O Nezvalovi a poválečné generaci

Josef Bečka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Fedor Soldan: O Nezvalovi a poválečné generaci. (V Praze 1933.) Soldanova knížka není jen literárně historickým a kritickým pohledem na Nezvala a celou poválečnou generaci. Je svým bystrým psychologickým rozborem a krásným slohovým zpracováním sama o sobě dílo umělecké.

Soldana známe jako obratného stylistu odborného z jeho veliké studie o Hlaváčkovi a z četných příspěvků v našich odborných literárních časopisech. Je však také jemný umělec, jak víme z jeho nečetných sbírek básnických. Tato jeho knížka je vědou i uměním zároveň a Soldanovi se podařilo v ní spojit přednosti slohu vědeckého s krásou slohu básnického. Básníku nejlépe porozumí zase básník, a proto Soldan, mluvě o Nezvalovi, rozebírá ho uměleckou stránkou své duše a tehdy píše, jak píše umělec. Ale když mluví o celé generaci, zvláště o jejích cílech a sociálních povinnostech, píše jako odborník, který nejdříve dává mluvit svému vědeckému přesvědčení. Jeho sloh je tedy v této knížce dvoupólový, oba póly však neznatelně splývají.

Soldanova studie o Hlaváčkovi byla již v Naší řeči před lety rozebrána a její recensent již tehdy pochválil Soldanovu dbalost o správný jazyk. Od té doby Soldan svou znalost správného jazyka ještě více utvrdil, a tak dnes i sebe přísnější recensent těžko by našel v jeho knížce hrubší jazykové omyly. Mám tedy dnes úkol příjemnější: místo abych vytýkal chyby, pokusím se vytknout přednosti Soldanova slohu.

Výběr slov je velmi pečlivý a slovní bohatství až překvapuje. Bohatost Soldanova výrazu nezáleží však v kupení slov [49]nebo ve zdvojeném vyjadřování jedné představy. Soldan je stručný a nemiluje výrazů příliš rozvlátých. Volí slova výrazná a volí je střízlivě. Jeho věta není nikdy přetížena nadbytkem slov, je bohata obsahem svých slov, nikoli jejich množstvím.

Svou obratnost ve volení výrazných slov projevuje S. nejlépe v nadpisech odstavců (Soldanova knížka má totiž tu zvláštnost, že každý odstavec je vlastně kapitolou o sobě s vlastním nadpisem); na př. kapitola, kde mluví o převážně erotickém rázu Nezvalovy lyriky, je nadepsána Srdce trumf a následující kapitola Červené eso. Nejen výstižně, ale i vtipně voleno! A tak je tomu v čele každé kapitoly.

Obratně umí Soldan volit a řadit slova ve vtipných slovních hříčkách, jimiž koření svůj sloh, na př.: Bylo to zázračně jednoduché, ale víc zázračné než jednoduché (44). Hádka…, při níž se mluvilo o volném a tuhém verši (58). Nebo na konci své knihy autor vykládá, jak mu kdysi Nezval přednášel své verše ze Skleněného haveloku, tehdy ještě nevydaného, ale marně se snažil vzbudit jeho nadšení nebo aspoň souhlas. Na konec se Nezval rozlítil a chtěl úsilnými otázkami vykřesat aspoň jiskřičku z nerudného kamene (58).

Také zajímavých slovních kombinací najdeme u Soldana dosti, ačkoliv nejsou jádrem jeho slohového výrazu: františkánská pokora (8), krejcarová realita (8), detektivní předměstská romantika (15), mandarinské výsady (18), mechovitý klasicismus (54). Zde se projevuje zřetelně vliv slohu Šaldova, pro nějž jsou podobné kombinace typické. Šaldovsky také znějí věty: Vývoj by šel ovšem k čertu (54). Básník Nezval je z těch zatracených povah, které práce baví (52). To je ovšem jen někoilik málo míst, kde Soldan podléhá dikci svého vědeckého učitele.

Soldan raději než kombinací slov snaží se vystihnouti věc pokud možno jedním slovem, a to nejčastěji substantivem. Všimněme si této věty: Strávil (Nezval) rychle všechny literární vlivy. Jsou v jeho básních romantické vášně, dekadentní spleen a morbidnost, zejména ve spojení s erotikou, vitalistická chvála civilisace, dadaistické nesmysly, expresionistická násilnost ve výrazu a exotismus všech těchto směrů od romantického historismu a rokokových pastelů až po černošské žánry a po expresionistické motivy válečného běsnění (41). Zde jednotlivá substantiva vystihují vždy celý literární směr.

Soldanův sloh je úsporný a výrazný. Dosahuje toho nejen obratnou volbou slov, nýbrž i četnými metaforami. Nelíbí se [50]mi vždy přílišné hromadění metafor v próze, neboť metafora často věc osvětluje jen zdánlivě a spěchající čtenář — a těch je nyní velmi mnoho, víc než dříve — jen klouzá po jejím povrchu a neuvědomuje si přesně celého jejího obsahu. U Soldana tomu však tak není. Ačkoliv má metafor poměrně velmi mnoho, nemá jeho sloh oné mlhavosti, kterou často chybuje sloh příliš obrazný. Je to proto, že metafora je u něho skutečnou výrazovou zkratkou a ne jen akrobatickým kouskem autorovy vtipnosti. V metaforách se u Soldana mění abstraktní pojmy přímo před očima čtenářovýma v konkreta a nabývají tak plastické přesvědčivosti. Tak básnický talent Nezvalův nazývá Soldan kouzelnou mošničkou, kterou ho obdařily sudičky. Vzpomínka, základ Nezvalovy inspirace básnické, je mu kamenem mudrců, jenž vše mění v zlato. Metafor nejvíce užívá Soldan tam, kde mluví přímo o Nezvalovi, do nich zahaluje nejen chvály Nezvalova talentu, nýbrž i výtky, někdy shovívavé, někdy i zabarvené ironicky. Takových výstižných metafor mohli bychom uvésti celé desítky: A tak došlo k tomu nerovnému svazku moderního básníka s maloměstskou realitou, z něhož vzešli smutní pastorci Nezvalovy poesie — jeho romány (8). A jestliže ta naivita ještě snad může býti mošničkou kouzelnou, tak (!) ta konvence, to už je jen žebrácká hůl (8). Vážná patronka poválečné generace, nenávist (10). Hledí (poválečná generace) na svět střízlivě a ostře, protože se dívá přes prázdný talíř a skrz prázdnou sklenici… Když lidé přijdou k prázdnému stolu, nezbývá, než aby si porokovali. Otcovská generace dekadentní… zoufala si nad prázdným stolem. Poetističtí synové… neopakují otcovskou chybu: vedle nutného kritisování poměrů hrají na tom prázdném stole karty (18—19). Skutečnost maloměstská strojí úklady básnickým ctnostem (49).

Jak vidíme, metafora je Soldanovi především prostředkem, vyjádřit (krátce a výrazně složité pochody abstraktního myšlení. S. nechce předkládat čtenáři své názory v abstraktním rouše, konkretisuje je a přibližuje čtenáři, aby ho tím spíše přesvědčil. Metafora je však u něho také nebezpečnou útočnou zbraní. To jsou ony četné metafory, které Soldan napustil žíravou ironií: Po našich parnasisteeh, po těch ctihodných domácích bůžcích z Vrchlického družiny, kdo by chtěl být titánem? (19). Existuje nezvalovský verš. Ale Nezval jej v posledních svých knihách začíná kroutit do sonetů, rondelů, ritornelů a podobných kornoutů na básnické sladkosti (53). Dříve než se symbol zvrhl v křížovku, pustili futuristé slova z řetězu pojmů a jali se stíhat umění v ryčných smeč[51]kách slabik a hlásek (22). Na stránce 56 přirovnává Soldan tradiční klasicismus k »provazolezectví, při němž provaz leží na zemi«. Na stránce 7 ironisuje klasickou ctižádost po slávě a věčnosti takto: »Bývaly doby, kdy básníkům hrozila věčnost a nekonečnost. Domýšliví humanisté pozorovali s koketní hrůzou, jak se jim věčnost naklání přes rameno nad jejich šeplavé pero. V pozdějších časech sádrový Dante na stole hleděl přísně zpod čepice na parnasistního básníka, který pod mocí tohoto pohledu zoufale hledal rým na slovo vesmír. Každé písničky konec. Básníci z poválečné doby netrpí již těmito nájezdy nečasové nekonečnosti.«

Metafora vedle vhodně a přiléhavě voleného slova je základem Soldanova slovního výrazu. Srovnání, u mnohých spisovatelů tak častá, jsou u Soldana jen zřídka výrazovým prostředkem: Těší se na budoucnost jako na pouť (45). Tradice… ožila v nich jak jerišská růže (53). Pan vrchní chodil okolo, mávaje ubrouskem jak pejsek ocáskem (58). Je vidět, že tento výrazový prostředek, kterým na př. Vančura dovede dosáhnout krásných slohových efektů, je u Soldana docela zatlačen příbuznou metaforou.

Ve stavbě vět je Soldan typickým synem moderní doby. Nepřetěžuje totiž skladbu svého slohu dlouhými složitými periodami, nýbrž dává přednost lehkému slohu s větami krátkými.

Zcela po moderním způsobu miluje parataxi, souřadné spojování vět. Vůbec pro jeho sloh je charakteristické spojování slučovací; hojně ho užívá i pro větné výrazy: Místo stejně důležité jako nápadné (26). Tahle knížka není ani oslavná ani vzpomínková (3). Nemá ani dosti důvodů, ani dosti generačních znaků, aby… (17).

Záliba v parataxi je až nápadná a mohl bych na doklad citovat mnoho ukázek ze Soldanovy knihy: A bohatství jeho naivity ho vždycky přivede zas mezi dobré lidi. To ovšem platí jenom pro básnictví, pro lyriku, protože ta naivita, to nejsou botičky do sucha i do vodičky. V próze už Nezval za ni platí mastné mýto. Ale není růže bez trní. Je to snad trošku ošklivé, začínat o básníkovi zmínkou o jeho naivitě. Ale nejde to jinak (4—5). Musíme být spravedliví k básníkům a k Nezvalovi. Proto, že neumí dělat to, co by měl a chtěl, nestojí ještě na druhé straně. Jeho úloha je výjimečně nesnadná. To je nutno zdůraznit. Jednak je naivní, a za druhé píše lyriku (33). — Někde je snad té parataxe až příliš mnoho, někde se zdá, že až zbytečně autor roztrhává své myšlenky na malé věty. Zdá se to snad zvláště čtenáři, který je [52]zvyklý slohu staršímu. Dnes však tečka není již takovým mezníkem mezi větami a myšlenkami, jako bývala dřív; ostatně nespokojený čtenář může si ji kdykoliv v mysli změnit na čárku, uzná-li to za vhodné. Moderní sloh se zhuštěným výrazem, s pečlivým výběrem slov a s mnoha metaforami není vždy krmí tak lehkou, aby se dala strávit i v úpravě tak těžké, jako byly klasické periody. V moderním slohu je málo slov zbytečných, na kterých by si mohla pozornost čtenářova odpočinouti.

Záliba v parataxi ovšem vede k tomu, že dlouhých period je u Soldana málo; závislost druhého stupně je u něho již jen řídká a závislost třetího stupně pravou vzácností. Řekli jsme už, že Soldan nerad hromadí slova ve větě. Stejně můžeme říci, že nerad hromadí věty v souvětí. U Šaldy na př. můžeme pozorovat zálibu kupit věty vedlejší, navzájem si souřadné; to jsou ony typické šaldovské dlouhé periody. Takových bychom u Soldana našli málo.

Tím však není řečeno, že by skladba slohu Soldanova byla nějak primitivně jednoduchá. Najdeme tam věty hlavní i vedlejší všech druhů, neboť Soldan nezapomíná na náležitou pestrost slohu. Najdeme u něho spojky všech zabarvení; některé ovšem má raději. Tak než ačkoliv má raději i když, místo jestliže užívá jen -li. Má rád spojku pokud, a to nejen ve významu časovém. Zato se vyhýbá spojení se spojkami kdyby, že (výsledným), aby (účelovým).

Věty u Soldana se pěkně střídají, není jednotvárnosti v jejich složení. Jádro věty, její důrazový vrchol, Soldan neklade jednostranně ani stále na začátek, ani stále na konec věty. I v tom se jeví dovedným stylistou. Pořádek slov je všude přirozený. Soldan umí nejen vhodně položit slovo, nýbrž i celou větu a obratně i lehce se přenáší také přes nesnadná stylistická místa.

Nejasných nebo nevyvážených míst najdeme u něho jen velmi poskrovnu. Našel jsem jen jedno místo, které by se snad dalo lépe vyjádřit: Nezval sice tvoří poesii, která… (30), očekávané ale přijde však teprv o pět řádek dál. Snad by bylo možno upravit i tuto větu: Dospěl jen k výjimečnosti kouzelnického anarchisty k melancholické a zdrželivé resignaci a k zdůrazňování básníkovy společenské funkce (16). Ale to jsou jen maličkosti.

Je také Soldanovou ctností, že zbytečně neužívá cizích slov; i tak je dost těch, kterým se nemohl vyhnout ani při nejlepší vůli. Tím se také šťastně vyhnul nepříjemnému ná[53]dechu jazyka příliš odbornického, v jakém si bohužel libují někteří naši literární kritikové. Snad by bylo lze upravit i tu poetisaci reality, o které je řeč na str. 49.

Řekl jsem, že v této knížce je sloh Soldanův dvoupólový. Soldan tu vystupuje jednak jako kritik Nezvalův, jednak jako kritik minulé i současné generace. Pokud posuzuje Nezvala, mluví s obdivem a místy i se zaslouženou kritikou, ale vždy jakýmsi rozmarným tónem, který místy zabarvuje do shovívavé ironie. Zde je jeho sloh pestrý, řekl bych mosaikovitý, velmi často s parataxí a s mnoha metaforami. Ovšem pozorný čtenář pozná, že krátké věty paratakticky spojené nejsou vždy pravým vyjadřovacím způsobem Soldanovým. Na mnoha místech se zdá, že se v Soldanově mysli tvoří věty mnohem složitější a že teprve, když píše, rozbíjí je na menší celky a platí tak daň modernímu slohu. Rozbij oblásek na tři menší kusy, přece poznáš, že původně tvořily celek. Také na Soldanových větách se často pozná, že byly v mysli složeny ve složitější celek a že těch teček bylo naděláno víc až při psaní.

V partiích o Nezvalovi je tedy sloh velmi živý; autor zde leckdy (zvláště na začátku kapitol) přeskakuje na jinou myšlenku a teprve jejím rozvinutím se vrací k původnímu tématu. V tom cítíme občas ohlas slohu Vančurova. Pravím jen ohlas, protože ráz obou typů slohu je v podstatě velmi různý. Ale řekněte, zda na vás nepůsobí vančurovským dojmem tyto věty: Nepraví bible: Kde mnoho moudrosti, tam mnoho hněvu (10)? Nešťastná Třebíč, neblahé Biskupice! Počestná městečka, druhdy (!) chvalně známá na trzích domácké obuvi, kladou tvrdošíjný odpor každému romantisování (48)?

Kde však Soldan mluví o úkolech generace, o jejím sociálním poslání, tu se jeho rozmarná ironie mění v útočnou a rozmar se ztrácí ve vážném tónu. Zde rozverné metafory a hravá parataxe ustupují hlasu rozumu a delším periodám. Srov. s tím větu na str. 32: »Není-li uvědomění tak silné, aby vydrželo nenávistný důraz, a není-li podloženo mravní odpovědností na tolik, aby se nemuselo obávat zesílení hlasu, vytvoří se špatná sociální poesie, na které si libují duchové kompromisní; a vedle toho může dojít k tomu, jako to bylo s Wolkrem v jeho začátečních básních, že se tato poesie stane ne snad poesií útočící třídy, nýbrž poesií čítankovou.« Vidíme tedy, že Soldan zabarvuje sloh i záměrně.

Opakuji: Soldanova knížka je krásná nejen svým bystrým potřehem, je krásná i svým zpracováním. Zasloužila si jistě [54]i té krásné typografické úpravy, o kterou se postarali žáci Praž. typografické školy. Tisk i sazba jsou vzorné, škoda však, že žáci přehlédli několik nemilých tiskových chyb (předkladech, a oddůvodněný a p.) a že nedbali autorovy interpunkce.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 2, s. 48-54

Předchozí Antonín Procházka: Haluzna. - Naši. - Krajánek.

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Robota a první dnové svobody