Časopis Naše řeč
en cz

Doslov k diskusi

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Na podnětný článek o této otázce ozvaly se v NŘ. jen dva hlasy:[1] prvý (J. Přikryl v NŘ. XVII, 47) s mým ná[197]vrhem polemisuje a přimlouvá se za překládání, druhý (V. Kvasnička v NŘ. XVII, 112) mé důvody potvrzuje a Přikrylovy vyvrací. Chtěl bych krátce shrnout výsledek této diskuse a doplniti ji ještě několika poznámkami.

Na Přikrylovy důvody psychologické odpovídá Kvasnička důvody právními a občanskými, proti hledisku kulturně popularisačnímu staví Kvasnička požadavek vzdělanostního rozlišování, vytýkanou nedůtklivost hájí důvody citovými a národními a poukazuje při tom na praxi některých vážných děl a autorů. Je to v podstatě stanovisko původního mého článku a jeho obrana. K tomu ještě tyto dodatky.

Nejstarší písemné památky nejsou pro dnešní způsob psaní rozhodující. Jednak ani tam nebyl způsob psaní jednotný, a potom tehdy byly docela jiné poměry. Tehdy se často nová jména musila přijímat, překládat nebo přizpůsobovat, a to z týchž důvodů jako mnohá jména obecná: přicházelo z ciziny nové náboženství a nová vyspělejší kultura, a ty zase přinesly příval nových jmen, která musila zdomácnět. Jména se spíše přizpůsobovala než překládala, a tyto přizpůsobované tvary zůstaly už domácím majetkem, takže v nich dnes už laik cizích tvarů nepozná. Nám však jde dnes o něco jiného: aby jména, jejichž nositelé jsou cizinci, zůstala neporušena, protože i v našem jazyku zůstávají vždycky živlem cizím, nezdomácnělým. Je sice pravda, že Jochanaan se stává jednojazyčnému Čechu bližší teprve v našem zdomácnělém tvaru Jan, je také pravda, že jméno Giovanni způsobí u Siciliána živější reakci než naše jméno Jan. Jenomže: jestliže se někdo tak skutečně jmenuje a píše, nelze mu to jméno měnit na Giovanni, protože 1. se tak vůbec nejmenuje, 2. citový obsah jména nelze přenášeti do druhého jazyka překladem, to je psychologický omyl. Jak bychom mohli tvrdit, že v Siciliánovi vzbudí jméno Giovanni touž představu, týž dojem, jaký cítí Čech při jméně Jan? V každém českém vzdělaném čtenáři vzbouzejí na příklad jména Johann Wolfgang Goethe nebo Charles Baudelaire jistý citový ohlas, kdežto překlady jejich křestních jmen tento ohlas ruší, působí násilně, groteskně a někdy i komicky. A právě tak Rosa Swoboda nepoví Němci nic z toho, co při jméně [198]Růžena Svobodová cítí vzdělaný Čech. Nač tedy překládat nebo přizpůsobovat, když tím onoho zdůvěrnění jména nedosáhneme a ani dosáhnouti nemůžeme? Jen ten, kdo dokonale cizím jazykem vládne, může se náležitě vcítiti i do cizích křestních jmen. Jednojazyčný Čech se musí spokojiti pocitem cizoty v cizím křestním jméně a nemůže mu to býti nikdy na škodu; vždyť má před sebou skutečně cizince a často na tom přímo záleží, aby se toto cizinectví zdůraznilo a cítilo i ve jméně. I cizí křestní jméno způsobí reakci. Ne snad vždycky tak živou jako jméno domácí, ale jistě svým charakterem zvláštní a neobyčejnou. A o tu zvláštnost a neobyčejnost při cizím křestním jméně právě jde. Co je platné někomu cizí křestní jméno překladem zdůvěrňovat, když mu představitel toho jména není nijak důvěrný a často vůbec ani známý? Jméno by tu ztratilo i něco ze své funkce representační, a troufám si říci, i symbolické.

Ani ohled na prosté a neškolené čtenáře nemůže při řešení naší otázky rozhodovat. Popularisační a nivelisační snahy demokratické mají nejen své přednosti, nýbrž i chyby. Jisté vzdělanostní roztřídění tu vždy musí být, jinak bychom se stali směšnými. Prostý člověk potřebuje zřídka kdy nezbytně přečísti, napsati nebo vysloviti cizí křestní jméno, a proto k vůli němu nebudeme překládat. To bychom potom musili, jak stále ještě někteří nerozumní lidé navrhují, zjednodušit a ulehčit celý náš pravopis a nevím co ještě.

Jestliže někdo z nás nedopustí, aby cizinci naše křestní jméno nějak měnili, není to jen počáteční nezvyk a zbytečná nedůtklivost, nýbrž úplně přirozený a pochopitelný odpor proti komolení nebo překladu jména. Cizí překlad nebo náhražka za naše jméno nemusí nám být vždy příjemná anebo aspoň nechávat nás lhostejnými. Jsou tu silné důvody citové, estetické a právně občanské a nelze je jen tak lehce přejíti. Čtli jsme někdy v našich novinách o Vavřinci Šrobárovi nebo o Jiřím Slávikovi?

Tvary jmen jako Máňa, Fráňa a pod. třeba zachovávat tehdy, jestliže se někdo sám tak skutečně jmenuje a píše. Jinak jsou to jen jména familiární, která pro náš spor nic nepovídají. Proto Šrámkovo křestní jméno nelze do němčiny přeložiti Franz. Nezáleží na tom, jaká je kde v kterém jazyce za naše jméno náhrada. I když je zřejmý tentýž původ obou tvarů, Fráňa i Franz, pro naše praktické potřeby, pro funkci jmen to nemá významu. Franz a Fráňa mají po té [199]stránce k sobě právě tak daleko, jako třeba Vojtěch a Moritz.[2]

Případ s Turgeněvem do našeho sporu sice nepatří, ale i tak možno tu říci: měl někdo z našich vzdělaných čtenářů se čtením, psaním nebo vyslovením tohoto jména někdy nějaké potíže? Ustálený a vžitý tvar je Turgeněv, všechno ostatní jsou jen zajímavé kuriosity, které nás nikterak nemohou mýlit.

Cizincům prý máme přenechat starost, jak psáti naše jména. To bychom se mohli také dočkati krásných znetvořenin. Své mínění nemůžeme cizincům sice vnutiti, ale můžeme je neustále přesvědčovati a opravovati, a to tím spíše, že se komolení a překládání našich jmen děje u nich více z pohodlnosti a neznalosti (závislosti na německých pramenech!) než z nějakého přesvědčení. Nemusí nás nikterak mrzet, že některá naše jména nebudou umět obstojně vysloviti. Ať si je vysloví asi tak, jak to dělají s cizími slovy jednojazyční našinci. Jen když je správně napíší a vytisknou, protože littera scripta manet. Spisovatelé mohou ostatně vždy v závorce aspoň přibližně uvésti správnou výslovnost celého cizího jména.

Případ s Anny Ondra a pod. svou sensační výjimečností a zvláštností neznamená pro náš spor skoro nic. Chce-li někdo změniti své jméno jeho poněmčením, pofrancouzštěním nebo poangličtěním, je to jeho osobní věc, věc jeho národního cítění a vkusu, ale jazyka a pravopisu se to netýká. Z takových exklusivních případů nelze vyvozovati pravidla.

V. Kvasnička ukazuje v svém příspěvku na některé vážné nebo representační publikace, které cizí křestní jména zásadně nepřekládají. Mohl bych jeho výčet značně rozhojniti, ale řeknu raději: je stále ještě hodně kolísání a nedůslednosti. A to je myslím nejvhodnější doba k tomu, aby se tento dosavadní neuspokojivý stav změnil. Po uvážení a rozboru všech námitek, které jsme tu s V. Kvasničkou provedli, nebude snad již pochybností, jak se rozhodnouti.[3]


[1] Přikrylův článek byl glosován také v L. N. 25. II. 1933; i tam projevil referent pochyby o Přikrylově návrhu. Parodisticky psal o počešťování cizích jmen vlastních B. M. v ČSl. 17. II. 1933. — K této poznámce dodáváme, že redakce došly ještě tři jiné příspěvky k této diskusi, a to odpověď p. Jaroslava Přikryla na článek v NŘ. 17, 1933, 112 n., p. Jos. Brambory obšírný článek s novými bohatými doklady nedůsledností v dosavadní praxi a příspěvek od univ. prof. J. V. Šimáka. Protože však první dva články v podstatě jen dokládají oba základní názory, které byly v NŘ. projeveny a dostatečně už vysvětleny, a protože věc sama o sobě je jasná, upouštíme od jejich otištění, aby diskuse nebyla příliš prodlužována. Otiskujeme zato článek Šimákův, který podává některé nové myšlenky, zvláště o psaní jmen zeměpisných, a doslovem iniciátorovým diskusi končíme. R.

[2] Jak různé asociace jsou spojeny s křestními jmény, ukazuje dobře příklad s naším Honzou a maďarskými Pálem (Pavlem). Češi spojují hloupost s Honzou, Maďaři s Pavlem.

[3] S korekturou tohoto článku dostal jsem i vysázený příspěvek p. prof. J. V. Šimáka. Abych se neopakoval a svůj doslov zbytečně neprodlužoval, odkazuji na své výklady v tomto časopise a jen tam, kde prof. Š. přichází s námitkami novými, pokusím se obhájiti své původní stanovisko. Přeložené nebo upravené tvary cizích křestních jmen historicky vžitých nebude jistě nikdo měniti a vnucovati jim původní znění. František Josef I. zůstane Františkem Josefem, a to tím spíše, že tvar »Franz Josef« dostal u nás význam posměšný. Ale jinak trvám na zásadě: cizí křestní jména nepřekládat ani neupravovat, vyjímajíc ovšem změny, kterých vyžaduje písmo, výslovnost nebo skloňování. To však nejsou nikdy změny velké a podstatné, a je celkem málo cizích křestních jmen, která by po té stránce dělala potíže. Ale p. prof. Š. přece jen v některých případech dovoluje dokonce celé křestní jméno cizince měnit. Jako doklad uvádí aramejské jméno Jochanaan, které se přes latinské Joannes rozšířilo u evropských národů v tvarech zdomácnělých a upravených. Sám zdůrazňuje, že to není překlad, nýbrž jenom úprava, a dodávám: úprava právě takového významu a způsobená právě takovými příčinami jako úprava lat. schola v naše škola. Tu se nepřekládalo, s cizí vzdělaností se přijímala nejen nová organisace a řád společenský, nový způsob myšlení a představování, nýbrž i nová jména pro všechny tyto nové pojmy, věci a osoby, pro které dosud v jazyce názvu nebylo. A tak i nová jména křestní zdomácněla, vstoupila do okruhu ostatních domácích jmen a přestala býti jmény cizími. V novém prostředí si takové jméno vysloužilo i svou tradici, vžilo se do společenství jmen jiných národů. Pro nás je jedno, hrají-li dnes Mozartova Dona Juana nebo Dona Giovanna. Je-li tohle problém, tedy jediné pro literárního nebo hudebního historika, ne pro linguistu. Také původního znění křestních jmen Němců v našem tisku hájím, a to z důvodů, které jsem v svých článcích uvedl. Nevidím v tom uskutečňování politické dvojjazyčnosti, nýbrž demokracii, protože téhož práva dopřávám v našem tisku každému cizinci. Vidí-li v tom snad Němci politický ústupek svým přemrštěným požadavkům, ať se tím jen spánembohem utěšují. Národní ani politická škoda nám z toho vzniknout nemůže. Vím, že z toho Němci někdy dělají otázku politickou, ale našemu demokratickému cítění a usuzování je toto malichernictví cizí. Otázka jmen místních nepatří už sice do naší diskuse, ale přece jen poznámku k zásadě. Ačkoli se tento problém zdá mnohem spletitější, dá se do něho lehko vnésti jasno. Co je přeloženo (nebo upraveno) a vžilo se, nechme na našich mapách a v našich knihách přeloženo (nebo upraveno) s event. původním zněním v závorce. Nelze ignorovat a násilně lámat, co si vydobylo svou tradici, i když nám s tím v praxi vznikají často jen potíže. Jména místní mají u všech národů mnohem větší přízvuk politický a národní než jména křestní nebo příjmení, a proto nelze se vyhnouti nejen dvojjazyčnosti, nýbrž někdy i několikajazyčnosti. K. E.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 196-199

Předchozí J. V. Šimák: Píšeme správně křestní jména cizinců?

Následující Jaroslav Dvořáček: Mluvnica a cvičebnica reči slovenskej pre III. a IV. triedu slovenských stredných škôl, upravená podľa Pravidiel slovenského pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1