Píšeme správně křestní jména cizinců?
V. Kvasnička
[Články]
-
Příspěvek k diskusi
NŘ. 16, 1932, 273 a NŘ. 17, 1933, 47
Každá osoba má jméno i příjmení jenom jediné, jednojazyčné a nepřeložitelné. Je to jméno a příjmení, které je zapsáno v knihách matričních. Když podle matriky mám na rodném nebo na křestním listě napsáno, že se jmenuji Václav Šulc, nemohu si sám pravoplatně toto jméno změnit. Nemohu se podepsat Wenzel Schulz nebo Václav Schulz; to už nejsem já. Já jsem pro každého ve všech jazycích vždy Václav Šulc.
Anny Ondra není jméno filmové herečky, je to její značka. Kdyby se Anny Ondra hlásila na úřadě o dědictví, hned by dokazovala, že se jmenuje Anna Ondráková a nikoli Anny Ondra.
Ale není bezvýraznou značkou jednojazyčnému Němci jméno Růžena Svobodová nebo Božena Němcová; domnívám se, že o těch jménech přemýšlí a snaží se zjistit národní příslušnost jmenovaných žen. Nebo se toho dovídá již z titulního listu knihy.[1]
Kdo chce svoje jméno pozměnit, má o to žádat u přísluš[113]ného úřadu. Chtěli-li bychom psát Šajner místo Scheiner, bylo by nutno: 1. aby Scheiner o změnu jména zažádal, 2. aby jeho žádosti bylo vyhověno, 3. aby změnu svého jména dal zapsat v příslušné matrice a sám změněného jména užíval.
Nemám práva ani jméno své ani jméno cizí libovolně pozměňovat. A to právo nemá ani nikdo jiný. Zcela správně se ohradili před nějakým časem němečtí poslanci při čtení svých jmen v Národním shromáždění proti tomu, aby místo Franz bylo jejich jméno čteno František atd.
Proti takovým věcem by se měl ohradit každý Čech, každý příslušník kteréhokoliv národa. Své jméno nebo příjmení nikdo si nemá nechat komolit, »překládat«. Arci cizí ženská příjmení učiní češtině ten ústupek, že přijmou naši koncovku -ová, že je budeme psát Kerstin Thorborgová a pod. Nemůže se přece na nás žádat, abychom si do češtiny zaváděli rozpoznávací značku pan (Thorborg) a paní, slečna (Thorborg).
Velice přesně si v těchto věcech počíná Ottův Slovník naučný nové doby. Ten v druhém svazku prvého dílu uvádí na str. 1116 přehled vlád Československé republiky. Už podle toho, kterak jména píše, poznáváme, že ministr Dr. Edvard Beneš a Dr. Karel Viškovský jsou Čechové, Dr. Juraj Slávik že je Slovák, Dr. Ludwig Czech a Dr. Franz Spina že jsou Němci. Soudím, že tak to má být. Jméno má dýchat jazykovou původností a tou má také mluvit k cizinci, i k Siciliánovi.
Číst na vývěskách v Paříži jméno Antoine Devoraque by můj cit velice uráželo. A neurazilo by cit Angličana, kdyby v Čechách uviděl na vývěsku vytištěno jméno Šekspír? My Čechové jsme v této věci citlivi i proto, že množství českých jmen bylo poněmčováno za účelem odnárodňovacím; na Podkarpatské Rusi za stejným účelem byla jména pomaďaršťována; nyní se tam jména v matrikách znovu upravují na jména původní, rusínská.
Co si počneme s Turgeněvem? Budeme psát jeho jméno tak, jak je píše Ottův Slovník naučný, v jehož vrchní redakci byly zastoupeny obě tehdejší české vysoké školy. Slovník nám může být autoritou ve všech podobných případech.
Slova Máňa, Vašek, Honzíček atd. nelze pokládat za jména. Vyskytnou-li se ve spisu, který se překládá do cizího jazyka, uvedou se v překladu jako jména Marie, Václav, Jan, [114]leč by překladatel uznal za vhodné, slova Máňa, Vašek, Honzíček ponechat, vysvětlit a v překladu jich používat.
Chceme dosáhnout, aby každý občan vychodil v mládí aspoň měšťanskou školu; můžeme tedy žádat, aby každý dovedl číst i psát cizí vlastní jména v pravopise původním. Bylo by dobře uvádět český přepis cizích jmen v závorce nebo pod čarou.
Pravidla českého pravopisu předpokládají, že se cizí příjmení nepočešťují. Na str. XXVII a dalších se uvádí Mickiewicz (vysl. Mickěvič), Fischer (vysl. Fišer), La Fontaine (vysl. La-Fontén), Macaulay (vysl. Mekóli) atd. Psávalo se dříve »vyslov fišer, vyslov mekóli, vyslov šekspír«, čímž se vhodně označovalo, že tvary fišer, mekóli, šekspír jmény vlastními nejsou.
Je-li francouzská kultura vyšší než naše, tím důrazněji můžeme žádat, aby Francouzové psali správně Antonín Dvořák atd. Rovněž musíme žádat, aby psali česky správně naše jména zeměpisná, Karlovy Vary, Husinec atd. Kdo má vyšší kulturu, na toho se mohou činiti vyšší požadavky.
My Čechové už dlouho píšeme správně zeměpisná jména, na př. Paris, Strasbourg, Nürnberg, Warszawa, Beograd, Wien, Athènes atd. Kde? Ve všech dopravních řádech železničních, paroplavebních, automobilních a leteckých. Školní mapy se za praktickým životem opozdily.[2] Letecký pilot se orientuje jmenovitě podle nápisů na letištích a na nádražích. A překládají mu jména míst po celé Evropě do češtiny? Když se nepřekládají jména míst ani jména ulic, proč překládat jména osob?
K čemu vede nedůsledné psaní vlastních jmen, ukazuje P. Eisner v svém feuilletonu Eo athánatos Kálman v časopise Prager Presse ze 27. listopadu 1932. Řekové, podobně jako Rusové, každé cizí jméno, každé cizí slovo upravují podle svého pravopisu, podle své výslovnosti. P. Eisner o tom uvádí i toto: Herr Göring, ob auch Machthaber, kann doch nicht verhindern, daß er sich für das gesamte Volk der Hellenen als Gkairigk präsentiert. Der Kaiser schreibt sich ho Kaidzer; auf der ganzen Welt heißt er Kaiser; das hat noch niemand zu übersetzen gewagt. Und ein Feldmarschal und Reichspräsident schreibt sich Chintempourg. — P. Eisner končí: »Komm, holde Iphigenie! Laß uns das Land der Griechen mit der Seele meiden!«
[1] Philipp Reclam jun. vydal asi před padesáti lety knihu Großmutter. Von Božena Němcova. Aus dem Böhmischen übersetzt von Anton Smital.
[2] Ottův Slovník naučný nové doby na mapě Evropy už jména míst nepřekládá.
Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 4, s. 112-114
Předchozí Jiří Haller: Spisovná čeština a jazyková kultura III.
Následující Několik slov o posledních českých překladech Cervantesova »Dona Quijota«
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1