Časopis Naše řeč
en cz

Nemohu za to

Z. (= Josef Zubatý)

[Short articles]

(pdf)

-

Na žádost, již jsem na str. 233 10. ročníku připojil k výkladu tohoto rčení, dostalo se nám několika zpráv od čtenářů našeho časopisu. Není jich mnoho, ale jsou velmi podstatným doplňkem a podle mého soudu i posílením věcí a domněnek v něm předložených a naši čtenáři budou za ně jistě stejně vděčni jako my.

1. Jak rčení nemohu za to atd. je na našem jazykovém území rozšířeno, viděti z toho, že šťastnou náhodou se nám potvrzuje z nejzápadnějších Čech i z nejvýchodnější Moravy. Prof. J. F. Hruška, Chod, který tolik vykonal k povznesení svého kraje a jeho lidu, nám píše, že se u nich jako u nás v kraji pražském říká docela stejně, na př. »na mně se nezlob, já za nic nemůžu«, »rodiče nemůžou za děti a děti nemůžou za rodiče«. A PhDr. Flora Kleinschnitzová nám poslala 9. list. list, jehož hlavní část zde věrně otiskujeme:

»Jsem rodem z nejvýchodnější Moravy (z Brumova u Vlárského průsmyku), a poněvadž mé rodiště je malý městys, pochází jádro mé češtiny z mluvy tamějšího lidu. A nepamatuji se vůbec, že bych pro ten pojem, který je vyjádřen výše vzpomenutou frází, byla kdy slyšela a sama řekla něco jiného než »já za to možu« anebo »já za to nemožu« — říkám to ostatně [297]do dneška. A pamatuji se také, že když při hře mezi námi vznikl spor, který mohl mít za následek rodičovské zakročení, svalovali jsme vinu na druhého jen rčením »šak enom ty za to možeš«. Této fráze (já za to nemožu, možu já za to?) užívá se i na Uhersko-brodsku, kam jsme přišli z Brumova. Odtamtud znám je ještě ve formě jiné. Když si třeba někdo požaluje, že se mu stalo to nebo ono, řekne mu posluchač nevalně dojatý: »A možu já ti za to?«, anebo »Já ti za to nemožu«, anebo (to už hodně nakvašeně) »A já ti snáď za to možu?!« — To je všechno, co o tom vím. Fráze »já su za to« atd. jsem v rodném svém kraji nikdy neslyšela — je mi zcela cizí!«

Říká se tedy stejně pod Bílými Karpatami jako pod Petřínem a pod Haltravou, a smíme proto očekávati, že se stejně říká i leckde cestou mezi těmito body, zejména na Moravě, že tedy více pravdy je v slovech Brusu, podle nichž se tak říká v Čechách i na Moravě (v. str. 225), než v mínění, kterého bychom se mohli dobrati ze slov Bartošových (226), podle nichž by se mohlo zdáti, že za české »já za to nemohu « se na Moravě říká jen »já za to nejsem«. Opravdu máme mimo zprávu sl. Kleinschnitzové z Moravy již nyní podobné zprávy dvě: podle zprávy p. Al. Ferulíka (18. ř.) se říká v Knínicích u Boskovic jako v Čechách na př. »nemužo (= nemohou) za to«, »nemuže za to, že je hlópé«, a jak nám píše p. prof. dr. Jaroslav Ovečka (17. ř.), v jeho rodišti, Litenčicích u Kroměříže, je rčení »já za to nemožu« (kladně skoro jen v otázkách se záporným smyslem: »možu já za to?«) zcela obvyklé ve všech osobách a časech.[1] Z Brumova mají na hranice bývalého uherského Slovenska vzdušnou čarou asi 6 km; uvědomíme-li si k tomu podobnost tamějšího nářečí moravského s nářečím sousední západní slovenštiny, spíše by nás překvapila zpráva, že naše rčení je v osadách ležících již na Slovensku směrem k Trenčínu neznámo, než kdybychom odtamtud dostali nějaký doklad podobný.

2. P. řed. měšť. šk. v. v. Josef Pustka píše nám ze Slezské Ostravy 8. list.: »Na Místecku (mé rodiště) a na Ostravsku (mé působiště) lid říká zpravidla »nemožu byť za to«, »či já možu byť za to?« a pod. V novější době se však inf. byť také někdy vynechává.« Bylo by urážkou našich čtenářů, kdybychom jim dlouhými slovy vykládali, jak se tato zpráva srovnává s naším [298]výkladem, že rčení nemohu za to vzniklo úsporou ze rčení plnějšího nemohu za to býti (nebo nemohu za to státi), ovšem, smíme-li se domnívati, že i v lidové mluvě místecké a ostravské rčení kratší vzniklo přímým vývojem z původního rčení plného; nesmíme totiž přehlížeti možnost, že kratší rčení (nemohu za to) vytlačuje rčení plné vlivem mluvy knižní a městské, což by zvláště v tamním kraji průmyslovém snadno bylo pochopiti.

3. Zajímá nás také zpráva sl. Kleinschnitzové, že se na Uherskobrodsku důrazněji říká »já ti za to nemožu« a pod. Zájmeno ti přece samo naznačuje, že ve větě něco vlastně schází: »mohu ti« nic není (leda bychom v ti viděli t. zv. dativ sdílnosti, jako na př. ve větě »to ti bylo boží dopuštění«, o němž v. Gebauer-Ertl, Mluvn. česká, 9. vyd., § 745, 3); nějaký skutečný smysl vzniká teprv, přimyslíme-li si nějaký infinitiv, něco jako »mohu ti dáti, říci, učiniti« atd. My ovšem doplňujeme »nemohu ti za to státi, býti«. Nemusíme teprv vykládati, jak je přirozené, říká-li se rčením, které nám je původním pramenem rčení nemohu za to, plněji na př. »stojím ti za škody« (Kristus vám za škody stojí); p. řed. Pustka nám ostatně výslovně píše, že se — v onom původním rčení — na Místecku říká »němožu ti za to stať« (t. ručiti), a podobně lze říci i jinde s přímým naznačením osoby, o jejíž možnou škodu jde. Také dr. Ovečka píše, že se v jeho rodišti říká na př. »za to ti stojím, za toho koně stojím«, třebas s přidaným ti, vám, mu a pod. (ve významu »ručím svým slovem«). Z Bartoše víme (Dial. slovn. 516, srv. NŘ. 10, 229), že se na Moravě říká na př. »su (= ručím) vám za to«, a také, s významem již poněkud odchýleným, »kdo je ti za to?« (= kdo je ti tím vinen?). A tak se dostáváme ke rčením, z části doloženým, z části předpokládaným, stojím (ti) za to, jsem (ti) za to, mohu (ti) za to státi nebo býti a odtud úsporou infinitivu nemohu (ti) za to, z nichž tvary se slovesem moci se objevují především ve větách, jimiž mluvící osoba uznává (anebo nejčastěji odmítá) svou vinu na něčem. Že sloveso moci při tomto odvozeném významu není nutné (a že tedy v něm samém neleží původně význam viny na něčem), vidíme na př. z Bartošova »kdo ti za to?« (= kdo je ti tím vinen, kdo ti za to může) nebo ze slov. ze Sušilovy písně »já za to nebudu« (= já za to nebudu moci, 229).

Snad se někomu zdá, že sloveso moci, v němž podle našeho výkladu význam viny na něčem vlastně původně obsažen nebyl, je tedy v našich rčeních zbytečné a že touto zbytečností již samo dokazuje nesprávnost toho výkladu. Proti tomu by[299]chom namítli dnes s jistotou po zprávě p. řed. Pustky tím větší, že plné rčení »nemohu za to býti« je nepochybně doloženo; a přidáváme k tomu obdobu velmi přiléhavou. V 5. ročn. NŘ. (1 nn.) je výklad o rčení jsem s to, v němž se m. j. ukazuje, že se v starší době obyčejně říkalo nikoli jsem (nejsem) s to (jediný starý doklad tohoto kratšího tvaru nám doplnil prof. Hujer 5, 87), nýbrž mohu (nemohu) s to býti; odtud jsme právě vykládali, jak starší jazyk, vyhýbaje se spojení dvou nesouřadných infinitivů, to, seč nejsem, vyjadřoval raději větou s aby než infinitivem (na př. m. »nemohu s to býti zaplatiti« říkalo a psalo se raději »nemohu s to býti, abych zaplatil«). Doklady, o které se tento výklad opíral, mohl bych dnes rozhojniti; ale Hujerův doklad kratšího tvaru bez slovesa moci zůstává i dnes jediným dokladem mně známým. A přece je sloveso moci ve rčení mohu (nemohu) za to m. původního plného rčení mohu (nemohu) za to (býti) proto, že mohu je vlastně totéž co jsem s to.

Také rčení mohu býti s to, seč mohu býti bylo by se mohlo úsporou infinitivu býti zkrátiti v pouhé mohu s to, seč mohu; a snad by se to bylo i stalo, kdyby nebylo zaniklo. Ba snad se najdou časem i doklady tohoto úsporného rčení mohu s to, seč mohu a p., které by byly docela obdobné se rčením mohu (nemohu) za to m. původního plného rčení mohu (nemohu) za to státi (býti). Jungmann má z nějaké písně (Cant.) dokonce větu, která vypadá jako takový doklad (seč můžeš, o to se pokus); na půl cestě k tomuto výsledku je Jungmannův doklad z Komenského »seč mohu býti, učiním, seč nemohu, nechám«, kde věta »seč nemohu« ovšem snadno se doplňuje infinitivem »býti« z věty předchozí. S tímto výsledkem, k němuž by byl jazyk mohl dospěti přirozeným vývojem, nemají ovšem nic společného divočiny, jakých se dopouštívají časem někteří naši spisovatelé, kteří smyslu staré vazby jsem s to (seč jsem) neznají, nemají pro ni citu a přece se do ní nutí; dovedou pak napsati třeba seč jsem s to, nebo seč mi bylo možno (Kott 3, 282), chci býti delikátní, seč jen lze (Nár. l. 19. led. 1913) a pod.

[1] P. Ferulík nám také píše dodatkem k našim zprávám VIII, 105 a 213, že se v Knínicích nikdy neříká ho m. pův. je v 4. p. os. zájm. 3. os. stř. r.; o teleti na př. se řekne »prodale (= prodali) je«, o vejci »rozbila je«.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 10, pp. 296-299

Previous Václav Flajšhans: Macerat — macarát?

Next Pozříti