Vzor
František Oberpfalcer
[Články]
-
Každý jazyk je pln metaforických obrazů, neboť množství pojmových a citových obsahů duševních vždy daleko převyšuje zásobu výrazových prostředků jazykových. Metaforičnost je základní forma lidského myšlení. Ale metafory umírají na svůj úspěch, jak vtipně pověděl francouzský jazykozpytec Bréal, k jehož slovům je zajímavým protějškem výrok německého romanopisce Jeana Paula, že jazyk je vzhledem k duševním vztahům slovník vybledlých metafor. Prostý mluvčí si většinou již neuvědomuje, proč jeho jazykoví předkové volili dané označení, a teprve badání o významu slov ukazuje skrytá příbuzenství. Protože se metaforické obrazy berou z představových oblastí v duši nejsilnějších, lze ze souhrnu metafor souditi o zájmech lidu, o jeho společných zkušenostech. Tak ještě slovník básníků a filosofů světového imperia římského prozrazuje linguistovi původní prosté poměry zemědělských Latinů. Slovo emolumentum ‚prospěch‘, ‚vymoženost‘ je etymologicky ‚výtěžek z mletí‘ (e-molere); cohors značilo původně ohradu pro dobytek, za republiky oddíl vojska, za císařství vojenský průvod imperátorův, až přešlo v románských jazycích ve význam; ‚dvůr‘ (franc. cour); saeculum ‚věk‘, ‚století‘ je vlastně ‚doba k setí‘ (jako franc. saison = lat. satio); egregius ‚výtečný‘ je od původu ‚ze stáda (e grege) vybraný‘; delirare ‚blázniti‘, ‚šíleti‘ je ‚vybočiti z brázdy‘ (lira = brázda) atd.
Nelze pochybovati, že se podobných svědectví dosti najde také v slovanských jazycích, neboť staří Slované byli oddáni především rolnictví. Čechové i Poláci mluví o dobrém a špatném zrnu v morálním smyslu a o člověku nenadaném říkají, že má v hlavě plevy nebo řezanku; mlátiti slámu nám značí obírati se neužitečnou prací; starší spisovatelé polští píší na szrot puścić ve smyslu ‚zacházet mírně s vinníkem‘ (vl. omleti zrno z hrubšího). Ve spojení s těmito příklady uvádí Jan Łoś, který v své knize »Gramatyka polska« (II., Varšava, 1925) věnoval velkou pozornost významu slov, také slovo wzór, pův. prý ‚zorané pole‘ (wz-or, str. 261).
Tato etymologie otvírá daleké perspektivy semantického vývoje od těžké práce oráčovy až po mravní příklad k následování. Nás, kteří jsme zvyklí klásti slovo vzor do téže skupiny jako obzor, dozor, názor, pozor, t. j. spojovati je se slovesem zříti a dále se slovy zoře, záře, zrak, zrcadlo a pod., překvapuje Łošův výklad svou smělostí. Ale Polák má v svém jazyce slovo wzor [64]s významem »zorané pole«. Slovníky uvádějí z díla »Zbiór rythmów« od K. Miaskowského (1. vyd. v Krakově 1612, 2. vyd. v Poznani 1622) příklady: Mnie moja włość uboga w ojczystym bawi ugorze, gdzie pług nad Szłąskiem górzysty wzor orze (2, 110); Jutro z rannym wyjechawszy świtem, potrząśniesz naprzód wolniejszy wzor žytem (2, 178). Z Potockého cituje A. Brückner (Słownik etymologiczny języka polskiego 1927, str. 640): z swoich dworskich wzorów… szlachta nie płaci poborów. Slovo to nebylo jen básnické, neboť jsou pro ně dialektické doklady z Krakovska i z Poznaňska (u J. Karłowicze, Słovnik gwar polskich, 6, 1911, str. 225), jako: w pana Górskim wzorze są ładne panienki; gospodarzu, na twoi zorze (wzorze) złoty płužek orze a pod. I v českých nářečích přilehlých k oblasti polské se objevuje slovo to jako zor, srov. role skutečného zoru dvanáct měřic (Časopis Matice moravské 1896, str. 298, z r. 1749); zor se jmenují dalším významovým vývojem také pastviny na Frýdecku (ibid. 1894, str. 20) a Kott se patrně mýlí, když toto zor vykládá za ‚žor‘ z pův. ‚žďár‘ (Přísp. I., 516). Kott V, 605 má pro zor ‚role‘, ‚pole‘ doklady i z východních končin moravských (od prof. Tkáče z Uher. Hradiště): kdo svých zorů neobstará, od takého jenom vara; ženo, sbírej do komory, chlape, hleď na svoje zory. To jsou rčení povahy gnomické a v takových se nezřídka udržují dlouho starší prvky jazykové. Úsloví ‚luka ide až po zor‘ uvádí Kott jako lašské. Čte-li se také u Komenského »rovina k zvoru způsobená a k kopání zemi« (Historie o protivenstvích církví 1756, srv. Jungmann V, 735), lze to míti za jeden z jeho rodných moravismů.
S významem »zorání«, »zorané pole« se slovo vzor nevyskytuje nikde jinde na slovanském území mimo Polsko a sousední nářečí česká. Ale je to slovo velmi staré a podnes dosti rozšířené. V staré církevní literatuře slovanské má v’zor’ význam ‚zírání‘, ‚pohled‘ a tak se podnes zachovalo v ruštině; srv. úsloví obratiť na čto vzor, ukornyj vzor (vyčítavý pohled), tomnyje vzory — tjaškyja dumy. Fráze vzorno funta dva bude značí ‚na pohled‘, ‚podle odhadu zrakem‘ (rus. glazoměrno), podobně malorusky na vzir, čolovik serednich lit nebo pšenica garna na vzir. Příd. jm. vzornyj znamená ‚viditelný‘, ‚zřetelný‘ (vzornoje město, lobnoje město).
Tento význam spojuje nade vši pochybnost slovo vzor se slovesným kořenem zer- (inf. zrěti, čes. zříti). Tomu nikterak neodporují ostatní dosvědčené jeho významy. Ve všech jazycích jsou příklady metonymického přenášení názvů pro činnosti na před[65]měty činností. Lat. fructus ‚užívání‘ značí také ‚požitek‘, ‚ovoce‘, fetus ‚plození‘ je i ‚plod‘, ‚mládě‘; srov. franc. friture ‚smažení‘ — ‚smažená ryba‘, essai ‚pokus‘ — ‚pojednání‘, poison pův. ‚pití‘, dnes ‚jed‘; čes. psaní činnost toho, kdo píše — list, stavba stavění — budova, pohled značí i pohlednici, lístek, plot (pův. pletení), hrob (pův. hrabání), bod atd. Proto není nic zvláštního, znamená-li vzor také »věc, na niž se vzírá« a dále »ideál«, »model«, »příklad«. Tyto významy mají nejstarší a nejhojnější doklady v polštině; podle Miklošičova staroslověnského slovníku je s významem ‚příklad‘ užito slovo v’zor’ také v Starém zákoně z krušedol. kláštera (XVI. stol.) a v’zor’n’ značí ‚příkladný‘ v círk. slov. Pateriku.
Poláci už dávno říkají o vyšitých obrazech wzór na szacie a již Petr Skarga psal (1595): Eudoxya na karcie wzór posłała kościola, jako budować on nowy mieli (v. Linde VI. str 678, 2. vyd.) I v morálním smyslu bylo slova wzór užíváno velmi brzy (srv. pokaźcie się wzorem dobrych uczynków [1567], z panów insi wzór biorą [Krasicki 1778]), neboť polština má již ze XVI. věku úsloví wzorki wybierać, zbierać z kogo ‚posmívat se‘, ‚přetřepávat‘, ‚pomlouvat‘; na př. na wieczerzą cię proszę, nie na to, abyś ze mnie wzorki wybieral (ad cenam, mon ad notam te invito; Mączyński, Lexicon latinopolonicum 1564).[1]
Nám je dnes slovo vzor s uvedenými významy zcela běžné, ale stáří tohoto usu není nijak imponující. Jungmann (V, 417), pořádaje své doklady podle vzoru Lindova, nemohl pro ‚vzor na šatě‘ a ‚vzor v stavitelství‘ uvésti příklady žádné. Ze svého překladu Miltonova Ztraceného ráje (překládáno 1800-1804, vydáno 1811) cituje »pracovati na vzor něčeho« (v rozmanité vzory slívá tekutý kov a zdělajíce sobě drobný nebe vzor) a úsloví »na vzor« = na způsob (strašné průčelí, na vzor předvěkých drábů). Dva příklady má ze Sychrovy Phraseologie [Brno 1820-21] (dej si práci, aby mezi těmi dvěma vzory byla lepší soustejnost a někoho za vzor míti), dva z Puchmajerova překladu Chrámu Gnídského od Montesquieua, překladu pořízeného podle polského zpracování Szymanowského (přeložení to bylo mi vzorem a by nejkrašší vzor čisté vydala pocty). V II. svazku časopisu Krok (1824-1831) je doklad (str. 202): vzor a tvar dokonalého básnění jest Iliada, Odyssea. To jsou všecka starší svědectví Jungmannova. V Dobrov[66]ského slovníce, a to v části zpracované V. Hankou (1820), je slovo vzor tlumočeno výrazy »obraz, obrazec, příklad«. U J. Palkoviče (1821) je uvedeno (sl. 2715) jako neobvyklé s poznámkou: »ist eingentlich polnisch«.
Srovnáme-li tyto české citáty s tím, co jsme výše pověděli o poměrech polských, dáme Palkovičovi zcela za pravdu. Slovo vzor přešlo do češtiny s významy nyní obvyklými z polštiny na počátku minulého století. V obou těchto jazycích také dosáhlo největšího rozšíření, což potvrzují jeho četné odvozeniny. Srv. pols. wzorek (předmět kritiky), wzorowy vzorný (szkola wzorowa), wzorować, wzorkować, wzorzyć ‚zdobiti něco vzorky‘, wzorzysty ‚vzorkovaný‘ (łąka kwiatami wzorzysta). Čes. vzorek (vzorek pletený, vzorky obilné, vzorky zboží, truhlář na vzorky ‚Modelltischler‘), sloven. vzorka (byla ona vzorkou spořádané panny, Nitra VI, 318),[2] vzorkář ‚Modellschneider‘, ‚Modelleur‘, (vzorkářství), vzorkárna, vzorkovna ‚dílna k dělání vzorků‘, vzorkový (vzorkové nástroje soustružnické, vzorková kniha), vzorkovati (krytba střechy ze vzorkované břidlice), vzorec ‚nákres, podle kterého se něco dělá‘ (vyšívá, plete, tká), ‚pořádek, schema čísel‘ (v chemii, v matematice); vzorný ‚příkladný‘ (vzorná ukázka, vzorné hospodářství, vzorný život, vzorná píle), vzorník (háčkovaný, pletený, síťovaný a pod.). Snad sem náleží i slovo vzora ‚veliký člověk‘, jež cituje Kott (VII, 1096) z B. Němcové.[3]
Význam ‚příklad k následování‘ má mimo polštinu a češtinu ještě také maloruské vzir; srv. Christos dav nam vzir soboju. Jest tedy slovo vzor s významy ‚ideál, prototyp, model, příklad‘ zároveň svědectvím pro vlnové rozšíření jazykového jevu z centra polského na západ i na východ. U Srbů lužických se vzorku bez [67]ceny říká pokaza bjez hodnoty, ‚vzít si z někoho vzor‘ jest dolnolužicky přikład sebi vzać a pod. Rusky se jmenuje vzorek na šatech uzor, vzorkovaný je uzorčatyj, uzoristyj, kreslič vzorků je uzorščik; vzor jako ‚model, příklad‘ je rusky obrazec, vzorný je obrazcovyj. Slovinsky je vzor izgled, vzorný izgleden, izvrsten; srv. reč za ogled, vzgledek atd.
Kořen zor-, od něhož je slovo vzor utvořeno, je doložen v různých odvozeninách ve všech slovanských jazycích: staroslověns. pozor’, prězor’, v’zor’; rus. pozór hanba (kakoj pozor i sram!), zazór ostuda (zazornyj ostudný, zazornik hanebník), prozorlívyj bystrý, vtipný, zórkij bystrozraký; bulhars. prozorec, prozorek okno (prozorče okénko), prozorka otvor, skulina, prozorliv prozíravý, vtipný; srbs. obzor horizont; slovins. zor úsvit, záře, záblesk; pols. pozór pohled, zevnějšek, zdání (pozornie zdánlivě), podzor podezření atd. Všude, ať se význam posunul sebe více, proniká původní zření, zírání. V češtině se v nové době objevuje, zvláště v mluvě básnické, nesložené zor s významem ‚pohled‘, ‚zření‘, na př. dravčí zor, hrdopyšný zor, na hosta pne jiskrnatý zor a pod.
Nevane tedy ze slova vzor dech zemědělského pravěku slovanského, ale je přece posvěceno velikým stářím a dnešní český slovník bychom si bez něho sotva dovedli představiti. Přes veliké množství odvozenin úplně u nás ještě nezdomácnělo. Náš lid má ještě pořád své mustry; přijal je od Němců, kteří si je vypůjčili z kultury latinské (lat. monstrare ukazovati). Lidové nazírání na orbu se jazykově u nás projevuje směrem právě opačným, než jaký by vyplýval z Łośovy etymologie vz-or: zvorat značí v českém slangu ‚zkaziti‘ a je v tom významu známo i ze Slovenska (zorať sekundu ‚dostat dvojku‘, z Kukučina u M. Kálala, str. 881).[4]
[1] Srv. také wiersze moje u ciebie niech nie będą wzorkiem (Buleszki 1649) Původ tohoto rčení vykládá A. Brückner (Słownik etymologiczny języka polskiego 1927, str. 640) takto: przeniesione od paň, wybierających wzorki u sąsiedek, aby je naśladowač.
[2] Citát je z povídky »Jako Dunko v ohledy šel aneb Přehltnutý zapcháč pomocník lásky« od G. K. Laskomerského (pseud. Gustava Zechentera, slovenského humoristy). Slovenština povídky byla redaktorem »Nitry« Miloslavem J. L. Hurbanem přizpůsobena spisovné češtině. Odtud podivná směs dvou spisovných forem našeho jazyka.
[3] To je buď Kottův omyl anebo tisková chyba vydání, jež Kott excerpoval. U Němcové není toho slova. V Slovenských pohádkách, z nichž je doklad Kottův asi čerpán (ve vyd. Laichtrově 7, 235), čte se však slovo ozora (viděl mezi proutkami chlapa ozoru, který, jda lesem, nejvyšší jedle by převyšoval) s odvoz. ozorný (ozorné medvedisko 7, 250). Ozora (také ozrut) je slovo v slovenštině (i v nář. moravských) dobře známé a znamená buď člověka ošklivého anebo nemotorného, ohromného. Základem slova ozora je ovšem také asi sloveso zříti, vlastně složené ozříti snad s významem, který je také v nářečním ohlednúť (u Bartoše v Sl. 256) nebo obhlédnúť (t. 241) = uřknout, uhranout. E.
[4] Srov. i obor, NŘ. 6, 12. (R.)
Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 3, s. 63-67
Předchozí Václav Ertl: Mateřský jazyk a střední škola
Následující Pelnář
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1