Časopis Naše řeč
en cz

Slovesná rčení a sousloví I.

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

Těch několik desítek tisíců slov, které jazyk má, vlastně těch několik tisíc slov, kterých skutečně užíváme, nestačí, aby vystihly život v celé jeho složitosti a prchavé měnivosti. [9]Proto je potřebí stále nových a nových slov, víc, než jich jazyk může vytvořit. Z mnoha nových pojmů, které vznikají, jen dosti málo jich označujeme také novými slovy. Novým pojmům dáváme nová slova nejčastěji, když je chceme ustálit jako vědecké termíny, když se na ně díváme jako na nutná označení nových věcí. Naproti tomu však často označujeme novými slovy věci již pojmenované. Je tu tedy zdánlivě paradox jazykového tvoření: pro nové pojmy tvořívá jazyk nová slova dosti nerad, avšak pro pojmy již označené hledá nová a nová slova. Na jedné straně jakási ztrnulost a na druhé na první pohled až zbytečně hýřivá tvořivost. Ale tento paradox je jen zdánlivý. Novou věc totiž často považujeme jen za přechodnou novou tvářnost věcí starých, díváme se na ni jako na zvláštní jejich druh nebo jako na pomíjející vztah věcí již známých. Ale zase naopak stará věc se nám někdy jeví v úplně novém osvětlení, ve spojení neobvyklém. A tak není v podstatě velkého rozdílu mezi případem, kdy označujeme pojem nový, a případem, kdy cítíme nutnost, novým slovem označiti pojem starý.

Jazyková tvořivost však nestačí vytvořit tolik nových slov, aby jich bylo dosti i pro nové pojmy i pro nová synonyma. Protože je tedy nesnadné tvořit nová slova, pomáháme si často jinými prostředky. Jsou to zpravidla prostředky dva: kombinování slov a označení obrazná. Kombinování slov je zjev velmi častý: říkáme jediným slovem macecha, otčim, ale nevlastní dcera, nevlastní syn jsou již názvy kombinované. Podobně kombinujeme označení obchodní akademie, obchodní škola, ačkoliv pro gymnasium a reálku máme slova jednoduchá. Také označení obrazné je v jazyce velmi časté; mluvíme o mušce u ručnice a ani si už neuvědomujeme, že tento název vznikl ze srovnání s muškou živou. Podobně, mluvíme-li o jazyce ve významu ‚řeč‘ ani nám nepřijde na mysl jazyk v ústech. Takových příkladů jsou v jazyce celé stovky.

Každé zkombinování slov, dokud mu nezvykneme, rozkládáme v duchu na jeho části, a teprve když je slyšíme často, vybavuje v naší mysli naráz jedinou představu. Také každé slovo, jehož je užito obrazně, vybavuje v nás nejprve svůj prvotní význam a pak teprve svůj význam metaforický; musíme je slyšeti často v jeho obrazném užití, aby v nás vybavilo naráz představu, kterou obrazně označuje.

Úplně stejně je tomu i u sloves. Jestliže jsem uváděl nejprve příklady substantivní, bylo to proto, že u nich je vše jasnější, ale v podstatě tu rozdílu není. Činnost také nevyjadřujeme vždy jednoduchým slovesem, i zde často užíváme kom[10]binace slov a označení obrazného. Kdykoliv selže jazyková tvořivost, i u slovesa se uchylujeme k těmto prostředkům, ať již potřebujeme doplnit nějakou mezeru v jazykovém bohatství, či hledáme nové, účinnější označení pro starý pojem.

Dřív než budu rozebírat tato kombinovaná slovesná označení, rád bych uvedl několik nejčastějších případů, kdy vznikají.

Již v článku o tvoření nových sloves (Naše řeč 1933, XVII, str. 257 n.) jsme se zmínili o tom, že mnoho nových sloves vzniká, aby doplnilo scházející vidové odstíny sloves obvyklých. Tento proces není ještě u konce a každá doba doplňuje, jak se zdá, tyto vidové odstíny svým způsobem. Ale ne vždy se to daří snadno. Někdy narazíme na překážky. Tvořivost se však nezastaví; nelze-li vytvořit sloveso prosté, utvoří se kombinace. Trvací sloveso nenáviděti nemá dokonavého protějšku, prostým slovesem to vyjádřit nelze, z nesnází pomůže nám kombinace pojmouti do nenávisti. Podobně k trvacímu vidu slovesa rozpakovati se vyjadřujeme dokonavý vid kombinací přijíti do rozpaků. Sloveso oškliviti si se často cítí jako inchoativní; chci-li se tomu vyhnout, raději užiji kombinace míti v ošklivosti. Nebo sloveso činiti nemá protějšku faktitivního, kterého často potřebujeme. Zde jest zase nutná kombinace uvésti v činnost. Sloveso platiti ve významu ‚míti platnost‘ nemá vidu dokonavého ani inchoativního; tento vid mají kombinace vyjíti z platnosti, vcházeti v platnost.

V mnohých případech neradi užíváme slovesa předmětného bez předmětu. Tu často dáváme přednost kombinaci: napravit něco, ale zjednat nápravu, tázati se na něco, ale dáti otázku. Má-li sloveso význam konkretní i abstraktní, užijeme v abstraktním smyslu raději opisné kombinace: Neohlížej se stále dozadu! ale Měj ohled k jeho chorobě!

Mnohdy se musíme uchýlit ke kombinaci také proto, že dobře nemůžeme děj blíže určit adverbiem. Je to tehdy, když nám tane na mysli stav nebo výsledek děje, který lépe lze blíže určit adjektivem. Můžeme říci: Procházívali jsme se po pražském okolí, ale máme-li děj kvalifikovat adverbiem krásně, raději jej rozložíme: Dělali jsme krásné procházky po pražském okolí. Můžeme sice říci: Na pražském hradě se od převratu mnoho změnilo, ale musíme užít kombinace: Na pražském hradě bylo provedeno mnoho důležitých změn.

Také po dějové stránce bývá značný rozdíl mezi prostým slovesem a kombinací. Na příklad v présentu prosté sloveso značí děj, který se právě děje: jsem zkoušen, kdežto v kom[11]binaci toto časové ohraničení není tak ostré: dělám zkoušky znamená ‚jsem ve stadiu zkoušek, chystám se na ně‘ anebo už ‚mám jich část za sebou‘. Veliký rozdíl je také, řeknu-li: Na trhu se prodávalo mnoho zboží. Na trhu bylo na prodej mnoho zboží. Značný rozdíl cítíme mezi větami: Navštívil jsem ho. Navštěvoval jsem ho. Byl jsem u něho návštěvou. Rozdíl, třeba již ne tak velký, je mezi slovesem dozírati a kombinací míti dozor. Mezi smyslem vět Na to si rád vzpomínám a Na to mám hezké vzpomínky není téměř rozdílu, ale odstín v pojetí tu je: první věta v nás vzbuzuje více představu děje vzpomínání, druhá věta spíše představu těch vzpomínek. Rozdíl je neveliký, ale přece takový, že ho musíme dbáti. Podobný asi rozdíl cítíme mezi slovy připravovati se a konati přípravy, žádati a klásti požadavek, oblíbiti si něco a míti oblibu v něčem, radovati se z něčeho a míti radost z něčeho atd.

Někdy jazyk nevytvořil nutného slovesa k podstatnému jménu. Máme na př. vedle sebe dvě blízká slova důtka napomenutí. K této dvojici máme však jen jedno sloveso: napomínati; bylo tedy nutno, k slovu důtka vytvořit kombinaci: dáti důtku. K slovu vražda máme denominativum vražditi, ale k slovu sebevražda takového denominativa není; bylo nutno utvořit kombinaci spáchati sebevraždu. Podobně k slovu vliv máme slovesnou kombinaci míti vliv, k slovu přednost kombinaci dávati přednost. K slovu pozor nemůžeme užít slovesa pozorovati, protože má jiný význam, nýbrž jen kombinace dávati pozor. Také k slovu pokrok nemůžeme vždy jako slovesa užíti slova pokračovati, neboť jeho význam je širší. Zde nám zase pomáhá kombinace činiti pokroky. Pro některé druhy činnosti máme jen kombinace: dáti popud, míti povinnost (musiti neznamená totéž!), dáti si na čas a pod.

Někdy mezi slovesem prostým a synonymní kombinací je rozdíl funkční. Žalovati je slovo obecné, podati žalobu je slovo odborné s přesnějším, ale užším významem. Obecné dosvědčiti něco má za synonymum básnický výraz s biblickým nádechem: vydati svědectví. Proti obecnému pomstíti se je básnické vzíti pomstu, proti obecnému pochybovati se objevuje ve spisovném usu bráti v pochybnost.

Tam, kde tato spojení vznikla z tlaku nutnosti, už svým vznikem se řadí k slovům jednoduchým. Vyskytují-li se často, také je vnímáme jako slova prostá a právě tak jako slova jednoduchá vzbuzují v nás jednotnou představu. Ač gramaticky je to spojení dvou nebo více slov, psychologicky jsou slovem jediným. Nemáme dosud slova pro označení [12]těchto těsných spojení slov. Navrhuji, aby se označovala názvem sousloví. Podle své platnosti byla by sousloví substantivní (na př. střední škola), adjektivní (na smrt nemocen), adverbiální (křížem krážem) a slovesná.

Jak se liší sousloví od nahodilého spojení slov? Nejspolehlivějším kriteriem by měl býti náš vlastní cit. Budí-li v nás spojení slov jedinou představu, je to sousloví; jestliže však každá jeho část v nás vzbuzuje zvláštní představu, je to volné spojení slov. Ovšem psychologové dobře vědí, že nejhůř člověk pozoruje sám sebe. Mimo to síla písma je tak velká, že mnoho lidí jí zcela bezděky podléhá. Když se jich zeptáme, kolik představ v jejich mysli vzbudí na př. slova dávati pozor, představí si hned toto sousloví napsané nebo natištěné a prohlásí, že dvě. Proto zde je možno dosáhnouti objektivity jen velmi těžko. Ale ještě jedna věc je tu na překážku. Sousloví totiž vzniká z volného spojení tím, že se ho pravidelně užívá jako označení pro jediný pojem. Všichni lidé však nemusí znáti všechna sousloví stejně dobře. Co na př. vědeckému pracovníku jest pevným spojením, může být laikovi spojením skoro volným. Podat žalobu právník jistě cítí jako odborný termín, jemu tedy je toto spojení pevným souslovím. Prostý venkovan však je může cítit jako zcela volné, může při těch slovech míti představu i podávání i žaloby; pro něj může býti toto spojení volné. Vzdělanému neprávníkovi může se zdát toto spojení i volné i těsné, podle okolností. Je tedy toto psychologické měřítko sousloví nespolehlivé a linguistovi neposkytuje dosti záruk.

Protože nám v gramatice nejde jen o psychologickou stránku tohoto problému, nýbrž i o jazykovou podobu, jakou mívají sousloví, přidržíme se raději kriterií jiných, spíše formálních.

Slovesné sousloví je spojení slov, které dohromady označuje jednoduchou činnost. Z toho, že usem i svým významem jsou těsně spjata, plyne jedna důležitá věc. Každé ze slov sousloví pozbylo něco ze své samostatnosti. Je to, jako by se tato slova navzájem podpírala. Vyjměme jedno z nich, a ostatní neobstojí. Rozložíme na příklad sousloví dávat pozor! Slovo pozor se sice bude částečně krýt s obsahem sousloví, ale nebude mít v sobě dějového pojetí, zato však dávat se úplně osamostatní a naprosto změní svůj obsah. Je tedy dávati pozor těsným spojením, v němž se slova navzájem doplňují: slovo pozor dodává sousloví obsahu, slovo dávati dějovou hybnost. Vezmeme-li místo sousloví pouhé spojení slov, případ ten se nestane. Ve spojení zbaviti strachu slove[13]so zbaviti znamená totéž jako zbaviti v jiných volných spojeních. Oddělím-li slovo strachu, význam slova zbavit se tím tedy nezmění, rozdíl tu bude jen ten, že slovo to bude jaksi trčeti do vzduchu, nemohouc se opřít o předmět, který u něho vždy čekáme. Tímto předmětem však nikterak nemusí být zrovna slovo strachu. Sousloví se liší od volného spojení jako v chemii sloučenina od směsi. Rozložíme-li sousloví, jako na příklad tříti nouzi, vážiti cestu, lehnouti popelem, rozložíme tím i jejich obsah stejně, jako když chemicky rozložíme sloučeninu a dostaneme dvě nové chemické látky. Ve volném spojení se slova navzájem doplňují, v sousloví však společně význam tvoří. Při tom velmi často se obsahové jádro přesouvá se slovesa na slovo druhé a slovesu zbývá často jen úkol, vyjadřovat pouhý děj vyabstrahovaný.

Z těsného sepětí slov v sousloví plyne ještě několik jiných věcí. V sousloví ztrácejí slova svoji samostatnost, a tak se v nich leckdy udrží slovo, které již z usu vymizelo. Dnes již neužíváme slova roveň, ale v sousloví se nám zachovalo: nemá sobě rovně. I rozličné neobvyklé gramat. tvary se nám takto zachovaly v souslovích: obrátiti v niveč, býti nasnadě a pod. Sousloví bývají často brachylogická, leccos je v nich vynecháno, užíváme jich však bez závady, i když už ani dobře nevíme, co si v nich máme domyslit: potázati se se zlou, vzíti do zaječích. Že to sousloví není úplné, nikterak nám nevadí, neboť jako celku mu rozumíme a na ostatním nezáleží.

Sousloví jako těsný celek se často jeví i v tom, že nemůžeme v něm libovolně měnit jeho části. V sousloví křížem krážem nemůžeme ani obě slova přehodit ani mezi ně vložit spojku; nemůžeme říci ani krážem křížem ani křížem a krážem. Podobně nemůžeme nijak změnit sousloví klam a mam nebo slovenské nemá to konca-kraja. Říkáme smrtelně raněn, na smrt nemocen, ale neříkáme na smrt raněn a smrtelně nemocen. Stejně je tomu se slovesnými souslovími. Nemůžeme vyměnit sloveso v sousloví spáchat sebevraždu. Proti volnému spojení konati dobro, činiti dobro máme páchati zlo, zde sloveso páchati je spjato mnohem těsněji se svým předmětem. Mnohá spojení, která kdysi jistě byla volná, častým užíváním znenáhla ustrnula tak, že nám usus brání v nich dnes něco měnit. Změnila se v sousloví. Na př. pojem veřejně oznámit jest různě vyjadřován v těchto případech: ohlásit konkurs, vyhlásit stav obležení, opovědět živnost, oznámit sňatek, vypovědět válku. Říkáme projevit soustrast, ale vyslovit mínění nebo pronésti řeč. Podobně řekneme vypukla válka, ale nastaly zlé časy. Zde vlastně nejsou pravá [14]sousloví, nýbrž těsná spojení, ustálená jazykovým zvykem. Od sousloví liší se tím, že nevyjadřují jedinou představu, nýbrž dvě, blíží se jim však v tom, že nemáme zde volnost, užít kteréhokoliv slovesa ze synonym, která tu jazyk mívá, nýbrž právě jen toho, které se ustálilo usem.

Zvlášť často nastává tento případ u abstraktních pojmů slovesných, které zpravidla vyjadřujeme obrazně. Časem se tu vytvořily ustálené obrazy a jen málokdy je můžeme pozměňovat. Tak vzdělání prohlubujeme, svůj duševní obzor rozšiřujeme, přísahu skládáme, ale skládáme také naději v něco. Nářky se vedou, ale také válka se vede, kdežto boj se svádí. Rány zasazujeme, víme-li přesně kam, a když nevíme, tedy je rozdáváme. Činnost se rozvíjí, poplach je nutno strhnout. Plán můžeme jen pojmout, ale cíl vytknout, cestu k úspěchu si razíme nebo klestíme. Posměch z někoho si můžeme sice dělat, ale často si jej tropíme. Zboží je buď levné nebo drahé, ale jeho ceny jsou nízké nebo vysoké, mohou se tedy ceny jen snížit nebo zvýšit.

Prohlížíme-li si tato sousloví a těsná spojení, zdá se nám, že existuje jakási všeobecná psychologie, která nás nutí jen k určitým obrazům. Svírá nás a nemůžeme se jí vymknouti, nechceme-li, aby náš sloh byl nápadně strojený. V mnoha případech má tato všeobecná psychologie národní zabarvení. V češtině říkáme vésti válku, ale v latině se říkalo nésti válku (bellum gerere) a francouzsky se říká dělati válku (faire la guerre). Proti čes. skládati přísahu je ve francouzštině prêter le serment.

Sousloví tedy nahrazují jednoduchá slova tam, kde si jazyk jednoduchých slov nevytvořil. Spolu s těsnými spojeními slov pomáhají nám konkretně hovořit o věcech abstraktních, které jazyk dost těžko jinak vyjadřuje. Některá sousloví jsou ještě dosti volná a ponechávají nám možnost všelijakých menších změn, některá však již tak těsná, že na nich nemůžeme měnit téměř nic. Sousloví nemají již pružnost volných spojení slov. V jazyce jsou nutná, neboť nám velmi usnadňují vyjadřování. Slovesná sousloví obohacují jazyk o několik set, ne-li několik tisíc slovesných synonym, umožňují nám využíti téměř celého bohatství substantiv k vyjadřování dějovému, kterého by bylo jinak jen stěží možno využít. V té věci se podobají substantivu verbálnímu, které zase umožňuje vyjadřovat celé bohatství slovesné formou substantivní.

Sousloví jsou základem dobrého slohu, právě tak jako dobrá znalost slov, synonym a tvoření věty. Každý skutečně dobrý sloh musí míti tento dobrý základ. Jsou však zároveň [15]tvrdým oříškem pro umělce slova, který nechce stále chodit po jejich vyšlapaných cestičkách. Ten si často musí velmi pracně razit cesty nové. A jaký je osud jeho práce? Podaříli se mu proklestit nové cesty, půjde za ním zakrátko zase celý dav a cestička dnes nová bude po letech zase vyšlapanou cestou a ztratí půvab novosti.

K souslovím slovesným se druží slovesná rčení. Druží se k sobě tak těsně, že mnohdy nevíme, co je ještě souslovím a co už rčením.

Mezi souslovím a rčením je však rozdíl dosti podstatný, ač na první pohled nám leckdy uniká. Sousloví jest náhradou za slovo jednoduché, stojí místo něho, cítí se jen jako synonymum slova jednoduchého. Rčení vzniká za podobných okolností, ale z motivů poněkud odlišných. Rčení nevznikají ani tak z nutnosti, vyjádřit věc dosud nevyjádřenou, jako spíše ze snahy, věc už označenou vyjádřit nově, výstižně, působivě. Místo chrániti někoho užije spisovatel obrazu držeti nad někým ochrannou ruku. Je to metafora a první, kdo jí užil, také ji cítil jako metaforu. Metafora se však lidem zalíbila, pro její výraznost si ji zapamatovali a začali jí sami užívat, kdykoliv prosté sloveso chrániti se jim zdálo málo výrazné a účinné. Tak ztratila metafora to, co je na ní nejcennějšího, sugestivní plastičnost nového osvětlení staré představy. Čím častěji se vyskytovala, tím více její obraz ztrácel ze své působivosti. Usus ji zautomatisoval, jak se dnes říká, ztratila právo nazývat se metaforou a klesla na rčení. Není tedy rčení nic jiného než otřelá metafora, zvykem přeměněná na pevný celek. Od sousloví se liší rčení původem, pak tím, že slova v nich jsou spjata volněji, a také tím, že k vyjadřování nejsou tak nutná jako sousloví. Jsou spíše ozdobou než výrazovým prostředkem.

Mezi rčeními jsou dosti velké rozdíly. Podle jejich původu a estetického účinku bych je dělil na dvě skupiny. Do první skupiny bych zařadil rčení lidová, do druhé rčení umělá.

Lidová rčení jsou svým původem lidové metafory, obyčejně velmi prosté, zato však velmi konkretní. Jejich oblibu způsobuje právě jejich konkretnost, která někdy až překvapuje svou výstižností. Jsou dosti měnivá, stále vznikají nová, a stará upadají v zapomenutí (srovnej rčení pražského argotu: klátit kostru, honit si tričko a pod.). Některá se však dostala i do spisovného jazyka a ten jim ovšem zajišťuje delší život. Možná, že někdy byl postup opačný, že totiž z jazyka spisovného pronikla do lidového, to je ostatně věcí [16]slovnikáře, aby vždy vypátral pravý jejich původ. Všechna rčení této skupiny mají však tuto věc společnou: jsou velmi konkretní a jejich obraz je zcela prostý, jsou tedy skromná, ale pro svou názornost jsou velmi dobrým a vítaným slohovým prostředkem. Na příklad: ťal do živého, neskládej ruce v klín, on je jeho pravá ruka, hoří mu půda pod nohama, nohy mu jen hrají, obrátil vše na ruby, nemá to ani hlavy ani paty, vytrhl mi trn z nohy (‚vypomohl mi v nouzi‘), chytá se stropu (‚je velmi rozčilen‘, ‚snadno se rozčiluje‘), má brouky v hlavě, být někomu trnem v oku, míti hroší kůži, vzít si někoho na mušku atd.

V druhé skupině jsou rčení umělá. Jejich umělý původ je znát na tom, že jejich obraz není tak prostý, není brán z okruhu denního života. Na příklad klásti svůj život na oltář vlasti je metafora z antického myšlenkového okruhu, kleslá na rčení. Umělých rčení je v jazyce veliké množství. Uvedu jen několik příkladů: býti hybnou pákou něčeho, vtisknouti dílu pečeť své osobnosti, nahlédnouti do dílny básníkovy (nebo umělcovy a p.), strhnouti posluchače proudem své výmluvnosti, klásti svůj osud do rukou někoho, kráčeti s duchem času, je to hra náhody, osud si s ním krutě zahrál. Tato umělá rčení, jsou-li vhodně položena, jistě mohou zvýšit estetický účinek slohu; svéráznosti slohu však dodati nemohou. Ztratila také mnoho z důvěry čtenářů od té doby, co mnozí spisovatelé pochybnějších kvalit se snaží jimi zakrýt své nedostatky slohové a bohužel někdy i myšlenkové. Mnohá z těchto rčení klesla na klišé. Klišé nejsou ozdobou, jsou jen divadelní šminkou, pozlátkem slohu. Je leckdy něco teskného na těchto rčeních pro toho, kdo pozoruje jazyk. Leží na nich smutek věcí, které pamatují lepší časy. Klišé, zakrývající chudobu myšlenkovou, je jako odložený cylindr na hlavě chudáka. Proto se jim dobří spisovatelé vyhýbají, neboť není důstojno umělce slova nalévat čtenáři víno tolikrát již zředěné a zbavené své chuti a vůně.

*

Předvedl jsem v letmém přehledu naše způsoby slovesného vyjadřování. Poněvadž tu užívám terminologie dosud neustálené, musím svůj přehled shrnout na konec několika slovy.

Vyjadřování slovesné má několik problémů. Někdy máme k disposici sloveso jednoduché, někdy však musíme užíti kombinace slovesa s jinými slovy. Mezi těmito kombinacemi jsou veliké rozdíly: některé jsou už pevně ustáleny, jiné jen částečně, některé kombinace jsou ještě zcela volné a působí svou novostí. Mimo to některé slovesné výrazy označují [17]věc přímo, jiné obrazně. Z obrazných výrazů v některých je užito obrazně jen slovesa, jiná jsou obrazná celá. Z toho vzniká toto dělení slovesných výrazů:

a) Spojení volné — volné spojení slovesa se svým předmětem: psáti dopis, zpívati píseň, trhati růže, pohrdati bohatstvím, chváliti chudobu.

b) Sousloví — těsné spojení slovesa s jiným slovem, tvořící dohromady jednu představovou jednotku: uvésti v činnost, míti naspěch, tříti nouzi, dávati pozor, míti v nenávisti. K sousloví můžeme přiřaditi i těsné spojení slovesa s předmětem, které sice tvoří dvě představové jednotky, častým užíváním však spojené v těsnější celek: uzavříti mír, rozvinouti činnost, složiti slib, tropiti hluk, prohloubit vzdělání.

c) Rčení — slovesná metafora, která častým užíváním utvořila pevný celek a ztratila svůj ráz metafory: držet ochrannou ruku, býti trnem v oku.[1]

Mezi těmito třemi případy není ostrých hranic. Postupně, jak se spojení slovesa s ostatními slovy výrazu stává těsnějším, přecházíme od spojení k sousloví. Od sousloví ke rčení se tento vztah znenáhla uvolňuje, ale zesiluje se zase prvek obrazný. Vztah se čím dál tím víc uvolňuje a obrazný prvek vystupuje do popředí, až se ode rčení dostaneme k čisté metafoře.

Tak vypadá náš teoretický obraz slovesného vyjadřování. Příště se zmíníme o slovesných souslovích a rčeních v praxi.


[1] K těmto názvům se druží ještě několik jiných. Vazba označuje, jakým způsobem se připojují slova k sobě: učiti se něčemu, pohrdání čím, dychtiv něčeho. Slovesný výraz je část věty, která je těsně seskupena kolem přísudku, vyjádřeného slovesem. Obrat je slohová ozdoba vzniklá nejrozmanitějšími prostředky, pořádkem slov, opakováním slov, neobvyklým užitím slov a p. Frazeologie je nauka o slovesných souslovích a rčeních dohromady; frazeologický slovník tedy vedle prostých slov obsahuje i sousloví a rčení.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 1, s. 8-17

Předchozí Karel Erban: Kvantita v českém verši

Následující Dr. Josef Kudela: Plukovník Josef Švec

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1