Píšeme správně křestní jména cizinců?

Jaroslav Přikryl

[Články]

(pdf)

-

(Poznámky ke stati K. Erbana v NŘ. 16, 1932, 273 n.)[1]

Naše nejstarší písemné památky ukazují snahu spisovatelů, učiniti cizí jména jednojazyčným Čechům bližšími úpravou koncovky i jinými přeměnami a přeskupením a záměnou hlásek usnadniti výslovnost. Adelaid se přetvořila na Adleitu, Adlétu, Adlu, Adličku; Agnes na Agnéžku, Anéžku; Joannes na Jana, Jána, Janu, Jánu; Wolfram na Olbrama, Judita na Jutku, Jitku; Hartlieb na Archleba. Tak se měnila jména nejen u osob blízkých, ale také jména cizinců jmenovaných v literárních dílech: z Kathariny se stala Katerina, Kateryna, Kateřina. Skladatel Alexandreidy píše již Pavel, nikoli Paulus; Dalimil z císaře Friedricha učinil Bedřicha, z Theodoricha-Dietricha Dětřicha.

Méně důslední byli spisovatelé pozdější, zdá se, že předpokládají u čtenářů obeznámení s tvary jmen u cizinců obvyklými. Palacký nepíše o německých knížatech Bedřich, nýbrž Fridrich.

Problém se stává ostřejším teprve při novodobé dvoujmennosti a při rozmanitějších tvarech jmen osobních i křestních, jež buď jsou převzata ze vzorů církevních, a tedy u nás většinou jsou cizí, nebo jsou původu domácího. Spletitost otázky roste tím, že se mezi spisovateli a umělci víc a víc rozhošťuje záliba v pozměněných tvarech prvotních jmen křestních, v tvarech změkčených nebo zhrublých, domáckých, mazlivých, koketních a kamarádských, jež ovšem v překladu napodobovati není radno.

[48]Přes tento stupeň přicházíme k novému druhu jmen, ke jménům uměleckým, jež se stávají přímo »chráněnými značkami«. Filmová herečka Anna Ondráková má na př. ve Francii značku »Anny Ondra«. S podobnými jmény má ovšem svízel jen ta řeč, jež různými koncovkami rozlišuje jména mužská a ženská a jejich pády. Pro nás vzniká velká nesnáz z takových uměleckých značek, zvláště dělá-li se z nich nedotknutelný fetiš, pouhý nezměnitelný symbol, jenž jednojazyčným Čechům je skoro tak prázdný jako čínská značka. Co na př. poví jednojazyčnému Čechu jméno Kerstin Thorborg? Oč výraznější a obsažnější by byla Kristina Thorborgová! Na umělecké značce někdy se nerozezná ani pohlaví, ani co je jméno osobní a co rodinné, neboť nemáme v Evropě jednotu v pořadu obou jmen; Maďaři na př. kladou křestní jméno na druhé místo.

»Pravidla českého pravopisu« předpisují aspoň koncovku -ová a -á pro ženská příjmení. Úprava křestních jmen cizích zůstává však sporná.

Jméno křestní má živější obsah než rodinné; zvlášť křesťanství dalo četným jménům hlubší význam psychologický a historický, a ten bezděčně uznávají všichni, kdož oslavují jmeniny. Židovské Jochanaan přešlo do Řecka jako Ióannés, do Italie jako Johannes a přeměnilo se v Giovanni, mezi Němci zdomácnělo jako Johann, v Anglii jako John, ve Francii jako Jean, ve Španělích jako Juan, v Rusku jako Ivan, mezi Maďary jako János (Jánoš), ve Flámsku a u nás jako Jan a zažilo zde další proměny až po Honzíčka. Jednojazyčnému dítěti nebo i dospělému Čechu se stane Jochanaan, předchůdce Páně, bližším teprve pod naší úpravou Jan. Představí-li se jednojazyčnému Siciliánovi náš Jan českou formou křestního jména, nevzbudí žádné pozornosti; ale řekne-li Giovanni, způsobí živou reakci a zvědavou otázku a ukáže se, že Sicilián zná z mostů svého ostrova i našeho sv. Jana Nepomuckého. Teprve přeložením stalo se jméno Jan něčím obsažnějším než prázdný symbol; ukázala se jeho pravá funkce. Naproti tomu bezvýraznou chráněnou značkou, těžce luštitelnou, zůstane jednojazyčnému Němci vytištěné jméno Růžena Svobodová a Božena Němcová; jistě méně cizí a záhadné mu připadne v úpravě Rosa Svoboda a — libo-li — i Theone Nemec, poučující hned o pohlaví i rodinném jménu. V literatuře člověka hlouběji obeznalého a snad i češtiny trochu znalého tato úprava nesplete, jako mne nesplete Jan Volfgang Goethe a Jiřina Sandová.

[49]Povšimneme-li si, jak školák nebo malý student a prostý čtenář novin těžce zápasí s výrazy Johann Wolfgang Goethe, Charles Baudelaire, George Sand a Théophile Gautier, uznáme jistě rádi, že vhodnější by bylo usnadniti většině čtenářů čtení cizího jména, jeho lepší pochopení a přiblížení, než žárlivě brániti, aby se neurazila choulostivost vzdělanější menšiny, která přece snadno pozná, kdo se skrývá za překladem a zjednodušením třeba ještě pokročilejším, za Vilémem Šekspírem, Vítem Mopasánem a pod.

Netřeba nic měniti na snadno vyslovitelném jméně Horst (třebaže Horstova oční vodička u nás zdomácněla jako Hořtova), Knut, Ada, ani třeba na groteskní pro nás formě Gogo (Markéta), jako skladatel Alexandreidy beze změny ponechal Daria; ale upravme Bessie, Nellie, Micky, Becky, Hodgkin, Alick a Kathleen neb Kathie a Caty, když víme, že znamená totéž co Alžběta, Eleonora, Michal, Rebeka, Roger, Alexander a Kateřina.

Jenom počáteční nezvyk nebo zbytečná nedůtklivost může viděti v překladu Williama na Viléma neúctu k cizímu jménu a jazyku, grotesknost a přepjatý překladatelský purismus. Pro vědecké potřeby postačí, dáme-li v čas potřeby toho Williama, Guye, Mickyho a pod. do závorky. Rusové — tuším — nejsou ani tak pozorní a všechna jména šmahem foneticky přepisují. S námitkou, že se cizinec nejmenoval tak, jak překládáme nebo píšeme, jsme v koncích už u naší Máni: vždyť ona se vlastně jmenuje a správně podpisuje Marie! Máňa je spíš jen přezdívka.

Se zásadou, že máme psáti jméno tak, jak kdo sám sebe jmenuje a píše, nepochodíme už tehdy, píšeme-li jména Rusů, kteří si s námi autorisovanou transkripci nevyjednali. Co si počneme třeba s Turgeněvem, jenž za svého pobytu v Německu se podpisoval snad Tourgénieff nebo jiným způsobem nám nesnesitelným? Obrátíme-li se k ruskému pravopisu, budeme zase na rozpacích: Turgeněv, Turgenev, Turgéněv, Turgénev? Nezbude, leč opustiti vyslovenou zásadu a pomoci si prostředky jen našimi, vedoucími k nejlepšímu vystižení fonetickému. Měl-li Dalimil důvod, aby překládal a přizpůsoboval cizí jména, máme jej my tím spíše v naší době, kdy je čtenářů mnohem víc a překládá se z nesčíslných jazyků, takže nesnází s vyslovováním jmen stále přibývá.

Němcům, Francouzům atd. ponechme starost, jak psáti naše jména. Pochybuji, že by si dali vnutiti Tomáš Masaryk [50]za své Thomas. U francouzského hudebního spisovatele čekám, že v práci o Dvořákovi uvede, jak se píše v rodném jazyku; neurazí se však můj národní cit, budu-li čísti na vývěskách v Paříži Antoine Devoraque a Jean Coubélique, jako mne nemrzí, že malíř Kubín sám se v nové vlasti podpisuje Coubine. Míním, že je menší zlo, trpí-li náš estetický cit zrakový, než aby skoro všichni Francouzi měli úplně převrácenou představu o znění jména a čtli Kybli, Kybén a pod., a naši čtenáři F. L. Věka klopýtali o Butteauovy, čtenáři Verna o Pencroffa atd.

Soudím, že ohled na jednojazyčné a prosté čtenáře je dostatečným důvodem, abychom cizí křestní nebo i osobní jména překládali a upravovali vždycky, kdykoli máme za ně domácí tvar a vhodnější písmena; abychom aspoň v beletrii i na titulních listech i v textu jména osobní i rodinná přizpůsobovali duchu českého jazyka a českému pravopisu. Vyžadujme toho, protože to bude užitečné.

Budeme-li všichni usilovati ve smyslu této zásady, bude časem ubývati pocitu nezvyklosti, kolísání, nejistoty a nedůslednosti. Dojde k normalisování překladu a přepisu, k přesné nebo aspoň přibližné výslovnosti, a postaví-li se za ně Česká akademie, její autorita může nahraditi zákon.

Pak jistě zmizí i v domácích jménech psaní Lobkowicz a Hotowetz a nikdo se nepohorší nad Šajnerem, jako dnes se nikdo nesměje navyklému Tyršovi.

---

[1] Otiskujeme tyto poznámky jako příspěvek k diskusi. Čtenáře prosíme, aby se o myšlenkách Erbanových a Přikrylových vyslovili. (R.)

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 2, s. 47-50

Předchozí Josef Brambora: O některých jazykových zvláštnostech našich současných spisovatelů

Následující Jiří Haller: Spisovná čeština a jazyková kultura I.