Truhlář

[Drobnosti]

(pdf)

-

(G. S.) Přípona -ář bývá někdy krátká, na př. knihař, hrobař, zvonař, jindy dlouhá, na př. rybář, truhlář, mydlář a p. Přípona -ář vznikla z německé (starší) přípony -âri (lat. -ârius) — naše farář je z německého pfarrâri (nové něm. Pfarrer) — a normální tvar přípony by tedy měl býti dlouhý; tomu nasvědčuje také tvar -íř, který vznikl z -ář přehláskou po měkkých souhláskách, na př. mečíř, nožíř, zbrojíř a p. Jak vznikl vedle tvaru -ář tvar krátký -ař, není možno říci s jistotou. Zkrácení mohlo vzniknouti cestou domácí, byla-li první slabika dlouhá; jsou na př. slova lékař, drátař, máslař a p. Od těch se mohla koncovka -ař dostávati k slovům jiným, nově tvořeným, i když první slabika nebyla dlouhá, na př. hrobař, sochař a p., a naopak se zase od slov s příponou -ář mohla šířiti tato přípona i k těm slovům, kde bychom vlivem první slabiky mohli očekávat krácení, na př. dýmkář, cívkář a p. Je však snad možný i jiný výklad různé kvantity v příponě -ař (-ář), totiž že tu jde o reflex dvou různých přípon německých, vlastně dvou různých tvarů téže přípony -âri. Vedle přípony -ář (-ař) se vyskytuje v češtině totiž také ještě přípona -ar, odpovídající rovněž dnešnímu německému -er; je v četných jménech vlastních, jako Toufar (Taufer, t. j. Johannes T.), Fejfar (Pfeiffer), Šnejdar, -árek (Schneider), a také v některých jménech obecných, jako krejcar (Kreuzer), rejtar (Reiter), špejchar (Speicher), tolar a j. O původu této přípony vyslovil Gebauer (Hist. ml. I, 150) domněnku, že je to německá přípona -er, jejíž e bylo vlivem slov na -ář změněno v -a. Ale výklad ten je málo pravděpodobný, protože se přípona -ar vyskytuje i v slovech, kde na vliv jmen jako hrobař, zvonař a p. není možno pomýšleti (Policar = Poličský, Tejnar = Tejnský, krejcar, tolar atd.). Kromě toho máme bezpečná svědectví, že se přípona -ar vyskytuje ve 14. stol. ve jménech [144]zcela jistě německých. Tak v listinách budějovických se jmenuje jeden ručitel Petrus Zaborzar sive Záborský, t. j. ze Záboří, česky Záborský, německy Zabořar, t. j. Zabořer; oba sufixy se střídají i ve jménech apelativních, na př. vedle tvaru kürschner (Fixl Khiersner) vyskytují se i tvary rimar (Mixl rimar = Reimer), czeinar (= cínař), vedle Kromer (Kramer), eisner a p. také schuslar (Schüssler) atd. Není tedy česká přípona -ar (v Toufar, rejtar) českou obměnou německé přípony -er, nýbrž je to reflex německé přípony -ar, která je patrně pouhou dialektickou obměnou přípony -er; jméno Šnajdr se tedy zakládá na něm. výslovnosti Schneider, jméno Šnejdar na něm. výslovnosti Schneidar. Pak by ovšem české sufixy -ář, -ař byly dvojího původu; dlouhé -ar (starší) by odpovídalo německému (starohornoněm.) -âri, krátké -ar (mladší) německému pozdějšímu a nářečnímu -ar, jehož koncové r se mohlo změniti v ř buď přímo (jako ještě v slovech koštéř, haltéř = haltýř, prubíř, v nichž je obměna současné přípony er), nebo vlivem slov na -ář. Není-li české -ař přímo přetvořeno z něm. -ar, mohla aspoň kvantita počeštěných slov jako Toufar, rejtar a j. působiti na krácení přípony -ář v slovech, která mají -ař krátké. Že slova s -ar a slova s -ář na sebe skutečně působila, je vidět z toho, že se vedle tvarů jako kyrysar a p. objevují také tvary kyrysař a p. Tím by byl arci vysvětlen jen původ přípony -ař vedle dlouhého -ář; rozvržení obou přípon po jednotlivých slovech zůstávalo by věcí náhody. Jedinou tendencí, kterou u slov na -ář, -ař po stránce kvantity možno pozorovati, je snaha, aby nebyly obě slabiky dlouhé; nasvědčují tomu slova jako mlynář (vedle slova mlýn), mydlář (vedle mýdlo) a zase lékař (lék), houbař, kníhař (v nč. pravopisu ovšem knihař), lyžař (ve výsl. lýžař) a p. V slovenštině je tato přípona zpravidla dlouhá; říká se nejen rybář jako v češtině, nýbrž také včelár, knihár, tesár, uhliar i sviečkár.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 6, s. 143-144

Předchozí Mírové náměstí, Národní Obrany

Následující Josef Zubatý: Zapomenouti, zapomněl atd.