Subst. »Češi« jako apelativum

A. P. (= Antonín Procházka)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Průkazný článek Václ. Flajšhanse »Čechové či Češi« (NŘ. XVI, 1932, str. 289 a d.) doprovázím malou poznámkou. Novotvar Češi se musí v českých komposicích na středních školách pražských často vytýkati; upozorní-li se studenti na význam ušlechtilejšího tvaru Čechové, dbají ho nadále zřejmě především z důvodů etických (jako jsou důstojnost, hrdost národní). — K dokladům Flajšhansovým pro tvar Češi (ze slovenštiny i z příbuzných jazyků slovanských) uvádím doklad ze severní Moravy. Tam je také tvar »Češi« a stal se dokonce apelativem (srov. vandalové, obři u Fl. na str. 289); chtěl jsem na něj upozorniti již před několika lety; znamená »šumaři« (»Češi só tade; bele o nás Češi«; Zábřežsko). Kulturní historii, vysvětlující původ apelativ »vandalové« nebo »obři«, nebude tajno, proč Čechové, kteří putovali (zvláště v dřívějších dobách, ale za krise 1931—1932 nanovo) houfně vesnici od vesnice, dům od domu s »muzikou«, zvali se doma šumaři, ale na Moravě »Češi«. (Srov. též: nechaničtí harfeníci.) Kontroloval jsem si kdysi (vzhledem k někdejší teritoriální aversi Moravy proti »království«) dosah tohoto apelativa již dávno a shledal jsem, že peiorativního (deprevat.) významu v něm není; prostě: češi = šumaři, potulní hudebníci.

K Flajšhansově poznámce o tvaru »Vhltava«, kterýžto etymologisující výraz Hájkův převzal skladatel přeložené »Písně Vyšehradské«, připojuji, že vedle Hájka (vliv primární) působil asi též podnět (sekundární) z I. zpěvu »Děvčího boje« Šeb. Hněvkovského, jak jsem to naznačil v čl. »K pramenům Písně Vyšehradské« v Listech filologických (r. 58, 1931, str. 48 a 49).

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 4, s. 128

Předchozí Úřední čeština

Následující Jan V. Sedlák: Epitheton u Petra Bezruče