Robota a první dnové svobody

kvh. (= Kvido Hodura)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Robota a první dnové svobody. Úryvek z pamětí Fr. Dědiny. Vydávají syn a synovec dr. Václav Dědina, universitní profesor, a Jan Dědina, malíř. Nákladem časopisu Národní zájmy. Ml. Boleslav, 1933.

Prof. V. Dědina pokračuje ve vydávání pamětí svého otce. Druhý svazek (o prvním byla zpráva v NŘ. XV, 183 a násl.) je svým tématem snad ještě zajímavější než svazek první. Poslední dnové roboty a první záblesky svobody jsou vážným politickým pozadím k prostým dějům z života rodinného, plného práce a odříkání, ale také radosti z dosaženého úspěchu. Ze všeho cítíme, jak právě práce a odříkání jsou hlavní příčinou všeho pokroku, i politického. Jazyk je stejně pěkný jako ve svazku prvním, jen jiná látka přináší s sebou trochu jiný slovník. Hlavní jádro jest ovšem v líčení života selského, selské práce i zábavy (posvícení, stínání kohouta a j.), ale dosti zajímavé látky najdeme i v kapitolách Školy v době roboty (65—84) a Vojsko na vsi (101—130).

Ve škole si osvojovali čtení a počty. Ve čtení se učili nejdříve písmenkům (sluli tučkaři — podle tuček [nom. tučka], prkének, na nichž byl přibit tuhý papír s vytištěnými písmenky), pak slabikám (slabikanti) a konečně souvislému čtení (čtenáři). Z počtů se učili malým počtům, t. j. adici, »subteraci«, multyplikaci, divizi a revizi (co je revize, nevíme; snad počet na zkoušku, bylo-li dobře počítáno, na př. 9—5 = 4, protože 5+4 je 9?), a velkým počtům, t. j. regule societalis (asi počtu »spolkovému«).

Výrazy z vojenského života jsou většinou známé: atalerie (artillerie), furvézna (Fuhrwesen, trén), karda (garda), lajknat (lajtnant, poručík), rajthúzny (Reithosen, jezdecké kalhoty), kopny (kožený obal jezdeckých kalhot na lýtkách), láblík (bochník), rap (černý kůň), šlísovat (zavřít), rajtcajk (koňský postroj) a j.

Méně známé je líhat (u nás líhali kyrysaři, t. j. leželi [ovšem častěji], mívali ležení), hyb (voják mě učil hybům [= ranám — der Hieb] šavlí), sakumpak (kyrysar se vším sakumpakem), pakáž (výzbroj), kvartýrovat se (po každém měsíci [55]se vojáci znovu kvartýrovali, t. j. nastěhovávali do jiných bytů), léduňk (žold, Löhnung) a j.

Slovník z oblasti selského života jest celkem podobný jako ve svazku prvním. Nově jsou tu některé výrazy ne sice odjinud neznámé, ale přece jen nezcela běžné, takže stojí snad za to, aby byly zvláště uvedeny: prsk (otvor u peci, kde se také přihřívalo jídlo, 14), táč (chodit na táče = na zábavu, 55), podvala (obyč. podval = základní trám stavby, 177), mlátek (malý mlat na mlácení obilí, 66), ostředky (prostřední část záhonu na poli, 138), oploteň (perna ve stodole, 179), svisel (přístřešek, svislá část střechy, 178), laňkouf (litkup, 55), kraclovat (česat len, 50), záhrobec (zápraží 45; také »na pražinách«, 45), mázlík, záměra (míry na obilí, 15), drcna (posvícenské pečivo, 30), grošovka (kudla za groš, 146), potažitý dobytek (tažný, 136), hlavka hřebíku (106), sviňáček (pasák prasat, 103), výtrubek (u Jg. výtrubec, u »valdhorny«, 95), hřbeťáky (silné boty, ne perka, 87), kalaba (o dětských výkalech, 7), výstavnost (hospodářské výstavnosti = stavení, 47), zvůr (velké kusy pole byly rozděleny na t. zv. zvůry. Jeden byl úhorem, druhý na ozimy, třetí na jařiny, 12; srov. NŘ. XII, 63 a 85), naopíchali si (krup ve stoupách; psáno naopýchali [pích = tlouk] = pichem otloukli, 14), pecánek (místo u kamen 2), pečánek (výsluní na dvoře, IX).

V knize je, jak se v selské řeči rozumí samo sebou, hojnost pěkných, mnohdy drastických přirovnání: oči mu jiskřily jako perle (!, 94), seno bylo zelené jako brčál (94), on tu ještě smrdí jako shnilý kapr (95), scvrklý jako křížala (152), valach chodil zvolna, že to s ním ubývalo, jako by člověk hnal veš do Prahy přes strnišťata (93), měl svědomí, že by na ně pobral více nežli forman na velký vůz (t. j. málo citlivé, »široké«, 91), sýr se krájel jak máslo, štípal jako křen, pivo po něm jen sládlo (88), boty byly tvrdé a velké jako koráb (86), byl opilý na makotinu (88).

Jiné výrazy: nechat tanečnici na jedné noze stát (po jednom kole ji posadit, 34), dostat kozu (přestat být kojen, 9), poslat po Dorotě (učitel žáky, t. j. aby zpívali píseň o Dorotě, 74), pražili (lískovku před bitím, aby byla dosti pružná, 11).

Mluvnice, pokud není setřena usem spisovným, jest východočeská. Méně známý jest tvar neforeba (45), utvořený od neforemný, podobně jako je dareba od daremný. V slově mazlánek je l podle mazliti (44). Zvláštní jsou tvary ju m. jo = ano (96), hoším m. hochům (33), borůvka = borovička [56](177), Franta Malův (= Malých, 127). Přestěhovali jsme (79) m. přestěhovali jsme se je tisková chyba. Tvar koldokola je asi sotva původu lidového (m. kolemdokola).

Kniha je ozdobena velmi pěknými obrázky od známého umělce Jana Dědiny.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 2, s. 54-56

Předchozí Josef Bečka: O Nezvalovi a poválečné generaci

Následující Holohlavý