujeme zde výslovně (mimochodem; budeme se musiti tou věcí obírati blíže), že je u těchto sloves v 2. pádě cíl děje, ne předmět; ku podivu často se totiž shledáváme dnes s větami, jež dokazují, že někteří spisovatelé, a to spisovatelé dobří a jazykové správnosti dbalí, nedobře rozumějí pravidlu o 2. pádě sloves složených s předložkou do- a vypravují na př., jak hospodyně »dovařila kávy«, místo správného »dovařila kávu«.] Odvozený význam, v staré době velmi častý, je »dokázati, ukázati správnost, pravdu něčeho« (odtud slovo důvod); pojilo se pak i toto dovésti zase s 2. p. (patrně objasnění, průkaz něčeho se pojímal jako cíl »dovozování«, »dovésti svého práva« znamenalo něco jako »dovésti [lidi] ke skutečnosti svého práva«), ač se ojediněle objevuje i 4. p. (říkalo se na př. o žalobci, že »má své pravdy dovésti právem«, ale ve Výkladě pana Ondřeje z Dubé čteme, že podávená žena má »povyk dovésti«, t. j. dokázati, že volala o pomoc). Také na př. slovo dokázati mělo v tomto významě původně vazbu s 2. pádem (Hus na př. píše o Kristovi [242]»tiem jest dokázal božské moci a milosti«); také toto sloveso asi mělo původně význam cílový »ukázati cestu ku pravdě«). Dovésti i dokázati ovšem byla slovesa dokonavá, nedokonavé tvary byly dovoditi, dovozovati, dokazovati.

Význam slovesa dovésti, o nějž nám zde jde, vyvinul se z tohoto odvozeného významu »ukázati skutečnost«. Vidíme to nejlépe z toho, že i sloveso dokázati mívá význam našeho dnešního dovésti; »to co ty, dokážu já také« znamená totéž, co »dovedu«. A rozumí se samo sebou, že i toto dokázati může se vztahovati ku přítomnosti, jako dovésti; na zápověď zde Vorovka s Zenklem zapomněli. Tento význam je pozdější a nenalézáme ho v nejstarší době; ale je dosti starý, zvláště u slovesa dovésti a jeho odvozenin. Roku 1493 píše purkrabí na Boru panu Hendrichovi z Švamberka o železo, z něhož by byl dal »holi (= pruty na mříže) vytáhnouti«, dodávaje »VMt jmáte kováře na Švamberce dobrého, ješto toho dobře muož dovésti« (Arch. č. 15, 66). V staré době jsou v tomto významu i tvary nedokonavé. Na př. čteme o nějakém Václavu, jejž »Říha má za knapa a tovaryše přijíti (= přijmouti), ač (= jestliže) toho (mincovního) díla bude uměti dovoditi« (1477, v. Leminger v Rozpr. Č. akad. I. tř. č. 48, 369); Hrubý z Jelení (v překladě Petrarkových »Knih proti štěstí i neštestí«, tištěných r. 1501, 2. hl. 57) píše »nebť se za to stydí zpanilá mysl, že toho ona sama dovésti nemuož, čehož jsú nečíslní mužie dovozovali.« U Jungmanna by čtenář našel podobných dokladů hojnost, také takových, kde jde méně o schopnost k nějakému výkonu, spíše o samo jeho provedení; mohli bychom je ještě rozmnožiti. Méně (jako i dnes) nalézáme tak sloveso dokázati, ale jsou také zvláště doklady jako »mnoho udatných skutků dokázal« (Kron. Troj.) a pod.

Že by na tomto významu slovesa dovésti (nebo dokázati) bylo něco nesprávného, tvrditi tedy nelze. Jazyk dnešní se ovšem liší ve dvou věcech od jazyka starého. Předně pojíme toto dovésti (i dokázati) se 4. p., ne s 2. p., jako dříve; říkáme »to já dovedu, on dovede všecko, dovedu na hrazdě i veletoč«, a zní nám již úplně cize, snaží-li se spisovatelé příliš úzkostliví psáti po staru na př. »Julča si umínila, že maminka Fráňu musí poznati, a dovedla toho« (Ypsilon, Nár. 1. 1917, č. 303, 9), »(řídících) sprásknou rukama, že (podučitel) toho dokázal« (totiž donésti velikánský hliněný džbán z Budějovic až někam na Chrudimsko; Rais, Spisy 18, 184). Jakáž pomoc! podstatné jméno u sloves dovésti, dokázati čeština dávno již necítí jako určení cíle sebe přenesenějšího, cítí v něm prostý předmět, a dává mu tedy dnes tvar [243]předmětu, t. 4. pád; také v jazyce, co zahynulo, nikdo nedovede vzkřísiti.

Druhá změna je, že slovesa dovésti a dokázati se dnes mohou, ač jsou slovesa dokonavá, objeviti i ve větě přítomného času. Švamberský kovář z r. 1493 »může dovésti« díla, o které jde, dnes by se řeklo prostě, že to dovede. Tentýž tvar nám stačí i na děj opakovaný; u Řehoře Hrubého z Jelení se stydí ušlechtilá mysl, »nemůže-li dovésti«, čeho »dovozovali« nesčíslní mužové, my bychom řekli, že se stydí, nedovede-li, co dovedli jiní (mohli bychom opakování naznačiti leda nějakým příslovečným přídavkem, na př. »tolikrát, tak často« a pod.). I to je následek významové změny: dovésti se nám stalo dokonavým slovesem znamenajícím prostě něčí schopnost něco vykonati. Tato schopnost se může projeviti kdykoli a kolikrátkoli; proto stačíme dnes jediným dokonavým tvarem. Kdo chce nutiti nový jazyk do starých kolejí, měl by učiti, že místo dovésti podle okolností máme říkati dovoditi nebo dovozovati, ne že dovésti je vůbec slovo chybné. My ovšem uznáváme, že i jazyk má právo vyvíjeti se a měniti (a vyvíjel by se i měnil, i kdyby mu nikdo toho práva nepřiznával), a vidíme důkaz určité jeho vůle, jíž je těžko se vzpírati, spokojuje-li se jediným tvarem dokonavým právě u sloves jisté skupiny významové, u sloves znamenajících vhodnost, schopnost k něčemu; jako nikdo nebude žádati, abychom my v Čechách, Moravané i Slováci k dokonavému »kabát dobře padne, to se mi sejde, to ti pristane« přitvořili nedokonavé »padá, schází, pristáva«, bylo by zbytečné žádati, abychom obnovovali zaniklé dovoditi, dovozovati.

Kdo žádá, abychom dovésti nahrazovali slovesem uměti (neřku-li slovesem moci, kterým bychom se dostali do podezřelé blíže s něm. können), zase nás zbavuje možnosti vystihovati jemný, ale podstatný rozdíl významový. Že něco umím, mohu říci, vím-li ze zkušenosti, že to umím; ale kolikrát již kde kdo z nás řekl »to já také dovedu, to bych já také dovedl« o něčem, oč jsme se nikdy ještě nepokoušeli, někdy se ani pokoušeti nemíníme! Matiční Brus (teprv v 3. vyd.) shledává, že příliš často klademe dovésti zbytečně; na př. říkáme »dovede každou chybu najíti« místo pouhého »najde«. Zde je ovšem »dovede« dosti zbytečné, ale jen, protože stálá schopnost podmětu najíti chybu vyjádřena je již slovem »každou«; žádá-li Vorovka beze všeho, aby se místo »dovedu to zahráti« říkalo »zahraji to«, zapovídá něco, na čem někdy dosti záleží. Je na př. tak docela jedno, řeknu-li o někom, že dovede býti hrubý, či řeknu-li, že je hrubý? Máme tedy sloveso dovésti (i dokázati v témže smysle), jak ho [244]dnes užíváme, za správné. A nezdá se nám již možné, vraceti se k vazbě s 2. pádem.

Brusu se nelíbí slovo dovedný. Je to slovo nové, uměle utvořené, bez něhož bychom obstáti dovedli i mohli; stačí a zřetelnější bývají slova jiná, jako umělý, hbitý, obratný, zběhlý, schopný atd. Kterýsi zlý jazyk míní, že Vorovka s Zenklem sotva pomýšleli na příčinu, z níž by byli podle naší domněnky prohlásili slovo dovésti za nesprávné. Nevedlo je k tomu snad tedy, že se matičnímu Brusu již od 1. vyd. nelíbí slovo dovedný? Kdo by pro odvozeninu zapovídal slovo základní, zase by ovšem vytrhával s plevelem mrkev.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 8, s. 240-244

Předchozí František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, V. 3.

Následující Přezdíti