Časopis Naše řeč
en cz

Píšeme správně křestní jména cizinců?

J. V. Šimák

[Články]

(pdf)

-

Přetřes tento se v poslední stati NŘ. XVII, 112—114 rozšířil ještě také o otázku, píšeme-li správně i názvy místopisné; tvrdí se tu, že je správné — z praktické potřeby — [191]psáti Strasbourg, Nürnberg, Wien, Athènes (leží-li Athénai ve Francii?) a že se školní mapy za praktickou potřebou zpožďují, užívají-li názvů českých.

Obávám se, že řešení těchto otázek není tak prosté, jak se zdá na první pohled. Strůj jazyková není stejná; jinak se chová jazyk ohýbavý, jinak řeči pracující s členy a částicemi. Ani těm ani onomu nelze vnucovati požadavky cizorodé. Mimo to jest, po mém skromném zdání, i jisté právo minulosti, přes něž sotva lze prostě přejíti příkazem praktické potřeby.

Jméno jest vnější označení věci neb osoby. Má-li cizí věcný pojem vejíti v osvětový majetek druhého národa, záleží především na vnitřní hodnotě tohoto pojmu a na poměru onoho národa k němu: jest-li nutno, radno, vhodno neb příjemno, aby národ přijal tuto cizí věc za svou, čili není? Nekritické, lehké nebo dokonce samovolné přejetí je vždy známkou poroby, kulturní slabosti nebo dokonce méněcennosti přijimatelovy. Národ silný, sebevědomý a žárlivě hrdý na obsah své vzdělanosti, přebírá-li cizí pojem, přisvojí si jej vždy jen s dobrou úvahou, aby si nezadal ani sám před sebou, a přejímá jen to, co je nezbytné, opravdu cenné a prospěšné. Zpravidla se pak snaží tuto půjčku přisvojiti k svému vlastnímu pojmovému tlumu a shledati jí i jméno ze své jazykové zásoby. Nelze-li, řeč si přizpůsobí cizí zvuk, ale zase nikoli mechanicky (zkomolení, násilí cítí jen jazyk přisvojovaného slova), nýbrž organicky, podle zákona své jazykové strůje (byť i podvědomě), a rozhojňuje tím slovník svůj. Tak proniklo ze sousedních vlivů asijských i východoevropských do jazyka našeho hojně půjček již v pravěku, ve věku středním křesťanstvím, rytířstvím, kolonisací, v posledních stoletích humanismem, válečnictvím, uměním, módou, sportem a j. Způsobem, kterým národ přebírá cizí pojem a odívá svým výrazem, měří se zhusta i kmenová síla; jestliže na př. Němci naší doby nahrazují i mezinárodní názvy technické svými vlastními, pouze německými, třebas na újmu praktické potřeby, sotva lze viděti v té snaze přepjatost, nýbrž spíše lásku k mateřštině, jež tím chce prokazovat, jak sama sobě stačí.

Jest otázka, zdali osoba a její jméno mají jiné právo nežli pojem věcný. Co se týče příjmení, platí od starodávna nepsaný zákon, že sám sobě nikdo jména nedává, nýbrž dostává je. A to od vrchnosti, ať jest jí společnost, ať v dnešní [192]době úřad. Hodnota příjmení pak se ustálila docela nedávno. Ne-li z pramenů, z knih dr. Zik. Wintra se lze poučiti, jak znakem osobnosti bylo jen jméno křestní (podle něhož jsou všade sestavovány úřední rejstříky), kdežto příjmení se dávalo (nejvíce v cechu) zcela libovolně, ba i měnilo se u téže osoby kolikrát. Ještě za třicetileté války přesídlením z Lišova se Tobiáš Vostarek stal Tobiášem Lišovským a ještě později v Turnově Tob. Novotným. Překládali pak jména rovněž libovolně. Na panství houseckém je zapsán v urbáři roku 1647 Sedláček, ale úředníci jej později jmenují už jen Bauer. Turnovští naopak ze židů Hirsche a Weisskopfa bez rozpaků učinili Jelena a Bělohlavého. Teprve matrikami, a zejména josefínskými konskripcemi, se příjmení u nás podstatou trvale zakotvila. Ač i tu byla ještě možná sem tam změna, na př. v Turnově Svobody v Rektorise, v Praze Náprstka ve Fingerhuta a j. Vnější forma však ještě i potom podléhala úřední libovůli; r. 1816 našeho Šetřila psali na vojně úředně Czeczil, a vlastně ještě po r. 1848 záleželo víc na byrokratické autoritě nežli na osobním právu, jakým způsobem se má kdo psáti; bylo možná, aby se synové téhož otce psali Dvořák i Dworzack, Matějka i Matiegka, Šafránek i Schaffraneck. A vlastně dodnes mé jméno není mým absolutním právem, nýbrž úředním předpisem, jenž mu propůjčuje určitou formu a tím zároveň i její stálost chrání.

Není pochybnosti, že každá osoba náleží především svému národu a její jméno v jazykový jeho poklad. Avšak, jak vystoupí z okruhu svého kmene v oblast širší, pozbývá svérázné své výlučnosti a přechází chtěj nechtěj nebo i nevědomky také v kulturní obsah jazyka jiného. A pak se domnívám, že není možná zapovídati tomuto druhému, aby si přizpůsobil cizí jméno, jestliže se jeho tvar nedá srovnati se strůjí řeči vlastní. Ovšem co nejšetrněji a jen v nutné potřebě. Neboť kdyby trvalo právo nedotknutelnosti, bylo by osudem jména v jiném prostředí býti zkamenělinou, k níž by nebylo možná vytknouti vůbec žádný vztah. Jméno Goethe, Shakespeare bych pak nesměl ani skláněti, ani tvořiti k němu adjektiva; nemohl bych mluviti o době Goethově, o motivu shakespearovském a pod. Pracuji-li však s tímto jménem jako s obdobným jménem českým, jsem k tomu oprávněn, poněvadž tato původní cizorodá jména již nejsou cizí, nýbrž jsou součástí mého jazykového pokladu. Není pak záhadou ani nedůsledností, smím-li psáti v češtině Jana Eyreová nebo Emilie Flygaré-Carlénová; ovšem nikoli Jiřina Sandová, [193]neboť paní Dudevantová psala jen pod mužským pseudonymem George Sand.[1]

Právě tak nemohu psáti o Tolstojovi ani o Dostojevskijovi, nýbrž přizpůsobím si ruský tvar duchu své mateřštiny. Není ovšem nedůsledné, zachovám-li původní tvar všude tam, kde jej duch českého jazyka připouští a kde nepřekáží požadavek zřetelnosti. Mohu tedy psáti v nominativě Emilia Pardo-Bazan a v titule na př. i Jane Eyre, Kerstin Therborg a j.

Běží-li o to, aby bylo správně vyslovováno a psáno slovanské jméno v cizím jazyce, zase nelze to řešiti přímočárně. Jistě se nás dotýká nepříjemně, čteme-li psáno Petroff, Tchajkoffsky, Tourgenieff; v Lipsku na universitě mě volali Símak a nemohl jsem si pomoci; a zas doc. Scholz byl mi vděčen, když jsem ho upozornil, že se hrdina trocnovstký nejmenoval Cicka. Máme právo na správné nakládání se svými jmény, ale — lib nelib — nezbývá nám, jakožto zatím slabším, než abychom sami naznačili cizinci, jak čísti; požadavek, aby se on namáhal, byl by na ten čas velmi chatrnou propagací. Nezbude než k vlastním jménům připojovati v závorce výslovnost. Jméno osoby, která si dobude světového uznání, prorazí svou správnost již samo sebou. — Dopouštíme-li, aby se psalo Tchécoslovaquie, Cecoslovacchia, Tschechoslowakei, může si jednotlivec poroučeti tím méně, zejména u národů, které nemají značek pro některé naše hlásky. Vždyť ani my nemůžeme docela přesně psáti na př. jména ruská i bulharská, ježto nemáme označení jerů.

Právo nezměnitelnosti nelze, myslím, vztahovati ani na historické přídomky, jež přece jsou příznačným vlastnictvím vynikajících osob. Jak bychom si bez překládání vyjádřili srozumitelně označení Alexandra, Karla, Petra Velikého, Ludvíka Pobožného, Němce, Karla Holého, Tlustého, Zpozdilého, Edvarda Vyznavače, Filipa Dobrého, Boleslava Chrabrého, Smělého, Křivoústého, Fridricha Rudobradého a pod., kteréž přídomky právě doličují význam, povahu nebo zjev?

Ještě méně je, tuším, možná diktovati, aby i cizí jména [194]křestní trvala u nás nezměnitelně v tvaru jazyka, jehož příslušníkem je nositel, a aby »se nepřekládala«. Lze je zachovati bez rozpaků tam, kde je jméno svérázně národní: Harald, Siegfried, Alfred, Gaston. Ale již se jeví obtíž u jmen původu cizorodého; pak by se důsledně nikdo nesměl nazývati Giovanni, Juan, Jean, John, Johann, Jon, Jan, neboť všecko to je jen úprava (nikoli překlad) latinského Joannes, a toto zas aramejského Jochanaan. Nesměli bychom nazývati známou operu Mozartovu »Don Juan«, neboť původní libreto Mozartova díla zná jen Dona Giovanna. Jestliže se u nás jmenují a tisknou křestní jména Němců v českém prostředí německy, nevychází se tím vstříc jejich osobnímu právu, nýbrž jejich požadavku politické dvojjazyčnosti. Činí-li tak oni sami, nebo budou-li tak činiti se jmény našimi, je mi neznámo. Aspoň jsem nikde ještě nečetl v německém psaní: Geschichtsschreiber František Palacký, Wáclaw W. Tomek, nebo Abgeordneter Dr. František L. Rieger. Tím bledší jest naděje, že by se nám přizpůsobovali národové druzí, zejména románští.

A co s křestními jmény panovníků, kteří byli pokládáni za vynikající jednotlivce a byli přece jen jediné národnosti? Jest možno mluviti na př. o donu Pedru kastilském nebo o Alessandrovi z Farnese, poněvadž jsou to jména z latiny; ale už tíž by se hovořilo o francouzském Henrym nebo Louisu, o anglickém Jamesovi Stuartovi. A snesli bychom v svých učebnicích Franze Josefa I.?

Jest, po mém skromném soudu, nutno nechati každé řeči, ať si manipuluje i se jmény křestními po svém duchu; silný jednotlivec získá si své výjimečné právo sám.

Obracíme-li se ke jménům místním, ani tu se nehlásí o slovo toliko jediný zřetel. Praktická potřeba žádá především rychlé a snadné orientace věcné, a ta je jistě tím vhodnější, čím je prostší a přístupnější. Byla by tedy nejvíc vítána normalisace, která by vyhovovala všem. Jest však možná?

Co se týče dopravy mezinárodní, nalezen byl (ačli dobře rozumím) princip dohody v tom, že se ve všech publikacích tisknou jména míst v řeči státu, jímž trať projíždí. Proto čteme i na vozech československých drah jen názvy Wien, Dresden, Breslau, Trieste, Cernauti, a rovněž v jízdních řádech i mapách. Praktik uznává tuto změnu za správnou, ano žádá, aby byla provedena i na mapách školních a patrně i jiných. Jak se má této normalisaci rozuměti? Má býti [195]platná jen pro pouhou běžnou orientaci dopravní, či provedena do důsledků, jakž, tuším, je žádoucí, je-li princip principem, tak aby tvar jména ve vládním jazyce byl navždy a pro všecky zpetrifikován, a tedy aby přestalo ve všech jazycích ostatních jeho dosavadní jinorodé užívání? Říkali bychom tedy: jedu do Roma, Fiume, Zara, Wien, Mainz, Paris; obdivuji se napolijskému zálivu, romské slávě, objednám si dresdenské párky, wienský řízek? Či potrvá dosavadní praxe s Římem, Rjekou, Vídní, a ostanou pouhé změny na mapách? Jenže na mapě nejsou jen města, nýbrž i vody a horstva. Znormalisuji Rýn na Rhein, Mohan na Main, poněvadž neteče zeměmi slovanskými? Ale co se stane s Dunajem, protékajícím přes území pěti státních jazyků? Jak označím na př. moře Středozemní? Jak Šumavu, Krušné hory, Krkonoše? A kterým právem smím v mapě dáti název Španělska, Nizozemska, Švédska, Norska zemím, kde živlu slovanského nikdy nebylo? Jaká tedy důslednost normalisační, jsem-li omezen na geografický zlomek pouhého místopisu?

Praktická cena? Je pravda, chci-li poslati zásilku do místa ležícího v státě jiného jazyka, nezbývá než napsati adresu tímto jazykem, třebas jméno slovanské zní jinak. Ale co má s tím společného český jízdní řád, česká mapa? Přece nejsem já pro ně, nýbrž ony pro mne; nejsou pro cizince, nýbrž pro Čechy, aby nás poučily, tedy i o tom, jak který název v jiné zemi, znějící tak a tak nám, sluje v tamní řeči úřední. Což jediné jest možné, položí-li se vedle cizího úředního také jméno naše. Píši-li nebo jedu-li do ciziny, musím se přece napřed připraviti na řeč cizí; nevím-li napřed, jak slove Vídeň německy nebo Řím vlašsky, pranic mi nepomůže mapa nebo řád s pouhým Wien nebo Roma. Nač tedy cizí jména v českých publikacích? Míní-li se, že tím samovolným ústupkem zjednáme, aby cizina užívala jen českých jmen pro nás — nedobudeme-li si jinak vážnosti —, poněkud pochybuji o úspěchu.

Jaká jména místní náleží do pokladu naší řeči? Jména západní se dostala k nám nejvíc prostřednictvím latiny, potom němčiny, a jejich tvar jest zhutnělé zachycení vývoje. Není jich sice mnoho, většinou jen přední města, na př. Řím, Neapol, Milán, Benátky, Cáchy, Mohuč a j., ale máme se jich vzdáti a ochuditi tak svou řeč pro pochybný pokus normalisační? Učiní tak Němci se jmény Lissabon, Neapel, Venedig, Kopenhagen, Constantinopel a j., jejichž úřední [196]znění je docela jiné? A lze vystačiti s jednojazyčnou normalisací v zemích dvojjazyčných, jako je Belgie, nebo trojjazyčných, jako je evropské Turecko? Kdybychom pokládali za nesprávné přizpůsobovati (nebo překládati) cizí jména svému jazyku — mám arci na mysli vývoj, nikoli mocenský diktát —, nesměli bychom říkati Liberec, nýbrž jen Reichenberg, poněvadž tohoto českého jména před r. 1750 nebylo. A vlastně bychom nesměli míti ani Třebechovice ani Ústí n. Orl., poněvadž jejich prvotní jména byla Hohenbruck a Wilhelmswerde, tím méně Duchcov, Falknov, Humpolec, Jáchymov, Krumlov, Kunžak, Kynžvart, Kyšperk, Nymburk, Pelhřimov, Rychnov, Vamberk, Žamberk a j., jejichž názvy dodnes mají na sobě stopy původních tvarů německých.

Ona normalisace nic neubližuje nebo ubližuje jen pramálo národům románským a germánským. Neboť oni měli štěstí, že si dávno vytvořili své národní státy a kromě neširokého pásma pomezního nemají vskutku místních jmen dvojjazyčných. Ale národové slovanští se většinou octli pod panstvím jinojazyčným, kde nejen přirozený vývoj v soužití dvou kmenů, nýbrž — zvláště v XVIII. a XIX. stol. — i pouhá vládní moc se dopouštěla v názvosloví čirého úředního násilí. Zčásti Spravedlnost zrušila nyní toto jho; jinde bohužel se toliko vyměnilo. Na faktu nemohu nic měniti, ale oprávnění jeho nejsem nucen uznati, leda dobrovolným ponížením. Obnovili jsme Bratislavu, zapomenutou tolik set let za Pressburgem a Pozsonyem, poněvadž žilo v nás vědomí jejího slovanského založení. A proto bych na českých mapách četl Danzig, Breslau, Bautzen, Zittau, Glatz, Reinerz, Leobschütz s citem velmi smíšeným, byť i v těch obcích již nežila ani dušička slovanská.


[1] Pan J. Přikryl v své odpovědi, o níž se zmiňujeme dále, poznamenává, že se nechce přimlouvati za nesprávný překlad »Jiřina Sandová«. Píše: »Navázal jsem na slova Erbanova a napsal, že mne nesplete ani Jiřina Sandová; za správný bych ovšem uznával jen tvar Jiří Sand, třebaže i Šalda píše o George Sandové. U nás respektujeme Jiřího Sumína a Felixe Tévera, za nimiž se skrývají dámy.« R.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 6-7, s. 190-196

Předchozí Vladimír Šmilauer: Studentské přezdívky z Bratislavy

Následující Karel Erban: Doslov k diskusi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1