Časopis Naše řeč
en cz

Návštěvou u novin

jha.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Hlasy našich čtenářů i novin samých nás přiměly obnoviti tuto rubriku v Naší řeči. Opíráme se při tom o přesvědčení, že nebude zbytečná, neboť jednak nelze popříti, že se jazyk našich novin často uchyluje od žádoucí normy, jednak projevují i novináři sami ochotu k nápravě. Vedle Lidových novin a Národního osvobození, které si odedávna všímají rozličných otázek jazykových, svědčí o tom především České slovo, jehož vydavatelé opatřují svým redaktorům poučení o jazyce pravidelně vycházejícím Jazykovým rádcem Melantricha. Také v Národních listech se ozval hlas, aby se noviny samy účastnily při díle jazykové očisty, a Lidové listy věnují čas od času pozornost rozličným praktickým otázkám spisovného jazyka. Nepřijdeme tedy snad nevhod, budeme-li podle svých možností pomáhat. Budeme si všímati jen toho, [51]co po našem soudu jazykovou a slohovou stránku našich novin ruší zbytečně a co lze při dobré vůli napraviti.

Národ 16. ledna 1932

Jazyková bilance tohoto čísla není zlá. Nejvíc zaráží nepřirozenost v pořádku slov příklonných, zvláště zájmen se, si. Téměř napořád se tu setkáváme s pořádkem obráceným (příklonné slovo až za slovesem) a marně pátráme po příčině, která k tomu pisatele vedla. Tak čteme: když počal se průvod řaditi; jak měli jsme všichni br. Scheinera rádi; průvod pohyboval se; (trojstupy) čelem obrátily se; aby poradily se (kluby); včera přinesli jsme zprávu. Všechny tyto příklady jsou hned z první stránky, ale najdou se podobné po celém čísle. Normální pořádek českých příklonek je právě opačný, t. j. příklonka stojí co možná hned za prvním slovem (když se počal průvod řaditi; jak jsme měli atd.), a teprve ze zvláštních příčin se obrací, na př. je-li první větný člen důrazný nebo složený z několika slov a pod.; o tom se lze podrobně poučiti z výkladu V. Ertla v NŘ. VIII, 1924, 257 n., 289 n., i z Gebaurovy-Ertlovy Mluvnice české 2, 1926, 56 n., a z Gebaurovy-Trávníčkovy Příruční mluvnice 1930, 261. Tento pořádek je tedy v deníku Národ úplně obrácen. I kdybychom v některých případech připustili, že k tomu vedl zřejmý úmysl, zvýšiti pathos výrazu neobvyklým členěním věty (na př. v úvodním líčení slavného pohřbu), přece jenom zbude valná většina příkladů z textu nevzrušeného, ba dokonce i lidově zabarveného, a tu by asi ani nejzarytější obhájce jazykových slabin nedovedl najít přesvědčující omluvu. Tak na př. na str. 2 v článečku »Jak niklové hodinky prozradily zloděje, takto odborníka v bourání«, jehož titul sám už ukazuje na žertovný, lidový tón textu, je pořádek příklonných slov důsledně obracen: pachatel nechal se zavříti, pak proboural se, který v roce 1930 chtěl se dostati atd. Takovéto nepřirozené řadění slov musí ovšem působit dojmem slohové rozháranosti a nevytříbenosti, když čteme zároveň obraty tak výrazně lidové, jako jsou na př.: detektivové byli doma (uhodli pravdu), aby se mu to jó nezbouralo, zloděj-bourák, rozbouraná klenba ve Vršovicích mu seděla (hodila se na něj), říká, že on nic a pod.

Konečné revisi ušla asi poněkud rozkližená a nepřesně rozčleněná věta: Bratr starosta dr. Scheiner spojoval ve své osobě dokonalou znalost života sokolského, po stránce tělocvič[52]né s dokonalým ovládáním života spolkového, po stránce právní, obé prodchnuty vznešenou ideou národní, myšlenkou sokolskou (2; snad mělo být: spojoval dokonalou znalost tělocvičné stránky života sokolského s dokonalým poznáním spolkového života po stránce právní, a obé bylo u něho prodchnuto atd.). Někdy zaviňuje poruchu smyslu zájmeno vztažné, zvláště tam, kde je od svého jména odděleno jinými slovy, na př.: v tomto stavu musili ještě přežíti výbuchy dalších patron, které následovaly (2; následovaly výbuchy, nikoli patrony); proto je i v zájmu lidové strany, aby nesetrvávala v chybě, jíž se její vedení dopustilo na pražské radnici, o níž jistě je přesvědčena velká část stoupenců lidové strany (2; o té chybě je přesvědčena, nikoli o radnici; mělo by být: v chybě, jíž se... dopustilo a o níž je přesvědčena atd.).

Stejně obecné jako pravidlo o příklonkách je i pravidlo o českém záporu, že se totiž v důrazné větě záporné mění všechny výrazy kladné v záporné, nikoli jen jeden z nich (někdo tam byl: nikdo tam nebyl; i já jsem tam byl: ani já jsem tam nebyl). Proto nám zní cize věta: i úplný abstinent nemůže neviděti (3) m. ani úplný abstinent nemůže neviděti.

Jako další doklad k článku J. Zubatého o zanedbávání důrazného slovosledu (NŘ. XVI, 1932, 1 n.) bychom mohli uvést věty: Na světě bylo již mnoho sázek uzavřeno, kdo více sní (3) m. bylo uzavřeno již mnoho sázek, kdo atd.; v Dolních Jirčanech u Jesenice byl nalezen podřezaný břitvou invalida a trafikant František Mikoláš (2) m. byl nalezen invalida... podřezaný břitvou.

Slovník novinářského jazyka má mnoho stereotypních výrazů a vazeb, které se v každém čísle vracejí. Toto zmechanisování slovní zásoby je nutná pomoc ke zvýšení pracovního tempa, neboť zásoba slovní je tím přístupnější a pohodlnější, čím je automatičtější. Některé výrazy a obraty jsou přímo typické pro novinářskou mluvu a mnoho z nich sebral nedávno K. Poláček v Přítomnosti. Ale i když hledíme k této polehčující stránce, nemůžeme se ubrániti myšlence, že by se leccos dalo opravit a v podobě zdokonalené pojmout do železné zásoby novinářského slovníku. Bylo by na př. snadné uvědomit si jednou už na trvalo, že slova odvislost, neodvislost, odvislý, odviseti od čeho v přeneseném smyslu jsou zcela zbytečným napodobením výrazů německých a že mnohem lépe vyhovíme svému českému způsobu představování, když užijeme slov závislost, nezávislost, závislý, záviseti na čem. Proto bychom místo o soudcovské [53]»neodvislosti« (1) a j. mnohem raději čtli o soudcovské nezávislosti.

Charakteristickým slovem novinářské mluvy je také sloveso znamenati (o něm viz výklad v předešlém sešitě NŘ.) ve smyslu ‚býti, způsobovati‘ a pod. Zde je čteme dokonce ve spojení docela neobvyklém: (spolek) za jeho (předsedova) vedení znamená znova dobu rozmachu a rozkvětu (4; snad m. prožívá dobu, nebo těší se novému rozmachu a pod.). Nejasnost zaviňuje nečeský výraz další ve větě: snad se dočkáme, že někdy na jaře si ministerstvo spravedlnosti snad vzpomene na existenci pracovních soudů a další zařídí (4; nikoliv, že zařídí další pracovní soudy, nýbrž že zařídí, čeho bude dále třeba, další n. potřebná opatření a pod.). — Zaměněna jsou asi slova ve větě »pod příkrovem státní vlajky odpočívala rakev« (1) m. spočívala. Nelze dobře mluviti ani o »ovládání« života spolkového (2; citát viz výše), neboť by se tomu mohlo rozuměti jinak, než bylo zamýšleno. A konečně ani slovesu odstraniti by neškodilo, kdyby se ho užívalo náležitou měrou a nikoli napořád a bez potřeby. Neříkáme, že se zákon odstraňuje, a tak by snad také místo »aby byly odstraněny prohibiční zákony« (3), »což by vedlo k odstranění prohibice« (3) bylo na místě spíše »aby byly zrušeny p. zákony, což by vedlo k zrušení prohibice«.

Hojně vžitých zvláštností má také mluva sportovních rubrik. V tomto čísle Národa se shledáváme s oblíbeným úslovím sportovním »zaznamenati goal«: v 17. min. zaznamenal Bradáč vedoucí branku (6; srov. s tím fanouškovské »piš gól«). Pro představu »dáti goal« mají naši sportovci malý výběr výrazů, ale přes to nelze schvalovat, když se příliš jednostranně rozhodují pro jediné sloveso docíliti, a to často ještě s porušenou vazbou, jako právě zde: B. docílil 4 branky, W. docílil šestý goal (6, m. 4 branek, šestého goalu).

Celkem nejméně je odchylek od normy tvaroslovné a od ustáleného pravopisu. Jistá nedůslednost je, když se píše »opřeme o zemi« (6; tvar zastaralý, neživý, místo běžného o zem), a naopak zase »bratře, dr. Scheinere, veliký vůdče náš« (5. pád vůdče! je nespisovný a vznikl mylnou analogií) místo náležitého tvaru vůdce. Zájmeno týž se v jazyce spisovném skloňuje podle vzoru chudý, 7. pád je tedy týmž, nikoli tímže (tímže směrem 1). Rovněž zájmeno svůj se v 2., 3., 6. a 7. pádě skloňuje podle vzoru chudý, a proto místo »svojí velikou hodnotou« (3) mělo stát »svou velkou hodnotou«. Tvarů svojí, svojích, svojich atd. užívá sice jazyk obecný, [54]ale spisovná řeč se jim dosud vyhýbá. Sloveso připouštěti má 3. os. mn. č. připouštějí (rozk. způsob připouštěj!), nikoli připouští (2). Příčestí minulé trpné od slovesa vyprostiti zní vyproštěn (jako prositi — prošen, pustiti — puštěn), v ženském rodě vyproštěna, nikoli vyprostěna (2). Místo tvaru »o napnutou levou ruku« (6) bychom raději čtli »o napjatou levou ruku«. K stránce pravopisné poznamenáváme, že je zbytečné psáti slova sokol, sokolka (1) velkým písmenem. Příslovce usilovně se píše podle Pravidel s krátkým u, nikoli úsilovně (3; srov. usilovati, a proti tomu úsilí úsilně).

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 2, s. 50-54

Předchozí kvh. (= Kvido Hodura): K referátu o knížce »Když si náš tatínek maminku bral«

Následující Spor o dobrou češtinu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1