Přímének — deputát

[Články]

(pdf)

-

Máme-li prý nějaké české slovo pro pojem deputátu (a ovšem také pro pojem deputátníka), a nemáme-li, jak prý by se nejlépe vystihl slovem českým. Neradi tvoříme slova nová a zde se nám to zdá i zbytečné, protože známe slovo staré, jež pojem deputátu dobře vystihuje; veliké naděje, že by se nám podařilo je vzkřísiti k životu, ovšem nemáme.

»Deputát (z lat.) slove úhrn požitků naturálních, udílených dělníkům ke stálé službě ustanoveným (čeládce), služebníkům i úředníkům vedle platu na penězích, jakožto předem vyjednaná odměna za službu.« Tak vykládá V. Feršman v Ottově Slovn. n. 7, 325. Co patří k deputátu, zdali vše, co je zaměstnanci »dêputâtum« (oděleno, určeno) za odměnu, tedy na př. i peníze, byt [150]a j., nepojímá se všude stejně; u nás se tím obyčejně nemínívá byt, stálé stravování a zejména ne plat; ale to jsou věci, o které nám nejde. Jde nám o slovo; a tu čteme u Jungmanna: »Příměnek = to, co se služebníkům nad určitý peníz v jiných potřebnostech dává, Deputat. Us. Mělník«, a k tomu doklad: »Co se dotýče příměnkův, dvou kamenův loje, štučky plátna na pytlíky a soudečku piva od mlení sladův, což jest se předešle vydávalo, to také s tímž mlynářem na místě postaviti (= zjistiti) a což náležitého, jemu vydávati nařiďte« z nějakého rkpu z r. 1626. K tomu v Brandlově Glossariu z r. 1632 (pod heslem příměnka): »Děvečce se dává služby a za příminky 3 kopy«, čemuž se má patrně rozuměti tak, že služby i náhrady za deputát má dostávati 3 kopy grošů (asi ročně); máme-li předpokládati 1. p. příminek či příminka, doklad sám nepraví. O ‚příměncích‘, t. všelijakých přídavcích řemeslnickým tovaryšům ke mzdě nebo i bytu a stravě, vypravuje také Z. Winter v Dějinách řemesel a obchodu v Č. v XIV. a XV. stol. 738 nn.; čteme zde na př. o droždí nebo mlátě v pivovárech, o zbytcích a odpadcích surovin, o zpropitném od zákazníků, o možnosti, aby si tovaryš ze své suroviny na výdělek nebo pro sebe vyrobil u mistra na př. kožich nebo vydělal kůži a p. Také v posmrtném pokračování tohoto díla, vydaném péčí J. V. Šimáka (Český průmysl a obchod v XVI. v., 1913), čteme o rozličných ‚příměncích‘. Tak o podílu na poplatcích z cechovních listin a z platu za vyučenou nebo o příspěvcích na svátky, jež k chudičkému stálému platu dostávali cechovní písaři a služebníci (112 n.; r. 1597 dostal sladovnický služebník v Lounech i boty). Tovaryši mívali mimo zpropitné za zvláštní výkony mimo stálou mzdu odměny, nožířský tovaryš si mohl čtvrtletně na prodej udělati některý kus svého řemesla, bradýřští tovaryši měli zvláštní odměny zvláště za výkony chirurgické a zubařské, v Solnici ještě r. 1592 chodili soukeničtí tovaryši (knapové) po městě koledovat. Zvláštní zmínky zasluhuje, že již od 15. st. mistři platili za své tovaryše teplé lázně (364 n.). O těch různých tvarech si ještě povíme; kdyby se některý z nich měl ujmouti, zdál by se nám pro shodu s přijatým a ustáleným slovem dosti podobného významu výměnek nejvhodnějším tvar příměnek. A podle slova výměnkář (nebo výměník z výměnník) by pro dnešní deputátníky byl nasnadě tvar příměnkář (příměník m. příměnník). Výměnek je, co kdo vymínil sobě nebo jinému. Dnešní sloveso vymíniti je ze stč. vymieniti (složenina slovesa míniti, stč. mieniti): proto nedokonavý tvar podle 6. tř. zněl stč. vyměňovati, jako na př. od rozsvítiti (stč. rozsvietiti) máme podnes rozsvěcovati. Ale poněvadž se v pozdější češtině silně rozšířily složené odvoze[151]niny slovesa měniti (vyměňovati, za-, pro-, pře-, roz-), s nimiž by se starý tvar vyměňovati (od sl. vymieniti) pletl, místo něho brzy vznikl a opanoval tvar vymiňovati, podle něhož také místo výměnek, výměnkář hojně se říká výminek, výminkář. Tvar podobný (příminek nebo příminka) jsme viděli také v dokladu Brandlově; místo očekávaného výměnka říkáme a píšeme v rozličných významech (také ve významu ‚výjimka‘, jejž brusy neprávem u tohoto slova zapovídají, srv. 1, 100; 3, 188) již jen výminka. Sloveso přimieniti (přiměňovati), jež je základem slova příměnek, zaniklo, ale je v starší době dosti hojně doloženo s významem asi »v úmluvu, v ustanovení spolu pojmouti, přibrati«; tak na př. čteme v Arch. č. 7, 378 o příměří z r. 1469 mezi králi Matyášem a Jiřím, »v kterémžto C(ísařská) M(ilost), kněz b(iskup) pasovský i všickni jejich poddaní… přimieněni jsú«. Někde nalézáme význam zeslabený na pouhé »přibrati, přidati« (na př. »každé věci muož člověk k čáruom přimieniti, i Boha i jiné věci, a tak někteří přiměňují svatú Trojici« Vít. A. 101a). A tak vzniklo i podst. jm. příměnka (příminka, psáno, asi nesprávně, i přímínka), jež nalézáme nejčastěji o všelijakých klausulích, vedlejších ustanoveních nebo přídavcích úmluv a nařízení (ale také o myšlenkách nebo úmyslech vedlejších a záludných, na př. »já sem tu věc lidem pravil… počestně, beze všech neslušných příměnek« Arch. č. 8, 145 z r. 1474). Kott, Přísp. 2, 256 má také záhadný tvar přímění (patrně chybný) prý z Bočkových expert z rkpu města Poličky, s význ. »půl sudu piva (přidaný na zpropitné)«. Deputáty mívají dnes mimo hospodářské a lesní úředníky na velkostatcích nebo na př. sládky na cizích pivovárech zvláště šafáři a hospodářští dělníci na dvorech; mimo byt to bývají příděly obilí nebo mouky, mléka, i na př. dříví, právo chovati si nějaký kus dobytka nebo drůbež a p. Jsou to smluvní požitky doplňující plat, tedy věci, které by dobře mohly býti i dnes jmenovány příměnky; statkář, který nám dal podnět k tomuto výkladu, správně soudí, že by se právě naše statky a velkostatky měly obejíti bez latinského pojmenování pojmu tak domácího. Jungmann znal slovo příměnek z Mělnicka; snad tam nebo někde jinde dosud žije, snad někde mají jiné lidové slovo téhož významu? Nevíme o tom a byli bychom vděčni za laskavé zprávy. Je pravda, že slovo příměnek (příminek) v starší době mohlo znamenati i něco jiného než deputát, právě tak, jako slova přimieniti, příměnka (příminka) se nemusila vztahovati jen k deputátu. Příměnek byl také nádavek nebo přívažek ke koupenému zboží (v. Jungmann 2, 584), patrně přídavek vyjednaný nebo vůbec obvyklý (jako za naší paměti pekaři a uzenáři dávali nádavek na každých 5 kusů [152]svého drobného zboží), anebo také přídavek k věnu (Kott, Přísp. 1, 317); ale ta mnohovýznamnost našim předkům nevadila a nebylo by jí u nás, protože slovo příměnek vůbec zaniklo.

Staly se v nové době pokusy cizí slovo deputát nahraditi domácím. Sterzinger pod heslem Deputat má české významy náchlebné, výměrek. Náchlebné, podle Kotta 2, 29 z Něm.-č. slovn. vědeckého názvosloví 1853, je přitvořeno k starým slovům náchlební, -ný, náchlebník, jichž se užívalo o lidech, kteří u někoho sloužili nebo jinak žili, jak my říkáme, ke stravě. Výměrek je ‚měřičné‘, dávka v zrnu, již mlynář vybírá (vyměřuje si) za mletí, podle Kotta 7, 1075 také, co zbývá ze zboží měřeného přes žádanou míru (co se vyměřilo, získalo při měření), tedy něco jiného než deputát. Také jsme slyšeli, že deputátník je podruh. Podruh v mluvě staré i dnešní je, kdo bydlí v cizím domě jako nájemník, třebas někdy nájemné z části nebo úplně oddělával, nahrazoval prací zvláště hospodářskou, konanou hospodáři; tedy také něco jiného než deputátník. Zkrátka, kdyby se slova deputát, deputátník měla a mohla nahraditi slovy domácími, neznáme vhodnějších než slova příměnek, příměnkář (příměník).

Slova výměnek, týká-li se jediné osoby anebo společných požitků na př. starých rodičů, kteří odevzdali živnost mladým, užívá se v čísle jednotném o souhrnu všech ujednaných požitků, na př. i s nějakým stálým platem, byl-li ustanoven. Slovo příměnek podle dokladů, jež jsme uvedli i podle svého původu samého, není takovým pojmenováním souhrnným (neobjímá na př. stálého platu, bytu a stravy), proto jsme je viděli u Jungmanna i u Brandla, kde je řeč o rozličných deputátních požitcích, v čísle množném. Kdyby se to slovo znova ujalo, jistě sám zvyk by časem ustálil buď číslo jednotné o souhrnu všech deputátních požitků, anebo číslo množné, z něhož by bylo zřejmo, že takových požitků je více než jeden.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 7, s. 149-152

Předchozí Josef Zubatý: Zapomenouti, zapomněl atd.

Následující Dostaviti se