Plukovník Josef Švec

Dr. Josef Kudela

[Články]

(pdf)

-

V době, kdy se při převezení hrdinových ostatků z Ruska a jejich slavnostním uložení v pražském Památníku osvobození mnoho mluvilo a psalo o jeho životě, bude snad dobře říci v »Naší řeči« několik vět o jeho jménu.

Jde především o skloňování jeho příjmení. Obvyklými se staly tvary Švece, Švecovi atd. Skloňování mluvnicky nesprávné, jež přešlo také do nového názvu sokolské župy západomoravské, obhajuje se tím a jenom tím, že prý si plukovník [18]Švec přál, aby se jeho jméno tak skloňovalo. Sám jsem toho důvodu použil v prvním vydání jeho válečných zápisků, jež vyšlo ještě na Sibiři. Nepamatuji se již, odkud jsem jej čerpal. A dnes o jeho správnosti pochybuji.

Neboť: 1. V rodném kraji pukovníka Ševce se jméno jeho rodu skloňuje mluvnicky správně. 2. Stejně je tomu v Třebíči, kde Švec osm let jako učitel působil; jeho přátelé dosvědčují, že oslovení »pane Šveci!« rozhodně odmítal žertovnou větou: »Žádné Šveci, ale dycky: Ševče, pr!« 3. V jeho válečných zápiscích je slovo »švec« skloňováno mluv. správně, a to nejen jako jméno obecné, nýbrž i vlastní. Ve vypravování o rozvědkách 8. roty napsal: »Spolu s kuchařem Ševcem… setkali se s nepřítelem…« Cituji podle posledního vydání, jež s názvem »Válečné zápisky« vyšlo letos nákladem Moravského legionáře v Brně; ta věta je na str. 177. Nedávno jsem v rukopise Ševcových válečných zápisků, uložených v archivu Památníku osvobození v Praze, ověřil, že Švec opravdu napsal »Ševcem«. Psána byla tato kapitola zápisků patrně v létě nebo na podzim 1917 — to již byl Švec v Rusku skoro šest let (od prosince 1911) a v ruském vojenském prostředí tři léta (od počátku září 1914).

Jak vzniklo domnění, že si Švec přál, aby se jeho jméno skloňovalo Švece, Švecovi atd.? Patrně z jaz. praxe ruské. V ruštině slovo švec, zejména jako rodinné jméno, se cítí jako slovo cizí; neřídí se pravidlem o pohybném e a skloňuje se tedy: Šveca, Švecu atd. (Podobně Rusové skloňovali: Medek, Medeka; ale také — v příjmení — Kupec, Kupeca atd.) V ruském textu také Švec své jméno tak skloňoval; viděl jsem na příklad na titulním listě jeho polní knížky k vytištěným slovům: Nastojaščaja knižka prinadležit (tato knížka náleží) připsáno jeho rukou (rusky): podporučiku Švecu. Podle toho patrně naši vojáci, zejména starodružiníci, skloňovali jeho jméno po rusku někdy i v českém hovoru.

Jen tak mimochodem poznamenávám, že (podle ústní informace p. Jos. Tománka, rolníka v Čenkově) kterýsi řídící učitel v Růžené, kam je Čenkov přiškolen, psal prý na vysvědčení jméno sestry plukovníka Ševce v tvaru Švecová a že prý v učitelském dekretu, vydaném učiteli J. Ševcovi v prvním desítiletí tohoto století, použila c. k. zemská školní rada moravská také tvaru mluvnicky nesprávného.

Křestní jméno plukovníka Ševce se někdy rozšiřuje o jméno Jiří. Důvodem je jméno, které si zvolil, když ke konci roku 1916 přijímal pravoslaví. V svých válečných zápiscích o tom Švec napsal: »Důležitý akt byl u nás 5. prosince. Přestupovali jsme hromadně k pravoslaví… I já je přijal. Dal [19]jsem si jméno Georgij. Ovšem bylo mi to ne snad směšné, ale spíše lhostejné — viděl jsem v tom jen jaksi politický akt.« (V cit. vydání na str. 166.) Švec napsal Georgij, ne Jiří (nebo Jurij). Legionáři, kteří přestoupili k pravoslaví, často vůbec opouštěli své starší křestní jméno (třeba Mikuláš Číla, Aleksěj Eisenberger); snad někteří používali obou jmen, staršího i pravoslavného. U plukovníka Ševce by bylo nutno zjistit, zdali se někdy sám psal Jiří Švec nebo Josef Jiří Š. Nenašel jsem dosud takového podpisu; myslím, že se tak nepodpisoval, — a zdá se mi, že není důvodu, abychom mu to druhé jméno přidávali.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 1, s. 17-19

Předchozí Josef Bečka: Slovesná rčení a sousloví I.

Následující Ferdinand Strejček: Kocovina