Časopis Naše řeč
en cz

Nezanedbávejme důrazového slovosledu!

† Josef Zubatý, —r

[Články]

(pdf)

-

Srovnáváme-li český sloh dnešní se slohem spisovatelů starších anebo se způsobem, jak se vyjadřuje prostý venkovan, a nepozbyli-li jsme ještě sami všeho smyslu pro věci, které náš jazyk vyznačují zvláště proti jazykům neslovanským, přes tu chvíli vyciťujeme, jak často se zbytečně a proti duchu svého vlastního jazyka vzdáváme způsobu, kterým bychom měli důrazně upozorňovati čtenáře nebo posluchače na část věty pro pochopení jejího obsahu zvláště důležitou. Nejlépe to vycítíme, čteme-li větu nahlas; mimoděk hlasem vystihujeme důraz, který by stejně zřetelně, ne-li zřetelněji, mohl býti vystižen změnou pořádku slov. Ani není těžko říci, proč se tak rádi vzdáváme jazykového prostředku jinak tak pohodlného: také zde otročíme němčině, která je v pořádku slov mnohem ztrnulejší než jazyk náš.

O těchto věcech vykládá zvláště Mluvnice Gebaurova-Ertlova v §§ 557—561 (ve vyd. 9); tam čtenář najde pravidla »slovosledu zvláštního« na rozdíl od »slovosledu obyčejného« (§ 556) s příklady vzatými ze spisů dobrých spisovatelů i z pramenů lidových. Zde chceme předložiti něco dokladů způsobu opačného, v nichž podle našeho soudu není náležitě dbáno potřeby slovosledu zvláštního. Jsou vzaty zejména z některých českých povídek a románů, též z novin. Předkládáme je beze jmen spisovatelů a jejich spisů; jde nám o věc, ne o osoby. Také beze jmen časopisů. Vede nás k tomu zejména obava, aby se nám nedostalo opětovného poučení, že bychom neměli citovati (a tedy kárati) časopisů někomu nepohodlných; nepořídili jsme si totiž posud k něčemu takovému nutného politického klíče.

Podmět věty i u nás má snahu státi na začátku věty anebo hned za slovy, která z jiných příčin musí státi před [2]ním. V dokladech zde následujících by podmět z příčin důrazových (ty ovšem plynou v nich z celé situace, již zde naznačovati nemůžeme) měl raději státi na konci věty; čtenář sám vycítí, jak se změní výraznost týchž slov, změní-li se nepatrnou měrou jejich pořádek. — Myslím, kdybych ho o to požádala (kdybych ho o to požádala ). — Nejsem již vaším přítelem. Bylo by beztaktností, aby vás cizí člověk obtěžoval svou společností. — Medek rázně odepřel svou účast na chystaném výletě... a neměl ani mnoho chuti připustit, aby se ho Božena (jeho žena) zúčastnila. — Proto mi dnes v ničem nebraňte, dnes mi nic nehrozí. — Zde se jedná o to, pro jakého pána se srdce rozhodne. Mé srdce se rozhodlo pro pána z venkova. Kdybych byla Rudolfa (zde ovšem předmět) nepoznala, snad bych se byla také rozhodla pro nějakého advokáta. — Do domu se sami nastěhují, pole pronajmou. — Jeď tedy ty s Cilkou. — Po odchodu Cilčině dělala ona hospodyni.

Podobně působí, postaví-li se jinde podle potřeby důrazu na konec věty sloveso. Tak na př.: Proto jste nezvěděl můj hlavní důvod, proč jsem políbila Haška (proč jsem Haška políbila; jak věta napsána, vyčte z ní čtenář spíše, že místo Haška se mělo políbení dostati jinému, ne, že se Haškovi dostalo políbení neočekávaného). — Byla v hloubi duše šťastna, že žena, jíž se bála jako nebezpečné sokyně, octla se v stavu, který vylučuje milostné pletky. — Ema se po každé jen vysmála mojí (správně ) žárlivosti. — Tak radostný čas (jaký kyne vám) nekyne nám ovšem. — Tentokráte však nedošla na faru. — (Bůh stvořil skály tvrdé a nepoddajné.) Ale Bůh drtí skály. — (Kdesi byly ukradeny šifrové klíče.) Jakmile se na krádež přišlo, byl vydán rozkaz, aby byly ihned změněny šifrovací klíče pro vysílání zpráv britského zahraničního ministerstva. — Její láska ke krásnému muži (ne k manželu) ještě vzrostla v manželství. — Necvičil (o sokolské slavnosti) dopoledne, poněvadž byl určen k vítání hostí. — Litoval jsem toho druhý den (= druhý den jsem toho litoval). — Myslím, že jsi se nudila v sousední zemi (proto se vracíš). — Ve Schmittově klidné povaze nebylo prudké zamilovanosti, ale přece jen se mu líbila Olga před svatbou.

Také jmenný přísudek (doplněk) nabude důraznosti umístěním na konci věty. Tak na př.: Nebylo to šlechetné od něho (= od něho šlechetné), že si mne vzal? — Vždyť to je přímo urážka pro ostatní dámy. — Řekl bych, [3]že nemáte srdce, že nejste vůbec schopna lásky. — Muž mne má stále stejně rád, třebas již ani hezká nejsem. — Cítí, jak je jí trapná celá ta věc. — Chcete mi snad říci, že jsem stará na studie? — Jemu arci byly cizí... názory o dědičnosti zděděné půdy. — Vy víte, jak jsou mi lhostejny všechny ty horácké vesnice.

Totéž bychom mohli říci o předmětu děje, přímém i nepřímém. Tak jsme čtli na př. větu »my dva nemáme nic společného spolu«; oč výrazněji by zněla slova »my dva nemáme spolu nic společného«! Podobně žádá místa na konci předmět ve větě, v které je řeč o trhání ostružin: »Ale nyní již nebudeme žádné trhat, abychom včas (psáno ovšem »v čas«) došli nahoru.« Každý, kdo nepozbyl ještě vůbec citu pro jemné odstíny svého mateřského jazyka, cítí, jak volá o místo na konci věty předmět věty záporné, jako na př.: »Zapomněla jsem, že nemám práva k výčitkám« (Čech by řekl asi »k výčitkám nemám práva«). A jaký je důrazový rozdíl mezi větnými tvary »tu starost mi ponechte« a »tu starost ponechte mně«! Také infinitiv předmětový (i nepředmětový, na př. v opisném budoucím čase) nabývá důrazového smyslu, stojí-li na samém konci věty, tedy na místě, na kterém bez důrazu bývá v němčině. Tak na př. věta »Všude se našla nějaká záminka, pro kterou nebylo možno přijmout nabízející se vychovatelku«, by nabyla plného důrazu teprv, kdyby infinitiv přijmout stál na konci. Podobně na př. věta »v tom případě jste neměla odcházet od muže«, nebo věta »ačkoliv tatínek... mlčí, přece jen potají bude se mu stýskati po dalších návštěvách vašich«, anebo věta »(ochranná stanice) s počátku neměla telefonu, bylo nutno docházeti pro zprávy«. V takových větách skoro se zdá, jako by pravidelný slovosled německý, vyžadující pro infinitiv místo na konci věty, našim spisovatelům již zněl tak normálně, že pro věty s důrazem na infinitivu volí raději věty se slovosledem odchylným.

Zvláště častá je příležitost odchylného slovosledu, sloužícího důraznému vyzdvižení některé části věty, kterou podávají přívlastková přídavná jména.

*

Zde se končí rukopis † prof. J. Zubatého a žádná poznámka nenaznačuje, co všechno autor chtěl v svém článku vyložit. Lze tedy jen podle závěrečných slov a podle celkového rozvržení látky usoudit, že měl v úmyslu ukázati na hlavní chy[4]by při kladení důrazného přívlastku a na konec že by snad také byl připojil několik takových příkladů s příslovečným určením. Aby tento poslední článek našeho mistra nebyl tak zhola kusý, pokusíme se doplniti tyto chybějící části podle svého, arci zcela stručně.

Přídavné jméno vyjadřuje vlastnost jména podstatného, a to významové sdružení často[1] vyžaduje, aby jméno přídavné mělo místo důraznější než jméno podstatné, které je jím rozvito. Proto není správné, mechanicky klást všude přívlastek shodný před podstatné jméno. To je jeho místo normální, ale je-li třeba zvláště zdůrazniti jeho závažnost, t. j. působí-li na pořádek slov nějaká příčina zvláštní, klademe přívlastek až za jeho jméno. Nejlépe to vycítíme zase z příkladů. Na př. ve větě »včera bylo větrno, ale dnes je ještě mnohem silnější vítr« by přívlastek »mnohem silnější« docela jinak vynikl a daleko výrazněji by vyjádřil smysl celého toho srovnání, kdyby stál až za svým jménem: »Včera bylo větrno, ale dnes je vítr ještě mnohem silnější.« Stejné úpravy by potřebovaly i tyto věty: V přerovském kinu Urania došlo opravdu k filmové scéně (místo »ke scéně opravdu filmové«). — O tom sporu bylo rozhodnuto teprve po léta trvajícím vyšetřování (m. »po vyšetřování trvajícím léta«). — Ty měsíce (po smrti otce živitele) byly zlé, ale nejhorší byla válečná léta (m. »léta válečná«).

Velmi důležité je zachovávat přirozenou členskou sounáležitost shodného přívlastku a řídícího jména podstatného, když se přívlastek skládá ze dvou nebo z několika jmen přídavných. Také v tomto případě klademe přívlastek důraznější nebo závažnější za jméno podstatné, kdežto před jménem podstatným ponecháváme jen přívlastek nedůrazný. Rozdíl pojetí důrazného a nedůrazného postihneme jasně na př. ve spojení »velký myslitel český«; přívlastek »český« je tu zajisté závažnější než přívlastek »velký«, neboť nemůžeme je zaměniti a říci »český myslitel velký«. Ve větě »cizí banky jsou na tom hůře než naše české banky« bychom raději pořádek obrátili: »než naše banky české«. A podobně: V době, kdy ještě v našich úřadech strašila úřední německá řeč (místo »úřední řeč německá«). — Při rozdělování šatstva se bude hledět především k pražským nezaměstnaným příslušníkům (ale smysl je: »bude se hledět především k nezaměstnaným příslušníkům pražským«).

[5]Nežádá-li smysl věty, aby byl některý přívlastek zvláště vytčen postavením za jméno podstatné a není-li přívlastek příliš složitý, klademe jej ovšem celý dopředu, na př.: Vyšla v svém novém červeném kloboučku do jarního dne. — To je má denní pravidelná četba. Proto také píšeme »zemská školní rada«, »okresní školní rada«, nikoli »zemská rada školní«, »okresní rada školní«. — Ale ve větě »právě divadlo Akropolis se může státi velmi významným kulturním předměstským činitelem« je přívlastek příliš přetížen, a proto, třebas tu zřejmě nevyniká zvláštní závažnost některého členu, vyrovnáme ten nepoměr tím, že jedno z příd. jmen položíme až za jméno podstatné: »může se státi velmi významným kulturním činitelem předměstským«.

Příklady s porušeným pořádkem slov se najdou i při příslovečném určení. Ve větě »to člověku zajde chuť kupovat pod rukou maso« se pouhým pošinutím příslovečného výrazu »pod rukou« dosáhne mnohem větší výraznosti: »kupovat maso pod rukou« (takový je, soudíc podle kontextu, vlastní smysl té věty). Nebo: Rytíři si pro větší bezpečí stavěli rádi na skalách své hrady a zámky (místo »stavěli rádi své hrady a zámky na skalách«). — Teď mohu zcela spokojeně umřít (m. »teď mohu umřít zcela spokojeně«). — Kdepak by mi co vyrostlo, když nemám pole? Mně leda až na hrobě něco vyroste (m. »mně vyroste něco leda až na hrobě«).

Dbát přirozeného a důrazového pořádku slov je tedy příkaz stylistický. Kdo ho nedbá, ubližuje sám svému slohu, neboť se zbavuje výborného prostředku, kterým by mohl svou představu často vyjádřiti mnohem určitěji a plastičtěji, než když svá slova pořádá jenom mechanicky anebo dokonce po způsobu cizím. Ale je k tomu vedle jasného myšlení třeba také jemného smyslu pro význam a vzájemné vztahy slov. A toho u nás bohužel není nazbyt.

—r


[1] Až potud jdou ještě slova † prof. Zubatého.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 1, s. 1-5

Předchozí Vytyčiti

Následující František Šimek: Stál — stal — stanul

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1