Časopis Naše řeč
en cz

Píšeme správně křestní jména cizinců?

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

»Pravidla« ani naše nejdůkladnější mluvnice (Gebauer-Ertl a Gebauer-Trávníček) nemají poučení o tom, jak psáti křestní jména cizinců. Nevíme, mají-li se křestní jména cizinců v českém textu překládati do češtiny či nikoli. V praxi je kolísání a chaos. Vítězí spíše snaha překládati.

[274]Vezměme si příklady hned z praxe Pražského linguistického kroužku, jehož členové v svém sborníku Travaux du Cercle Linguistique de Prague, sv. 1, zčásti překládají a zčásti nepřekládají. Miloš Weingart, jehož příspěvek přeložil do francouzštiny Louis Brun, má v poznámkách tvary nepřeložené nebo českým způsobem zkrácené: Václav Vážný, Fr. Bartoš, Ant. Kašík, Ant. Frinta, Jos. Chlumský. V textu však jsou jen tvary přeložené, pokud se přeložit dají: Joseph Král, Frédéric Smetana, Leoš Janáček. Bohuslav Havránek v svém článku píše Jean Huss (v poznámce však na téže straně [113] Hus). Jan Mukařovský se plnému znění křestních jmen zpravidla vyhýbá anebo křestní jména prostě vynechává. To je praxe našich linguistů. Nasvědčuje tomu, že i mezi odborníky je zřejmá tendence křestní jména překládat. Naproti tomu Gebaurova Příruční mluvnice ve zpracování Trávníčkově (vyd. IV, 1930) má v kapitole o přechylování na str. 72 takto napsané příklady: George Sandová, Ellen Keyová, Sara Bernhardtová, Mary Pickfordová, tedy pravý opak příkladů předešlých. Noviny překládají i nepřekládají, jak z praxe každý dobře víme. A jak cizinci? Nouveau Petit Larousse Illustré (vyd. 1930) má takovéto tvary českých jmen: Jean Hus ou Huss, né à Husinetz (!), Jean Zizka de Trocnow, Thomas Garrique Masaryk, né à Hodonin, Frédéric Smetana, né à Litomysl, Anton Dvorak, né à Mulhausen (= Nelahozeves). Francouzi tu všechna jména přeložili, příjmení a jména místní napsali podle německých slovníků. Podívejme se však v Laroussovi ještě na jména německá a maďarská: Frédéric Nietzsehe, ale Franz Schubert, Hunyadi ou Huniade, Mathias Corvin. Tedy zase i ve francouzském slovníku nedůslednost, ale spíše sklon překládat. V německé antologii z českých básní Ein Erntekranz aus Hundert Jahren tschechischer Dichtung (Mnichov 1926, přel. R. Fuchs) jsou všechna jména našich básníků psána důsledně naprosto bezvadným českým pravopisem: Karel Jaromír Erben, František Ladislav Čelakovský, Jan Neruda atd. Tak je tomu i s citací českých jmen v knize R. Pannwitze Der Geist der Tschechen (Vídeň 1919). Ale ukázky už stačí. Je z nich zřejmé kolísání, nejednotnost. Zdá se však, že je to kolísání zbytečné a jazyku neprospěšné. Jak se rozhodnout?

Jsou tu dvě hlediska: zájem jazyka je, aby nepřijímal slova tvarem a významem cizí, aby všechno bylo buď přeloženo, nebo aspoň přizpůsobeno a zdomácněno. Druhé hledisko se opírá zase o argumenty právní a občanské: znění a pravopis [275]každého jména jsou nedotknutelné. Jména nelze překládat ani měnit.

Hledisko prvé lze částečně uplatňovat při přechylování příjmení, protože v našem jazyce musíme vždy označovati přirozený rod, což se nejčastěji děje příponami. Tedy Mary Pickfordová, a ne Mary Pickford. Ženské jméno musí mít v češtině také ženský tvar, jinak působí směšně. Trochu jinak je tomu u jmen křestních. Tu můžeme zpravidla každé mužské jméno dobře skloňovati a přechylování tu už není tak nutné, protože ženský rod dostatečně vyjadřuje koncovka příjmení a někdy dokonce cizí slovo samo: Ricarda Huchová. Ostatně, v cizím jméně vždy něco cizího zůstane, a není také příčiny, proč bychom tomu měli stůj co stůj bránit. Ač jména křestní vznikala jinak a jindy než příjmení, vytvořila se mezi nimi v životě občanském pevná pouta, která překladem porušujeme. Je to znásilňování, proti kterému by cizinec často rád protestoval. Vzpomeňme jen na Ant. Dvořáka, který byl velmi nedůtklivý, když mu v cizině psali Anton místo Antonín. A měl pravdu; jestliže možno psáti v cizině místo Antonín Anton, může se také psáti Dvorak místo Dvořák. Němci by nám potom mohli psáti podle této zásady Theone Nemec, Rosa Svoboda. Nepřekládati nabádá nás úcta k cizímu jménu a jazyku. Jak groteskní by bylo, kdybychom své překladatelské puritánství provedli do všech důsledků: Jiřina Sandová, Karel Raudelaire, Bohumil Gautier, Jan W. Goethe. Ti lidé se prostě tak nejmenovali, a na tom, jak kdo sám sebe jmenuje a píše, přece nejvíce záleží. Vyskytují-li se na př. pravopisné varianty jména nějakého spisovatele, rozhodne ten tvar, jakého spisovatel sám užíval.

Není opravdu vážné příčiny, pro kterou bychom měli křestní jména cizinců překládat. Námitka, že takové jméno je cizím živlem v našem jazyce, neobstojí; to bychom potom do jazyka vůbec nesměli přijímat cizí slova, která jsou tak často i se svým původním pravopisem pro jazyk daleko zbytečnější než křestní jméno cizince. I kdybychom překládati chtěli, nemohli bychom překládati vždy a přesně.

Jak přeložiti tvary Máňa, Fráňa, Jára, Míla a pod.? Jak přeložiti cizí jména Horst a Knut?

Snad by mohl někdo též navrhnout, že by se tato věc dala řešit kompromisem: nepočešťovat, co se počeštit nedá, a jinak držet se usu a tradice. To by však znamenalo držet se kolísání, nejistoty a nedůsledností, kterých máme v pravo[276]pise beztoho víc než dost.[1] Jiným kompromisem bychom si mohli zase doporučit, abychom svoje křestní jména psali a tiskli i v cizojazyčných textech vždy zásadně česky, kdežto křestní jména cizinců bychom si mohli podle možnosti počešťovat. Jinými slovy: měřili bychom cizincům touž měrou, jako oni nám. Chybí nám však k tomu jejich kulturní převaha a malý zájem, vlastnosti, kterými nad nás tolik vynikají. Nicméně, doufejme, že se nám jednou také konečně podaří, aby psali naše jména správně. Jestliže se však Arnošt Kraus pod německý článek nepodpíše Ernst, Otokar Fischer Otto, Václav Tille Wenzl nebo Hanuš Jelínek pod francouzský článek Jean, proč bychom tak měli psáti my, píšíce o nich cizím jazykem? Nebo bychom snad měli cizincům ulehčovat pravopis a výslovnost našich křestních jmen? Jejich fonetické těžkosti nejsou pro cizince větší než těžkosti s vyslovováním našich příjmení.

[1] V některých případech se však ujalo české znění u cizích křestních jmen tak, že by nebylo dobře, chtít dosavadní způsob měnit podle této zásady (na př. císař Vilém, král František I., Ludvík XIV. atd.). Budou tedy asi vždy jisté odchylky od tohoto pravidla, které hledá cestu z nynější nejistoty. (R.)

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 9, s. 273-276

Předchozí Jiří Haller: Kolísati se

Následující Karel Erban: O dobrý sloh