K referátu o knížce »Když si náš tatínek maminku bral«

kvh. (= Kvido Hodura)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ke zprávě o knížce prof. V. Dědiny »Když si náš tatínek maminku bral« (NŘ XV, 1931, 183 n.) poslal redakci pan V. Kvasnička, prof. v. v. z Ml. Boleslavě, tyto poznámky: Družbovat (67) znamená u nás, v Káranicích, dohazovat nevěstu nebo ženicha, tedy nikoli dělat družbu. O svatbě se u nás házejí metáčky, nikoli metačky (46). Žebřiňák nemívá u nás rozpěráky (46), rozpěráky je u nás rozepřen vůz »fasuněk«. Radlička (11) není šátek na krku, přeložený v rozích. Moje mamička nosívala na hlavě šátek uvázaný na radličku. Někdy si udělala radličku větší, někdy menší. Vpředu okraj přeloženého šátku zahnula nahoru. Když bylo teplo, stáhla často šátek s hlavy na krk. Někdy se jí sám sesmekl. (Podle Kotta III, 13 nosit radličku kosou znamená nosit šátek na krku přeložený na rozích. Pozn. ref.) U nás vejminkář bere sypaný vejminek, ne sypný (62). U nás není uznalý (89), kdo čeká trpělivě, ale ten, kdo práci a služby jemu prokázané dobře, hojně (uznale) odměňuje. U nás neznačí nakrákat (100) nabít, u nás se může někdo jenom za pačesy vykrákat; o něm potom řeknou: ten mu vykrákal, nakrákal. (Příslušné místo u Dědiny zní: nakrákaly mu a nabuchcovaly dost (100), je tedy možné, že jde o vytahání za vlasy nebo, jak ve východních Čechách říkají, o vykudlání. Pozn. ref.) Pomašlovat (92), kaší postříkat; moje choť je z Prahy a mašluje buchty mašlovadlem; moje maminka je mazala máslem a k tomu potřebovala péro, nikoli mašlovadlo; ale obě dělají naprosto totéž stejným nástrojem — ne však kaší, ani nestříkají. (U Dědiny jde zřejmě o význam přenesený: líčí výjev, jak o svatební hostině strýc Hončík nejprve žen[50]ským a pak ženské jemu postříkaly tvář kaší »jen pro kratochvíli«. A na konec byli i »muzikanti pomašlováni« (92). Je však možno, že tento výraz poznal spisovatelův otec až u syna ve Mšeném u Mělníka, nikoli v svém rodišti na Boleslavsku. Slovo mašlovati je, jak se zdá, známo jen ve středních Čechách a pochází od slovesa másliti = máslem natírati. Pozn. ref.) Vítám vás slovem božím (16) (do kostela). U nás, když jsme šli do Krátonoh do kostela a dohonili nebo potkali chodce, pozdravili jsme, on poděkoval a přidal: »vítám vás ke slovu božímu«. Když jsme přišli z kostela domů, pozdravili jsme, mamička poděkovala a přidala: »vítám tě (vás) od slova božího«; a to jsou rčení správná, neboť »slovem božím« se nikdo nevítá. (Znal jsem tato rčení v téže podobě jako prof. Kvasnička z Litomyšlska, ale také rčení »slovem božím« mám doloženo jednak z Kralup, jednak z Jaroměřska a Budějovicka. Slyšel jsem, že nevěsta, která nebyla pannou, pozdravovala příchozí do kostela: vítám vás do kostela, že jsem se dopustila; vítám vás slovem božím, však je to soudem božím. Pozn. ref.) —

Jiný čtenář z Kadlína u Mělníka poslal tyto poznámky: Šátek »na radličku« vázaný byl šátek přeložený úhlopříčně a byl vázán také pod bradu. Šátek »na babku« byl vázán tak, že uzel přišel na týl. »Zástinek« se říkalo místu pod pavlačí, jež bylo také vydlážděno a vyvýšeno nad dvorem a kde se pěkně sedávalo. Výklad uváděný se vztahuje spíše na slovo »přístřešek«, které jsem doma také slýchával.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 2, s. 49-50

Předchozí Jiří Haller: Petr Bezruč

Následující jha.: Návštěvou u novin